7 Tdo 112/2013
Datum rozhodnutí: 10.04.2013
Dotčené předpisy: § 143 odst. 3 tr. zákoník



7 Tdo 112/2013-41

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 10. dubna 2013 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. N. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 11. 2012, sp. zn. 11 To 385/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 58/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 1. 10. 2012, sp. zn. 6 T 58/2012, byl obviněný J. N. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 3, 4 tr. zákoníku a přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 3 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle § 143 odst. 4 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dohledem. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 10 let a podle § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku také ochranné léčení psychiatrické ambulantní formou. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1, 2 tr. ř. rozhodl okresní soud také o uplatněných nárocích na náhradu škody.

Uvedených přečinů se podle zjištění soudu I. stupně obviněný dopustil tím, že ač věděl, že trpí epileptickými záchvaty, a z toho důvodu je zdravotně nezpůsobilý k řízení motorových vozidel, o čemž byl dne 30. 9. 2010 poučen svým praktickým lékařem a neměl požívat alkoholické nápoje a měl dodržovat životosprávu zejména pravidelným nočním spánkem, dne 18. 11. 2011 v době od 24:00 hodin do dne 19. 11. 2011 minimálně do 04:00 hodin navštívil bary, kde požíval alkoholické nápoje kapitána Morgana s colou v množství min. 10 malých panáků a šel spát v 06:00 hodin ráno a vstával téhož dne kolem 12:00 hodin, dne 19. 11. 2011 kolem 14:15 hodin v H. K. na křižovatce ulic H. , V. a ul. P. H. jako řidič osobního motorového vozidla zn. Fiat Croma majitelky M. P. , aniž se přesvědčil, že se na přechodu pro chodce v ul. P. H. nenachází chodci, couval ve směru z ulice V. přes ulici H. do ulice P. H. , která je označena dopravní značkou B 2 zákaz vjezdu všech vozidel podle vyhlášky č. 30/2001 Sb., kterou se provádějí pravidla provozu na pozemní komunikaci a úprava a řízení provozu na pozemních komunikacích, kde nacouval na přechod pro chodce, kde srazil chodce F. N. , a V. N. , B. F. , a V. F. , po střetu na místě dopravní nehody neprodleně nezastavil vozidlo a bez zastavení pokračoval v couvání nepřiměřenou rychlostí v obloukovitém směru, s vozem se pohyboval po trajektorii kruhového oblouku v prostoru křižovatky a tímto opět nacouval přes přechod pro chodce v ulici P. H. až k obrubníku chodníku, kde zastavil, čímž došlo k opětovnému střetu vozidla s na vozovce ležícími chodci F. N. a V. N. , následně sešlápl brzdový pedál a posunul volící páku automatické převodovky z polohy pro jízdu vzad do polohy pro jízdu vpřed, rozjel se dopředu v pravotočivém oblouku přes křižovatku a následně narazil do domu v ulici H. ; v důsledku všech nárazů utrpěl F. N. tupý úraz hlavy, trupu a končetin, když došlo zejména k rozlámání spodiny lební, k rozlámání žeber, zhmoždění plic a trhlině jater, na následky zranění dne 19. 11. 2011 zemřel. V. N. utrpěl tupý úraz hlavy, trupu a končetin, zejména zlomeninu lební klenby, zlomeninu zadní jámy lební, zlomeninu krční páteře v místě druhého krčního obratle, zhmoždění plic, roztržení dolního laloku levé plíce, zlomeniny horních i dolních ramének obou stydkých kostí, zlomeninu pravé i levé horní končetiny, zlomeninu pravé kosti stehenní, přičemž na následky zranění dne 19. 11. 2011 zemřel. B. F. utrpěla zhmoždění měkkých tkání pravé strany hrudníku, zhmoždění měkkých tkání pravého ramene a zhmoždění měkkých tkání zevní strany levého bérce, V. F. utrpěl zhmoždění měkkých tkání zadní strany pravé poloviny hrudníku a zhmoždění měkkých tkání levého lokte, dále B. F. a V. F. v důsledku dopravní nehody utrpěli depresivní epizodu a posttraumatickou stresovou poruchu, přičemž tato duševní porucha u obou poškozených přetrvává do současné doby, poškozený V. V. , utrpěl tříštivou víceúlomkovou nitrokloubní zlomeninu horního konce, tedy hlavice pravé pažní kosti a zlomeninu druhého žebra vpravo s dobou léčení do současné doby, dále došlo ke škodě na vozidle zn. Fiat Croma a na domě 3 v H. ul. , přičemž porušil ustanovení § 3 odst. 2, § 4 písm. a), b), § 5 odst. 1 písm. b), d), h), odst. 2 písm. c), f), § 18 odst. 1, § 22 odst. 3, § 24 odst. 2, odst. 4 písm. c) a § 47 odst. 2 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a povinnost uvedenou v § 415 zákona č. 40/1964 Sb. .

Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 6. 11. 2012, sp. zn. 11 To 385/2012, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný řádně a včas podaným dovoláním z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Předně namítá, že soud I. stupně posoudil jeho jednání ve vztahu k poškozeným F. a V. N. jako přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 3, 4 tr. zákoníku, tedy že m.j. hrubě porušil zákony o bezpečnosti dopravy. Z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně (str. 22) podle jeho názoru vyplývá, že závěr o hrubém porušení zákonů o bezpečnosti dopravy učinil soud zejména na základě toho, že řídil motorové vozidlo navzdory své epilepsii. Tento závěr soudu, že je ale v příkrém rozporu s výsledky dokazování, když znalec MUDr. Hovorka dospěl k závěru, že výskyt epileptického záchvatu se nepodílel na průběhu dopravní nehody, jeho nemoc tak nebyla ani jednou z jejích příčin a soud tuto okolnost neměl v této otázce vůbec zohledňovat.

Vedle epilepsie, že pak soud dále konstatoval nacouvání vozidlem do prostoru křižovatky, a dále na přechod pro chodce a následné pokračování v jízdě. Z odůvodnění rozsudku ale podle obviněného neplyne, že by soud i v tomto spatřoval hrubé porušení povinností účastníka silničního provozu. I kdyby tak soud učinil, tak podle obviněného tyto skutečnosti nemohou zakládat hrubé porušení povinností účastníka silničního provozu, když podle závěru znaleckého posudku z oboru dopravy byl v době dopravní nehody v ulicích vedoucích do křižovatky minimální až žádný provoz jak motorových vozidel, tak i ostatních účastníků silničního provozu a nelze předpokládat, že byť i agresivní jízda zpravidla v této situaci povede k předmětným následkům.

Za další pochybení soudu v právním posouzení jeho jednání obviněný považuje závěr o tom, že jednal zaviněně. Soudem dovozovaný závěr o jeho zavinění z agresivního způsobu jízdy sice obviněný v obecné rovině považuje u trestných činů v dopravě za přiléhavý, namítá ale, že jeho zavinění právě ve vztahu ke způsobu jeho jízdy nebylo prokázáno. Souhlasí se závěrem znalce z oboru dopravy, že jednal z nelogických a nevysvětlitelných důvodů. Agresivní jízda by totiž mohla snad být vysvětlením prvotního střetu jím řízeného vozidla s poškozenými, ale nikoli již následného průběhu dopravní nehody, který by mohl být zaviněn jen úmyslným jednáním, kterému ale nic nenasvědčuje a nebylo mu to ani kladeno za vinu. Z toho obviněný dovozuje, že nevysvětlitelná a také neobjasněná okolnost jeho následného jednání spočívá mimo jeho vůli. Nebylo tak prokázáno, proč při dopravní nehodě řídil automobil zjištěným způsobem a považuje proto také za neprokázané jeho zavinění ve vztahu k následkům na životě a zdraví poškozených.

Obviněný pak namítá také nerespektování zásady zákazu reformatio in peius , když původním rozsudkem soudu I. stupně byl uznán vinným pouze přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 3, 4 tr. zákoníku. Ač odvolání proti výroku o vině podal jenom on, a státní zástupce podal odvolání pouze proti výroku o trestu v jeho neprospěch, po zrušení původního odsuzujícího rozsudku odvolacím soudem byl následně soudem I. stupně uznán vinným navíc též přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 3 tr. zákoníku. Tímto postupem byla porušena uvedená zásada vyjádřená v ustanovení § 264 odst. 2 tr. ř., neboť byl změněn rozsudek v jeho neprospěch navzdory tomu, že odvolání do výroku o vině bylo podáno pouze v jeho prospěch. Nesouhlasí přitom s názorem odvolacího soudu k této námitce, že pokud se státní zástupce odvolal v jeho neprospěch do výroku o trestu, tak ve smyslu ustanovení § 264 odst. 2 tr. ř. nedošlo ke zrušení rozsudku pouze na základě odvolání podaného ve prospěch obviněného.

V závěru dovolání obviněný poukázal na to, že usnesení odvolacího soudu je, s výjimkou části str. 4 a jednoho stručného souvětí na str. 24, kompilátem odvolání a rozsudku soudu I. stupně, nesplňuje tak elementární náležitosti stanovené v § 134 odst. 2 tr. ř. a je nepřezkoumatelné. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení krajského soudu, jakož i rozsudek soudu I. stupně, a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že není pravdivé tvrzení obviněného o tom, že soud spatřoval hrubé porušení zákona o bezpečnosti dopravy pouze v okolnosti, že řídil vozidlo, ač to měl jako epileptik zakázáno. Soud toto porušení dovodil z řady jednání uvedených na str. 22 rozsudku, které státní zástupce konkrétně uvedl, přičemž na straně 19 a 20 odůvodnění také soud popsal jednotlivé povinnosti postupně obviněným porušené, m.j. i couvání takovou rychlostí, že nebyl schopen reagovat na vzniklou situaci. Za obtížně představitelné proto považuje ještě hrubší porušení zákonů o bezpečnosti dopravy, když tento znak trestného činu podle § 143 odst. 1, 3 tr. zákoníku shledávají soudy i v případech, kdy pachatel toto pravidlo porušil zjevně méně hrubým způsobem. Za nepřiléhavý považuje státní zástupce argument obviněného o minimálním provozu v místě nehody při agresivním nacouvání do křižovatky, protože na daném místě byl zjevně pohyb chodců, navíc dvou starších osob a dvou dětí, tedy těch nejzranitelnějších účastníků silničního provozu. Je proto bez významu, že obviněný svým jednáním nemohl poškodit vozidlo. Náhled obviněného tak odporuje hierarchii hodnot v platném právu mezinárodním, ústavním i trestním, kde je ochrana lidského života kladena vždy výše než ochrana pouhého majetku.

K námitce obviněného ohledně neprokázaného zavinění v druhém případě přejetí dětí státní zástupce uvedl, že v této části námitka neodpovídá důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože dovolatel nesouhlasí se skutkovými závěry soudů a dožaduje se dalšího dokazování, aby byla zjištěna jakási příčina příčiny , tedy zda při druhém přejetí dětí jel agresivně úmyslně, z nedbalosti, nebo patrně ve stavu nepříčetnosti, když namítá okolnosti spočívající mimo jeho vůli . Státní zástupce považuje za podstatné, že přes své výhrady ke skutkovým zjištěním obviněný žádný extrémní rozpor ve věci nenamítá.

Za zjevně neopodstatněnou považuje státní zástupce námitku obviněného ohledně porušení ustanovení § 264 odst. 2 tr. ř., když z ustanovení § 254 odst. 2 tr. ř. je patrno, že odvolací soud může na základě odvolání podaného toliko do trestu přezkoumat také výrok o vině, pokud bude mít za to, že vytýkané vady mají svůj původ právě ve výroku o vině. Přitom poukázal také na usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1404/2005, podle kterého na základě odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného, které bylo podáno pouze do výroku o trestu, je možno zpřísnit i výrok o vině. V případě, že by se Nejvyšší soud ztotožnil s námitkou obviněného, poukázal státní zástupce na to, že v obou rozsudcích soudu I. stupně byl trest ukládán podle téže trestní sazby, a ani vypuštění kvalifikace doplněné podle obviněného porušením zásady zákazu reformace in peius , by nemohlo zásadně ovlivnit jeho postavení. Rovněž namítaná otázka účinků odvolání státního zástupce pouze do příliš mírného výroku o trestu se nejeví sporná, když již byla řešena uvedeným usnesením Nejvyššího soudu.

Státní zástupce proto navrhl, aby bylo dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Nejvyšší soud předně konstatuje, že obviněný uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na jehož existenci založil i další důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z uvedeného je zřejmé, že požadavkům na hmotně právní argumentaci v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá námitka obviněného, že nebylo v řízení prokázáno jeho zavinění ve vztahu ke způsobu jeho jízdy. Konkrétně pak v druhé fázi jednání, že nebylo zjištěno a prokázáno, proč řídil automobil zjištěným způsobem, když podle znalce z oboru dopravy jednal z nelogických a nevysvětlitelných důvodů, sám si na průběh dopravní nehody nepamatuje, jeho spolujezdec označil jeho stav v době jízdy za zcela neobvyklý a znalecký posudek z oboru neurologie vyloučil vliv ataku epilepsie. Obviněný tak v tomto směru považuje dosud provedené důkazy za nepostačující pro zjištění příčiny jeho jednání, když závěr soudu I. stupně, že to bylo v důsledku jeho agresivní jízdy, nepovažuje i pro druhou fázi jeho jednání za správný. Přitom poukazuje na výše uvedené důkazy, které podle něj v podstatě vyvrací správnost zjištění soudu I. stupně o příčině tohoto jeho jednání. Byť je tedy námitka absence zavinění obecně námitkou hmotně právní, nemůže být ale založena na zpochybňování správnosti skutkových zjištění soudu, ani na námitce vytýkající neúplné dokazování, jak to v tomto případě činí obviněný. V souladu s vyjádřením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství tak dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v této části dovolací námitky obviněného neodpovídají uplatněnému důvodu dovolání a nelze k nim proto přihlížet. A to ani z hlediska případné existence extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním soudu o příčině jednání obviněného, který by umožnil výjimečný zásah do skutkových zjištění i v řízení o dovolání jako mimořádném opravném prostředku. Jednak obviněný existenci tohoto rozporu vůbec nenamítá a Nejvyšší soud jej v daném směru ani nezjistil. Vedle obviněným namítaného agresivního způsobu jízdy totiž zcela pomíjí zejména zjištění vyplývající ze závěrů znaleckého posudku z odvětví psychiatrie, podle kterého má nápadnější rysy osobnosti (egoismus, egocentrismus, snaha bagatelizovat onemocnění epilepsií a omezení z toho vyplývající s odkazem na podrobnosti ve vyšetření psychologickém), nedodržoval lékařem nařízenou životosprávu nutnou k léčbě epilepsie, zejména také ve vztahu k požívání alkoholu. Všechny tyto okolnosti (podrobně viz str. 11 rozsudku) se podle znalce vystupňovaně projevily bezprostředně před nehodou, v souvislosti s celonočním požíváním alkoholu ve větším množství a nedostatkem spánku, a pak se zřejmě projevily v inkriminovaném jednání, kdy po počáteční řidičské chybě se obviněný nebyl schopen správně zorientovat, nereagoval adekvátně na vzniklou situaci a mechanizmem zkratkového jednání v panice jednal zmatečně a neúčelně. Jen pro doplnění pak lze připomenout, že znalecky nebyla u obviněného zjištěna tzv. patická opilost a z hlediska příčetnosti bylo zjištěno pouze nepodstatné snížení ovládací schopnosti obviněného. Znalecký posudek z oboru strojírenství pak vyloučil, jako možnou příčinu dopravní nehody, technickou závadu na vozidle řízeném obviněným. Nelze pak přisvědčit ani tvrzení obviněného, že okresní soud jako stěžejní příčinu dopravní nehody přebral závěr znalce z oboru dopravy o jeho agresivním způsobu jízdy, i když je skutečností, že znalci nepřísluší hodnotit společenskou škodlivost jeho jednání. K posouzení agresivního způsobu jízdy jako vysoce společensky škodlivého, ale nejsou nutné žádné specifické odborné znalosti znalce, protože tento závěr vyplývá již ze samotné podstaty takovéhoto způsobu jízdy na pozemních komunikacích v běžném silničním provozu. A to bez ohledu na obviněným v jiné souvislosti namítaným minimálním provozem, k čemuž státní zástupce zcela správně zmínil přítomnost chodců. Obviněný svoji námitku o agresivní jízdě jako příčině dopravní nehody přitom prezentuje tak, jakoby to byla jediná významná příčina vzniku dopravní nehody. Soud I. stupně v části hodnocení důkazů (str. 19) jednoznačně konstatoval, že z provedeného dokazování je zřejmé nesplnění celé řady v rozsudku konkrétně uvedených povinností řidiče obviněným. Za hlavní příčinu dopravní nehody pak na základě znaleckého posudku z oboru dopravy označil ledabylý výjezd obviněného z místa parkování, kdy již v tomto momentu se choval neohleduplně k ostatním účastníkům silničního provozu, nevěnování se plně řízení vozidla a sledování situace v silničním provozu, což vedlo k tomu, že přehlédl skupinku čtyř chodců na přechodu pro chodce a nezpozoroval následně ani to, že obě děti se nachází ve vozovce. Z těchto skutečností, společně s prokázaným agresivním způsobem jízdy (svědek P. vozidlo se rozjelo prudce na plný plyn na zpátečku couvalo; poškozený F. vozidlo se přiřítilo, když byli asi uprostřed přechodu pro chodce), soudem zjištěné zavinění obviněného spolehlivě vyplývá.

Pod uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. již ale spadají další dvě námitky obviněného, a to ohledně závěru soudu o hrubém porušení zákonů o bezpečnosti dopravy a o porušení ustanovení § 264 odst. 2 tr. zákoníku.

Obviněný zpochybňuje naplnění znaku skutkové podstaty přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 3 tr. zákoníku ( hrubě porušil zákony o bezpečnosti dopravy též § 147 odst. 3 tr. zákoníku) předně tím, že soud tento závěr učinil zejména na základě toho, že řídil motorové vozidlo v silničním provozu navzdory své epilepsii, což je ale podle obviněného v rozporu se závěrem znalce, že se epileptický záchvat nepodílel na průběhu dopravní nehody. V této argumentaci ale Nejvyšší soud žádný rozpor, natož příkrý jak namítá obviněný, neshledal. Soud I. stupně totiž na str. 22 rozsudku nedává zjištěné onemocnění obviněného epilepsií do souvislosti s příčinou nebo průběhem dopravní nehody. Výslovně hodnotí tuto skutečnost v souvislosti s řízením motorového vozidla obviněným za zdravotního stavu, který vylučoval jeho způsobilost k této činnosti. Soud I. stupně to také výslovně uvedl na str. 19 rozsudku v souvislosti s porušením zákazu řídit vozidlo, jestliže je schopnost k řízení snížená v důsledku zdravotního stavu řidiče. Tato námitka obviněného je proto zjevně neopodstatněná.

Totéž pak platí i o další námitce, že z odůvodnění rozsudku na str. 22 nevyplývá, že by soud I. stupně spatřoval hrubé porušení zákonů o bezpečnosti dopravy i v následném jednání, kdy po nacouvání do křižovatky pokračoval v jízdě. Obviněný i v tomto případě v podstatě dezinterpretuje důvody soudu I. stupně, když z příslušné části odůvodnění rozsudku jím tvrzený závěr vůbec nevyplývá. Naopak je v odůvodnění výslovně uvedeno, že jako jiné než hrubé porušení zákona nelze hodnotit již samotné porušení základních povinností, jakož i porušení konkrétních povinností vedoucí k bezohlednému couvání přes křižovatku a nacouvání do skupinky chodců již se pohybujících na přechodu pro chodce a dalšímu pokračování v jízdě vozidlem, které vedlo k dalšímu střetu s již sraženými poškozenými .

I když se v podstatě v této části jedná o námitku obviněného spočívající pouze v polemice s odůvodněním rozhodnutí soudu, uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá, když namítá, že ani celé jeho jednání nemůže zakládat hrubé porušení povinností účastníka silničního provozu. Jak uvedl soud I. stupně, hrubé porušení zákona je tak intenzivní porušení některé zákonné normy, které má za dané situace zpravidla za následek způsobení smrti člověka, tedy vyvolává reálné nebezpečí, že dojde ke smrtelnému následku, přičemž musí jít o podstatně závažnější porušení předpisů, než je porušení důležité povinnosti.

Soud I. stupně na str. 18-20 odůvodnění rozsudku podrobně popisuje zejména celou řadu povinností uložených řidiči zákonem o provozu na pozemních komunikacích č. 361/2000 Sb., jak jsou také přímo uvedeny ve skutkové části výroku o vině označením příslušného ustanovení zákona. S ohledem na konkrétní způsob jednání obviněného popsaný ve výroku o vině rozsudku, jakož i celou řadu v odůvodnění rozsudku konkretizovaných zákonných povinností řidiče, které obviněný svým jednáním porušil, dospěly soudy obou stupňů k správnému závěru, že obviněný svým jednáním hrubě porušil zákon o bezpečnosti dopravy. Jak správně uvedl státní zástupce ve vyjádření k dovolání, nemůže tento závěr zpochybnit ani námitka obviněného o minimálním až žádném provozu na daném místě v době dopravní nehody, protože právě v této době se na přechodu pro chodce nacházela skupina čtyř chodců (poškozených). Podle § 2 písm. a) zák. č. 361/2000 Sb., je účastník provozu na pozemních komunikacích každý, kdo se přímým způsobem účastní provozu na pozemních komunikacích. Z tohoto ustanovení uvedeného zákona /jakož i řady dalších, např. § 1, § 2 písm. j)/ vyplývá, že rovněž chodec je účastníkem provozu na pozemních komunikacích. Proto nemůže obstát ani námitka obviněného, že v místě dopravní nehody nebyl v podstatě žádný provoz ani ostatních účastníků silničního provozu.

Nejvyšší soud považuje za zjevně neopodstatněnou také námitku obviněného, že rozšířením právní kvalifikace jeho jednání o přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 3 tr. zákoníku, byl porušen zákaz reformationis in peius vyjádřený v ustanovení § 264 odst. 2 tr. ř.

Podle § 264 odst. 2 tr. ř. byl-li napadený rozsudek zrušen jen v důsledku odvolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.

Obviněný poukazuje na skutečnost, že státní zástupce podal v jeho neprospěch odvolání proti původnímu rozsudku soudu I. stupně ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 6 T 58/2012, pouze do výroku o trestu. Pokud by tedy obviněný sám proti výroku o vině nepodal odvolání, je toho názoru, že by výrok o vině nabyl právní moci a k jeho zrušení tak došlo výlučně na základě jeho odvolání. Zákaz reformationis in peius vyjádřený v § 264 odst. 2 tr. ř. tak měl být porušen tím, že byl nově uznán vinným navíc též přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 3 tr. zákoníku.

Zákaz reformationis in peius (změny k horšímu) patří k základním náležitostem trestního řízení respektujícího ustanovení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Jeho funkcí je garance svobody odvolacího práva, práva na obhajobu, a proto je třeba jej pojímat co možná nejšířeji. Je skutečností, že v daném případě vedle obviněného podal proti původnímu rozsudku soudu I. stupně odvolání také státní zástupce, a to v neprospěch obviněného do výroku o trestu. Státní zástupce totiž považoval uložený trest odnětí svobody pouze v polovině trestní sazby, za nepřiměřeně mírný s ohledem na následky trestného činu. Z odůvodnění rozsudku je přitom zřejmé, že soud I. stupně při ukládání trestu zohlednil neodčinitelný následek, když obviněný způsobil úmrtí dvou osob. Podle obžaloby přitom obviněný způsobil újmu na zdraví také poškozeným B. F. a V. F. , což bylo též obsaženo ve skutku rozsudku soudu I. stupně ze dne 22. 5. 2012, a poškozenému V. V. těžkou újmu na zdraví.

Podle § 254 odst. 1 tr. ř. odvolací soud k vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, přihlíží jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání.

Podle § 254 odst. 2 tr. ř., mají-li však vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přezkoumá odvolací soud i správnost takového výroku, na který v odvolání napadený výrok navazuje, jestliže oprávněná osoba proti němu mohla podat odvolání.

V takovémto případě, kdy je odvolací soud, byť z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného pouze proti výroku o trestu, povinen přihlížet i k vadám, jež mají vliv na správnost napadeného výroku o trestu, a je povinen přezkoumat i správnost státním zástupcem přímo odvoláním nenapadený výrok o vině, v němž ale mají odvoláním výroku o trestu vytýkané vady svůj původ, se zákaz reformationis in peius neuplatní. Tak je tomu i v této trestní věci, kde státní zástupce podal sice v neprospěch obviněného odvolání jen do výroku o trestu, který ale považoval za nepřiměřeně mírný vzhledem k následkům jednání obviněného, tj. vzhledem ke zraněním, která poškozeným způsobil. Odvolací soud tak byl povinen i z podnětu odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného přezkoumat také správnost výroku o vině, jak to v podstatě také sám konstatoval ve svém zrušujícím usnesení ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 11 To 248/2012, kde uvedl v souvislosti s úvahami o neuplatnění zákazu reformationis in peius , že napadený výrok o trestu vychází z výroku o vině. Nelze proto přisvědčit ani názoru obviněného, že výrok o vině byl zrušen výlučně na základě jeho odvolání. To vyplývá také z uvedeného zrušujícího usnesení krajského soudu, kde je uvedeno, že se napadený rozsudek zrušuje z podnětu obou odvolání.

Na základě uvedených důvodů rozhodl Nejvyšší soud tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. dubna 2013


Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš