7 Tdo 1117/2005
Datum rozhodnutí: 14.09.2005
Dotčené předpisy:




7 Tdo 1117/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 14. 9. 2005 o dovolání obviněného M. M., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 10 To 3/2005, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 6 T 73/2004 t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. M. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 2. 11. 2004, sp. zn. 6 T 73/2004, byl obviněný M. M. uznán vinným trestnými činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. b) tr. zák. a nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. b) tr. zák. (bod 1 rozsudku) a trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák. (bod 2 rozsudku) a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na pět let se zařazením do věznice s ostrahou. Kromě toho bylo obviněnému M. M. uloženo zabrání věci jako ochranné opatření, které mělo podklad ve výroku o vině trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák. Dále byla obviněnému M. M. uložena povinnost k náhradě škody výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. Citovaným rozsudkem bylo rozhodnuto také ohledně obviněných P. M. a Z. P.

Proti rozsudku Okresního soudu v Kladně podali odvolání obvinění M. M. a P. M. O těchto odvoláních bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 10 To 3/2005. Odvolání obviněného M. M. bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Obviněný M. M. podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze. Tento rozsudek napadl v části, v níž bylo zamítnuto jeho odvolání, a to v rozsahu odpovídajícím výroku o vině trestnými činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. b) tr. zák. a nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. b) tr. zák., jak je tento výrok obsahem bodu 1 rozsudku Okresního soudu v Kladně, a v důsledku toho i v rozsahu odpovídajícím výroku o trestu a výroku o náhradě škody. Odkázal na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Proti výroku o vině trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. b) tr. zák. obviněný M. M. namítl, že skutek popsaný ve výroku o vině neodpovídá provedenému dokazování, že dokazování nebylo ohledně jeho účasti na spáchání činu provedeno v dostatečném rozsahu, že soudy nesprávně založily výrok o jeho vině na výpovědích spoluobviněných, přičemž náležitě nehodnotily to, že jeho zdravotní stav mu neumožňoval podílet se na spáchání činu, a že bylo nadsazeno zjištění týkající se výše škody. Proti výroku o vině trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. b) tr. zák. obviněný M. M. namítl nedostatek subjektivní stránky trestného činu s tím, že šlo o odcizení trezoru, že nebylo možné předpokládat, že jsou v něm zbraně, a že k odcizení zbraní čin nesměřoval. Obviněný M. M. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil napadený rozsudek v rozsahu výroku o vině trestnými činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. b) tr. zák. a nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. b) tr. zák., výrok o trestu a výrok o náhradě škody a aby přikázal odvolacímu soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, resp. aby ho po zrušení napadené části rozsudku odvolacího soudu zprostil obžaloby pro uvedené trestné činy a uložil mu přiměřeně mírnější trest za zbývající trestný čin.

Nejvyšší soud považuje za nutné konstatovat především to, že zákonným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. odpovídá pouze ta část dovolání, v níž obviněný M. M. zpochybnil správnost výroku o vině trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. b) tr. zák. námitkami směřujícími proti naplnění subjektivní stránky trestného činu. V tomto ohledu Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Skutek uvedený v bodě 1 rozsudku Okresního soudu v Kladně spočíval podle zjištění tohoto soudu, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil i Krajský soud v Praze, v podstatě v tom, že obvinění M. M., P. M. a Z. P. společně v noci ze 7. 4. 2004 na 8. 4. 2004 v Kladně přijeli osobním automobilem k objektu obchodní společnosti Č. n. e., a. s., přelezli oplocení, po vypáčení balkonových dveří kanceláře vnikli dovnitř a odcizili odtud uzamčený kovový trezor, v němž byla uložena částku 317.000,- Kč v hotovosti a střelné zbraně se střelivem v celkové hodnotě 248.950,- Kč spolu s průkazy, trezor naložili do automobilu a odvezli do obce T., okr. Kolín, kde trezor vypáčili, o peníze v něm uložené se rozdělili a zbraně se střelivem prodali různým osobám. Podle zjištění soudů trezor s hotovostí byl odcizen ke škodě obchodní společnosti Č. n. e., a. s., a zbraně se střelivem byly odcizeny ke škodě P. S. Přitom těmito zbraněmi byly: samonabíjecí brokovnice italské výroby Model SPASS 15, dvojhlavňová lovecká brokovnice belgické výroby, samonabíjecí kulovnice vyrobená ve Zbrojovce Uherský Brod ČZ 858, lovecká opakovací kulovnice vyrobená ve Z. B. model ZKK 602 Winchester Magnum, lovecká opakovací kulovnice belgické výroby model BAR II, lovecká opakovací kulovnice německé výroby model R 93, lovecký optický zaměřovač rakouské výroby s proměnlivým zvětšením typu HABICHT PV 3-12x50, revolver americké výroby model REDHAWK. Střelivem byly: čtyři kulové náboje 44 Magnum s poloplášťovou střelou výrobce I.M.I., sedm nábojů 44 Magnum s poloplášťovou střelou výrobce PMS, devět nábojů 375 HH s poloplášťovou střelou výrobce FC. Podle závěru soudů se jednalo o zbraně, které podle zákona č. 119/2002 Sb. podléhají povolávacímu řízení.

Trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo hromadí, vyrábí nebo sobě nebo jinému opatřuje zbraně nebo střelivo. K trestnosti činu je třeba úmyslného zavinění (§ 3 odst. 3 tr. zák.).

V posuzovaném případě lze připustit, že jednání obviněných spočívající v odcizení trezoru směřovalo primárně k tomu, aby se zmocnili peněz, o kterých očekávali, že jsou v něm uloženy. Lze připustit i to, že byť není nijak neobvyklé uložení střelných zbraní v trezorech, v daném případě byly v trezoru uloženy zbraně v množství, které obvyklé není, zvláště uváži-li se, že šlo o trezor v objektu obchodní společnosti, jejímž předmětem podnikání není obchod se zbraněmi, ale doprava. Nicméně po vypáčení trezoru a po zjištění, že kromě peněz jsou v něm uloženy i zbraně se střelivem, obvinění přijali tuto skutečnost tak, že si zbraně ponechali a postupně je zpeněžili tím, že je rozprodali různým jiným osobám. V tomto stadiu, tj. po vypáčení odcizeného trezoru a po nalezení zbraní a střeliva, obvinění se zbraněmi a střelivem nakládali tak, že z toho je jasně patrný jejich úmysl ve vztahu k okolnostem, jimiž byly naplněny znaky trestného činu nedovoleného ozbrojování. Pro posouzení věci z tohoto hlediska není ani tak významné to, co bylo úmyslem obviněných v době odcizení trezoru v objektu obchodní společnosti Č. n. e., a. s., jako to, co bylo jejich úmyslem v době, kdy zbraně a střelivo po vypáčení trezoru nalezli a kdy s nimi dále nakládali. Ze způsobu, jímž obvinění po nalezení zbraní a střeliva s těmito věcmi nakládali, evidentně vyplývá jejich subjektivně kladný vztah k okolnosti, že zbraně a střelivo jsou v jejich držení, a k tomu, že umožní (za úplatu) jejich držení jiným osobám. Závěr soudů o úmyslném zavinění obviněného M. M., pokud jde o trestný čin nedovoleného ozbrojování, je proto plně slučitelný s tím, že původním cílem odcizení trezoru bylo získat peníze. Nejvyšší soud tudíž neshledal důvodu k tomu, aby z podnětu dovolání obviněného M. M. cokoli měnil na rozhodnutích soudů v části týkající se trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. b) tr. zák.

Proto Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného M. M. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

K ostatním námitkám obviněného M. M. Nejvyšší soud nijak nepřihlížel a meritorně se jimi nezabýval, protože jde o námitky, které jsou mimo zákonný dovolací důvod a obsahově ho nenaplňují.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z citovaného ustanovení je zřejmé, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení (viz dikci nebo jiném nesprávném hmotně právním ). Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je podřazení skutkových zjištění, která učinil soud, pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistil soud. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje zákonné znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, ale nelze namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, jak postupoval při dokazování, v jakém rozsahu provedl důkazy apod. Jinak řečeno, v dovolání je možné vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudem, avšak není možné vytýkat s k u t k o v é vady s cílem dosáhnout přehodnocení provedených důkazů, změny či dokonce zvratu skutkových zjištění, ke kterým dospěl soud, jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu a teprve v návaznosti na to usilovat i o jiné právní posouzení. Cestou dovolání tedy nepřichází v úvahu napadat skutkový základ rozhodnutí.

Ryze skutkový charakter mají námitky, jimiž obviněný M. M. zpochybnil to, zda skutkový stav, který zjistily soudy a který je popsán ve výroku o vině, odpovídá provedeným důkazům. Totéž platí o námitkách proti rozsahu dokazování, které soudy provedly ohledně jeho účasti na spáchání činu, a o námitkách, jimiž obviněný vyjádřil nesouhlas s tím, že soudy tato zjištění založily na výpovědích spoluobviněných a jak v této souvislosti hodnotily jeho zdravotní stav. Plně se to vztahuje i na námitku ohledně výše způsobené škody, neboť obviněný pouze zpochybnil zjištění soudů o tom, jaká částka v hotovosti se v trezoru nacházela. Podstatou těchto námitek nebylo případné tvrzení, že skutkový stav, který zjistily soudy, neodpovídá zákonným znakům trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným. Jen takové námitky by korespondovaly se zákonným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rozporu s tím, že tento dovolací důvod je koncipován tak, že jeho účelem je náprava vad v právním posouzení skutkového stavu zjištěného soudem, obviněný pojal uvažovanou část dovolání jako polemiku se skutkovými zjištěními soudů, s tím, jak hodnotily důkazy a co z nich vyvodily, v jakém rozsahu provedly důkazy, a to s evidentním cílem dosáhnout nikoli změny v právním posouzení toho skutkového stavu, který zjistily soudy, nýbrž prosadit svou vlastní verzi skutkového stavu. I když to obviněný v dovolání výslovně neuvedl, svými námitkami v posuzované části dovolání vytýkal soudům porušení ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tj. ustanovení o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Obviněný tedy vytýkal porušení p r o c e s n í c h ustanovení, ačkoli dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. záleží v porušení h m o t n é h o práva.

Tímto pojetím dovolání obviněný M. M. nerespektoval to, že Nejvyšší soud v dovolacím řízení není třetí instancí při zjišťování skutkového stavu a že dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě právních vad, nikoli případných skutkových vad. Obviněný sice formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak uplatnil námitky, které mu svým obsahem neodpovídají.

Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku mimo jiné proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Ta část ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., v níž je uvedeno aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí , se na posuzovaný případ vůbec nevztahuje, protože se týká jen věcí, v nichž bylo odvolání jako řádný opravný prostředek proti rozsudku zamítnuto nebo odmítnuto z důvodů, které mají p r o c e s n í povahu, tj. podle § 253 odst. 1 tr. ř., resp. podle § 253 odst. 3 tr. ř., aniž došlo k meritornímu přezkoumání rozsudku odvolacím soudem. Je-li rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí odvolání podle § 253 odst. 1 tr. ř. nebo odmítnuto podle § 253 odst. 3 tr. ř. chybné, znamená to, že obviněnému tím byl odňat přístup k druhé instanci. O takový případ se v posuzované věci nejedná, protože odvolání obviněného M. M. bylo zamítnuto podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné, tj. nikoli z procesních důvodů, a to po meritorním přezkoumání rozsudku podle § 254 tr. ř.

Na posuzovaný případ se vztahuje ta část ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., v níž je uvedeno byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) . To znamená, že o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. se jedná tehdy, jestliže v řízení, které předcházelo rozhodnutí o zamítnutí odvolání podle § 256 tr. ř., byl dán některý z jiných důvodů dovolání uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. se tu tedy může uplatnit jedině ve spojení s jiným dovolacím důvodem.

Pokud obviněný M. M. podal dovolání opřené o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak v části, v níž uplatnil námitky, které tomuto dovolacímu důvodu svým obsahem odpovídaly, je jeho dovolání zjevně neopodstatněné, pak z toho logicky plyne, že zjevně neopodstatněné je jeho dovolání opřené o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. V části, v níž námitky obviněného stály mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr .ř., logicky nemohly spadat ani do rámce dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. září 2005

Předseda senátu:

JUDr. Petr Hrachovec