7 Tdo 1114/2015
Datum rozhodnutí: 30.09.2015
Dotčené předpisy: § 205 odst. 1,2 písm. a,b) tr. zákoník



7 Tdo 1114/2015-23

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 30. 9. 2015 dovolání obviněného T. G. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 5. 2015, sp. zn. 4 To 126/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 10 T 142/2014 a rozhodl takto:

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 5. 2015, sp. zn. 4 To 126/2015, a rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 10 T 142/2014, ohledně obviněného T. G.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené usnesení a zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Karviné přikazuje , aby věc obviněného T. G. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění


Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 10 T 142/2014, byl obviněný T. G. uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku a odsouzen podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na šest měsíců nepodmíněně s tím, že pro výkon trestu byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byla výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost k náhradě škody způsobené trestným činem. Rozhodnuto bylo také ohledně obviněného P. P.

Skutek spočíval podle zjištění Okresního soudu v Karviné uvedených v bodě 4 rozsudku v podstatě v tom, že obvinění T. G. a P. P. společně v době od 13,30 hodin dne 24. 6. 2014 do 17,15 hodin dne 25. 6. 2014 v K. R. , K. ., na parcele č. ..... po odstranění dvou uzamčených visacích zámků a vypáčení zámku zn. FAB vnikli do garáže poškozeného J. H. , odcizili z garáže věci specifikované ve výroku o vině v celkové hodnotě 7 628 Kč a obviněný T. G. se tohoto činu dopustil přesto, že byl ve věci Okresního soudu v Karviné sp. zn. 8 T 123/2013 pravomocně odsouzen pro přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku.

Odvolání obviněného T. G. , podané proti všem jeho se týkajícím výrokům, bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 5. 2015, sp. zn. 4 To 126/2015, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Obviněný T. G. podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že výrok o vině vzešel z řízení, v němž byly porušeny zásady spravedlivého procesu. Toto porušení spatřoval v tom, že soudy založily výrok o jeho vině na výpovědi obviněného P. P. z přípravného řízení, ačkoli tento obviněný v hlavním líčení svou původní výpověď podstatně změnil a k jeho výpovědi z přípravného řízení nebylo možné přihlížet. Obviněný T. G. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a jeho se týkající část rozsudku a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci nebo sám rozhodl rozsudkem.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3, 4, 5 napadené usnesení a ohledně obviněného T. G. i předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Uvedeným dovolacím důvodem jsou zásadně jen právní námitky, jimiž se vytýká vadná aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli skutkové námitky zaměřené proti skutkovým zjištěním soudů, proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Proto Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže tu je extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy. Jde o to, že předmětem právního posouzení může být jen takový skutek, který byl zjištěn při dodržení principů spravedlivého procesu.

Spravedlivý proces, jak je vymezen v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, musí mít v trestním řízení kontradiktorní povahu, což se projevuje mimo jiné součinností procesních stran při dokazování. V tomto ohledu je v čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy jako jedno z minimálních práv obviněného zakotveno právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě . To znamená, že pokud ve věci vystupuje svědek, který obviněného usvědčuje, má obviněný právo na to, aby takovému svědku mohl sám klást otázky (právo vyslýchat ) nebo aby takovému svědku mohl klást otázky jeho obhájce (právo dát vyslýchat ). Toto právo je významným prostředkem kontroly věrohodnosti výpovědi svědka, který vypovídá proti obviněnému. Jestliže je odsuzující výrok založen na výpovědi svědka, při které obviněný neměl možnost uplatnit zmíněné právo, a jde o jediný či rozhodující usvědčující důkaz, pak je to porušením práva na spravedlivý proces. Z hlediska doslovného znění Úmluva garantuje obviněnému právo stanovené v čl. 6 odst. 3 písm. d) vůči osobě, kterou označuje jako svědka , avšak smysl celé konstrukce zásad spravedlivého procesu vyžaduje, aby obviněný měl toto právo také vůči jinému obviněnému, který je spolu s ním stíhán ve společném řízení a usvědčuje ho. Jestliže obviněného usvědčuje spoluobviněný, má takový spoluobviněný ve vztahu k obviněnému postavení, které je materiálně srovnatelné s postavením svědka, jímž by ostatně také byl, pokud by se proti každému z nich vedlo samostatné řízení. Práva stanoveného v čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy nemůže být obviněný zbaven jen kvůli té procesní okolnosti, že ten, kdo proti němu vypovídá ( svědek v materiálním smyslu), má v důsledku společného řízení procesní postavení obviněného.

Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, který opravňuje Nejvyšší soud k tomu, aby zasáhl do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, může mít různou podobu. Jednou z nich je stav, kdy podkladem skutkových zjištění soudů je výlučně důkaz, který je zatížen takovou vadou, že to znamená porušení zásad spravedlivého procesu, zejména zásady kontradiktornosti dokazování, jak je vtělena do citované části ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy.

V posuzované kauze byla obhajoba obviněného T. G. založena na tvrzení, že se žádného vloupání do garáže nedopustil. Soudy považovaly tuto obhajobu za vyvrácenou výpovědí obviněného P. P. z přípravného řízení, kterou tento obviněný v rámci zkráceného přípravného řízení učinil při výslechu podezřelého podle § 179b odst. 3 tr. ř. a kterou Okresní soud v Karviné při hlavním líčení ve zjednodušeném řízení přečetl podle § 207 odst. 2 tr. ř., § 314d odst. 2 tr. ř. Obviněný P. P. v přípravném řízení popsal vykradení garáže jako společnou akci obou obviněných, zatímco v hlavním líčení uvedl, že garáž vykradl sám z vlastního popudu, odcizené věci odnášel ve dvou taškách, při tom potkal obviněného T. G. , požádal ho, jestli mu s něčím pomůže , a ten mu dělal pouze sklad, kde mohl věci uschovat . Při hodnocení obou výpovědí obviněného P. P. jako důkazu proti obviněnému T. G. soudy pominuly, že obviněný T. G. nebyl a neměl možnost být přítomen výslechu P. P. v přípravném řízení a v důsledku toho neměl ani možnost klást mu otázky ve smyslu minimálního práva zaručeného ustanovením čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Obviněný T. G. neměl v přípravném řízení obhájce, takže citované ustanovení nemohlo být dodrženo tím, že by účast při výslechu obviněného P. P. v přípravném řízení byla umožněna obhájci. Výpověď obviněného P. P. z přípravného řízení, která obsahově vyzněla jako usvědčující důkaz proti obviněnému T. G. a která nakonec byla ve věci tohoto obviněného jediným usvědčujícím důkazem, je za popsaného stavu zatížena zjevným nedostatkem kontradiktornosti jako jednoho ze stěžejních atributů spravedlivého procesu. Odsuzující výrok o vině obviněného T. G. , založený výlučně na této výpovědi, je tím pádem v rozporu s ústavně garantovaným základním právem obviněného na spravedlivý proces a nemůže obstát.

Tento závěr Nejvyššího soudu koresponduje s nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 15/04, a ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. II. ÚS 297/04, v nichž byla konstatována protiústavnost odsuzujícího výroku o vině založeného výlučně na usvědčující výpovědi spoluobviněného učiněné při výslechu, který byl proveden bez splnění podmínek kontradiktornosti (oba citované nálezy se týkají věcí Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 2 To 676/2003 a sp. zn. 3 To 39/2004).

Skutek zjištěný postupem, při kterém bylo porušeno ústavně zaručené základní právo obviněného T. G. na spravedlivý proces, nemohl být předmětem právního posouzení, takže na něj nemohlo být aplikováno hmotné právo (trestní zákon).

Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného T. G. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě a v části týkající se tohoto obviněného i rozsudek Okresního soudu v Karviné, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Okresnímu soudu v Karviné, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obviněný T. G. je ve výkonu trestu odnětí svobody, avšak vykonává trest uložený v jiné trestní věci (ve věci Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 10 T 98/2014). Nebylo tedy třeba rozhodovat o vazbě obviněného podle § 265l odst. 4 tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. září 2015

JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu