7 Tdo 1106/2013
Datum rozhodnutí: 16.01.2014
Dotčené předpisy: § 233 odst. 1,4 písm. b) tr. zákoník



7 Tdo 1106/2013-55

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl dne 16. ledna 2014 v neveřejném zasedání, o dovolání nejvyššího státního zástupce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 4 To 2/2013, podaném v neprospěch obviněných J. Ž., R. C. , L. Z. a E. B. v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 31/2010, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá.
O d ů v o d n ě n í :

I.

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 5 T 31/2010, byl obviněný J. Ž. uznán vinným přečinem padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 1 tr. zákoníku a byl podle tohoto ustanovení odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem.

Obviněný se trestného činu dopustil tím, že v době nejméně od června 2009 do 12. 9. 2009 v R. p. R., v bytě v ul. O. s vědomím, že se jedná o padělek pravých peněz, si opatřil a měl v držení padělek bankovky v nominální hodnotě 100 USD, v hodnotě odpovídající dle aktuálního směnného kursu částce 1.730 Kč.

Týmž rozsudkem byli obvinění J. Ž., R. C., L. Z. a E. B. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby pro skutek, ve kterém byl spatřován zločin padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 1, 4 písm. b) tr. zákoníku, kterého se měli dopustit tím, že ad I. obv. J. Ž. sám dne 29. 6. 2009 kolem 15:00 hod. v prostoru čerpací stanice Shell, na dálnici D-1, k. ú. N., okr. P.-v., měl v držení a následně předal pracovníku Policie ČR při plnění jeho služebních povinností v rámci předstíraného převodu dle § 158c odst. 1 písm. c), d), odst. 2 tr. ř. jako vzorky po 1 ks padělané bankovky nominálních hodnot 20, 50 a 100 euro, jejichž hodnota dle aktuálního směnného kurzu odpovídá částce 4.423 Kč; ad II . obvinění J. Ž., R. C., L. Z. a E. B. společně po předchozí dohodě se společným záměrem a v úmyslu nabízet zájemcům ke koupi za dohodnutou procentuální část nominální hodnoty padělané bankovky měny euro, dne 12. 9. 2009 kolem 13:50 hod. v B., v areálu obchodního centra Olympia, v prostoru motorového vozidla tov. zn. Audi 8, RZ ..., obvinění J. Ž., R. C., E. B. a L. Z. prodali pracovníku Policie ČR při plnění jeho služebních povinností v rámci předstíraného převodu dle § 158c odst. 1 písm. c) d), odst. 2 tr. ř., padělané bankovky měny euro v počtu 1.990 ks v nominální hodnotě 100 euro, jejichž hodnota dle aktuálního směnného kursu odpovídá částce 5.071.515 Kč.

Proti odsuzujícímu výroku rozsudku soudu I. stupně podal odvolání obviněný J. Ž., proti zprošťujícímu výroku podal odvolání státní zástupce. Obě odvolání byla podle § 256 tr. ř. usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 4 To 2/2013, zamítnuta jako nedůvodná.
II.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch všech obviněných. Dovolání se opírá o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. l) alinea druhá tr. ř. a § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce zrekapituloval, že výše uvedeným rozhodnutím předcházel rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 5 T 31/2010, kterým byli všichni obvinění uznáni vinnými trestným činem padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 1 tr. zákoníku, a byly jim všem uloženy tresty odnětí svobody. Tento rozsudek však byl na podkladě odvolání všech obviněných i státního zástupce usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 4 To 67/2010, podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušen a věc byla podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrácena Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. Zprošťující část rozsudku nalézací soud zdůvodnil konstatováním, že nebyly odstraněny pochybnosti o tom, zda jednání obviněných nebylo v rozhodující míře vyprovokováno Policií ČR, tedy zda nešlo o nepřípustný zásah policejních složek do skutkového děje. Nalézací soud nijak nezpochybnil procesní bezvadnost předstíraných převodů dle § 158 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 tr. ř. dne 29. 6. 2009 a dne 12. 9. 2009. Označil však za nevyvrácenou obhajobu obviněného J. Ž., podle které měl být k trestné činnosti vyprovokován neznámým mužem, kterého nejdříve označil jménem K., později (v rámci odvolacího řízení) jménem M. Obviněný J. Ž. uvedl, že tohoto muže kontaktoval v záležitosti obchodu s cigaretami, muž však přišel s tím, zda by obviněný mohl sehnat falešná eura. Obviněný tvrdil, že sám se nikdy obchodováním s falešnými bankovkami nezabýval, další aktivity směřující k obstarání padělků z Itálie vyvíjel na základě požadavku K., resp. M. a do uzavření obchodu měl být dotlačen jeho kamarádem H. Podle nalézacího soudu existují v důkazech rozpory a pochybnosti týkající se počátku jednání včetně toho, kdo byl osobou, která s obviněným J. Ž. jednala a otázky, zda nešlo o policistu nebo spolupracovníka policie Nalézací soud proto uzavřel, že nebyla vyvrácena obhajoba, podle které jednání, které bylo obviněným kladeno za vinu, bylo iniciováno policií, že šlo ze strany policie o nepřípustný zásah do skutkového děje, kterým byla vytvářena a usměrňována vůle obviněného J. Ž. a zprostředkovaně následně ostatních obviněných. Nelze tedy podle nalézacího soudu dospět k jinému závěru než, že skutek označený v obžalobě není trestným činem. Odvolací soud se se závěry soudu nalézacího v celém rozsahu ztotožnil.

S uvedenými názory soudů však podle nejvyššího státního zástupce nelze souhlasit. Podle něj je nepochybné, že jednání obviněných tak, jak je vymezeno v tzv. skutkových větách zprošťujícího výroku rozsudku nalézacího soudu, naplňuje všechny zákonné znaky zločinu padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 1, 4 písm. b) tr. zákoníku. V předmětné trestní věci podle nejvyššího státního zástupce v žádném případě nelze hovořit o takové účasti Policie ČR na skutkovém ději, který by bylo možno označit za policejní provokaci.

Podle nejvyššího státního zástupce jsou úvahy soudů o policejní provokaci
spekulativní, neboť nebylo učiněno žádné konkrétní skutkové zjištění o totožnosti osoby jménem K., resp. M., a o tom, že by tato osoba byla policistou, popř. byla v jiném vztahu k Policii ČR. Soudy v tomto směru vycházejí pouze z výpovědi obviněného J. Ž., která podle nejvyššího státního zástupce vzbuzuje pochybnosti již vzhledem ke své variabilitě. Nejvyšší státní zástupce poukázal na to, že obviněný nejprve v přípravném řízení uvedl, že byl s žádostí o padělky osloven policistou vystupujícím jako H., u hlavního líčení dne 27. 7. 2010 o zájemci o padělky hovořil jako o K. a teprve ve stadiu řízení o odvolání proti prvnímu odsuzujícímu rozsudku (vlastnoručně sepsané odvolání ze dne 3. 11. 2010) tuto osobu označil jako M. s tím, že toto jméno si údajně vybavil až při pročítání záznamů odposlechů provedených Policií ČR. Navíc se soudy podle nejvyššího státního zástupce blíže nezabývaly časovými souvislostmi případu, tj. kdy vlastně mělo ke kontaktu obviněného J. Ž. s onou neztotožněnou osobou dojít a kdy začal obviněný J. Ž. vyvíjet aktivity k opatření padělaných bankovek. Podle výpovědi spoluobviněného R. C. u hlavního líčení dne 27. 7. 2010 projevil J. Ž. zájem o padělané bankovky již v březnu 2009. Obviněný J. Ž. ovšem při výslechu v přípravném řízení dne 13. 9. 2009 uvedl, že na tohoto obviněného ( R. ) se poté, kdy byl osloven H. , s žádostí o padělaná eura obrátil tak tři měsíce zpátky . Závěr o policejní provokaci však podle státního zástupce nemůže obstát ani v případě, že bude vycházeno ze skutkových zjištění v té podobě, jak je soudy na podkladě výpovědi obviněného J. Ž. učinily. Ze skutkových zjištění ohledně prvotního kontaktu obviněného J. Ž. s osobou vystupující jako K., resp. M., vyplývá pouze tolik, že tato osoba učinila dotaz na možnost obviněného J. Ž. obstarat padělané bankovky měny euro (zda by obviněný nevěděl o nějakých eurech ). V žádném případě nebylo podle nejvyššího státního zástupce učiněno skutkové zjištění o tom, že by tato osoba obviněného ke spáchání trestné činnosti přímo naváděla, instruovala nebo dokonce nutila. Pouhým dotazem nemohla osoba údajného K., resp. M. vyvolat u obviněného dosud neexistující úmysl spáchat trestný čin, což je podstatným znakem policejní provokace. Okamžitá pozitivní reakce obviněného J. Ž. podle nejvyššího státního zástupce nepochybně svědčí o tom, že úmysl obchodovat s padělanými bankovkami u něho vznikl spontánně nezávisle na aktivitě Policie ČR. Obviněnému nic nebránilo, aby na vznesený dotaz reagoval negativně. I pokud k tomuto prvotnímu kontaktu neztotožněné osoby vystupující jako K., resp. M., došlo v rámci operativně pátrací činnosti Policie ČR, jejímž cílem je zachytit signály či poznatky o spáchaných trestných činech, které jsou prozatím skryté, popř. opatřit informace o teprve připravovaných trestných činech a zabránit jejich spáchání, nelze podle nejvyššího státního zástupce hovořit o policejní provokaci. V této souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 5 Tdo 1180/2012.

Nejvyšší státní zástupce poukázal také na to, že první poznatky, byť v té době nedostatečně konkrétní a průkazné, o kontaktech obviněného J. Ž. s osobami pocházejícími z Itálie, mj. R. C., které vedle jiné trestné činnosti byly podezřelé i z obchodování s padělanými bankovkami, získala Policie ČR již v r. 2006 (viz záznam na č. l. 1121 tr. spisu, též operativní spis Policie ČR, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru padělání sp. zn. UOOZ 267/V6-2006, předložený státním zástupcem krátkou cestou soudu při hlavním líčení dne 2. 11. 2011- správně mělo být uvedeno 2. 2. 2011).

Nejvyšší státní zástupce dále uvedl, že ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněný J. Ž. vyvinul v součinnosti s dalším obviněným R. C. rozsáhlé aktivity, při kterých zcela jen ze své vůle a podle svého mínění jednal tak, aby zajistil padělané bankovky. Toto stadium skutkového děje je dokumentováno především záznamy odposlechů telefonních hovorů a samotnými předstíranými převody. K těmto procesním postupům orgánů činných v trestním řízení soudy žádné konkrétní výhrady nevznesly a nevytkly žádnou nepřípustnou ingerenci těchto orgánů do skutkového děje. Nebylo zjištěno žádné jednání ze strany Policie ČR, konkrétně policisty, který byl s obviněným v kontaktu a který v trestním řízení vypovídal jako utajený svědek pod jménem Z. Z., které by bylo možno považovat za provokování a iniciování trestné činnosti. Soudy nijak nezpochybnily ani trestní odpovědnost obviněného J. Ž. za přechovávání padělané bankovky 100 USD, byť i tato bankovka se podle skutkových zjištění měla dostat do držení obviněného až v souvislosti s těmito aktivitami. (Byla mu doručena společně se vzorky padělaných eurobankovek, byť zaslání padělaných dolarů výslovně nepožadoval). Nalézací soud naopak výslovně konstatoval, že obviněný J. Ž. po průběžném projednávání s obviněným R. C. projevoval vůli k dohodě o prodeji padělků a přesvědčoval svědka Z. Z., aby akceptoval jím navržený způsob transakce. Nalézací soud dále uvedl, že z charakteru jednání je zřejmé, že obviněný J. Ž. nabízel padělky, jejich množství nijak neomezoval, když bez dalšího akceptoval původní, se svědkem Z. Z. dohodnuté množství. Dále nalézací soud konstatoval, že nelze považovat za projev nátlaku, jestliže policista, svědek Z. Z., odmítal platit předem nebo jet kvůli obchodu s padělky do Itálie. Určité překročení mezí pro aktivity policie soud připustil pouze ohledně rozsahu trestné činnosti. Takováto ingerence Policie ČR by ovšem mohla být důvodem nanejvýše pro použití mírnější právní kvalifikace (což ostatně nalézací soud učinil v prvním odsuzujícím rozsudku), nikoli důvodem pro závěr o beztrestnosti jednání obviněných.

Nejvyšší státní zástupce tedy s ohledem na výše uvedené shrnul, že obviněný J. Ž. se tedy poté, co byl údajně kontaktován osobou vystupující jako K., resp. M., dobrovolně a aniž by byl Policií ČR k něčemu nucen, opakovaně a velmi aktivně dopouštěl jednání směřujícího k tomu, aby byl uzavřen obchod s padělanými bankovkami. Spáchaný skutek podle nejvyššího státního zástupce vykazuje standardní znaky protiprávního jednání. Jednání neztotožněné osoby K., resp. M., pokud k němu došlo, a i kdyby šlo o policistu nebo o osobu jednající ve spojení s policií, tvořilo v daném případě pouze jeden z dílčích elementů celkového průběhu události. Nelze je pokládat za určující či podstatný prvek trestného činu. Byl to podle nejvyššího státního zástupce naopak obviněný J. Ž. a následně též další obvinění, kdo vystupoval aktivně a cílevědomě k jeho spáchání. Jestliže nelze podle nejvyššího státního zástupce hovořit o policejní provokaci ve vztahu k obviněnému J. Ž., pak se to tím spíše týká dalších obviněných, jejichž vůle měla být podle soudů ovlivňována prostřednictvím J. Ž. Ve vztahu k těmto obviněným nejvyšší státní zástupce zdůraznil, že osoba jménem K., resp. M., byla v kontaktu výlučně, pokud vůbec, s obviněným J. Ž. U dalších obviněných R. C., L. Z. a E. B., kteří obstarali padělky v Itálii a zajistili jejich dopravu do České republiky, neexistuje podle nejvyššího státního zástupce naprosto žádný podklad pro závěr, že by jejich dříve neexistující úmysl spáchat trestný čin vyvolaly aktivity Policie ČR. Tito obvinění se dostali do kontaktu s příslušníkem Policie ČR až v závěrečné fázi skutkového děje při vlastním předstíraném převodu dne 12. 9. 2009. Spoluobvinění L. Z. a E. B. se navíc i s obviněným J. Ž. dostali do kontaktu až krátce před 12. 9. 2009 v době, kdy již padělky byly dopraveny na území ČR a kdy jejich úmysl spáchat trestný čin již nepochybně existoval. Nepřichází tedy u nich v úvahu ani nějaké zprostředkované ovlivnění jejich vůle v důsledku policejních aktivit.

Podle nejvyššího státního zástupce je tak zřejmé, že skutek v podobě vymezené ve zprošťujícím výroku rozsudku nalézacího soudu, vykazoval všechny znaky zločinu padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 1, 4 písm. b) tr. zákoníku. Pokud nalézací soud dospěl k závěru, že toto jednání není trestným činem, spočívalo jeho rozhodnutí na vadném právním posouzení skutku a bylo zatíženo vadou uvedenou v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soud odvolací, pokud tuto vadu nenapravil a odvolání státního zástupce podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné, svoje rozhodnutí zatížil též vadou uvedenou v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozhodnutí Vrchního soudu ve výroku o zamítnutí odvolání státního zástupce, ve všech zprošťujících výrocích rozsudek soudu prvního stupně, a přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání nejvyššího státního zástupce se prostřednictvím svého obhájce vyjádřil obviněný R. C. Především vyjádřil souhlas s právním posouzením věci soudem nalézacím, jakož i soudem odvolacím, neboť podle něj z provedených důkazů nepochybně vyplývá, že pokud by policie nekontaktovala obviněného J. Ž., vůbec by nedošlo k aktivitám spočívajícím v obstarání a distribuci padělaných peněz. Podle obviněného se tak jednalo o nepřípustný zásah policie do skutkového děje, přičemž souhlasí se závěry soudů, že tuto skutečnost nelze na základě provedeného dokazování vyvrátit. Dovolání nejvyššího státního zástupce je podle obviněného pouhou snahou bagatelizovat úlohu policie v daném případě. Poukázal také na to, že dovolání neslouží k revizi skutkových zjištění a hodnocení důkazů učiněných soudy I. a II. stupně a že dovolání nejvyššího státního zástupce bylo podáno prakticky ve stejném rozsahu jako odvolání vrchního státního zástupce. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání nejvyššího státního zástupce jako zjevně neopodstatněné.

K podanému dovolání se prostřednictvím své obhájkyně stručně vyjádřil také obviněný J. Ž., který se ztotožnil se závěry Vrchního soudu v Praze, v podrobnostech na rozhodnutí odvolacího soudu odkázal a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce zamítl jako nedůvodné podle § 265j tr. ř.
III.

Nejvyšší soud shledal, že nejvyšší státní zástupce podal dovolání proti zprošťující části rozhodnutí nalézacího soudu, a to v neprospěch obviněných. Dovolání opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. l), g) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. byl uplatněn v jeho druhé alternativě, tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., ačkoliv byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k), přičemž má za to, že v řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z právě uvedeného tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů.

Nejvyšší soud především shledal, že nejvyšší státní zástupce v dovolání uplatnil prakticky totožné námitky, které byly součástí již odvolání státního zástupce (č. l. 1852 a násl. tr. spisu) a odvolací soud se jimi zabýval a vypořádal se s nimi. Podstatou dovolání nejvyššího státního zástupce tak zůstává námitka, že skutek tak jak je popsaný ve zprošťující části výroku o vině rozsudku soudu I. stupně vykazoval všechny znaky zločinu padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 1, 4 písm. b) tr. zákoníku, přičemž podle něj neexistuje žádný podklad pro závěr, že by dříve neexistující úmysl pachatelů trestného činu vyvolaly aktivity Policie ČR. O policejní provokaci tak podle něj nelze hovořit u obviněného J. Ž., a tím spíše ani u dalších obviněných R. C., L. Z. a E. B., kteří obstarali padělky v Itálii a zajistili jejich dopravu do České republiky.

Nejvyšší soud se touto námitkou zabýval, protože otázka policejní provokace, a případného vyloučení protiprávnosti činu, je závěrem právním a tedy odpovídá uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitku ale shledal zjevně neopodstatněnou. Předně nutno upozornit, že valná část argumentů nejvyššího státního zástupce podporujících výše uvedenou námitku evidentně spočívá v polemice ohledně úplnosti provedeného dokazování, správnosti hodnocení provedených důkazů a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Krajský soud v Praze a ze kterých vycházel v napadeném usnesení také Vrchní soud v Praze. Takové námitky však uplatněný ani jiný dovolací důvod nenaplňují.

Pokud jde o námitku nejvyššího státního zástupce, že jednání obviněných nebylo vyprovokováno činností policie, považuje Nejvyšší soud za potřebné nejprve poznamenat, že právní řád České republiky přímo nevymezuje, co lze považovat za policejní provokaci, a výslovně se nevyjadřuje k její přípustnosti. Pravomoci orgánů činných v trestním řízení, včetně policejních orgánů jsou upraveny v trestním řádu a v tomto směru je nutné rozlišovat aktivity policie v době předcházející naplňování znaků skutkové podstaty a aktivity policie v době, kdy jednání pachatele již naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu, aniž by bylo toto jednání iniciováno policií. Trestní řád s některými policejními aktivitami počítá a stanoví omezující podmínky pro jejich využití (např. nasazení policejního agenta § 158e tr. ř., atd.). Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen ESLP ) nejde o policejní provokaci, když je skrytá policejní aktivita pouze reakcí na jednání pachatele, jenž je schopen čin spáchat nezávisle i bez zvláštního přispění ze strany policie, projevil úmysl ho spáchat a tento svůj úmysl začal naplňovat. Nepřípustným zásahem podle judikatury ESLP do skutkového děje by však bylo doplňování chybějících zákonných znaků skutkové podstaty určitého trestného činu iniciativou policie (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. I. ÚS 728/2001), případně když se dotčení policisté ať členové bezpečnostních sil, nebo osoby jednající na základě jejich instrukcí neomezí pouze na vyšetřování trestné činnosti v podstatě pasivním způsobem, ale uplatňují takovou formu vlivu na jedince, aby podnítily spáchání trestného činu, který by jinak nebyl spáchán, a to za tím účelem, aby byl odhalen trestný čin, to znamená, aby byly opatřeny důkazy a zahájeno trestní stíhání. Ze závěrů rozhodnutí ESLP vyplývá, že i když rozmach organizovaného zločinu nepochybně vyžaduje přijetí přiměřených opatření, právo na řádný chod spravedlnosti zaujímá v demokratické společnosti tak výsadní místo, že nemůže být obětováno tomu, co je výhodné. Veřejný zájem nemůže ospravedlnit použití důkazů získaných v důsledku policejní provokace (k tomu např. rozsudek ESLP ve věci Lüdi proti Švýcarsku, rozsudek ve věci Teixeira de Castro a další proti Portugalsku, rozsudky Eurofinacom proti Francii a Ramanauskas proti Litvě).

Obdobně tuto otázku formuloval i Ústavní soud České republiky, který uvedl, že je nepřípustným postupem, stává-li se jednání policie součástí skutkového děje, celé posloupnosti úkonů, z nichž se trestné jednání skládá (např. provokace či iniciování trestného činu, jeho dokonání apod.). Nepřípustný je proto takový zásah státu do skutkového děje, jenž ve své komplexnosti tvoří trestný čin, resp. takový podíl státu na jednání osoby, jehož důsledkem je trestní kvalifikace tohoto jednání. Je patrné, že Ústavní soud obecně nevylučuje zásah policie do jednání pachatele trestného činu, klade však důraz na to, aby policie nepostupovala z vlastní iniciativy a sama jednání pachatele nepodněcovala nebo nevytvářela podmínky pro naplnění určitých znaků skutkové podstaty trestného činu, které by pachatel bez jejího přispění nenaplnil (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 597/1999).

Z uvedeného tedy plyne, že je nepřípustné, aby policejní orgány jako orgány státu naváděly jiného ke spáchání trestné činnosti, posilovaly jeho vůli spáchat trestný čin či mu jakoukoli formou pomáhaly. Je totiž nepřípustným porušením čl. 39 Listiny základních práv a svobod, pakliže jednání státních orgánů (Policie České republiky) se stává součástí skutkového děje, celé posloupnosti úkonů, z nichž se trestné jednání skládá (např. provokace či iniciování trestného činu). Jak Ústavní soud konstatoval v řadě svých nálezů, zásah státu do skutkového děje, jenž ve své komplexnosti tvoří trestný čin, resp. takový podíl státu na jednání osoby, jehož důsledkem je trestní kvalifikace tohoto jednání, je nepřípustný. Takový postup policejních orgánů je současně i vybočením z přesně vymezených hranic, v jejichž rámci má probíhat zákonný a zároveň spravedlivý proces zaručený čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 710/2001, uveřejněný pod č. 100 ve sv. 30 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). O policejní provokaci by se nemuselo jednat, jestliže by skrytá policejní aktivita byla pouze reakcí na jednání pachatele, jenž byl schopen čin spáchat nezávisle i bez zvláštního přispění ze strany policie, projevil úmysl ho spáchat a tento svůj úmysl začal naplňovat.

O provokaci jde tehdy, jestliže některá policejní složka za situace, kdy žádné konkrétní podezření u určité osoby z přípravy, pokusu či páchání konkrétního trestného činu není dáno, dospěje k závěru, že by se za určitých podmínek a okolností mohla takového trestného činu dopustit a pro jeho případné spáchání jí bez jejího vědomí vytvoří předpoklady a podmínky.

V návaznosti na to již i Nejvyšší soud obdobně vyjádřil, že pokud policista vstoupí do kontaktu s pachatelem a určitým způsobem ovlivňuje jeho jednání, vždy se tak může stát výlučně na podkladě zákona, formou a v rozsahu zákonem stanoveném. Tento vstup policie musí mít charakter pasivního jednání, aby pachatele nepodněcovalo k realizaci toho, co sám nemá v úmyslu konat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2006, sp. zn. 5 Tdo 718/2006).

Z obsahu spisového materiálu v projednávané věci je zřejmé, že sporným okamžikem je počátek celého jednání. Zásadní tedy pro rozhodnutí soudů bylo vyřešení otázky, zda jednání obviněných bylo iniciováno činností policie či nikoli. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je nepochybné, že se touto problematikou pečlivě zabývaly. O počátku jednání existují podle obsahu spisu dvě verze průběhu skutkového děje.

Obviněný J. Ž. popisuje své setkání s osobou vystupující pod jménem K., resp. M. (č. l. 1372 a násl. tr. spisu), kterou poznal přes svého známého a setkal se s ní v restauraci v R. p. R., přičemž při první schůzce projednávali možnou koupi cigaret, které nabízel obviněný J. Ž. Na druhé schůzce iniciované K., již tento neměl zájem o koupi cigaret, ale vznesl dotaz na možnost obstarání falešných bankovek euro. S touto žádostí se obviněný J. Ž., ačkoli tvrdil, že s obchodem s padělky nemá zkušenost, obrátil na svého známého z Itálie obviněného R. C. Poté následovalo období od března 2009 (jak uvádí ve své výpovědi obviněný J. Ž. i obviněný R. C.) do června 2009, kdy se obviněný J. Ž. snažil prostřednictvím obviněného R. C. v Itálii pro K. zjistit informaci o možnosti obstarání padělaných bankovek a možnosti jejich dopravení do České republiky. Nakonec obviněný J. Ž. zajistil vyrobení vzorků bankovek, které byly z Itálie zaslány do České republiky. K. obviněnému J. Ž. oznámil, že se převzetí vzorků padělků nemůže zúčastnit a sdělil mu, že se mu ozve jeho kamarád H. Ten skutečně obviněnému J. Ž. následně telefonoval, přičemž je zřejmé, že se již jednalo o policistu vystupujícího pod jménem H. a vypovídajícího v utajení pod jménem Z. Z. Podle obviněného J. Ž. tak k posuzovanému skutku došlo výlučně na základě iniciativy osoby vystupující pod jménem K., resp. M., která mohla být utajeným policistou. Z obsahu spisu je také zřejmé, že Policie ČR provedla šetření ohledně totožnosti osoby K. v R. p. R. ve zmíněné restauraci i jinde, avšak s negativním výsledkem (č. l. 1197 tr. spisu).

Odlišná verze svědka Mgr. F. K (č. l. 1423 a násl. tr. spisu) o průběhu prvního kontaktu s obviněným J. Ž. spočívá v tom, že tento se při šetření dne 25. 6. 2009 (č. l. 1 tr. spisu) v jiné věci v klubu Kamikaze seznámil s osobou jménem H., který mu sdělil, že by potřeboval, aby něco vyzvedl, konkrétně mu sdělil, že má jít o vzorky padělaných bankovek. Řekl, že vzorky má osoba jménem J. a rovněž mu dal jeho telefonní číslo s tím, že se mu má zavolat a představit se jménem H. Tento svědek zapsal svá zjištění z uvedeného večera do úředního záznamu a předal věc k dalšímu zpracování. Z obsahu spisu dále vyplývá, že v uvedeném klubu Kamikaze bylo dne 2. 7. 2009 (č. l. 1122 tr. spisu) prováděno šetření ohledně ztotožnění osoby jménem H., avšak tento se do klubu nedostavil a nepodařilo se ho kontaktovat. Ze dne 26. 6. 2009 je záznam o zahájení úkonů trestního řízení, tento den byl rovněž povolen předstíraný převod, který byl proveden svědkem Z. Z. vystupujícím pod jménem H. dne 29. 6. 2013, a bylo také tento den povoleno sledování J. Ž. (č. l. 1 a násl. tr. spisu).

Z obsahu odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že soudy výše uvedené důkazy výpovědí obviněného J. Ž., jakož i výpovědí svědka Mgr. F. K., podrobily pečlivému hodnocení jak samostatně, tak v souvislosti s dalšími provedenými důkazy, a zcela oprávněně dospěly k závěru, že se provedeným dokazováním nepodařilo vyvrátit obhajobu obviněného J. Ž., že k posuzovanému skutku došlo výhradně na základě iniciativy osoby vystupující pod jménem K., resp. M., která mohla být policistou.

Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními krajského soudu, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také vrchní soud, a provedenými důkazy, neshledal žádný rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový základ především ve výpovědích obviněných, svědků a v dalších provedených důkazech (monitorech hovorů, listinných důkazech). Soudy oprávněně vyjádřily pochybnosti o věrohodnosti verze svědka Mgr. F. K., když se naopak spíše přiklonily k verzi prezentované obviněným J. Ž., která je podporována dalšími provedenými důkazy (odposlechy telefonických hovorů s H., s obviněným R. C., název operativní akce policie v této věci rovněž koresponduje se způsobem, jak se podle obviněného J. Ž. prezentovala osoba, která si u něj vzorky padělků objednala tedy K., resp. M.). Soudy se ve svých rozhodnutích zabývaly také nejvyšším státním zástupcem namítanými časovými souvislostmi případu (str. 8 rozhodnutí soudu II. stupně), jakož i otázkou, zda byly již před posuzovaným jednáním známy takové poznatky, které by svědčily o konkrétním podezření, že se obviněný dopouští nezákonné činnosti v oblasti padělání peněz. Takové aktivity obviněného však podle soudů z provedených důkazů prokazatelné nejsou. Nejvyšší soud se s těmito závěry ztotožňuje. K námitce nejvyššího státního zástupce ohledně rozporu mezi výpověďmi obviněných J. Ž. a R. C. v souvislosti s prvním dotazem na možnost obstarání padělků eur, je sice skutečností, že J. Ž. ve svém výslechu dne 13. 9. 2009 vypověděl, že se na padělaná eura zeptal asi tak tři měsíce zpátky . Následně ale k tomuto časovému údaji uvedl, že ty tři měsíce zpátky bylo to setkání s H. na pumpě, kde přinesl ukázat vzorky padělků. Toto setkání se uskutečnilo dne 29. 6. 2009, takže o žádný rozpor se tu nejedná.

Nejvyšší soud neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily.

Nejvyšší soud tedy uzavírá, že uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl zčásti námitkami nejvyššího státního zástupce naplněn a právně relevantní námitku ohledně policejní provokace shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnou. Protože dovolacími námitkami nebyl naplněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není ve věci dán ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř .

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. ledna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš