7 Tdo 1106/2003
Datum rozhodnutí: 23.10.2003
Dotčené předpisy:




7 Tdo 1106/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 23. října 2003 v neveřejném zasedání v Brně o dovolání obviněného V. S., které podal proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. 4 To 235/2003, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 2 T 220/2000, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soud v Prostějově ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. 2 T 220/2000, byl obviněný uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. Za to byl podle § 247 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 26 (dvaceti šesti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, a byl mu podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. uložen trest propadnutí věcí. Rozsudkem bylo rovněž podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě škody s tím, že se zbytkem nároku na náhradu škody byla poškozená podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. 4 To 235/2003, byl shora uvedený rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. 2 T 220/2000, podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o propadnutí věcí a ve výroku o náhradě škody s tím, že podle § 265 tr. ř. byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., které založil na námitce nesprávného hmotně právního posouzení věci, nesprávného posouzení skutku a absence výroku o způsobu rozhodnutí o jeho odvolání v usnesení odvolacího soudu.

Ohledně důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný ve svém dovolání namítá, že se soudy obou stupňů nevypořádaly s navrhovanými důkazy, kterými hodlal prokázat způsob nabytí věcí, které měl odcizit. Soud prvního stupně jeho návrhu nevyhověl a ve svém rozhodnutí některé předložené důkazy ignoroval, aniž by v obou případech v písemném rozhodnutí zdůvodnil, proč tak postupoval, a zamítl jeho návrh na doplnění znaleckého posudku na ocenění věcí, přestože sama znalkyně připustila, že posudek nezohledňuje věci později vyřazené z důvodu nesporného vlastnictví obviněného, a přestože, jak bylo prokázáno, mezi zabavenými věcmi byly i takové, které v O., a. s., při inventurách nikdy nechyběly. Pokud by znalecké posouzení bylo doplněno, cena věcí by poklesla pod hranici 500.000,- Kč, což by mělo vliv na právní kvalifikaci skutku. Shora uvedené námitky byly pominuty i soudem druhého stupně. Dále se soudy obou stupňů nezabývaly výpověďmi svědků, ze kterých vyplynulo, že při ročních inventurách zboží v uváděném množství nechybělo, a tím, že zajištěné zboží nikdy nebylo hodnověrně identifikováno jako zboží pocházející ze ztrát v O., a. s. Zcela vadně bylo vyhodnoceno i to, kdo je v tomto případě poškozeným. Souhrn procesních a hmotně právních vad tak vedl k tomu, že na základě neúplně zjištěného skutkového stavu, nesprávného právního posouzení a upření práva na obhajobu došlo k nesprávnému zjištění skutkového stavu a nesprávnému rozhodnutí soudu prvního stupně ve všech výrocích s tím, že v odvolacím řízení ke zohlednění a nápravě těchto vad nedošlo a došlo tak k porušení práva obviněného na spravedlivé a vyčerpávající projednání trestní věci, a to práva na zjištění skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. V souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný poté odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. IV. ÚS 558/02.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný uvádí, že usnesení soudu druhého stupně postrádá výrok o tom, jak bylo naloženo s jeho odvoláním, tj. zda jej odvolací soud zamítl podle § 256 tr. ř., na jeho podkladě rozsudek soudu prvního stupně změnil, zrušil, atd.

V závěru svého dovolání obviněný navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů v celém rozsahu podle § 265k tr. ř. zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve vyjádření k dovolání uvádí, že dovolatel se ve svém podání zabývá výlučně hodnocením důkazní situace a výhradami proti jejímu hodnocení soudy obou stupňů s tím, že na tomto základě dospívá k výtce týkající se nesprávných skutkových zjištění a z nich vyplývajících vad právního hodnocení; tyto výhrady však dle jeho názoru nelze podřadit ani pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani pod jiný dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř. Námitka obviněného, že rozhodnutí soudu druhého stupně neobsahuje výrok, jímž by bylo rozhodnuto o jeho odvolání, je zcela lichá, neboť právě na podkladě tohoto odvolání byly zrušeny výroky o trestu propadnutí věci a o náhradě škody. Obviněný ve svém dovolání sice vyjádřil přesvědčení, že v usnesení odvolacího soudu chybí výrok o způsobu rozhodnutí o jeho odvolání, neuvedl však příslušný důvod dovolání, tj. § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., ale § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., přestože nenamítá, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nalézacího soudu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo že by v řízení předcházejícím rozhodnutí odvolacího soudu byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) § 265b odst. 1 tr. ř. Napadené rozhodnutí dle jeho názoru netrpí žádnou vadou, kterou by bylo nutno odstranit cestou dovolání, a proto navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Dále vyslovil souhlas, aby za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 tr. ř. bylo o dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže o trestný čin nejde, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. To v podstatě znamená, že se Nejvyšší soud nemůže odchýlit od skutkového zjištění provedeného v předcházejícím řízení, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost spadající do nalézacího řízení, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek tudíž nemohou mít námitky, které směřují do skutkového zjištění, hodnocení důkazů apod.

Z výše uvedeného je zřejmé, že na podkladě citovaného dovolacího důvodu se nelze v rámci dovolacího řízení domáhat postupu podle § 2 odst. 5 tr. ř., totiž hodnocení správnosti a úplnosti skutkového stavu, ani přezkoumání úplnosti provedeného dokazování a správnosti hodnocení jednotlivých důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.

Jak již bylo shora uvedeno, obviněný své dovolání v části opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak sice formálně založil na námitce nesprávného hmotně právního posouzení věci a nesprávného posouzení skutku, ale konkrétní námitky směřují toliko proti správnosti a úplnosti skutkového stavu podle § 2 odst. 5 tr. ř. a správnosti hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku neuvedl nic, co by nasvědčovalo tomu, že právní kvalifikace skutku je nesprávná, a opřel jej pouze o námitky skutkové povahy, které nejsou po obsahové stránce způsobilé citovaný dovolací důvod naplnit.

Pokud jde o námitku obviněného, že v případě doplnění znaleckého posouzení by cena odcizených věcí poklesla pod hranici 500.000,- Kč, což by mělo vliv na právní kvalifikaci skutku, dovolací soud je nucen konstatovat, že tato námitka je zcela neopodstatněná, neboť jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, výše obviněným způsobené škody na odcizených věcech a dalším materiálu používaném v textilní výrobě činila po snížení o hodnotu obžalovanému vrácených věcí celkem 586.073,- Kč s tím, že soud prvního stupně správně vyšel z nižší částky odpovídající skladovým cenám pro obžalovaného příznivější.

V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nezbytné poznamenat, že dovolání je mimořádný opravný prostředek sloužící k nápravě závažných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Omezení dovolání na konkrétní důvody zabraňuje tomu, aby se dovolací soud stal další (třetí) instancí a přezkoumával skutkový stav věci, protože toto přísluší pouze soudu I. stupně, případně soudu odvolacímu.

Přestože obviněný formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., namítal vady, které nejsou způsobilé tento ani jiný důvod dovolání podle § 265b tr. ř. obsahově naplnit. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného v části, v níž se opíralo o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je významné, že dovolání bylo podáno za účinnosti zák. č. 200/2002 Sb. S poukazem na § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve znění zák. č. 200/2002 Sb. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný však neuvedl nic, co by tento dovolací důvod naplňovalo.

Uvedl-li obviněný ve svém dovolání, že usnesení soudu druhého stupně postrádá výrok o tom, jak bylo naloženo s jeho odvoláním, je zřejmé, že patrně přehlédl změnu, kterou ve vymezení dovolacích důvodů založil zák. č. 200/2002 Sb. (účinný od 24. 5. 2002), a ve skutečnosti měl na mysli dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. ve znění zák. č. 200/2002 Sb.

Podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. (ve znění zák. č. 200/2002 Sb.) dovolání lze podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.

V napadeném usnesení žádný výrok nechybí ani není neúplný. Obviněný podal odvolání proti všem výrokům rozsudku Okresního soudu v Prostějově, to znamená proti výroku o vině, proti výrokům o trestu odnětí svobody a trestu propadnutí věcí a proti výroku o povinnosti k náhradě škody. Z podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Brně přezkoumal podle § 254 tr. ř. rozsudek Okresního soudu v Prostějově ve všech jeho výrocích. Výsledkem tohoto přezkumu bylo, že Krajský soud v Brně shledal správným výrok o vině a výrok o trestu odnětí svobody a nesprávným výrok o trestu propadnutí věcí a výrok o povinnosti k náhradě škody. V napadeném usnesení to vyjádřil tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. zrušil v rozsudku Okresního soudu v Prostějově výrok o trestu propadnutí věcí a výrok o náhradě škody a podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou s jejími nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Tento způsob rozhodnutí Krajského soudu v Brně odpovídá trestnímu řádu, neboť pokud po přezkoumání všech výroků rozsudku Okresního soudu v Prostějově dospěl k závěru, že jsou vadné jen výroky o trestu propadnutí věcí a o povinnosti obviněného k náhradě škody, postupoval podle § 258 odst. 2 tr. ř. Podle tohoto ustanovení jestliže je vadná jen část napadeného rozsudku a lze ji oddělit od ostatních, zruší odvolací soud rozsudek jen v této části; zruší-li však, byť jen zčásti, výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Citovanému ustanovení odpovídá, že pokud Krajský soud v Brně shledal vadnými jen výroky o trestu propadnutí věcí a o náhradě škody, zrušil pouze tyto výroky a odkázal poškozenou na jiné řízení. To, že výroky o vině a o trestu odnětí svobody shledal správnými, Krajský soud v Brně vyjádřil tím, že tyto výroky rozsudku Okresního soudu v Prostějově ponechal nedotčeny. Přitom nebylo nutné, aby to, že výrok o vině a výrok o trestu odnětí svobody zůstávají beze změny, vyjadřoval ve svém rozhodnutí nějakým zvláštním výrokem. Zejména pak nepřicházelo v úvahu, aby odvolání obviněného v části směřující proti výroku o vině a proti výroku o trestu odnětí svobody zamítal jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. Podle tohoto ustanovení odvolací soud odvolání zamítne, shledá-li, že není důvodné. Podle § 256 tr. ř. však odvolací soud postupuje jen tehdy, jestliže je odvolání nedůvodné v celém rozsahu, neboť částečné zamítnutí odvolání nepřichází v úvahu.

Ze zásad, jimiž se řídí rozhodování odvolacího soudu po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně (§ 254 tr. ř.) a které jsou obsahem ustanovení § 258 odst. 1, 2 tr. ř. a § 256 tr. ř., tedy vyplývá, že považuje-li odvolací soud za vadné jen výroky o trestu propadnutí věcí a o náhradě škody, rozhodne tak, že zruší pouze tyto výroky, aniž by jakýmkoli dalším svým výrokem zároveň rozhodoval o tom, že ostatní výroky v rozsudku soudu prvního stupně, tj. výrok o vině a výrok o trestu odnětí svobody, zůstávají nedotčeny. Těmto zásadám napadené usnesení Krajského soudu v Brně zcela odpovídá.

Na základě shora uvedeného Nejvyšší soud dovolání obviněného v části opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Pokud se pak obviněný v řízení o dovolání domáhá, s ohledem na namítaný nesprávně zjištěný skutkový stav ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř., zrušení rozhodnutí soudů nižších stupňů s poukazem na ojedinělý nález Ústavního soudu ČR ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. IV. ÚS 558/02, nutno uvést následující. Nejvyšší soud při výkladu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vychází vedle znění tohoto zákonného ustanovení také z čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva), podle kterého každý, koho soud uzná vinným z trestného činu, má právo dát přezkoumat výrok o vině nebo trestu soudem vyššího stupně. Výkon tohoto práva, včetně důvodů, pro něž může být vykonáno, stanoví zákon. Ze znění tohoto článku Úmluvy, vedle přezkoumání výroku o vině nebo trestu soudem odvolacím, nelze dovodit existenci práva na přezkum trestních věcí také v mimořádném opravném řízení ve třetí instanci ve stejném rozsahu jako v řádném opravném řízení, tj. ve všech případech též z hlediska správnosti skutkových zjištění a úplnosti provedeného dokazování. Pokud tedy trestní řád, v souladu s čl. 2 Protokolu č. 7 Úmluvy, stanoví pro výkon práva na přezkum soudem vyššího stupně podmínky podání dovolání jen z taxativně uvedených důvodů (§ 265b tr. ř.), aniž by bylo možno namítat správnost a úplnost skutkových zjištění, nelze v tom shledávat porušení ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod. Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci soudních rozhodnutí, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání nutně omezeny. Z těchto závěrů vycházející rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při aplikaci ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., pokud dovolatel namítá pouze nesprávnost skutkových zjištění soudů, byla Ústavním soudem shledána v souladu s procesními ústavně zaručenými pravidly soudního řízení (viz. např. nálezy Ústavního soudu ČR I. ÚS 412/02, z 9. 4. 2003; I. ÚS 79/93, z 26. 8. 2003; III. ÚS 732/02, z 24. 4. 2003).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. října 2003

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš