7 Tdo 1092/2015
Datum rozhodnutí: 15.09.2015
Dotčené předpisy: § 219 odst. 1 tr. zákoník



7 Tdo 1092/2015-11

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 15. 9. 2015 dovolání obviněného M. L., proti usnesení Krajského soudu v Brně pobočka ve Zlíně ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 6 To 129/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 9 T 255/2014 a rozhodl takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně pobočka ve Zlíně ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 6 To 129/2015, a rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 9 T 255/2014.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Kroměříži přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 9 T 255/2014, byl obviněný M. L. uznán vinným přečinem zatajení věci podle § 219 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle § 219 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na pět měsíců s tím, že výkon trestu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen a zkušební doba byla podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku stanovena na osmnáct měsíců.

Skutek spočíval podle zjištění Okresního soudu v Kroměříži v podstatě v tom, že obviněný dne 1. 4. 2014, kdy byl v K. při podání vysvětlení seznámen policejním orgánem s tím, že vozidlo zn. Honda CR-V RE 6 registrační značky ...... v hodnotě nejméně 420 000 Kč, které v té době užíval, patří společnosti sAutoleasing, a.s., a to na základě ustanovení o zajišťovacím převodu vlastnického práva podle čl. II smlouvy o úvěru ze dne 21. 12. 2012 uzavřené s předchozím uživatelem vozidla společností GRON, s.r.o., toto vozidlo společnosti sAutoleasing, a.s., ani policejnímu orgánu nevydal a naopak obratem v úmyslu dostat vozidlo z dosahu tuzemských orgánů s ním jel na Ukrajinu, přičemž byl dne 2. 4. 2014 v 03,25 hodin zastaven policejním orgánem Slovenské republiky na slovensko ukrajinském hraničním přechodu V. N..

Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině i trestu, bylo usnesením Krajského soudu v Brně pobočka ve Zlíně ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 6 To 129/2015, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně pobočka ve Zlíně. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že jeho jednání postrádalo znak protiprávnosti a znak úmyslného zavinění. Uvedl, že vozidlo pravidelně užíval jako zaměstnanec při služebních cestách na Ukrajinu, že tuto povahu měla i jeho cesta dne 2. 4. 2014, že policejním orgánem nebyl vyzván k vydání vozidla ani upozorněn na to, že by vozidlo mělo být nabyto trestnou činností a kdo je jeho skutečným majitelem. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby ho zprostil obžaloby.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné.

Přečinu zatajení věci podle § 219 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nikoli nepatrné hodnoty, která se dostala do jeho moci nálezem, omylem nebo jinak bez přivolení osoby oprávněné.

Přisvojením cizí věci se rozumí takové jednání, jímž si pachatel zajistí volnou dispozici s věcí a zároveň z takové dispozice vyloučí skutečného vlastníka či jinou osobu oprávněnou k nakládání s věcí. Z hlediska subjektivní stránky jde o úmyslný trestný čin (§ 13 odst. 2 tr. zákoníku), což znamená, že úmyslem pachatele musí být zahrnuty takové skutkové okolnosti, z nichž vyplývá závěr, že věc patří někomu jinému a dostala se do moci pachatele bez přivolení oprávněné osoby.

Aplikují-li se tyto zásady na posuzovaný případ, je jasné, že výrok o vině nemůže obstát pro nedostatek úmyslného zavinění obviněného.

Pokud Okresní soud v Kroměříži ve výroku o vině uvedl, že vozidlo , které v té době (obviněný) užíval, patří společnosti sAutoleasing, a.s., . na základě ustanovení o zajišťovacím převodu vlastnického práva plynoucího z čl. II smlouvy o úvěru ze dne 21. 12. 2012 uzavřené s předchozím uživatelem vozidla společností GRON, s.r.o. , pak tím popsal pouze objektivní stav, avšak neměl žádný podklad k tomu, aby založil výrok o vině na konstrukci, podle které obviněný s tím byl policejním orgánem seznámen . Nic takového nevyplývá z úředního záznamu ze dne 1. 4. 2014, který o podaném vysvětlení obviněného sepsal policejní orgán, ani z výpovědi svědka R. S., který v postavení policejního orgánu žádal od obviněného vysvětlení a sepsal o něm úřední záznam. Z žádného z těchto důkazů nevyplývá, že by obviněnému bylo sděleno, kdo je skutečným vlastníkem vozidla (společnost s Autoleasing, a.s.), a dokonce ani to, že jím není stávající držitel vozidla uvedený v registru motorových vozidel (společnost SHPAK, s.r.o.), ale někdo jiný. Z výpovědi svědka R. S. vyplývá pouze to, že jako důvod, proč vozidlo hledá policie, obviněnému sdělil, že vozidlo bylo na úvěr a ten nebyl splácen . Z této informace mohl obviněný pro sebe spolehlivě vyvodit pouze to, že vozidlo nebylo řádně zaplaceno. Rozhodně však uvedená informace policejního orgánu nemohla být dostatečná k tomu, aby obviněný věděl, kdo je skutečným vlastníkem vozidla, resp. že skutečným vlastníkem není stávající držitel společnost SHPAK, s.r.o., a že je jím někdo jiný. Okresní soud v Kroměříži na str. 5 odůvodnění rozsudku uvedl, že obviněný si byl vědom toho, že jsou pochybnosti o vlastnickém právu (k vozidlu), a Krajský soud v Brně pobočka ve Zlíně na str. 2 napadeného usnesení uvedl, že obviněný byl seznámen s tím, že vozidlo vlastní někdo jiný , což je v obou případech závěr, který totálně a z hlediska zásad spravedlivého procesu nepřijatelně vybočuje ze skutečného obsahu informace, kterou policejní orgán prezentoval obviněnému v souvislosti s požadovaným vysvětlením. Oba soudy ostatně citovaný závěr v další části odůvodnění svých rozhodnutí korigovaly v tom smyslu, že obviněnému mohly okolnosti signalizovat, že s vozidlem není vše v pořádku (viz odůvodnění rozsudku), resp. že obviněnému muselo být zřejmé, že s vozidlem není něco v pořádku (viz odůvodnění napadeného usnesení). S tím je možno souhlasit, ale očividně to nemůže být podkladem závěru, že obviněný posuzovaným jednáním naplnil znaky přečinu zatajení věci podle § 219 odst. 1 tr. zákoníku.

Policejní orgán se požadovaným vysvětlením snažil zjistit, kde se vozidlo nachází, zda obviněný s ním disponuje a zda ho může vydat. K vydání vozidla postupem uvedeným v § 78 odst. 1 tr. ř. policejní orgán obviněného nevyzval, neboť podle podaného vysvětlení obviněný neměl vozidlo v dispozici (vozidlo bylo podle vysvětlení obviněného v blíže neoznačeném servisu). Krátce po podaném vysvětlení obviněný podnikl jízdu s vozidlem na Ukrajinu a byl na hranicích Slovenska s Ukrajinou zadržen slovenskou policií. Tato jízda byla ze strany obviněného jednáním směřujícím k tomu, aby policii bylo znemožněno nalezení vozidla, a k tomu, aby policie nemohla dosáhnout vydání vozidla. Lze připustit, že obviněný tím mařil postup policie při hledání vozidla, avšak popsané okolnosti se míjejí se zákonnými znaky přečinu zatajení věci podle § 219 odst. 1 tr. zákoníku. U tohoto trestného činu nejde o ochranu činnosti orgánů veřejné moci před různými rušivými projevy. Objektem trestného činu zatajení věci podle § 219 tr. zákoníku je zájem na ochraně majetku, což je zřejmé již ze systematického zařazení tohoto trestného činu do hlavy V zvláštní části trestního zákoníku, tj. mezi trestné činy proti majetku. I když obviněný mařil postup policie, jeho jednání nemělo znaky přečinu zatajení věci podle § 219 odst. 1 tr. zákoníku, neboť z ničeho není patrno, že by obviněný věděl, že vozidlo je ve skutečnosti ve vlastnictví někoho jiného než držitele, který mu umožnil vozidlo používat a který byl uveden v registru motorových vozidel. Jak již bylo zdůrazněno, nic takového nevyplývá z obsahu úředního záznamu o podaném vysvětlení obviněného před policejním orgánem ze dne 1. 4. 2014, z výpovědi svědka R. S. ani z jiných důkazů. Ze zjištění soudů sice vyplývá, že obviněný vždy v postavení zmocněnce byl opakovaně činný při převodech vozidla a přihlášení nového držitele do registru motorových vozidel, avšak ani z tohoto zjištění nelze přesvědčivě dovodit, že věděl, kdo je skutečným vlastníkem vozidla, resp. že jím není stávající držitel. Dosud nebyl proveden žádný důkaz, z něhož by se dalo usuzovat na to, že obviněný znal obsah úvěrové smlouvy uzavřené dne 21. 12. 2012 mezi společností sAutoleasing, a.s., jako poskytovatelem úvěru a společností GRON, s.r.o., jako prvním nabyvatelem vozidla a že by tedy věděl o sjednání zajišťovacího převodu vlastnického práva na poskytovatele úvěru.

Skutek byl nesprávně posouzen jako přečin zatajení věci podle § 219 odst. 1 tr. zákoníku. Napadené usnesení Krajského soudu v Brně pobočka ve Zlíně a rozsudek Okresního soudu v Kroměříži jsou rozhodnutími, která spočívají na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného zrušil obě uvedená rozhodnutí, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Okresnímu soudu v Kroměříži, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. září 2015

JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu