7 Tdo 1090/2003
Datum rozhodnutí: 23.10.2003
Dotčené předpisy:




7 Tdo 1090/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 23. října 2003 v neveřejném zasedání v Brně o dovolání obviněného D. P., které podal proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 6. 2003, sp. zn. 7 To 54/03, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 49 T 48/2002, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soud v Ústí nad Labem ze dne 10. 3. 2003, sp. zn. 49 T 48/2002, byl obviněný uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 219 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák. Za to byl podle § 219 odst. 2 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 14 (čtrnácti) let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák. o zabrání pistole značky CZ 75 ráže 9 mm Luger, výrobní č. F 7703, a podle § 228 odst. 1 tr. ř. o povinnosti obviněného k náhradě škody.

Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 6. 2003, sp. zn. 7 To 54/03, bylo odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.

Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodu uvedeného v § 265b písm. g) tr. ř. /správně § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř./.

Obviněný založil své dovolání zejména na námitce, že soudy obou stupňů pochybily, když odmítly jím uplatněnou obhajobu nutné obrany ve smyslu § 13 tr. zák., protože odvracel útok přímo trvající a následně hrozící a objektivně existovalo porušení jeho zájmů; obviněný tedy zaměřil své dovolání do výroku o vině pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 219 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák.

Ke shora uvedené námitce obviněný uvádí, že se před střelbou stal objektem velmi hrubého, brutálního útoku několika Romů, kteří ho nejprve odvlekli z náměstí v J. a poté zbili takovým způsobem, že pociťoval tento útok jako ohrožení vlastního života. Toto chování u něj podnítilo zlobný afekt, který zřejmě dosáhl výrazného stupně nekontrolované zloby (dle obviněného snad již na úrovni patické), a vedlo jej k obrannému vystoupení a užití zbraně. Obviněný zdůrazňuje, že jej ke střelbě vedla obava o život a že proporcionalita útoku a obrany byla přiměřená - na jedné straně skupina osob ozbrojená tyčemi a řetězy, na druhé jedinec bránící se výstřely z pistole. Oba soudy navíc málo vzaly v úvahu existenci plynové pistole, kterou měl u sebe I. G.; byl-li I. G. takto ozbrojen, lze pochopit chování obviněného v kritické chvíli, kdy tento nemohl vědět, že se jedná pouze o zbraň plynovou. Nebylo ani vyvráceno jeho tvrzení, že v kritickou dobu byl jeden z útočníků ozbrojen baseballovou pálkou. Obviněný tedy střílel pouze z obranných důvodů s úmyslem útočníky zneškodnit, ovšem nikoliv usmrtit. Obviněný dále vytýká soudům obou stupňů, že nedostatečně vyhodnotily skutková zjištění, která ovlivnila jeho chování; jednou z pohnutek pro použití zbraně byla jeho zkušenost z minulosti, kdy byl v M. napaden Romy a byla mu způsobena různá zranění. Obviněný dále konstatuje, že se Vrchní soud v Praze zabýval pouze posouzením jeho jednání jako trestného činu vraždy ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 219 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., ale již nehodnotil možnou právní kvalifikaci podle § 221 odst. 1 tr. zák. nebo § 222 odst. 1, 3 tr. zák. V neposlední řadě uvádí, že uložení trestu téměř na horní hranici trestní sazby je dle jeho názoru nesprávným posouzením hmotně právního ustanovení o výměře trestu (§ 31 odst. 1 tr. zák.), protože byly dány jím uváděné podmínky pro uložení trestu nižšího. Navrhl proto, aby bylo zrušeno usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 6. 2003, sp. zn. 7 To 54/03, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 3. 2003, sp. zn. 49 T 48/2002, v té části, ve které byl uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 219 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák.; dále navrhl, aby byl v této části zproštěn obžaloby a aby mu byl za zbylý trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák. uložen přiměřený trest se zařazením do věznice s ostrahou.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve vyjádření k dovolání uvedl, že námitky týkající se aplikace § 13 tr. zák., popř. použití jiné právní kvalifikace jednání obviněného, obsahově odpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.; při posuzování jejich důvodnosti je ovšem nutno vycházet ze skutkových zjištění popsaných v tzv. skutkové větě a rozvedených v odůvodnění soudních rozhodnutí. Soudy obou stupňů nezpochybnily, že obviněný byl vystaven poměrně razantnímu fyzickému útoku a že jednal v emoční zátěži. Skutková zjištění ovšem vylučují existenci podmínek nutné obrany ve smyslu § 13 tr. zák. ? v momentě počátku střelby se osoby, které dříve obviněného napadaly, zabývaly výlučně nákladem lahví rumu a nijak na obviněného fyzicky neútočily. Dále státní zástupce cituje konstatování odvolacího soudu, z něhož vyplývá, že není pravdou, že by obviněný byl opětovně mlácen v době, kdy v rukou svíral pistoli, a že je naopak zřejmé, že v tomto okamžiku nebyl obviněný napadán ani slovně, ani fyzicky. Ze skutkových zjištění jednoznačně vyplývá, že již od prvních výstřelů šlo ze strany obviněného o jednání charakteru nikoli obranného, ale odplatného. Pokud jde o duševní stav obviněného v době činu, dle skutkových zjištění obviněný jednal v afektu a vlivem emoční zátěže, nikoli tedy v patickém afektu. K emoční zátěži obviněného by bylo nutno přihlédnout při posuzování přiměřenosti obrany za situace, že by obviněný skutečně odvracel nějaký přímo hrozící nebo trvající útok. Použití dovolatelem naznačovaných právních kvalifikací podle § 221 odst. 1, popř. § 222 odst. 1, 3 tr. zák. je nutno považovat za vyloučené; pokud obviněný vedl na krátkou vzdálenost střelbu proti tělům poškozených, popř. proti plně obsazenému osobnímu vozidlu, musel nutně jednat v úmyslu poškozené usmrtit, nikoli jim způsobit těžkou nebo dokonce pouze lehkou újmu na zdraví. Námitky týkající se nepřiměřené přísnosti uloženého trestu z hlediska § 31 tr. zák. se s formálně deklarovaným dovolacím důvodem nekryjí s tím, že námitky tohoto druhu nelze uplatňovat ani v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je k nápravě vad výroku o trestu určen. V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby podané dovolání bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné, a v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání /§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř./.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce ust. § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní; lze tedy namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů. Proto se dovolací soud námitkami obviněného, že soudy málo vzaly v úvahu existenci plynové pistole, kterou měl u sebe I. G., že nebylo vyvráceno jeho tvrzení, že v kritickou dobu byl jeden z útočníků ozbrojen baseballovou pálkou a že soudy nedostatečně vyhodnotily skutková zjištění, která ovlivnila jeho chování atd., nezabýval.

Dovolací soud se zabýval námitkou obviněného, že jeho jednání bylo nutnou obranou ve smyslu § 13 tr. zák., neboť je způsobilá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit, a na základě skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně dospěl k závěru, že tato námitka obviněného je zjevně neopodstatněná.

Podle § 13 tr. zák. "Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný tímto zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku." Jak vyplývá z dikce tohoto ustanovení, podmínkou oprávněného uplatnění nutné obrany je bezprostřední hrozba nebo trvání útoku; je-li útok ukončen nebo přerušen, není nutná obrana již přípustná.

Jak vyplývá již ze skutkové věty rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 3. 2003, sp. zn. 49 T 48/2002, a části jejího odůvodnění nacházející se na str. 25 a 26 tohoto rozhodnutí, ke střelnému poranění tří osob prokazatelně došlo v době, kdy již na obviněného nikdo neútočil, neboť osoby, které jej dříve fyzicky napadaly, se zabývaly nákladem lahví rumu; obviněný tedy použil střelnou zbraň poté, co útok na jeho osobu skončil, a střílel ještě v době, kdy mu již naprosto nic nehrozilo, a to po odjíždějícím vozidle Fiat Croma. S ohledem na tato skutková zjištění soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, že jednání obviněného na místě činu v žádném případě nelze posuzovat jako nutnou obranu ve smyslu § 13 tr. zák. Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 3. 6. 2003, sp. zn. 7 To 54/03, k námitce nutné obrany uplatněné v rámci odvolání obviněného na základě skutkových zjištění mj. konstatoval, že je zřejmé, že v době použití střelné zbraně nebyl obviněný napadán ani slovně, ani fyzicky, střelbou se snažil upoutat pozornost a ve zlostném afektu demonstrovat svou sílu a snahu pomstít se za předchozí napadení s tím, že po poškozených střílel ještě poté, kdy viděl, že před ním utíkají (str. 5).

Pokud jde o námitku obviněného, že Vrchní soud v Praze nehodnotil možnou právní kvalifikaci jeho jednání podle § 221 odst. 1 nebo § 222 odst. 1, 3 tr. zák., nezbývá dovolacímu soudu než konstatovat, že jednání obviněného popsané ve skutkové větě výroku rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 3. 2003, sp. zn. 49 T 48/2002, ve spojení s právními závěry o formě zavinění (str. 29 a 30) nelze po právní stránce kvalifikovat jinak, než jako pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 219 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. Pokud obviněný zaútočil pistolí ráže 9 mm Luger značky CZ model 75D Compact s dostřelem 2 000 m a smrtícím účinkem po celé dráze střely mířenou střelbou (jak vyplývá ze znaleckého posudku z oboru kriminalistické techniky - balistiky) nejprve na poškozené G. Š. a I. G., a poté na plně obsazený osobní automobil Fiat Croma, jeho úmyslem muselo být tyto poškozené i osoby nacházející se v osobním automobilu usmrtit. S ohledem na tento právní závěr není možné jednání obviněného podřadit pod jím uvedené ustanovení § 221 odst. 1 nebo § 222 odst. 1, 3 tr. zák. Co se týče právního odůvodnění jednání obviněného jako pokusu trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 219 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., dovolací soud odkazuje na rozhodnutí soudu prvního (str. 30) i druhého stupně (str. 5 a 6).

Námitka obviněného, že uložení trestu téměř na horní hranici trestní sazby je nesprávným posouzením hmotně právního ustanovení o výměře trestu (§ 31 odst. 1 tr. zák.), protože byly dány podmínky pro uložení trestu nižšího, není způsobilá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit; jak již uvedl státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání, výrok o trestu nelze z důvodu jeho nepřiměřené přísnosti či naopak mírnosti napadat ani v rámci tohoto dovolacího důvodu, ani v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je určen k nápravě vad výroku o trestu spočívajících v uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští, nebo přípustného druhu trestu mimo stanovenou trestní sazbu.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. října 2003

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš