7 Tdo 1089/2003
Datum rozhodnutí: 15.10.2003
Dotčené předpisy:




7 Tdo 1089/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 15. 10. 2003 o dovolání, které podal obviněný T. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 3 To 402/2002, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 24/2002, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný T. K. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 3 To 402/2002, jímž bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. 7. 2002, sp. zn. 12 T 24/2002. Dovolání podal v rozsahu odpovídajícím celému výroku o vině a trestu, a to z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. c), d), g), l) tr. ř. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení i předcházející rozsudek a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Rozsudkem Městského soudu v Brně byl obviněný uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Takto byl posouzen skutek spočívající v podstatě v tom, že obviněný jako zplnomocněný zástupce prodávajících za ně uzavřel s kupující stranou kupní smlouvu ohledně pozemku, přijal od kupujícího částku 500.000,- Kč v hotovosti jako plnění kupní ceny, avšak tuto částku neodevzdal prodávajícím ani jejich právním nástupcům.

V dovolání obviněný uplatnil námitky ve dvojím směru. Především vytkl, že svým jednáním nenaplnil zákonné znaky trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák., protože peníze vrátil prodávající straně vzhledem k tomu, že prodávající od kupní smlouvy odstoupili. Pokud byl uznán vinným trestným činem zpronevěry, spatřoval v tom nesprávné právní posouzení skutku. Kromě toho vytkl, že při veřejném zasedání, v němž Krajský soud v Brně rozhodl napadeným usnesením, nebyl přítomen obhájce. Ve vztahu k přítomnosti JUDr. J. B. uvedl, že nebyla jeho obhájkyní, protože byla substituentem JUDr. P. D., původního obhájce, a v rámci řízení vykonávala v substituci za JUDr. P. D. jen některé úkony. Navíc zdůraznil, že dne 4. 2. 2003 soudu sdělil, že zvolený obhájce JUDr. P. D. ani jeho substituent ho nadále nebudou obhajovat a že jméno nového obhájce sdělí soudu neprodleně. Poukázal na to, že JUDr. J. B. nebyla oprávněna vykonávat jeho obhajobu ve veřejném zasedání dne 5. 2. 2003 ani se zřetelem k ustanovení § 37 odst. 2 tr. ř., protože na podkladě tohoto ustanovení může obhajobu vykonávat jen obhájce a nikoli substituent.

Nejvyšší soud se nemohl ztotožnit s dovoláním obviněného, pokud jde o výhrady proti právnímu posouzení skutku. Trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí takovým činem značnou škodu. Z povahy vztahu, který byl mezi obviněným a prodávajícími, vyplývá, že částku inkasovanou za ně jako plnění kupní ceny jim byl povinen odevzdat. Namítané vrácení této částky kupujícímu Městský soud v Brně a shodně s ním i Krajský soud v Brně správně považovaly za přisvojení si cizí svěřené věci ve smyslu § 248 odst. 1 tr. zák., protože k tomu obviněný neměl zmocnění prodávajících. Z tohoto hlediska jednal svévolně, neoprávněně a bez souhlasu či vědomí prodávajících. Lze jen dodat, že podle zjištění Městského soudu v Brně, z něhož vycházel i Krajský soud v Brně, kupující strana podmínila vyplacení hotovosti do rukou obviněného předložením výpisu z katastru nemovitostí s vyznačeným vkladem vlastnického práva kupující strany. Poté, co byla tato podmínka splněna, a vzhledem k tzv. intabulačnímu principu, na němž je založen vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, bylo možné uvažovat o vrácení peněz kupující straně jako o korektním jednání obviněného jedině za předpokladu, že by se tak stalo oproti opětovnému vyznačení vlastnického práva prodávajících v katastru nemovitostí. K tomu ale nedošlo, takže obviněný vrácením peněz kupující straně založil stav, kdy prodávající neměli ani peníze, ani vlastnické právo k pozemkům zapsané v katastru nemovitostí. Je proto evidentní, že namítané vrácení peněz kupující straně rozhodně nemůže zvrátit právní posouzení skutku jako trestného činu zpronevěry. Dovolání obviněného je proto zjevně neopodstatněné především v části, v níž se opíralo o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Z protokolu o veřejném zasedání, v němž Krajský soud v Brně napadeným usnesením rozhodl o odvolání obviněného, je zřejmé, že při veřejném zasedání byla přítomna JUDr. J. B., advokátka se sídlem v B., Ch. 13, jako obhájkyně obviněného, a to v substituci za JUDr. P. D., advokáta se sídlem v B., H. 6. Ve věci šlo o nutnou obhajobu, protože obviněný byl stíhán pro trestný čin uvedený v § 36 odst. 3 tr. ř. Obhajobu obviněného v původním řízení vykonával JUDr. P. D. Dne 4. 2. 2003, to znamená den před konáním veřejného zasedání, v němž Krajský soud v Brně rozhodl o odvolání obviněného, obviněný předložil tomuto soudu podání označené jako sdělení. Jeho obsahem bylo to, že se rozhodl nenechat se zastupovat před odvolacím soudem JUDr. P. D., resp. JUDr. J. B., že se rozhodl zvolit si jiné zastoupení a že tuto skutečnost sdělí odvolacímu soudu neprodleně. Jméno ani sídlo advokátní kanceláře nově zvoleného obhájce neuvedl a nepředložil plnou moc, kterou by případně udělil jinému advokátu. Pro úplnost lze poznamenat, že jinak nedoložil ani vypovězení plné moci udělené původně JUDr. P. D. Pokud za tohoto stavu Krajský soud v Brně konal veřejné zasedání za přítomnosti JUDr. J. B. jako obhájkyně obviněného, bylo to v souladu s ustanovením § 37 odst. 2 tr. ř. (ve znění zák. č. 265/2001 Sb.). Podle tohoto ustanovení obviněný si může místo obhájce, který mu byl ustanoven nebo osobou k tomu oprávněnou zvolen, zvolit obhájce jiného. Oznámí-li změnu obhájce tak, aby obhájce mohl být o úkonu vyrozuměn v zákonem stanovené lhůtě, orgán činný v trestním řízení ode dne doručení takového oznámení vyrozumívá nově zvoleného obhájce. V opačném případě je obhájce předtím ustanovený nebo zvolený, pokud není z obhajování vyloučen, povinen obhajobu vykonávat do doby, než ji osobně převezme později zvolený obhájce.

Vzhledem k tomu, že obviněný oznámil svůj záměr zvolit si jiného obhájce den před konáním veřejného zasedání, byl dosavadní obhájce JUDr. P. D. nejen oprávněn, ale podle § 37 odst. 2 tr. ř. dokonce povinen obviněného obhajovat ve veřejném zasedání, v němž bylo rozhodnuto o odvolání a o jehož konání byl řádně a včas vyrozuměn. Obhajobu obviněného totiž v době do konání veřejného zasedání jiný obhájce osobně nepřevzal.

Přítomnost JUDr. J. B. v substituci za JUDr. P. D. ve veřejném zasedání nebyla porušením žádného ustanovení, zejména ne ustanovení § 37 odst. 2 tr. ř. To, co citované ustanovení uvádí o obhájci, se v plné míře vztahuje i na toho advokáta, který ho zastupuje. Toto ustanovení neupravuje vzájemný vztah mezi advokáty, z nichž jeden je zvoleným či ustanoveným obhájcem a druhý jeho zástupcem v substituci, nýbrž postavení dosavadního obhájce za situace, kdy byl zvolen nový obhájce. Pro vzájemný vztah advokátů, z nichž jeden je obhájcem a druhý jeho zástupcem, je podstatné ustanovení § 26 odst. 1 zákona o advokacii (zák. č. 85/1996 Sb. ve znění pozdějších zákonů). Podle tohoto ustanovení advokát se v rámci svého pověření může dát zastoupit advokátem. Jestliže JUDr. P. D. jako původně zvolný obhájce byl oprávněn i povinen obhajovat obviněného ve veřejném zasedání, v němž Krajský soud v Brně rozhodl o odvolání, mohl se podle § 26 odst. 1 zákona o advokacii nechat v tomto ohledu zastoupit advokátem, tj. JUDr. J. B. V den konání veřejného zasedání, tj. 5. 2. 2003, JUDr. P. D. udělil JUDr. J. B. tzv. substituční plnou moc, v níž ji zmocnil výslovně k tomu, aby ho zastoupila v trestní věci obviněného tak, že se za něho zúčastní veřejného zasedání o odvolání dne 5. 2. 2003. JUDr. J. B. uvedené zmocnění přijala, což stvrdila svým podpisem na plné moci. Listinu s plnou mocí pro JUDr. J. B. předložila zaměstnankyně JUDr. P. D. Krajskému soudu v Brně při zahájení veřejného zasedání. Přítomnost JUDr. J. B. ve veřejném zasedání tedy znamenala splnění požadavku ustanovení § 263 odst. 3 tr. ř., podle něhož při veřejném zasedání o odvolání musí obviněný mít obhájce ve všech případech, kdy ho musí mít při hlavním líčení. Požadavek přítomnosti obhájce byl splněn nejen přítomností JUDr. P. D. jako původně zvoleného obhájce, ale i přítomností JUDr. J. B. jako jeho zástupkyně podle § 26 odst. 1 zákona o advokacii. Dovolání obviněného je tedy zjevně neopodstatněné také v části, v níž se opíralo o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. a v níž bylo namítáno, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spočívá v tom, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Obviněný sice formálně deklaroval tento dovolací důvod, ale neuvedl nic v tom směru, v čem konkrétně ho považuje za naplněný. Pokud tím případně měl na mysli, že veřejné zasedání, v němž Krajský soud v Brně rozhodl napadeným usnesením, bylo konáno v jeho nepřítomnosti, je z obsahu spisu zřejmé, že pro konání veřejného zasedání byly splněny zákonné podmínky. O konání veřejného zasedání nařízeného na 5. 2. 2003 nechal předseda senátu Krajského soudu v Brně vyrozumět mimo jiné i obviněného, jemuž bylo vyrozumění doručeno do vlastních rukou dne 17. 1. 2003. Obviněný byl o veřejném zasedání vyrozuměn tak, že to odpovídá ustanovení § 64 odst. 1 písm. c) tr. ř., § 233 odst. 1, 2 tr. ř., a jeho nepřítomnost nebyla porušením žádného z ustanovení, která upravují přítomnost osob při veřejném zasedání, tj. § 234 odst. 1, 2 tr. ř., § 263 odst. 2, 3, 4 tr. ř. Nebylo porušeno ani ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož každý má mimo jiné právo, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti. Toto právo bylo v posuzované věci obviněnému garantováno tím, že byl včas a řádně vyrozuměn o veřejném zasedání. Obviněný soudu nesdělil žádný akceptovatelný důvod své nepřítomnosti a o konání veřejného zasedání za své přítomnosti neprojevil žádným způsobem zájem. Dovolání obviněného je tudíž zjevně neopodstatněné konečně i v části, v níž se, byť jen paušálně, opíralo o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.

Protože ve věci nebyl dán žádný z namítaných důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c), d), g) tr. ř., je zjevné, že nemohl být dán ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (ve znění zák. č. 200/2002 Sb.), který je předchozími dovolacími důvody podmíněn.

Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. října 2003

Předseda senátu:

JUDr. Petr Hrachovec