7 Tdo 1084/2013
Datum rozhodnutí: 18.12.2013
Dotčené předpisy: § 209 odst. 1,4 písm. d) tr. zákoník



7 Tdo 1084/2013-19

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl dne 18. prosince 2013 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného P. H. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 4 To 137/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 4 T 178/2010, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. 4 T 178/2010, byl obviněný P. H. uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a byl odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené E. H. na náhradu škody.

Obviněný se zločinu dopustil tím, že dne 31. 8. 2009 v N. J. , okres N. J. , v kanceláři notářky Mgr. J. Vondrové v zištném úmyslu neoprávněně podepsal na základě neplatné plné moci ze dne 11. 5. 2009, a v rozporu s vůlí zmocněnkyně bývalé manželky E. H. , s kupujícím J. N. kupní smlouvu o převodu vlastnických práv k nemovitostem ze dne 17. 8. 2009, zapsaných na LV ..... pro katastrální území Š. u N. J. , a to parcely č. .... ostatní plocha, č. .... trvalý travní porost, č. ...... zastavěná plocha a nádvoří a rodinný dům na parcele č. ....., které byly ve výlučném vlastnictví E. H. , za dohodnutou kupní cenu ve výši 2.200.000,- Kč, kterou od kupujícího převzal, užil pro svou potřebu a E. H. tak způsobil škodu vyčíslenou znalcem ve výši nejméně 2.600.000,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 4 To 137/2011, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které bylo Nejvyššímu soudu předloženo k rozhodnutí dne 30. 9. 2013. Namítá, že skutek nemůže být posouzen jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, neboť se soudy řádně nevypořádaly s tím, zda byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu. Svým jednáním údajně nemohl naplnit znaky skutkové podstaty zločinu podvodu a ani to neměl v úmyslu. Obviněný zdůraznil, že postupoval v rámci oprávnění vyplývajících z plné moci udělené mu E. H. dne 11. 5. 2009, kterou ho poškozená zplnomocnila ke všem jednáním souvisejícím s koupí nemovitostí LV ......, a k podpisu všech dokumentů s tím souvisejících, zejména Smlouvy o smlouvě budoucí kupní, Kupní smlouvy . Poškozená mu plnou moc udělila a podepsala dobrovolně a nelze mu proto přičítat k tíži, pokud se s obsahem plné moci dostatečně neseznámila. V této souvislosti obviněný citoval z výpovědi poškozené v hlavním líčení, že prodej byl realizován stejným způsobem, a to již na základě té původní plné moci, tedy že obviněný byl pověřen zprostředkováním prodeje domu a uvedl, že poškozená až poté začala tvrdit, že plná moc se vztahovala pouze na jednání s realitní kanceláří. Obviněný zopakoval, že jednal pouze v rámci oprávnění udělených mu plnou mocí. V okamžiku, kdy poškozená začala považovat prodej domu za nevýhodný, začala proti uzavřené kupní smlouvě brojit prostředky občanského práva a napadla platnost uzavření kupní smlouvy. Obviněný uvedl, že peníze z prodeje si ponechal proto, že je po občanskoprávním projednání věci chtěl předat buď poškozené nebo J. N. Když bylo civilním soudem rozhodnuto o neplatnosti kupní smlouvy a dům zůstal nadále ve vlastnictví poškozené, částku ve výši 2.200.000,- Kč J. N. vrátil. V závěru podtrhl skutečnost, že věc byla primárně řešena prostředky občanského práva, jak mají být věci řešeny v případě vzniku sporu mezi občany. Okresní soud v Novém Jičíně rozhodl rozsudkem ze dne 10. 3. 2010 sp. zn. 7 C 440/2009 o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem tak, že poškozená E. H. je nadále jejich vlastnicí. Navazující řešení věci v trestním řízení považuje obviněný za nadbytečné. Vzhledem k zásadě subsidiarity trestní represe vyjádřené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku jde podle jeho názoru jeho trestní stíhání proti smyslu zákona.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí soudu odvolacího i soudu I. stupně zrušil a aby ve věci sám rozhodl rozsudkem.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že pokud jde o úmysl, je třeba přisvědčit závěrům soudů o cíleném jednání obviněného podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť zneužil omylu poškozené E. H. , která mu dne 11. 5. 2009 udělila spornou plnou moc. Obviněný věděl navzdory doslovnému znění formulářově vystavené plné moci, že jmenovaná chce mít na prodeji přímou účast, věděl, jakou má dotyčná představu o ceně nemovitostí, přesto provedl neoprávněně převod nemovitého majetku značné hodnoty, aniž by poškozenou o takovém postupu byť i jen uvědomil. Získané finanční prostředky jí nepředal a naopak činil kroky k tomu, aby se o prodeji dozvěděla co nejpozději. Na výši způsobené škody pro účely posuzování trestní odpovědnosti nemá podle státní zástupkyně žádný vliv skutečnost, že o věci rozhodoval soud v občanském soudním řízení a podle rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 7 C 440/2009, jsou dotčené nemovitosti zpět ve vlastnictví poškozené. Neopodstatněná je podle státní zástupkyně také námitka obviněného týkající se nesprávné aplikace zásady subsidiarity trestní represe vyjádřené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Podle státní zástupkyně při cíleném útoku na zájmy chráněné trestním zákoníkem, kdy pachatel spáchá protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný, a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně ve smyslu § 13 odst. 1 tr. zákoníku, není vyvození trestní odpovědnosti orgány činnými v trestním řízení v rozporu s principem ultima ratio. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Nejvyšší soud především shledal, že dovolání obviněného je založeno na v podstatě totožných námitkách, které jsou součástí jeho odvolání (č. l. 380 a násl. tr. spisu), soud II. stupně se jimi zabýval a přesvědčivě se s nimi vypořádal. Obdobné námitky byly součástí také celé obhajoby obviněného od počátku trestního řízení a vypořádal se s nimi již nalézací soud.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

V úvodu svého mimořádného opravného prostředku obviněný uvedl obecnou hmotně právní námitku, že svým jednáním nemohl naplnit skutkovou podstatu zločinu podvodu a že spáchání takového trestného činu neměl ani v úmyslu. Podotkl také, že uvedená věc byla řešena a vyřešena v občanskoprávním řízení a rozhodnutí o věci v trestním řízení považuje s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe za nadbytečné a jdoucí proti smyslu zákona.

Nejvyšší soud se zabýval těmito obecnými hmotně právními námitkami, které je možno podřadit pod uplatněný dovolací důvod, avšak shledal je zjevně neopodstatněnými. Nutno podotknout, že z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný výše uvedené toliko obecné hmotněprávní námitky podpořil argumenty, kterými brojí proti skutkovým zjištěním nalézacího soudu učiněným na základě provedeného dokazování, se kterými se odvolací soud zcela ztotožnil a tato skutková zjištění zcela popírá. Těžištěm námitek obviněného je opakovaně (po celou dobu trestního řízení) jeho tvrzení, že při prodeji domu, jehož výlučnou vlastnicí je poškozená, postupoval v rámci oprávnění vyplývajících z plné moci, udělené mu poškozenou dne 11. 5. 2009. Obviněný takovými námitkami nabízí svou verzi průběhu skutkového děje, odlišnou od skutkových zjištění soudů a ignoruje, že tato jeho obhajoba byla soudy provedeným dokazováním zcela vyvrácena. Tím obviněný zpochybňuje výsledky dokazování a shledává existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaných přečinů tedy obviněný dovozuje nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutků obsažených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.

K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné (neúplné či odlišné) skutkové zjištění nebo vadné dokazování, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání nelze považovat za další odvolání, protože je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možno podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti a zákonnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř. Bez opětovného provedení důkazů zpochybňovaných obviněným ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.

Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů také vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními, přičemž Nejvyšší soud mezi nimi neshledal žádný, natož pak extrémní rozpor, který by jediný mohl odůvodnit zásah do skutkového děje v řízení o dovolání. Existenci takového rozporu ostatně ani obviněný nenamítal.

Ze skutkových zjištění soudů tedy vyplývá, že obviněnému byla ze strany poškozené skutečně dne 11. 5. 2009 udělena plná moc (č. l. 15 tr. spisu), na formuláři plné moci používaném realitní kanceláří M+M Reality Holding, a. s., aby zastupoval poškozenou při jednání a sepisu listin s touto kanceláří nebo připravených touto kanceláří ve věci prodeje nemovitostí uvedených ve skutkové větě (citované výše). Plná moc byla podepsána pouze v jednom vyhotovení. Tento konkrétní a jediný účel udělené plné moci, tedy nabídka prodeje nemovitostí prostřednictvím konkrétní realitní kanceláře, byl znám poškozené, obviněnému a také pracovníkovi realitní kanceláře M. K. , s nímž bylo jednáno. Obviněný tedy jednoznačně znal vůli poškozené i její představu o kupní ceně. Následující den byl po úvaze poškozené prodej domu z realitní kanceláře stažen, neboť poškozená neměla zájem o prodej nemovitostí. Úmysl obviněného zneužít nevědomosti poškozené a na její úkor se obohatit vyplývá již z toho, že si nechal vyhotovit úředně ověřenou kopii udělené plné moci, kterou zanechal realitní kanceláři a sám si ponechal originál, když mu bylo zřejmé, že po ukončení prodeje nemovitostí prostřednictvím uvedené realitní kanceláře nebyl již poškozenou právoplatně zmocněn k tomu, aby její dům prodával. Při následném prodeji nemovitostí svému známému tak postupoval bez plné moci i bez právního důvodu. Tento závěr rovněž bez pochybností vyplývá z rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 10. 3. 2010, č. j. 7 C 440/2009-65, jímž bylo určeno, že E. H. je nadále výlučným vlastníkem všech nemovitostí, které obviněný převedl na J. N. O podvodném úmyslu obviněného svědčí rovněž další jeho jednání, kdy poškozenou o prodeji jejích nemovitostí J. N. vůbec neinformoval, kupní cenu poškozené nepředal, naopak choval se tak, aby se poškozená o prodeji domu dozvěděla co možná nejpozději. Takový způsob jednání jednoznačně svědčí pro to, že obviněný využil omylu poškozené, která mu v dobré víře udělila plnou moc určenou toliko pro účely prodeje nemovitostí prostřednictvím realitní kanceláře M+M Reality Holding, a. s., a svévolně a protiprávně převedl nemovitosti do vlastnictví J. N. Výše uvedené jednání zcela odporuje námitce obviněného, že jednal v mezích mu udělené plné moci. Pokud obviněný poukazuje na část neurčité výpovědi poškozené z hlavního líčení ze dne 10. 2. 2011 na č. l. 361 tr. spisu, je zřejmé, že obviněný záměrně ignoruje jiné části výpovědi poškozené, ze kterých nepochybně vyplývá, že udělila obviněnému plnou moc jen pro účely zprostředkování prodeje domu prostřednictvím realitní kanceláře.

Obviněný tak vytýkaným jednáním zcela zjevně porušil trestním zákoníkem chráněný zájem na ochraně cizího majetku a naplnil tak znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, přičemž jeho jednání bylo pokryto přímým úmyslem podle § 15 písm. a) tr. zákoníku.

Pokud jde o námitku obviněného, týkající se subsidiarity trestní represe, je zřejmé, že subsidiarita trestní represe se vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny. Je jedním z principů, jímž se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Výrazem toho je trestní represe krajním prostředkem ochrany zájmů, které jsou činem dotčeny. Obviněný v této souvislosti namítá, že jeho věc byla primárně řešena prostředky občanského práva, kdy bylo rozhodnuto o neplatnosti uzavřené kupní smlouvy. Považuje rozhodnutí o téže věci i prostředky trestního práva za nadbytečné a jdoucí proti smyslu zákona.

Nejvyšší soud však námitku obviněného neakceptuje a s ohledem na výše uvedené zcela souhlasí s právním posouzením skutku, jak je vyjádřeno ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně. Proto ani napadené usnesení, jímž byl také výrok o vině ponechán beze změny, není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti poukazuje na závěry v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010, z nichž vyplývá, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu účelu trestního řízení - tak, jak je vymezen v ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř. . Za shora popsaných okolností je tedy nepochybné, že se jednání obviněného dostalo, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako ultima ratio , do oblasti trestního práva, protože obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákonem tak, aby jím spáchaný skutek mohl být posouzen jako trestný čin, za který lze uložit trest podle trestního zákona.

Nejvyšší soud neshledal namítané vady, které by naplnily dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání obviněného P. H. proto odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. prosince 2013
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš