7 Tdo 1083/2015
Datum rozhodnutí: 02.12.2015
Dotčené předpisy: čl. § 30 odst. 3 tr. ř., čl. § 209 § 1,3 odst. 1,3 tr. zákoník



7 Tdo 1083/2015-24

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl dne 2. prosince 2015 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného Z. S., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 3 To 102/2015, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 89 T 280/2013, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 1. 2015, sp. zn. 89 T 280/2013, byl obviněný Z. S. uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a byl odsouzen podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku mu bylo uloženo, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody.

Obviněný se přečinu dopustil tím, že poté, co byl na základě vlastní žádosti ze dne 11. 8. 2010 vyslán ke studiu při výkonu služby na Vyšší policejní školu Ministerstva vnitra v Brně, se sídlem v Brně, Horní 21, formou písemných žádostí o poskytnutí pracovního volna s nárokem na náhradu mzdy požádal svého nadřízeného vedoucího služebního funkcionáře o udělení služebního volna s poskytnutím služebního příjmu, a to na dny 8. 11. 2010 12. 11. 2010, 6. 12. 2010 10. 12. 2010, 14. 3. 2011 18. 3. 2011, 11. 4. 2011 15. 4. 2011, 13. 2. 2012 17. 2. 2012, 26. 3. 2012 30. 3. 2012, 23. 4. 2012 27. 4. 2012, 17. 9. 2012 21. 9. 2012, 22. 10. 2012 26. 10. 2012, 19. 11. 2012 23. 11. 2012 a 17. 12. 2012 21. 12. 2012, služební volno mu bylo v těchto termínech vedoucím služebním funkcionářem uděleno, přičemž v termínech 11. 11. 2010, 12. 11. 2010, 6. 12. 2010, 14. 3. 2011, 18. 3. 2011, 11. 4. 2011 15. 4. 2011, 13. 2. 2012 17. 2. 2012, 26. 3. 2012 30. 3. 2012, 23. 4. 2012 27. 4. 2012, 17. 9. 2012 21. 9. 2012, 22. 10. 2012 26. 10. 2012, 19. 11. 2012 23. 11. 2012 a 17. 12. 2012 21. 12. 2012 nebyl ani v zaměstnání ani na studiu, nesplnil tak podmínky pro udělení služebního volna s poskytnutím služebního příjmu, vedoucímu služebnímu funkcionáři tuto skutečnost nenahlásil, a neoprávněně tak po tuto dobu pobíral služební příjem, čímž Policii České republiky, Krajskému ředitelství policie Jihomoravského kraje, způsobil škodu ve výši 74.267 Kč.

Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 3 To 102/2015, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b) a g) tr. ř. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. , je obviněný přesvědčen, že ve věci rozhodoval vyloučený orgán. Uvedl, že se návrhem ze dne 24. 3. 2015 domáhal v řízení před odvolacím soudem vyloučení členů senátu 3 To Krajského soudu v Brně, jmenovitě JUDr. M. Ondrušové a JUDr. M. Staniczkové, které rozhodovaly o usneseních v dané trestní věci ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 3 To 104/2014, a ze dne 3. 12. 2014, sp. zn. 3 To 466/2014. Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 3 To 102/2015, že uvedené soudkyně nejsou vyloučeny z vykonávání úkonů v trestním řízení v jeho trestní věci. Vrchní soud v Olomouci pak zamítl jeho stížnost proti tomuto rozhodnutí. Obviněný v této souvislosti poukázal na průběh trestního řízení v jeho věci, kdy bylo soudem I. stupně rozhodováno celkem třikrát, přičemž poprvé byl obžaloby zproštěn. Krajský soud v Brně toto rozhodnutí usnesením zrušil, přičemž se podle obviněného dopustil odlišného hodnocení důkazů oproti soudu I. stupně, a to aniž by sám provedl ve veřejném zasedání jediný důkaz. Na základě jiného hodnocení důkazů pak podle přesvědčení obviněného zavázal soud I. stupně závazným právním názorem. Na základě toho Městský soud v Brně rozhodl o postoupení věci řediteli Městského ředitelství Policie ČR Brno, neboť by mohla být posouzena jako kárné provinění. Také toto rozhodnutí bylo Krajským soudem v Brně zrušeno, přičemž se odvolací soud podle obviněného opětovně dopustil odlišného hodnocení důkazů od soudu I. stupně, aniž by sám provedl jediný důkaz, na základě čehož opět zavázal nalézací soud závazným právním názorem. Městský soud v Brně ho pak na základě toho uznal vinným spácháním uvedeného přečinu. Tedy senát 3 To dvakrát zrušil rozhodnutí soudu I. stupně. Obviněný je přesvědčen, že naposledy rozhodl nalézací soud v situaci, kdy byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který se však v rozporu s § 263 odst. 7 tr. ř. dopustil odlišného hodnocení důkazů (především výpovědi svědka T. B.), a to aniž by soud tento důkaz ve veřejném zasedání sám provedl. Podle obviněného tak odvolací soud v podstatě přezkoumával své rozhodnutí. Skutečnost, že odvolací soud odlišně hodnotil výpověď svědka T. B., podle obviněného vyplývá z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. V této souvislosti poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2726/14, které se zabývá vztahem mezi soudem prvého a druhého stupně pokud jde o dokazování. Popsaným postupem vznikly podle obviněného důvodné pochybnosti o nestrannosti některých členů senátu 3 To Krajského soudu v Brně. Výkladem ustanovení § 30 odst. 3 tr. ř. v souvislosti s uvedeným rozhodnutím Ústavního soudu, bylo podle obviněného nutno dospět k závěru, že někteří členové senátu 3 To měli být vyloučeni z úkonů v jeho trestní věci, neboť u soudu vyššího stupně rozhodoval soudce, který se (nikoli fyzicky) zúčastnil v myšlenkové rovině rozhodování u soudu nižšího stupně, přičemž v rozhodovací činnosti soudu I. stupně dominoval tak, že skutečný právní názor nalézacího soudu zůstal naprosto upozaděn. Podle obviněného poukazuje jeho námitka na systémový nedostatek trestního procesu.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , je obviněný přesvědčen, že podstatou projednávané trestní věci, je správné posouzení subjektivní stránky trestného činu. Je přesvědčen, že v jeho případě subjektivní stránka v požadované formě přímého úmyslu zcela absentuje. Kvalifikace formy zavinění navíc podle obviněného zcela absentuje také v rozhodnutích obou soudů. Soudy podle obviněného vyšly ze skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování, což vyplývá z argumentace nalézacího soudu, že jako dlouholetý příslušník Policie ČR nepochybně znal své základní povinnosti, ale on sám takovou znalost popřel, svědek T. B. se k věci nevyjadřoval a jiný relevantní důkaz nebyl proveden. Soudy podle obviněného nesprávně aplikovaly § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť zcela pominuly skutečnost, zda došlo k naplnění účelu studia či nikoli. Obviněný zdůraznil, že veškerou svoji absenci ve škole dohnal ve svém volném čase a složil předepsané zkoušky. Cíl vyslání jeho osoby na studium tedy byl podle něj splněn, což ovšem soudy nijak nehodnotily. Podle obviněného tak jeho jednání není trestným činem. Dále poukazuje na skutečnost, že byl rozhodnutím ředitele Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje vyslán ke studiu na Vyšší policejní škole Ministerstva vnitra, zdůraznil, že řádně dokladoval svoji absenci, a to přesně podle instrukcí pedagogických pracovníků a školního řádu, nebyl žádnou osobou instruován tak, že bylo jeho povinností dvojí omlouvání absence ve škole i u Policie ČR, domníval se tedy, že omluva ve škole je plně dostatečná. Obviněný se tedy domnívá, že nemohl nikoho uvést v omyl, když se navíc svými absencemi ani netajil.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně i jemu předcházející rozhodnutí Městského soudu v Brně.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že námitku obviněného uplatněnou pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. považuje za zjevně neopodstatněnou. Podjatost soudce nelze totiž podle něj dovozovat pouze ze způsobu, jakým postupoval či rozhodoval, a to ani, kdyby dotyčný soudce rozhodoval či postupoval nesprávně. Podjatost soudce odvolacího soudu nelze dovozovat ani z toho, že předtím vyslovil názor na věc v rámci předchozího rozhodování o opravném prostředku. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., má státní zástupce za to, že uplatněnými námitkami nebyl vůbec naplněn, neboť se podle něj jedná toliko o námitky skutkové, nikoliv hmotně právní. Poukázal na to, že soudy se dostatečně ve svých rozhodnutích zabývaly subjektivní stránkou uvedeného přečinu , a velmi podrobně popsaly úvahy, které je vedly k závěru, že obviněný jednal úmyslně. Státní zástupce v uvedené věci neshledal ani extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a provedeným dokazováním. Má za to, že obviněný v této části dovolání pouze nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která učinily jak nalézací, tak i odvolací soud. Takový důvod zjevně nenaplňuje žádný z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani podle jiného písmene citovaného odstavce.

Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud především shledal, že dovolací námitky obviněného jsou opakováním jeho námitek uplatněných již v odvolání (č. l. 397 a násl. tr. spisu), s kterými se soud II. stupně dostatečně zabýval a přesvědčivě se s nimi vypořádal. Z hlediska právní kvalifikace jsou námitky opakováním celé jeho obhajoby, když stejnými námitkami se zabýval již nalézací soud a své skutkové i hmotně právní závěry náležitě odůvodnil.

Podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Zákon tedy možnost podat dovolání z tohoto důvodu spojuje s naplněním dvou podmínek, které musejí být dány současně. První z nich, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, je dána tehdy, pokud rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu nebo předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle § 31 tr. ř. Jde o orgán, který je z řízení vyloučen, a který ve věci samé vydal dovoláním napadené rozhodnutí. Druhou z podmínek je, že uváděná okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa anebo, že již byla dovolatelem před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve vztahu k druhé podmínce z obsahu spisu vyplývá, že obviněný námitku podjatosti předsedkyně senátu JUDr. M. Ondrušové a soudkyně JUDr. M. Staniczkové odvolacího soudu uplatnil v řízení před soudem. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 3 To 102/2015 rozhodl, že uvedené soudkyně nejsou vyloučeny z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci. Stížnost obviněného proti tomuto rozhodnutí byla Vrchním soudem v Olomouci zamítnuta jako nedůvodná (viz č. l. 416 a násl. a č. l. 434 a násl. tr. spisu). Obviněný přitom svou námitku podjatosti spatřoval v porušení ustanovení § 30 odst. 3 tr. ř., s tím, že odvolací senát 3 To podvakrát zrušil rozhodnutí soudu I. stupně a podle obviněného zavázal soud I. stupně závaznými právními názory na základě odlišného hodnocení důkazů odvolacím soudem. Odvolací soud tak podle obviněného v podstatě přezkoumával své vlastní rozhodnutí, neboť soud I. stupně nakonec rozhodl podle jeho pokynu. Soudy se námitkou velice podrobně a dostatečně zabývaly, přičemž shledaly, že uvedené námitky nelze podřadit pod důvody vyloučení podle § 30 tr. ř., že se tedy ani jedna z uvedených soudkyň nezúčastnila rozhodování ve věci u soudu nižšího stupně ve smyslu § 30 odst. 3 tr. ř.

Shodné námitky (dokonce doslovně totožné) podjatosti byly součástí také odvolání obviněného a jsou obsahem také argumentace obviněného uplatněné pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud se jimi zabýval, avšak shledal je zjevně neopodstatněnými.

Podle § 30 odst. 3 tr. ř. je z rozhodování u soudu vyššího stupně vyloučen také soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a na­opak. Nutno podotknout, že v ustanovení věty prvé § 30 odst. 3 tr. ř. jde o účast soudce nebo přísedícího, který se zúčastnil na přímém rozhodování. Není vyloučen soudce nebo přísedící z účasti na novém projednání a rozhodnutí věci po zrušení původního rozhodnutí v řízení o stížnosti, v odvolacím řízení, v řízení o dovolání nebo v řízení o stížnosti pro porušení zákona, pokud nebylo při přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí výslovně nařízeno, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu (§ 149 odst. 5, § 262 a § 270 odst. 3). Je-li o věci znovu jednáno v odvolacím (stížnostním) řízení, není vyloučen soudce, který se účastnil předchozího rozhodování v odvolacím (stížnostním) řízení (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 371 a násl.).

Takový závěr lze učinit ze smyslu celého ustanovení § 30 tr. ř., jímž se realizuje ústavní zásada vyjádřená v čl. 81 Ústavy České republiky, že soudní moc vykonávají nezávislé soudy, která je garantována mimo jiné nestranností soudního rozhodování. Nestrannost vyjadřuje postavení subjektu, kterému je svěřeno rozhodování, a to bez zájmu na výsledku, a je jí zajišťován i zájem na spravedlivém rozhodování. Pro její dodržení nestačí, že se soudce subjektivně necítí být podjatý ve vztahu k účastníkům nebo věci, ale objektivně musí být vyloučeny oprávněné pochybnosti o jeho nestrannosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 441/2004, uveřejněn pod č. 6 ve sv. 36 Sb. nálezů a usnesení Ústavního soudu). Při rozhodování odvolacího soudu o řádném opravném prostředku tak např. nemůže být objektivně nestranný soudce, který se v téže věci seznámil s obsahem důkazů, na nichž je založeno meritorní rozhodnutí, proti němuž řádný opravný prostředek směřuje, když je předtím jako soudce soudu I. stupně v rámci konaného dokazování sám prováděl, ač sám meritorní rozhodnutí ve věci soudu prvního stupně nevydal. V takovém případě je uvedený soudce odvolacího soudu vyloučen z rozhodování odvolacího soudu o řádném opravném prostředku pro jeho poměr k této věci ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř., protože si názor na uvedenou věc učinil již v řízení konaném v prvním stupni. O takový případ však v uvedené věci nejde. Uvedené soudkyně odvolacího soudu se neúčastnily trestního řízení jako soudkyně soudu I. stupně. Jako členky uvedeného senátu 3 To se podílely na rozhodování soudu II. stupně, a to proti rozhodnutím Městského soudu v Brně v trestní věci obviněného. Obviněný tak svými námitkami vyjadřuje toliko svou nespokojenost se způsobem rozhodnutí senátu krajského soudu v jeho věci.

Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za nutné podotknout, že za splnění podmínek § 30 odst. 3 tr. ř. nelze považovat bez dalšího odlišný právní názor soudce, který se promítá v právním názoru a z něj vycházejícího přístupu k projednávané věci, protože jde toliko o odlišný názor na právní posouzení skutku. Připuštění tohoto důvodu vyloučení soudce není možné ani v obecné rovině, neboť trestní řád v celé řadě ustanovení (§ 264 odst. 1, § 265s odst. 1, § 270 odst. 4, § 314h odst. 1 tr. ř.) přímo předpokládá, že ve věci bude rozhodovat i soudce, jehož právní názor je odlišný, a to bez ohledu na to, zda se s právním názorem soudu vyššího stupně, eventuálně Ústavního soudu vnitřně ztotožní (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2002, sv. 13, č. T 339).

V každé věci je nezbytné podjatost soudců posuzovat individuálně na základě obecných principů vycházejících z čl. 6 Evropské úmluvy o lidských právech, z čl. 36, 37 a 38 Listiny základních práv a svobod a na základě dalších pravidel stanovených obecnými konkrétními právními normami. Na podjatost proto nelze usuzovat jen na základě subjektivního názoru obviněného, dovozovaného z okolností průběhu trestního stíhání, ale i na základě všech dalších okolností majících pro takové posouzení význam. Je proto nutné v případě možných pochybností o podjatosti soudců vždy zvažovat celý komplex v konkrétní věci zjištěných skutečností, podkladů a postojů soudců v ní rozhodujících, neboť teprve při souhrnném uvážení všech důležitých poznatků je možné učinit spolehlivý závěr o tom, zda námitka zpochybňující nestrannost soudce svědčí o podjatosti soudce či nikoli. Pouhá skutečnost, že soud rozhodl v neprospěch obviněného, není dostatečná k závěru, že soud nebyl nestranný (viz. Shalimov proti Ukrajině, rozsudek ze dne 4. 3. 2010, č. 20808/02).

Aplikujeme-li tyto zásady na uvedený případ, je z obsahu trestního spisu zřejmé, že obžaloba byla podána u soudu dne 25. 10. 2013 pro přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Skutek v obžalobě plně odpovídá jeho znění v posledním odsuzujícím rozsudku soudu I. stupně ze dne 26. 1. 2015, sp. zn. 89 T 280/2013. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 89 T 280/2013, byl obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby. K odvolání státního zástupce byl uvedený rozsudek nalézacího soudu Krajským soudem v Brně usnesením ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 3 To 104/2014, zrušen a věc byla soudu I. stupně vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Krajský soud shledal v rozhodnutí nalézacího soudu závažná pochybení spočívající v nejasnosti a neúplnosti skutkových zjištění. V odůvodnění uvedl, že městský soud se podle něj nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a v dalším řízení se bude muset znovu vypořádat s provedenými důkazy a případně některé důkazy zopakovat. Výhrady měl rovněž k popisu skutku, jež neodpovídal popisu skutku v obžalobě. Městský soud v Brně následně v hlavním líčení dne 15. 9. 2014 (č. l. 313 tr. spisu) pokračoval v dokazování výslechem obviněného a svědka T. B. Usnesením ze dne 15. 9. 2014, sp. zn. 89 T 280/2013, podle § 222 odst. 2 tr. ř. rozhodl tak, že se trestní věc obviněného postupuje řediteli Městského ředitelství Policie České republiky, neboť by mohla být tímto orgánem posouzena jako kárné provinění. Ke stížnosti státního zástupce Krajský soud v Brně usnesením ze dne 3. 12. 2014, sp. zn. 3 To 466/2014, napadené usnesení zrušil a uložil soudu I. stupně, aby o věci znovu jednal a rozhodl. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že úvahy soudu I. stupně ohledně nedostatku subjektivní stránky jsou neodpovídající provedeným důkazům, nesouhlasil s hodnocením výpovědi svědka T. B. a poznamenal, že pokud měl soud I. stupně pochybnosti o přesvědčivosti této výpovědi, měl přistoupit k doplnění dokazování. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že soud II. stupně ve svých rozhodnutích vždy vyjádřil své stanovisko k důkazům, které má nalézací soud provést a také k tomu, jakým způsobem provedené důkazy hodnotí. Nesouhlas odvolacího soudu s hodnocením výpovědi svědka T. B. přitom neměl vztah k objasnění skutkových okolností, ale k významu této výpovědi pro závěr o existenci subjektivní stránky. Neukládá tedy, jak má důkazy hodnotit soud I. stupně, ale zda dané důkazy svědčí pro závěr o existenci zavinění, což je závěr hmotně právní a nikoliv skutkový.

Rovněž z výše citovaných rozhodnutí soudů řešících námitku podjatosti, kterou podal obviněný na jmenované soudkyně, vyplývá, že soudkyně nejsou ve věci podjaté, přičemž odlišný právní názor odvolacího, resp. stížnostního soudu, nelze považovat za důvod podjatosti podle § 30 odst. 3 tr. ř., jak obviněný tvrdí a nelze jej dovodit ani z obsahu zmiňovaných rozhodnutí odvolacího, resp. stížnostního soudu a jeho formulací. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem zjištěným z trestního spisu neshledal Nejvyšší soud žádné jednoznačné vyjádření, jak má soud prvního stupně hodnotit provedené důkazy a k jakým skutkovým zjištěním má dospět. Takový pokyn odvolacího soudu v rozporu s ustanovením § 263 odst. 7 tr. ř., jak namítá obviněný, ani nepřicházel v úvahu, protože obviněný nepopírá ve věci učiněná podstatná skutková zjištění, zejména tedy, že měl v uvedených dnech uděleno služební volno s nárokem na náhradu mzdy za účelem studia, že se v uvedených termínech výuky neúčastnil, nebyl tedy ve škole ani v zaměstnání, a u svého nadřízeného služebního funkcionáře svojí nepřítomnost v zaměstnání i ve škole neoznámil ani neomluvil, resp. nedokladoval pracovní neschopnost a nepožádal o dovolenou. Odvolací soud vyslovil svůj hmotně právní názor k otázce existence úmyslné formy zavinění, která vyplývá z provedených důkazů, a na rozdíl od hodnocení důkazů v souvislosti se skutkovými zjištěními soudu I. stupně, kterými je podle § 263 odst. 7 tr. ř. vázán odvolací soud, je naopak soud nižšího stupně podle § 264 odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem odvolacího soudu . Ostatně v souladu s tím obviněný sám také v dovolání opakovaně uvádí, že odvolací soud zavázal soud I. stupně závazným právním názorem . Nelze proto dojít k závěru, že by odvolací soud vnutil soudu I. stupně vlastní hodnocení důkazů (nejedná se tedy o situaci obdobnou té, která byla řešena v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2726/2014).

S ohledem na výše uvedené shledal Nejvyšší soud námitky obviněného uplatněné pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. zjevně neopodstatněnými, neboť v uvedené věci nerozhodoval vyloučený orgán. Přitom se neztotožnil s argumentací obviněného ohledně analogického a extenzivního výkladu ustanovení § 30 odst. 3 tr. ř. a o systémovém nedostatku trestního procesu.

Obviněný v dovolání dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Jak již bylo uvedeno výše, také námitky obviněného uplatněné pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou opakováním jeho obhajoby od počátku trestního stíhání, pečlivě se jimi zabývaly ve svých rozhodnutích soudy obou stupňů, přičemž přesvědčivě odůvodnily své skutkové i hmotně právní závěry.

Obviněný ve svém dovolání v podstatě nepopírá ve věci učiněná skutková zjištění, podle nichž měl v uvedených dnech uděleno služební volno s nárokem na náhradu mzdy za účelem studia, tedy účasti na studijním soustředění (výuce). Zároveň nepopírá, že se v uvedených termínech výuky neúčastnil, nebyl tedy ve škole, nebyl ani v zaměstnání, neměl vystavenou pracovní neschopnost, nepožádal o dovolenou. Setrvává na svém přesvědčení, že se ve škole omlouval řádným způsobem, což považoval za dostačující, neboť nebyl k jinému postupu instruován, nevěděl, že je potřeba dvojí omlouvání, a to ve škole a současně u svého zaměstnavatele. Obviněný tak v podstatě popírá subjektivní stránku uvedeného přečinu podvodu, přičemž má za to, že kvalifikace formy zavinění v rozhodnutích soudů obou stupňů zcela absentuje a soudy vyšly ze skutkových zjištění, která nemají podklad v provedeném dokazování. Ačkoli je tato část dovolání obviněného z velké části postavena na skutkových námitkách, které uplatněnému (ani jinému) dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají, je z obsahu dovolání zřejmé, že obviněný především nesouhlasí s právní kvalifikací svého jednání, domnívá se, že v jeho jednání absentuje naplnění subjektivní stránky uvedeného trestného činu ve formě úmyslu.

Nejvyšší soud se zabýval námitkou o absenci úmyslné formy zavinění, odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak shledal je zjevně neopodstatněnou.

U přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku se jedná o úmyslný přečin, a k naplnění subjektivní stránky u něj postačuje, dopustil se jej pachatel alespoň v úmyslu nepřímém. Podle § 15 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý). Srozuměním se podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Soudy dospěly k závěru, že obviněný jednal v úmyslu přímém.

Zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle.

Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).

Soudy obou stupňů uvedená pravidla v projednávané věci plně respektovaly, neboť si pro své závěry o tom, že obviněný jednal zcela vědomě, jak je rozvedeno ve skutkových zjištěních, opatřily dostatek důkazů. Na úmysl obviněného správně usuzovaly ze všech zjištěných okolností, za nichž byl čin spáchán. Své závěry o vině také dostatečně odůvodnily. Ze zjištění, která soudy ve věci učinily, bylo možno dojít k přesvědčivému závěru o úmyslném zavinění obviněného, čímž byla vyvrácena jeho obhajoba, že úmyslně nejednal. Soudy se s otázkou subjektivní stránky velmi podrobně, přiléhavě a logicky vypořádaly a Nejvyšší soud neměl důvodu do závěrů soudů jakkoli zasahovat.

Závěr o úmyslném zavinění obviněného soudy správně dovodily zejména z výpovědi svědka T. B., nadřízeného obviněného, jehož opakovaná výpověď v řízení před nalézacím soudem byla zcela konzistentní a velice podrobná. Uvedl především, že povinností každého příslušníka je vykonávat službu po stanovenou dobu, s tím, že v jejím výkonu mohou nastat překážky, jako např. služební volno s nárokem na poskytování služebního příjmu. Obviněnému bylo uděleno služební volno s poskytováním služebního příjmu pouze za účelem studia na policejní škole, tedy k účasti obviněného na studijním soustředění. Jestliže obviněný v uvedených termínech nebyl ve škole, kde se řádně omluvil, odpadla překážka, která mu bránila ve výkonu běžné služby a obviněný byl povinen dostavit se do služby nebo učinit jiné kroky, které by omluvily jeho neúčast ve službě. To ale obviněný nečinil. Z listinných důkazů (kopie měsíčních plánů služeb, žádosti o poskytnutí pracovního volna s nárokem na náhradu mzdy, harmonogramy vzdělávání, kopie třídních knih, omluvenky a omluvné listy) pak bylo zjištěno, jakým způsobem obviněný svou neúčast ve škole omlouval, přičemž z nich vyplynulo, že se studijních soustředění, na která mu bylo uděleno služební volno, z velké části neúčastnil a zejména v roce 2012 služební volno ke stanovenému účelu prakticky nevyužíval. Svou neúčast omlouval pouze ve škole a omluvenky si v podstatě připravoval sám. Sám do omluvných listů dopisoval data určující délku své nemoci (aniž by si nechal vystavit pracovní neschopenku), staral se o nemocnou dceru či manželku (aniž by si nechal vystavit doklad o ošetřování člena rodiny), účastnil se rodinné rekreace (aniž by čerpal řádnou dovolenou).

Obviněný jako policista nepochybně věděl o svých povinnostech vyplývajících ze služebního poměru u Policie České republiky, jakož i nepochybně věděl, že mu služební volno s náhradou služebního příjmu (na základě jeho žádosti) bylo poskytnuto za účelem účasti ve škole. Stejně tak věděl, že každý důvod nepřítomnosti příslušníka ve službě se projevuje na výši jeho služebního příjmu. Z provedeného dokazování je tedy nepochybné, že pokud obviněný v takovém rozsahu (vysoký počet absencí ve škole) využíval udělené služební volno s náhradou služebního příjmu nikoli k účasti na studiu ve škole, ale k zařizování osobních záležitostí, jednal tak zcela vědomě, zneužívaje nedostatečné kontroly ze strany zaměstnavatele a využívaje omylu zaměstnavatele, který se domníval, že v uvedené dny řádně studuje. Skutečnost, že obviněný si byl vědom své povinnosti omlouvat svou neúčast ve škole také zaměstnavateli, v neposlední řadě vyplývá také ze zjištění, že si v termínu od 11. 10. 2010 do 15. 10. 2010, kdy měl mít služební volno právě z důvodu účasti ve škole, nechal řádně vystavit pracovní neschopenku od lékaře. Nelze proto přisvědčit ani námitce, že nebyl instruován o tzv. dvojím omlouvání. Z hlediska subjektivní stránky obviněný jednal v úmyslu přímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, což soudy obou stupňů v odůvodněních svých rozhodnutí nejen výslovně uvedly, ale také dostatečně odůvodnily. Nejvyšší soud se s jejich závěry zcela ztotožnil a námitku obviněného týkající se údajné absence subjektivní stránky shledal zjevně neopodstatněnou. Zcela irelevantní je námitka obviněného, že účelu udělování studijního volna dosáhl, když se mu podařilo složit předepsané zkoušky. Obviněný totiž nebyl uznán vinným tím, že nedostatečně studoval, ale že uvedl svého zaměstnavatele v omyl tím, že zamlčel podstatné skutečnosti, týkající se jeho nepřítomnosti ve škole, k jejíž návštěvě mu bylo poskytnuto služební volno s náhradou služebního příjmu, že v uvedených termínech nebyl ani v zaměstnání (bez jakékoli omluvy), čímž sebe obohatil o část služebního příjmu, která by mu jinak nenáležela.

Nejvyšší soud tedy ve věci neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. Námitky, kterými obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, nejsou dovolacím důvodem.

Z výše uvedených důvodů lze souhlasit s právním posouzením skutku, jak je vyjádřeno ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně, a proto ani napadené usnesení není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. b) a g) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné. Dovolání obviněného proto odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. prosince 2015
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu