7 Tdo 1077/2013
Datum rozhodnutí: 15.10.2013
Dotčené předpisy: § 175 odst. 1,2 písm. b) tr. zákoník



7 Tdo 1077/2013-18
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 15. 10. 2013 o dovolání obviněného Z. S. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 4 To 71/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno venkov pod sp. zn. 1 T 132/2012 takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Z. S. odmítá .

O d ů v o d n ě n í
Obviněný Z. S. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 4 To 71/2013, jímž bylo rozhodnuto o jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu Brno venkov ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 1 T 132/2012 (kromě toho bylo rozhodnuto také o odvolání obviněného M. S.). Obviněný Z. S. napadl rozsudek Krajského soudu v Brně proto, že jím i přes jeho námitky zůstal nedotčen výrok o vině zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku a přečinem omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku, spáchanými ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vytkl, že skutková zjištění, která se stala podkladem výroku o vině, jsou nesprávná a že jsou výsledkem vadného hodnocení provedených důkazů a neúplného dokazování. Obviněný Z. S. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů, aby zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal Okresnímu soudu Brno venkov věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Dovolání není další běžný opravný prostředek v procesu trestního řízení. Jedná se o mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod by jen formálně deklarován. Konkrétní uplatněné námitky mu musí odpovídat také svým obsahem.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se míní jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že jde o právní posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Mimo dovolací důvod jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a nahrazení těchto zjištění jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů. Znovu je třeba připomenout povahu dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který je určen k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí.

Jako zločin vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku a přečin omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku, spáchané ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, byl posouzen skutek, který podle zjištění Okresního soudu Brno venkov, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také Krajský soud v Brně, spočíval v podstatě v tom, že obviněný Z. S. společně s obviněným M. S. a dalším nezjištěným pachatelem dne 18. 12. 2011 po půlnoci v B. S. vylákali před restauraci S. t. poškozeného M. Z., kterého napadli několika údery pěstí do obličeje, naložili ho proti jeho vůli do nákladového prostoru přistaveného vozidla typu pick-up, odvezli ho do Ř., okr. Brno venkov, během cesty nejméně třikrát zastavili, vytáhli ho z vozidla a fyzicky ho napadali údery pěstí a kopy do celého těla, což činili proto, že po něm chtěli vrácení zapůjčeného pracovního oděvu a pomůcek, které jim poškozený nakonec doma v Ř. odevzdal.

V podaném dovolání obviněný Z. S. neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že uvedený skutkový stav nevykazuje znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Pouze takto koncipované námitky by obsahově korespondovaly s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný založil dovolání v celém rozsahu výlučně jen na skutkových námitkách, které se odvíjely od jeho obhajoby, že k žádnému konfliktu s poškozeným nedošlo a že poškozený zcela dobrovolně a bez jakéhokoli nátlaku vydal věci, které měl vrátit. Podstatou dovolání obviněného byl jeho nesouhlas s tím, že soudy vzaly za podklad svých skutkových zjištění svědeckou výpověď poškozeného, kterou označil za nevěrohodnou. Tímto pojetím uplatněných námitek se obviněný ocitl mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Lze konstatovat, že obviněný formálně deklaroval zákonný dovolací důvod, ale jinak uplatnil námitky, které mu z hlediska svého obsahu neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, odůvodňuje-li to extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je nutno dát průchod ústavně garantovanému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.

Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu Brno venkov, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Krajský soud v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají evidentní obsahový základ ve svědecké výpovědi poškozeného, který podrobně a dostatečně konkrétně popsal průběh a další okolnosti napadení, jemuž byl vystaven, a z osob, které ho napadly, identifikoval mimo jiné právě obviněného Z. S. Soudy si byly vědomy protichůdnosti obsahu svědecké výpovědi poškozeného a obhajoby obou obviněných a již s ohledem na to hodnotily svědeckou výpověď poškozeného velmi obezřetně. Pokud soudy došly k závěru, že svědecká výpověď poškozeného je věrohodná a že je spolehlivým podkladem skutkových zjištění, měly pro to náležitou oporu v dalších důkazech, které byť jen nepřímo podporovaly tvrzení poškozeného. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Své hodnotící úvahy soudy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. Soudy zaznamenaly také to, že některé důkazy týkající se téže dílčí okolnosti se určitým způsobem rozcházejí, a přijatelně překlenuly tyto rozpory vysvětlením, proč nemají vliv na zásadní otázku věrohodnosti usvědčující svědecké výpovědi poškozeného. Soudy v odůvodnění rozsudků sice výslovně neuvedly, proč nevyhověly návrhům obviněného na provedení dalších důkazů, avšak z obsahu odůvodnění obou rozsudků jasně vyplývá, že považovaly otázku věrohodnosti usvědčující svědecké výpovědi poškozeného za jednoznačně a nezvratně vyřešenou s ohledem na rozsah provedeného dokazování. Meritorně s tím lze souhlasit, takže zmíněná dílčí neúplnost odůvodnění obou rozsudků je ještě tolerovatelná. To, že obviněný Z. S. nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že nepovažuje rozsah provedeného dokazování za dostatečný, není dovolacím důvodem.

Nejvyšší soud proto dovolání obviněného Z. S. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu.

Poučení : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. října 2013

Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec