7 Tdo 1068/2015
Datum rozhodnutí: 25.11.2015
Dotčené předpisy: čl. § 145 odst. 1,2 písm. a) tr. zákoník



7 Tdo 1068/2015-34

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl dne 25. listopadu 2015 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného Ch. D. K. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 2 To 3/2015, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 6/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 10. 10. 2014, sp. zn. 1 T 6/2014, byl obviněný Ch. D. K. uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, k § 145 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle § 145 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let. Pro výkon uloženého trestu byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 4 let. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to osobního motorového vozidla Škoda Superb, RZ ...... Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody.

Obviněný se trestných činů dopustil tím, že dne 27. 7. 2013 kolem 12:46 hodin v prostoru 117,5 km dálnice D1 ve směru na B. , řídil osobní motorové vozidlo tovární značky Škoda Superb, RZ ....., takovým způsobem, že poté co v levém jízdním pruhu dojel osobní motorové vozidlo tovární značky Honda Accord, RZ ......., vlastníka J. V. , jedoucí rychlostí kolem 130 km/hod. a řízené MUDr. M. J. , s níž ve vozidle dále cestovali Ing. A. R. , E. R. a Ing. M. R. , nedodržel bezpečnou vzdálenost mezi vozidly a MUDr. M. J. ve snaze vyhnout se kolizi přejela do pravého jízdního pruhu, přičemž poté obviněný při souběžné jízdě obou vozidel záměrně změnil směr jízdy doprava a donutil tak MUDr. M. J. uhnout vozidlem k pravé krajnici, poté toto vozidlo předjel a částečně se před něj zařadil do pravého jízdního pruhu a záměrně přibrzdil, ve snaze odvrátit střet vozidel MUDr. M. J. prudce sešlápla brzdový pedál, čímž se vůz dostal do smyku, stal se neovladatelným, přejel přes krajnici a narazil do svodidel, přestože v konečném důsledku této dopravní nehody, došlo pouze k lehkému poranění Ing. A. R. v oblasti krční páteře a ke škodě na vozidle Honda Accord ve výši 15.000 Kč, musel si být obviněný s ohledem na okolnosti případu, zejména vysokou rychlost, v níž se popsaného jednání dopouštěl, nutně vědom toho, že může posádce vozidla Honda Accord, jejíž četnost mu byla známa, způsobit i mnohem vážnější poruchu zdraví, např. ve formě zmrzačení či poškození důležitého orgánu, když k této pouhou shodou okolností, na vůli obviněného nezávislých, nedošlo.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 2 To 3/2015, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítá, že v jeho případě došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, neboť skutkový stav, který zjistily soudy nižších stupňů, podle něj nenaplňuje znaky trestného činu jímž byl uznán vinným. Uvedl, že si je vědom toho, že dovoláním nelze napadat skutková zjištění soudů nižších stupňů a zpochybňovat skutková zjištění, a že hodnocení důkazů je věcí soudu I. stupně, avšak podle něj s výjimkou, kdy je hodnocení důkazů naprosto nelogické a nerespektující zásadu in dubio pro reo. Obviněný nesouhlasí se závěry obou soudů, neboť nebyla podle něj bez důvodných pochybností prokázána jeho vina, není zřejmé, zda z jeho strany šlo o jednání úmyslné a zda byla prokázána subjektivní stránka uvedeného trestného činu. Podle názoru obviněného nebyla v jeho věci respektována zásada in dubio pro reo a zásada presumpce neviny. Je si vědom toho, že jeho jednání nebylo v souladu s pravidly bezpečného silničního provozu, ale je přesvědčen, že se tím nedopustil úmyslného trestného činu. Podle jeho názoru nebyl žádný důvod, aby poškozená M. J. jela v levém jízdním pruhu, když žádné vozidlo nepředjížděla, a skutečnost, že ji svým autem v levém pruhu dojel, nelze hodnotit jako trestný čin, když se jedná o běžný provoz na dálnici. Dále uvedl, že není žádným silničním pirátem a zdůraznil, že jel rychlostí 130 km/hod. a nikoli rychlostí vyšší. Jednání poškozené, pokud jde o její přejetí do pravého pruhu, bylo podle obviněného běžným vyhýbáním se rychlejším vozidlům. Skutečnost, že po předjetí vozidla poškozené, byť uznává, že agresivnějším způsobem, se částečně zařadil do pravého jízdního pruhu, těsně před předjížděné vozidlo, což mělo za následek úlekovou reakci poškozené a smyk, však podle obviněného rozhodně nelze považovat za úmyslné jednání způsobit jí a další posádce vozidla těžké ublížení na zdraví. Je přesvědčen, že jeho manévr nebyl natolik agresivní, aby způsobil jakoukoli nehodu, řídil-li by předjížděné vozidlo zkušenější řidič. Soudy tedy podle obviněného pochybily, pokud ho uznaly vinným úmyslným trestným činem, aniž by bylo v řízení prokázáno, že chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoníku porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, resp. nebylo prokázáno, že by s takovým následkem byl srozuměn. Tyto závěry soudů nejsou podle obviněného podloženy adekvátními důkazy. Zopakoval, že rozhodně nebyl srozuměn s tím, že svým jednáním může způsobit komukoli jakoukoli újmu na zdraví, připustil však, že chtěl dát poškozené důrazněji najevo, že jízda v levém jízdním pruhu, aniž by bylo předjížděno jiné vozidlo, není ohleduplná k jiným, rychlejším řidičům. Protože jel nanejvýš maximální povolenou rychlostí, nemohlo podle něj dojít ani k prudkému brždění. V další části dovolání obviněný srovnává svůj případ s dalšími obdobnými případy řešenými Nejvyšším soudem (sp. zn. 7 Tdo 3/2015, 6 Tdo 1337/2011, 6 Tdo 905/2014, atd.), které považuje za závažnější, a proto nebylo na místě uložit mu přísnější trest, než jaký byl uložen obviněným v uvedených případech. V souvislosti s tím obviněný namítá, že rozhodnutím v jeho věci byla porušena zásada předvídatelnosti soudních rozhodnutí, když v případech, které byly podle něj výrazně agresivnější, byly uloženy tresty odnětí svobody v trvání maximálně 1 2 roky. Je přesvědčen, že jeho jednání není možné považovat ze trestný čin směřující proti zdraví, jelikož se mohl dopustit maximálně nedbalostního jednání podle § 147 tr. zákoníku, kterého se však nelze dopustit ve formě pokusu, případně mohlo být jeho jednání posouzeno jako pokus přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Nejedná se podle něj o pokus zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 tr. zákoníku, a to vzhledem k tomu, že zcela chybí subjektivní stránka uvedeného trestného činu. Soudy podle obviněného postupovaly také výrazně pod vlivem mediálního zájmu o tzv. piráty silnic a jejich cílem bylo exemplárně ho potrestat, přičemž nemalou roli sehrála k jeho tíži také jeho bulharská národnost. Podle názoru obviněného jemu uložený trest odnětí svobody v trvání 6 let, není trestem přiměřeným a bylo rozhodně namístě, s ohledem na podobně výrazně agresivnější případy, mimořádné snížení trestu v souladu s § 58 tr. zákoníku.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, jakož i rozhodnutí Krajského soudu v Brně a věc vrátil soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že argumentace obviněného je opakováním jeho dosavadní obhajoby. S jeho námitkami se podle ní soudy perfektně vypořádaly, přičemž správně poukázaly na výpovědi poškozených, svědka J. H. a na znalecký posudek z oboru silniční dopravy. Podle státní zástupkyně se obviněný v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabývá otázkami skutkovými, soudům vytýká nesprávný způsob hodnocení provedených důkazů a domáhá se odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů. Takové výhrady podle státní zástupkyně nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
K vyjádření státní zástupkyně se obviněný podáním ze dne 13. 10. 2015 také vyjádřil, přičemž setrval na svém přesvědčení, že v jeho případě soudy hodnotily provedené důkazy nelogicky a nebyla podle něj prokázána subjektivní stránka uvedeného trestného činu. Má za to, že skutek byl nesprávně právně posouzen a byl mu za něj uložen nepřiměřeně přísný trest. Soudy zároveň podle něj nerespektovaly zásady trestního řízení in dubio pro reo a presumpce neviny.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud především shledal, že dovolací námitky obviněného směřují pouze proti výroku o vině pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, k § 145 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, a proti výroku o trestu odnětí svobody, přičemž jsou opakováním jeho námitek uplatněných již v odvolání (č. l. 387 a násl. tr. spisu), s kterými se soud II. stupně dostatečně zabýval a přesvědčivě se s nimi vypořádal. Z hlediska právní kvalifikace jsou námitky opakováním celé jeho obhajoby, když stejnými námitkami se zabýval již nalézací soud a své skutkové i hmotně právní závěry náležitě odůvodnil.

Obviněný ve svém dovolání v podstatě nepopírá průběh skutkového děje tak, jak je popsán ve skutkové větě, domnívá se však, že jeho jednání nenaplňuje znaky uvedeného trestného činu. Má za to, že soudy hodnotily provedené důkazy nelogicky a porušily zásady in dubio pro reo a presumpce neviny. Je přesvědčen, že nebyla bez důvodných pochybností prokázána jeho vina, zejména subjektivní stránka pokusu zvlášť závažného zločinu podle § 145 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný své dovolání z velké části založil na skutkových námitkách, kterými brojí proti způsobu, jak soudy hodnotily provedené důkazy a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. Se způsobem hodnocení důkazů polemizuje, trvá na své verzi průběhu skutkového děje, ale z rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že jeho obhajoba byla provedenými důkazy zcela vyvrácena. Z dovolacích námitek je zřejmé, že obviněný dosud bagatelizuje nebezpečnost a závažnost svého jednání. Ačkoli je dovolání z velké části postaveno na skutkových námitkách, které uplatněnému (ani jinému) dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají, je z obsahu dovolání zřejmé, že obviněný především nesouhlasí s právní kvalifikací svého jednání, domnívá se, že v jeho jednání absentuje naplnění subjektivní stránky uvedeného trestného činu ve formě úmyslu, mohlo být pouze nedbalostní, kdy ale pokus není možný, a proto mělo být posouzeno pouze jako ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku.

Nejvyšší soud se zabýval námitkou o absenci úmyslné formy zavinění, odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak shledal je zjevně neopodstatněnou.

Pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, k § 145 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným, může být spáchán jen jednáním pro společnost nebezpečným, které bezprostředně směřuje k tomu, aby pachatel jinému úmyslně způsobil těžkou újmu na zdraví, spáchal takový čin na dvou nebo více osobách, činu se pachatel dopustil v úmyslu tento trestný čin spáchat, avšak k jeho dokonání nedošlo. Pokud jde o úmysl konkrétní čin spáchat, musí se vztahovat na všechny znaky základní skutkové podstaty, bez úmyslu směřujícího k dokonání trestného činu není pokus trestný (srov. NOVOTNÝ, O., VANDUCHOVÁ, M., ŠÁMAL, P. Trestní právo hmotné . Obecná část. 6. Vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2010, s. 295 až 298).

Pokus zkoumaného trestného činu je charakterizován nedostatkem účinku (následku) v podobě těžké újmy na zdraví a může být spáchán nejen za situace, kdy útok pachatele nezpůsobil žádnou újmu na zdraví, ale rovněž tehdy, jestliže došlo k takovému (tzv. prostému) ublížení na zdraví poškozeného, které ještě nedosahuje závažnosti těžké újmy na zdraví, ač v obou případech takový těžký následek hrozil. Následek (účinek) je jednou ze složek objektivní stránky trestného činu, zatímco zavinění představuje subjektivní stránku trestného činu.

O pokus ve smyslu § 21 odst. 1 tr. zákoníku může jít jen ve vztahu k úmyslnému trestnému činu (§ 15 tr. zákoníku), přičemž i samotné jednání tvořící pokus má úmyslný charakter, protože pachatel si musí zcela záměrně a cílevědomě počínat tak, aby způsobil zamýšlený následek, nebo jeho vznik musí předpokládat alespoň jako možný.

Subjektivní stránka charakterizuje trestný čin z hlediska jeho vnitřní stránky, z pohledu psychiky pachatele (na rozdíl od objektivní stránky, která zahrnuje vnější znaky trestného činu). Jediným obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu je zavinění, které se musí vztahovat v podstatě na všechny skutečnosti, které jsou znakem skutkové podstaty trestného činu.

Zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).

Při právním posuzování jednání pachatele, jímž útočil proti zdraví jiného, nelze vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla nebo mohla být takovýmto útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. rozhodnutí č. 16/1964 Sb. rozh. tr.). Teprve na základě těchto skutečností s přihlédnutím k ostatním okolnostem případu je třeba dovodit, k jakému následku směřoval úmysl pachatele. Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví stačí zjištění, že věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn (úmysl eventuální). Na takové srozumění lze usuzovat, pokud jde o důkazní stránku zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení a z pohnutky činu (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. II/1965 Sb. rozh. tr.).

Z uvedených zásad je především zřejmá nesprávnost názoru obviněného, že, pokud těžká újma na zdraví nevznikla, nemůže se v tomto projednávaném případě jednat o pokus těžkého ublížení na zdraví (§ 21 odst. 1 k 145 odst. 1 tr. zákoníku). Pro posouzení subjektivní stránky pachatele z hlediska jeho zavinění (§ 15, 16 tr. zákoníku) není u pokusu trestného činu těžkého ublížení na zdraví rozhodná skutečnost, že u poškozeného nenastala těžká újma na zdraví v podobě poruchy zdraví předpokládané v ustanovení § 122 odst. 2 tr. zákoníku, ale určující je především povaha a způsob jednání, kterým pachatel na poškozeného útočil, eventuálně další okolnosti, za nichž k útoku došlo.

Z rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že se při posuzování věci obviněného uvedenými zásadami řídily. Své závěry o vině dostatečně zdůvodnily, přičemž pro posouzení subjektivní stránky si vytvořily potřebný podklad ve zjištění širokého okruhu okolností vztahujících se nejen k samotnému průběhu skutkového děje, jak je popsaný ve skutkové větě, ale i k celkové situaci, která předcházela rozhodnému ději. Ze zjištění, která soudy ve věci učinily, bylo možno dojít k přesvědčivému závěru o úmyslném zavinění obviněného, čímž byla vyvrácena jeho obhajoba, že úmyslně nejednal. Soudy se s otázkou subjektivní stránky velmi podrobně, přiléhavě a logicky vypořádaly a Nejvyšší soud neměl důvodu do závěrů soudů jakkoli zasahovat.

Podle skutkových zjištění obviněný jako řidič motorového vozidla, jedoucí po dálnici v levém jízdním pruhu, byl v rychlosti své jízdy nejprve omezen přítomností vozidla svědka J. H. a po několika stech metrech dále také přítomností vozidla poškozené jedoucí v levém jízdním pruhu. Z výpovědi obviněného vyplývá, že jízdu poškozené považoval za pomalou a omezující. Svou nespokojenost se způsobem její jízdy dal najevo tím, že jel velmi těsně za vozidlem řízeným poškozenou. Když mu poškozená levý jízdní pruh uvolnila tím, že s vozidlem přejela do pravého jízdního pruhu, obviněný vozidlo řízené poškozenou nepředjel, nepokračoval dál ve své jízdě, ale při souběžné jízdě se naopak nebezpečně bočně přiblížil k vozidlu řízenému poškozenou, čímž ji donutil uhnout k pravé krajnici, poté toto vozidlo předjel, částečné se před něj zařadil do pravého jízdního pruhu a záměrně přibrzdil. Skutečnost, že šlo ze strany obviněného o zcela záměrné manévry, tedy o úmyslné jednání, vyplývá z výpovědí svědků, a potvrzuje to také sám obviněný, že chtěl dát poškozené důrazněji najevo, že jízda v levém jízdním pruhu, aniž by bylo předjížděno jiné vozidlo, není ohleduplná k jiným, rychlejším řidičům. Řidička MUDr. M. J. reagovala na jízdní manévry obviněného, tedy na bezprostřední a nebezpečnou blízkost jeho vozidla tím, že vychýlila vozidlo směrem doprava, a v reakci na přibrždění vozidla obviněného těsně před jí řízeným vozidlem, prudce snížila rychlost, čímž došlo ke smyku vozidla, které se v důsledku toho stalo neovladatelným, přejelo přes krajnici a narazilo do svodidel. Jen shodou náhod nedošlo ke zranění členů posádky vozidla řízeného poškozenou, které bylo možno při rychlosti jízdy uváděné ve skutkové větě důvodně předpokládat. Za těchto okolností není nijak nelogický závěr soudů o nepřímém úmyslu (srozumění) obviněného způsobit vážná zranění členům posádky vozidla Honda, o jejíž četnosti věděl. Naopak je plně akceptovatelný. Uváží-li se velká rychlost vozidel přesahující 100 km/hod., je jasné, že agresivní manévry obviněného, kterými chtěl vyškolit řidičku vozidla Honda Accord, byly způsobilé přivodit vážnou dopravní nehodu a těžká zranění všech osob jedoucích v tomto vozidle, k nimž jen náhodou nedošlo. Pokud tedy obviněný, který byl vozidlem řízeným poškozenou MUDr. M. J. podle svého subjektivního vnímání omezen ve své rychlé jízdě, podnikl jako odplatu ve skutkové větě popsaný mimořádně nebezpečný agresivní jízdní manévr, musel být zároveň srozuměn s případným těžkým následkem spočívajícím v těžké újmě na zdraví poškozených. Nepřijatelná je v tomto směru verze obviněného, že by snad mohlo jít z jeho strany o nedbalost, jakož i jeho argumentace v dovolání, že by zkušený řidič danou situaci zvládl. Tím vlastně říká, že se v podstatě nic vážného nestalo a MUDr. M. J. havárii vozidla způsobila sama svojí řidičskou nezkušeností. Nelze přisvědčit ani tvrzení obviněného v dovolání, že na rozdíl od jiných cestních pirátů dodržoval maximální povolenou rychlost. Z výpovědí uvedené řidičky i svědka J. H. totiž vyplývá pravý opak ( náhle ji ve veliké rychlosti dojelo jiné vozidlo; ve velké rychlosti je dojelo vozidlo a nalepilo se na jeho zadní nárazník ). I podle zjištění soudu I. stupně vozidlo řízené MUDr. M. J. jelo rychlostí kolem 130 km/hod. Obviněný tak zjevně jel rychlostí výrazněji překračující povolený rychlostní limit na dálnici a právě v důsledku toho také dojížděl vozidla jedoucí povolenou rychlostí. Přitom si nebezpečně vynucoval rychlé uvolnění levého jízdního pruhu tím, že se na pomaleji jedoucí vozidla tzv. nalepil . Dokonce si osoboval právo řidičku pomaleji jedoucího vozidla Honda Accord trestat nebo školit za to, že mu překážela v jeho jízdě, a to takovým způsobem, že celou posádku tohoto vozidla vystavil bezprostřednímu nebezpečí vážného ohrožení jejich zdraví.

Pokud jde o námitky skutkové povahy, a tedy neodpovídající uplatněnému důvodu dovolání, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud ale mezi skutkovými zjištěními krajského soudu, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také vrchní soud, a provedenými důkazy, neshledal žádný rozpor, natož extrémní. Existenci takového rozporu ostatně ani obviněný nenamítal. Z provedeného dokazování, podrobně popsaného v odůvodněních rozhodnutí soudů obou stupňů (zejména pak soudu nalézacího), je zcela nepochybné, že soudy ve věci provedly podrobné a rozsáhlé dokazování, přičemž velice pečlivě přistupovaly k hodnocení provedených důkazů, jež hodnotily jednotlivě i v souhrnu a své úvahy také řádně odůvodnily.
Při správnosti závěru o naplnění znaků pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, k § 145 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, úvahy o tom, že by se mohlo jednat o mírnější právní kvalifikaci podle § 146 tr. zákoníku, jak se obviněný v dovolání domáhal, nemají žádné opodstatnění, protože při existenci znaků jedné z těchto skutkových podstat uvedených v trestním zákoníku je logicky vyloučeno naplnění znaků druhého trestného činu (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 8 Tdo 830/2014, či ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1576/2014).
Námitka, kterou obviněný brojí proti výši uloženého trestu odnětí svobody, který považuje za nepřiměřeně přísný, nespadá pod uplatněný dovolací důvod v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Taková námitka totiž není zaměřena proti právnímu posouzení skutku ani jinému hmotně právnímu posouzení. Nepřiměřenost trestu (výši trestu) nelze namítat pod daným dovolacím důvodem, ani pod žádným jiným dovolacím důvodem uvedeným v § 265b odst. 1 tr. ř. Tento názor je aplikovaný již v dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu, která uvádí, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v § 31 až § 34 tr. zákona (v tomto případě § 39 až 42 tr. zákoníku), a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř, je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. R 22/2003 tr. Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4/2003). Obviněný tedy neuplatnil námitku, která by zakládala přezkumnou povinnost dovolacího soudu k výroku o trestu. Nad rámec lze dodat, že nelze přisvědčit argumentací obviněného v souvislosti s výší trestu odnětí svobody, kdy namítá a považuje za podstatný rozdíl oproti jiným obdobným případům pachatelů s tím, že v jeho případě nedošlo k vytlačení žádného vozidla mimo vozovku, ani ke kontaktu vozidel. Podle zjištění soudů totiž ke kontaktu vozidel nedošlo proto, že obviněný při souběžné jízdě vozidel donutil řidičku vozidla Honda Accord uhnout s vozidlem k pravé krajnici, tedy v důsledku jednání této řidičky. Vyjetí vozidla mimo těleso dálnice pak zabránila svodidla.
Také pokud jde o námitku obviněného týkající se údajného porušení zásady in dubio pro reo, tato námitka rovněž obsahově nenaplňuje zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani jiný zákonný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř. Zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.), znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Z uvedeného vymezení vyplývá, že tato zásada se vztahuje výlučně k otázce zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení, jak má na mysli § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ohledně právních otázek se totiž uplatňuje zásada jiná, a to zásada iura novit curia. Navíc v této trestní věci žádné pochybnosti o vině obviněného nevznikly.
Nejvyšší soud tedy ve věci neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. Námitky, kterými obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, nejsou dovolacím důvodem.

Z výše uvedených důvodů lze souhlasit s právním posouzením skutku, jak je vyjádřeno ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně, a proto ani napadené usnesení není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zčásti zjevně neopodstatněné a zčásti jde o námitky, které pod uplatněný ani jiný dovolací důvod podle § 265b tr. ř. nelze podřadit. Dovolání obviněného proto odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. listopadu 2015

JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu