7 Tdo 1064/2013
Datum rozhodnutí: 31.10.2013
Dotčené předpisy: § 21 odst. 5 tr. zákoník



7 Tdo 1064/2013-78
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl dne 31. října 2013 v neveřejném zasedání o dovoláních obviněných T. K. a JUDr. V. M. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 9 To 18/2013, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 3/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. K. odmítá.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného JUDr. V. M. odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2012, sp. zn. 57 T 3/2012, byli obvinění T. K. a JUDr. V. M. uznáni vinnými pod bodem ad I. výroku o vině trestnými činy podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona v souběhu s trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 alinea 1, 2 tr. zákona, ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona, pod bodem ad II./1-5 pokračujícím zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, v souběhu s pokračujícím přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za to byl obviněný T. K. odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 8 roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci (ve výroku specifikovaných). Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku a § 74 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce a člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na 10 let. Obviněný JUDr. V. M. byl odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 8 roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.

Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání oba obvinění, státní zástupkyně a dva z poškozených. Vrchní soud v Praze z podnětu všech podaných odvolání rozsudkem ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 9 To 18/2013, napadený rozsudek v celém rozsahu ohledně obou obviněných podle 258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněné uznal vinnými pod bodem ad I. výroku o vině trestnými činy podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona a padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 alinea 1, 2, odst. 2 písm. b) tr. zákona, pod bodem ad II./1,3-5 výroku o vině zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5, písm. a) tr. zákoníku a pod body ad II./1-5 zvlášť závažným zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea 1, odst. 3 písm. c), d) tr. zákoníku. Za to odsoudil obviněného T. K. podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 8 roků, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu uložil trest propadnutí věci (ve výroku specifikovaných). Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku a § 74 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce a člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na 10 let. Obviněného JUDr. V. M. odsoudil podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 7 roků, pro jehož výkon podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Podle § 228 odst. 1 tr. ř., § 229 odst. 1, 2 tr. ř. rozhodl o uplatněných nárocích na náhradu škody.

Po skutkové stránce spočívalo jednání obviněných v podstatě v tom, že ad I. v jednom případě v době do 24. 1. 2008 a ad II. v době od srpna 2009 do prosince 2009 v pěti ve výroku o vině specifikovaných případech, po předchozí dohodě a ve vzájemné součinnosti, v podvodném úmyslu se záměrem vylákat majetkový prospěch v bodech I., II./1,3-5 neoprávněně převedli ke škodě ve výroku o vině uvedených poškozených vlastnické právo k jejich nemovitostem na jiné subjekty, přičemž postupovali tak, že obviněný T. K. opatřil padělanou plnou moc, kterou vlastníci nemovitostí zmocňovali osobu J. K. k uzavření darovacích smluv na předmětné nemovitosti, a opatřil tuto plnou moc padělanou notářskou ověřovací doložkou, tyto doklady předložil v notářské kanceláři v B. obviněnému JUDr. V. M., který s vědomím skutečného stavu věci, neboť znal osobně T. K. a věděl, že se vydává za J. K., sepsal notářské zápisy o darovacích smlouvách, kterými poškození darovali předmětné nemovitosti jiným subjektům, přičemž obviněný T. K. zápisy podepsal jménem obdarovaných subjektů i jménem falešného zmocněnce J. K., a následně obviněný JUDr. V. M. tyto notářské zápisy společně s návrhy na vklad vlastnického práva doručil na příslušná katastrální pracoviště Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, který návrhům vyhověl, přičemž jednáním uvedeným pod bodem I. způsobili škodu 603.860 Kč, jednáními pod body II./1,3-5 výroku o vině škodu celkem 78.040.235 Kč; obdobně postupovali též v bodě II./2 výroku o vině, kde však v důsledku dobrovolného zpětvzetí návrhu na vklad k převodu vlastnického práva nedošlo.

Proti rozhodnutí soudu II. stupně podali řádně a včas dovolání oba obvinění.

Obviněný T. K. podal velice obsáhlé dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), k), l) tr. ř. Domnívá se, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, v rozhodnutí některý výrok chybí a nebyly splněny procesní podmínky pro vydání rozhodnutí. Obviněný upozornil, že u skutku č. 3 (měl na mysli skutek pod bodem ad II./2 výroku o vině), měl být bez dalšího zproštěn obžaloby. Především vytýkal nalézacímu soudu, že jeho závěry jsou paušální a souhrnné a že u každého jednotlivého skutku nepopsal konkrétní důkazy, které se k němu vztahují. Dále uvedl, že soud nemá žádný přímý usvědčující důkaz k prokázání jeho viny, ale pouze indicie. Obviněný za klíčové označuje tři skupiny důkazů, a to písmoznalecké posudky JUDr. J. Straky, výslechy svědka, původně podezřelého B. H., a domovní prohlídku. V další části dovolání pak obviněný tyto důkazy ze svého hlediska obsáhle rozebírá a hodnotí.

Ve vztahu ke znaleckým posudkům namítá, že soudy jejich závěry pouze citovaly, aniž by kriticky hodnotily jejich význam, ač je to jejich povinností (v této souvislosti poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu III. ÚS 299/06). Obviněný se v dovolání obsáhle zabýval procesem vypracování znaleckého posudku, počínajícím sběrem a analýzou podkladů. V této souvislosti zpochybnil autenticitu srovnávacích vzorků, kterou znalec JUDr. J. Straka vůbec neověřoval, a dále podrobně rozebíral techniky, jakými jsou vypracovávány znalecké posudky z oboru písmoznalectví. Obviněný poukazuje na to, že ze znaleckých posudků vypracovaných v jeho věci není patrné, jakým způsobem znalec při zkoumání písma postupoval. Soud si tak měl od znalce vyžádat vysvětlení metody výzkumu, aby mohl znalecký posudek kriticky hodnotit. Je přesvědčen, že sám znalec si není jist výsledky svého zkoumání, proto vytvořil škálu pravděpodobnostních závěrů, kterou údajně sám znalec není schopen vysvětlit. V této souvislosti obviněný poukázal na odbornou literaturu zabývající se postupy při vypracovávání znaleckých posudků. Obviněný znalecké posudky označil za důkazně nepoužitelné. Podle něj neobsahují kategorický závěr o tom, že by byl pisatelem padělaných textů.

Pokud jde o výpověď svědka B. H., tuto obviněný kategoricky označuje za lživou. Nalézací soud podle něj při posuzování jeho věrohodnosti postupoval zcela účelově a porovnával jeho výpovědi pouze s výpověďmi svědků, se kterými byla v souladu, a údajně účelově pominul výpovědi jiných svědků, které jsou v rozporu s výpovědí svědka B. H. (výpověď svědka Mgr. H. a J. F.). Rozporná je podle obviněného i samotná výpověď svědka B. H. a tento svědek má o významu listin, které podepsal, větší povědomí než je jím samotným i soudem prezentováno. Obviněný je přesvědčen, že svědek B. H. odpovídá podle potřeb soudu, aby nebyl sám trestně stíhán, když vysvětlil změnu své výpovědi tím, že mu orgány činné v trestním řízení sdělily, že může být trestně stíhán.

Ohledně domovní prohlídky obviněný především namítá, že nalézací soud se o ní obsáhle rozepisuje ve svém rozhodnutí, avšak podle obviněného opět bez toho, že by uvedl, jaké konkrétní závěry z provedené prohlídky a z listin při ní zajištěných vyvozuje. Při prohlídce bylo podle obviněného nalezeno CD a 2 ks DVD, které byly uloženy do zapečetěných obálek č. 00211418 a 00234502. Dne 2. 5. 2011 bylo provedeno otevření obálek za přítomnosti obviněných a obhájců, avšak tyto obálky podle obviněného otevřeny a ztotožněny nebyly. Následně znalec Ing. J. Berger vypracoval znalecký posudek, kterým zkoumal obsah CD a DVD, avšak podle obviněného nebylo prokázáno, že by měl cokoli společného s CD a DVD nalezenými v jím užívaném bytě, nebyla prokázána žádná souvislost s jeho osobou, že by znal obsah těchto nosičů nebo že by tento obsah vytvořil. Podle obviněného není ani prokázáno, že jde o tytéž nosiče, které byly nalezeny v jeho bytě. Upozornil, že uvedené CD a DVD ani nejsou založeny ve spisu ani jimi nebyl proveden důkaz v trestním řízení.

Obviněný v dovolání dále obsáhle rozebírá a hodnotí důkazní situaci ve vztahu k jednotlivým dílčím útokům popsaným ve výroku o vině. Pokud jde o skutek pod bodem ad I., jednalo se podle něj o legální obchod, který uzavřel s osobou vystupující jako J. K. Shodně údajně vypovídá i obviněný JUDr. V. M. Svědkyně H. H. (pracovnice notářské kanceláře) si na okolnosti sepisování tohoto úkonu nepamatuje. Podle obviněného tak neexistuje svědek, který by mohl ztotožnit osobu J. K. Dalším důkazem je podle obviněného pochybný znalecký posudek JUDr. J. Straky a nález CD při domovní prohlídce, jehož obsahem je údajně ověřovací doložka notáře JUDr. Drášila. U tohoto důkazu však podle obviněného nebylo prokázáno, že by byl jeho vlastníkem, že by cokoli věděl o jeho obsahu. Obviněný zopakoval, že závěry znaleckého posudku JUDr. J. Straky jsou pouze v rovině pravděpodobnosti a je přesvědčen, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo, když ho uznaly vinným tímto skutkem. Nabytí nemovitosti považoval za legální od zmocněnce prodávajícího, a neviděl ani důvod, proč by ji nemohl později prodat.

Pokud jde o skutek popsaný pod bodem ad II./1, opět šlo podle obviněného o legální obchod mezi ním a osobou vystupující pod jménem J. K. v kanceláři JUDr. V. M. Neexistuje podle něj žádný důkaz prokazující jeho vinu a soudy ho odsoudily pouze na základě pochybně zpracovaného znaleckého posudku a obsahu CD a DVD s pozoruhodným osudem. Také v tomto případě považoval nabytí nemovitostí za legální, a proto i zajišťování možného úvěru tímto majetkem bylo podle něj legální činností při výkonu vlastnického práva. To pak opakuje i v případech dalších dílčích skutků stejné povahy.

Pokud jde o skutek pod bodem ad II./2, obviněný zopakoval, že ho soudy měly zprostit obžaloby, neboť trestnost tohoto činu zanikla v důsledku dobrovolného upuštění od dalšího jednání směřujícího k dokonání činu, když došlo ke zpětvzetí návrhu na vklad do katastru. Přesto ho však odvolací soud uznal tímto dílčím skutkem vinným a pouze vypustil právní kvalifikaci tohoto skutku . Obviněný poukazuje na znění ustanovení § 21 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a vyjadřuje přesvědčení, že měl být odvolacím soudem pro tento dílčí útok zproštěn obžaloby podle § 226 písm. e) tr. ř.

U skutku popsaného pod bodem ad II./3 obviněný uvedl, že M. L. nezná a žádný očitý svědek nepotvrdil, že by se on v kanceláři JUDr. V. M. za M. L. vydával. Soudy vycházely ze sporného znaleckého posudku JUDr. J. Straky a ze zprávy katastrálního úřadu, že si dne 7. 9. 2009 opatřil nabývací tituly k předmětným nemovitostem. K tomuto skutku podle obviněného neexistují žádné důkazy, natož přímé.

Pokud jde o skutky popsané pod body ad II./4, 5, byly podle obviněného spáchány v jeden den a pouze u těchto skutků existuje svědek, který tvrdí, že byl přítomen na místě činu a snaží se ho usvědčit ze spáchání obou skutků. Obviněný však v této souvislosti zdůrazňuje, že svědek B. H. je osobou, která byla opakovaně přistižena při lži a je tedy podle obviněného nevěrohodný. Zdůrazňuje také, že telefonní číslo, které užíval, nebylo dne 15. 12. 2009 zachyceno v místě, kde byl trestný čin spáchán, tedy v B. Obviněný nepopírá, že svědka B. H. zná a věděl o úmyslu převést na něj obchodní podíl a za tímto účelem ho zkontaktoval s Mgr. H., jakož i nepopírá, že byl pověřen společností SWISS Praha s. r. o. obstarat znalecké posudky k ocenění nemovitostí a zajistit úvěr pro tuto společnost. Tyto skutečnosti ho však podle jeho názoru neusvědčují ze spáchání těchto skutků.

V závěru obviněný zopakoval, že rozhodnutí nalézacího soudu je obsáhlé avšak nepřesvědčivé. Ani jeden ze soudů se údajně nezabýval jednotlivými skutky. Obviněný je přesvědčen, že výše uvedené tři klíčové důkazy jsou zcela nepostačující k tomu, aby byla prokázána jeho vina. Zdůrazňuje, že trestní řízení musí být vedeno v duchu zásady in dubio pro reo a že občan nemůže být odsouzen k dlouhodobému trestu odnětí svobody na základě pouhého dojmu, že mezi ním a trestnou činností jsou určité spojitosti. Obviněný je přesvědčen, že jeho vina nebyla prokázána.

Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a zprostil ho obžaloby. Současně požádal o přerušení výkonu trestu odnětí svobody.

Obviněný JUDr. V. M. podal dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. V dovolání obsáhle citoval ze svého odvolání, ve kterém zejména brojil proti věrohodnosti výpovědi svědka B. H., kterou označil za zcela vymyšlenou a nepravdivou a vytýkal, že státní zástupce z B. H. udělal klíčového svědka, ačkoli šlo podle obviněného o jasného spolupachatele. Poukázal v této souvislosti na závěry znaleckého posudku znalce PhDr. J. Klose, přibraného ke zhodnocení věrohodnosti svědka B. H., ze kterého vyplývá závěr, že tento svědek je schopen podat účelovou výpověď. Tento závěr však podle obviněného v rozhodnutí soudů zcela absentuje. Obviněný v odvolání ze svého hlediska rozebíral a hodnotil některé další ve věci provedené důkazy, jako např. výpovědi svědků J. F., H. H. a znalecké posudky znalce z oboru písmoznalectví JUDr. J. Straky, jehož závěry jsou podle obviněného jen mírou pravděpodobnosti. Obviněný se domnívá, že soud hodnotil důkazy účelově. Je přesvědčen, že se odvolací soud s jeho námitkami nevypořádal a že námitky uvedené v odvolání platí i pro řízení dovolací. Současně znovu zdůraznil nevěrohodnost svědka B. H., kterou označil za jediný usvědčující důkaz a brojí proti tomu, že nebyl tento svědek v trestním řízení v pozici obviněného. Obviněný se domnívá, že závěr o vině byl učiněn na základě pouhé pravděpodobnosti. Dále obviněný citoval již v odvolání obsažené námitky týkající se údajných procesních pochybení při provádění svědeckých výslechů u hlavního líčení, když svědkům nebyla dána možnost, aby se k věci spontánně vyjádřili a předsedkyně senátu jim od počátku kladla otázky. Odvolací soud se podle obviněného s těmito námitkami dostatečně nezabýval a vady, kterých se Městský soud v Praze dopustil svým rozhodnutím přímo schválil. Obviněný dále zopakoval námitky týkající se procesní nepoužitelnosti těch výpovědí svědka B. H., které byly provedeny před tím, než bylo dne 21. 6. 2011 zahájeno trestní stíhání proti jeho osobě, a vytýkal, že jediná procesně použitelná výpověď ze dne 2. 8. 2011 u hlavního líčení přečtena nebyla. Výpovědi tohoto svědka tak považuje vůči sobě za procesně nepoužitelné. Rozhodnutí odvolacího soudu proto podle obviněného odporuje právu na spravedlivý proces, neboť odvolací soud měl rozhodnutí nalézacího soudu zrušit a měl uložit soudu I. stupně provést důkazy v souladu s ústavním a zákonným pořádkem. Obviněný proto žádá, aby tyto námitky přezkoumal dovolací soud. V této souvislosti odkazuje na ustálenou judikaturu Ústavního soudu. Obviněný je tedy přesvědčen, že napadené rozhodnutí a rozsudek soudu I. stupně spočívají na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný pouze uvedl, že v řízení předcházejícím rozhodnutí odvolacího soudu byl dán důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) - k).

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu II. stupně a věc vrátil tomuto soudu se závaznými pokyny k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného T. K. uvedl, že přes značný rozsah dovolacích námitek s jedinou výjimkou neobsahuje námitky, kterými by obviněný vytýkal nesoulad skutkových zjištění uvedených v tzv. skutkových větách a zákonných znaků souzených trestných činů nebo nesprávnosti jiného hmotněprávního posouzení. Obviněný podle státního zástupce vede takřka výlučně obsáhlou a detailní polemiku s hodnocením důkazů soudy a dovolává se procesní, nikoli hmotněprávní zásady in dubio pro reo . Obviněný podle státního zástupce ani neuvádí takové námitky, ze kterých by bylo možno dovodit existenci tzv. extrémního rozporu mezi vykonanými důkazy a skutkovými zjištěními učiněnými soudy, který by spočíval v tom, že skutková zjištění by z provedených důkazů nevyplývala při žádném logicky možném způsobu hodnocení těchto důkazů. Obviněný se podle něj domáhá pouze toho, aby důkazy byly hodnoceny jiným, jeho představám odpovídajícím způsobem. Přitom se podle státního zástupce uchyluje i ke spekulacím, např. pokud naznačuje, že znalci mohly být předloženy ke zkoumání nepravé vzorky písma obviněného. Pod deklarovaný dovolací důvod lze podle názoru státního zástupce podřadit pouze námitku, podle které trestnost dílčího útoku pod bodem ad II./2 rozsudku odvolacího soudu zanikla a obviněný měl být pro tento dílčí útok obžaloby zproštěn. Tuto námitku však státní zástupce nepovažuje za důvodnou. Nedůvodnost podle něj vyplývá z ustanovení § 21 odst. 5 tr. zákoníku. Ze skutkových zjištění podle státního zástupce vyplývá, že obvinění upustili od dokonání zločinu podvodu podle § 205 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, avšak svým jednáním již naplnili všechny znaky dokonaného trestného zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že zločinů podle § 209 tr. zákoníku a 348 tr. zákoníku se obviněný dopustil v jednočinném souběhu, nepřicházelo podle státního zástupce v úvahu, aby o dílčím útoku pod bodem ad II./2 výroku o vině soud rozhodl zprošťujícím výrokem. Jediným možným procesním postupem bylo vypuštění právní kvalifikace podle § 209 tr. zákoníku u tohoto dílčího skutku. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. státní zástupce uvedl, že s ohledem na právě uvedené v napadeném rozsudku žádný výrok nechybí. Námitky obviněného T. K. uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle něj z větší části neodpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu a jediná relevantně uplatněná námitka je zjevně nedůvodná. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. podle státního zástupce nepřicházelo v předmětné trestní věci vůbec v úvahu. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného T. K. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.

Pokud jde o dovolání obviněného JUDr. V. M., státní zástupce uvedl, že tento ve svém dovolání neuplatňuje jedinou námitku, která by se týkala nesouladu skutkových zjištění uvedených v tzv. skutkové větě a zákonných znaků souzených trestných činů nebo nesprávnosti jiného hmotněprávního posouzení. Obviněný podle něj pouze reprodukuje výlučně skutkové a procesní námitky uplatněné již v odvolání a domáhá se pouze toho, aby provedené důkazy byly hodnoceny jiným, pro něho příznivým způsobem. Podle názoru státního zástupce námitky obviněného JUDr. V. M. neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. pak podle něj vůbec nepřicházelo v úvahu. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného JUDr. V. M. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř.

Nejvyšší soud předně zjistil, že obvinění v dovoláních shodně uplatnili dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Obviněný T. K. dále ještě dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání obou obviněných Nejvyšší soud shledal, že obvinění svými námitkami nenaplnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Shodnými námitkami obviněných se již zabýval také soud II. stupně a obvinění tak dovolání, mimořádný opravný prostředek, podali fakticky ve stejném rozsahu jako svá odvolání. Námitky obsažené v dovolání byly také součástí celé obhajoby obviněných od počátku trestního řízení a nutno konstatovat, že oba soudy se jimi zabývaly a vypořádaly se s nimi.

Obvinění v dovoláních především shodně nesouhlasí s tím, jakým způsobem se soud II. stupně vypořádal s jejich odvolacími námitkami (na kterých si dále trvají), a zejména nesouhlasí s tím, že se soud II. stupně ztotožnil se skutkovými zjištěními nalézacího soudu, která považují za nesprávná. Oba obvinění zdůrazňují, že se nedopustili žádných trestných činů, že jim jejich jednání nebylo dostatečně prokázáno. Obviněný T. K. uvádí, že se z jeho strany ve všech případech jednalo o legální obchody a provedeným dokazováním nebyl podle něj prokázán opak. Obvinění ve svých dovoláních v podstatě totožnými námitkami vedou obsáhlou a podrobnou polemiku s hodnocením důkazů provedeným soudy obou stupňů, vytýkají soudům údajná procesní pochybení (nesprávný postup při vyslýchání svědků, nesprávný postup při provádění domovní prohlídky), dovolávají se aplikace procesní zásady in dubio pro reo, zpochybňují v podstatě veškeré důkazy provedené ve věci. Shodně brojí proti skupině (jak uvádějí) tří stěžejních důkazů, a to tak, že zpochybňují věrohodnost svědka B. H., jehož výpovědi považují za lživé a účelové. Namítají, že znalecký posudek z oboru písmoznalectví nemá žádnou vypovídací hodnotu. Zejména obviněný T. K. v tomto směru obsáhle poukazuje na způsob vypracovávání znaleckých posudků z tohoto oboru, kritizuje způsob zpracování posudku znalcem JUDr. J. Strakou, nesouhlasí s jeho závěry, spekuluje dokonce, že znalci mohly být předloženy ke zkoumání nepravé vzorky jeho písma, což podle něj znalecký posudek znevěrohodňuje. Oba obvinění pak nesouhlasí se závěry vyplývající ze znaleckého posudku a uvádějí, že se soudy měly stavět k tomuto posudku kriticky. Podle obviněných znalecký posudek nic neprokazuje zejména proto, že jeho závěry jsou pouze v rovině pravděpodobnosti. Obviněný T. K. brojí také proti důkazům získaným při domovní prohlídce u něj v bytě a ve sklepní kóji náležející k bytu ze dne 19. 4. 2011 na adrese P., N. V. s tím, že vlastně nebylo prokázáno, že by on měl jakoukoli spojitost s důkazy nalezenými v jeho bytě, či zda vůbec měl povědomí o tom, jaký obsah se nachází na zajištěných CD a DVD nosičích. Pokud jde o zajištěné CD a DVD nosiče naznačuje dokonce, že ke znaleckému zkoumání z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika, mohly být podstrčeny jiné nosiče, než které byly zajištěny v jeho bytě, neboť při otevření obálek dne 2. 5. 2011 za účasti obviněných a obhájců, nebyly otevřeny a ztotožněny obálky, do kterých byly uvedené nosiče při domovní prohlídce vloženy.

Z obsahu obou dovolání je tak zřejmé, že obvinění takovými námitkami nevytýkají nesoulad skutkových zjištění uvedených v tzv. skutkové větě a zákonných znaků souzených trestných činů nebo nesprávnosti jiného hmotněprávního posouzení, ale uplatňují výhradně námitky skutkové a procesní (uplatněné již v předchozích stadiích trestního řízení), jež však dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný důvod dovolání obsahově nenaplňují. Obvinění svými námitkami brojí výhradně proti rozsahu a způsobu provedeného dokazování, proti tomu, jak nalézací a odvolací soud provedené důkazy hodnotily a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. Jde tak toliko o polemiku obviněných se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů, jakož i se skutkovými zjištěními obou soudů. Obvinění v dovoláních vychází z odlišného skutkového základu, než který soudy zjistily a poté právně kvalifikovaly. Nabízí průběh skutkového děje, z nějž vyvozují své vlastní závěry, ke kterým měly podle nich dospět i oba soudy. Dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, tak zaměňují za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání uvedeným taxativně v § 265b tr. ř. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považují obvinění.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Průlom do uvedených principů je možný jen v případě faktického zjištění extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, resp. když skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Za extrémní nesoulad mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy však nelze považovat jakýkoliv případ, kdy má obviněný za to, že soudy hodnotily provedené důkazy jinak, než si představuje. Jak vyplývá z bohaté judikatury, extrémní nesoulad přichází do úvahy jen tehdy, jestliže je řízení zatíženo takovými procesními vadami a nedostatky, které znemožnily, aby výsledné závěry o vině logicky a přesvědčivě z provedených důkazů vyplynuly. Musí proto v průběhu dokazování či hodnocení důkazů nastat exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nebo 125 tr. ř. Jestliže však soudy důkazy provádějí s veškerou důsledností a hodnotí je podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, postupují v souladu se zákonem. O případ extrémního nesouladu jde proto jen za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010).

Mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze, s nimiž se v napadeném rozsudku z převážné části (kromě skutku pod bodem ad II./2 výroku o vině) ztotožnil i Vrchní soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, není žádný extrémní rozpor. Existenci takového rozporu ostatně ani obvinění výslovně nezmiňují. K prokázání viny obviněných byla v řízení provedena řada důkazů. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový základ ve výpovědích poškozených, kteří všichni (s výjimkou J. Š. zemřel 2. 1. 2009) vypověděli, že své nemovitosti neměli v úmyslu prodávat ani darovat, k takovému úkonu nikomu ani plnou moc neudělili, osobu J. K. ani osoby obviněných neznají. J. K. (na padělaných plných mocích osoba zmocněná k dispozici s nemovitostmi) vypověděl, že dne 20. 6. 2006 ztratil občanský průkaz, nikoho z poškozených nezná, nikým z nich mu nebyla udělena plná moc k převodu nemovitosti a na předložených plných mocích se nenachází jeho podpisy. Svědek JUDr. R. Drášil (na plných mocích byl padělán otisk jeho razítka se státním znakem a notářská ověřovací doložka s parafou notářské tajemnice) potvrdil, že jeho kancelář neprováděla ověřování na předložených plných mocích poškozených, v jeho kanceláři byla dne 15. 2. 2006 provedena legalizace podpisů obviněného T. K. na dvou listinách. Svědek M. L. (obdarovaný ve skutku pod bodem ad II./3 výroku o vině), potvrdil že nezná žádného z obviněných a nikdy neviděl ani žádnou z osob (svědků a poškozených), vztahujících se k uvedenému skutku, jakož ani nevěděl, že je na jeho osobu přepsána nemovitost.

Zásadní výhrady ohledně věrohodnosti vznesli oba obvinění vůči svědkovi B. H., jehož výpověďmi jsou usvědčováni ze skutků pod body ad II./4, 5 výroku o vině. Soudy ve svých rozhodnutích však přesvědčivě odůvodnily, proč neměly důvod o jeho věrohodnosti pochybovat a Nejvyšší soud tyto závěry akceptuje. Takové závěry vyplynuly nejen ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie znalce PhDr. J. Klose Ph.D. ohledně osoby B. H. (č. l. 553 565 tr. spisu), ale také z jeho výpovědí z přípravného řízení a v hlavním líčení, které se v zásadních bodech shodovaly, jakož i korespondovaly s dalšími provedenými důkazy jako výpověďmi svědků či s údaji o uskutečněném telekomunikačním provozu. Pokud tento svědek v počátcích šetření policie neuvedl pravdu ohledně obviněného T. K., odůvodnil toto své prvotní počínání strachem z obviněného. Namítá-li obviněný T. K. v dovolání, že tento svědek soudu odsouhlasil vše při vidině toho, že není trestně stíhán za jednání, o kterém byl policií informován, že by za ně stíhán mohl být, zjevně tím namítá, že ke změně výpovědi došlo v důsledku hrozby ze strany policie, že jej budou také stíhat za jednání, jež je předmětem tohoto řízení. Je ale zřejmé, a obviněný T. K. také tuto část výpovědi svědka B. H. cituje v dovolání, že mu orgán činný v přípravném řízení řekl, že je v roli svědka a pokud nevypoví pravdu, že mu může hrozit, že bude stíhán (str. 32 rozsudku soudu I. stupně). Nejednalo se tedy o vyhrožování trestním stíháním v této trestní věci, ale o zákonné poučení svědka podle § 101 odst. 1 tr. ř. o trestních následcích křivé výpovědi. To svědek B. H. také potvrdil u hlavního líčení dne 6. 9. 2012, když uvedl, k dotazu předsedkyně senátu, že policie po něm pouze chtěla, aby říkal pravdu a nijak neovlivňovala jeho výpověď (čas 01.05.56 zvukového záznamu hlavního líčení; též č. l. 944; též hlavní líčení č. l. 2874 tr. spisu). Výpovědi tohoto svědka hodnotí soud jako konstantní a ve vztahu k dalším provedeným důkazům jako věrohodné. Pokud jde v této souvislosti o námitku obviněného JUDr. V. M., že byla v hlavním líčení použita neprocesní výpověď tohoto svědka ze dne 12. 5. 2011, Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí uvedl, že procesní výpověď tohoto svědka ze dne 2. 8. 2011 byla ve stěžejních bodech totožná s jeho výpovědí ze dne 12. 5. 2011, která byla přečtena u hlavního líčení, kdy měl obviněný JUDr. V. M. i jeho obhájce možnost se k výpovědi svědka B. H. vyjádřit a mohl klást svědkovi otázky. Nešlo tedy o takové pochybení, které by mělo za následek nepřípustnost výpovědi uvedeného svědka (str. 16 rozhodnutí odvolacího soudu). Ač jde o námitku ryze procesní, a tedy nespadající pod uplatněný důvod dovolání, Nejvyšší soud se jí zabýval z hlediska zachování spravedlivého procesu, když výpověď svědka B. H. je z hlediska rozhodnutí o vině obviněného JUDr. V. M. významným důkazem. S ohledem na obsah písemného protokolu o hlavním líčení konaném dne 6. 9. 2012, v konfrontaci s obsahem zvukového záznamu svědka B. H. v tomto hlavním líčení, dospěl ale Nejvyšší soud k závěru, že této námitce nelze přisvědčit.

Je skutečností, že svědek B. H. byl jako svědek vyslechnut v přípravném řízení jednak dne 12. 5. 2011 (č. l. 923-934 tr. spisu), a to pouze ve věci tehdy obviněného T. K., a následně dne 2. 8. 2011 (č. l. 935-951) již také v trestní věci obviněného JUDr. V. M., kterému bylo také sděleno obvinění. Výslechu uvedeného svědka dne 2. 8. 2011 se od počátku účastnil také obviněným zvolený obhájce JUDr. J. Ortman, CSc. Z písemného protokolu o hlavním líčení konaném dne 6. 9. 2012 vyplývá, že předsedkyně po vyjádření svědka, že bude vypovídat, mu v podstatě hned začala klást otázky, na které svědek odpovídal. Ze zvukového záznamu je ale zřejmé, že tak učinila až poté, co obviněný prohlásil, že to co uvedl v protokolech (o výslechu z přípravného řízení) je pravda, je to ale dlouho a pamatuje si jen něco málo (čas 01.03 záznamu). Na to předsedkyně vyzvala svědka, aby se nějak pokusil vybavit si ty záležitosti a začala mu klást otázky. Na tyto svědek v podstatě vypovídal, že neví, resp. si nevzpomíná. Na to mu předsedkyně senátu přečetla část jeho výpovědi ze dne 12. 5. 2011 ohledně okolností a důvodu jeho seznámení s obviněným T. K., načež svědek odpověděl, že to souhlasí (čas 02.56 zvukového záznamu). Po několika dalších doplňujících otázkách byla svědkovi předestřena další část jeho výpovědi ze dne 12. 5. 2011 (z č. l. 925 tr. spisu) ohledně charakteru práce, kterou mu T. K. nabídl, když jeho odpovědi na předchozí otázky byly s touto výpovědí v rozporu. Na to svědek opět potvrdil správnost protokolu o jeho výpovědi z přípravného řízení. Protože svědek následně uvedl, že si nepamatuje, jakou odměnu mu obviněný T. K. nabídl za jeho práci, konstatovala předsedkyně senátu, že takto každou větu z protokolu o výpovědi nelze předkládat svědkovi, zjevně z důvodu časové náročnosti, a bylo vyhlášeno usnesení, že podle § 211 odst. 3 tr. ř. (čas 06.12 zvukového záznamu) bude čtena výpověď svědka z č. l. 923-951, jak je to také uvedeno v písemném protokolu z tohoto hlavního líčení (č. l. 2861 tr. spisu). Je tak zřejmé, že čteny měly být obě výpovědi svědka B. H., jak to také uvedl odvolací soud v odůvodnění rozsudku, když podmínky pro tento postup podle § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř. byly splněny. Po podrobném porovnání zvukového záznamu z hlavního líčení konaného dne 6. 9. 2012 s obsahem výpovědi svědka B. H. dne 2. 8. 2011 je ale zřejmé, že pasáže čtené předsedkyní senátu doslovně odpovídají částem také této výpovědi na č. l. 935-951 tr. spisu. Konkrétně např. v čase 01.00.04 zvukového záznamu je předsedkyní senátu čtena část výpovědi svědka k tomu, zda věděl pan J. F., z jakého důvodu jste s T. K. k Mgr. Ing. H. a následně JUDr. M. odjeli , přičemž tak jako další i tato otázka byla svědkovi B. H. položena jak při výpovědi dne 12. 5. 2011, tak i při opakované výpovědi dne 2. 8. 2011 z důvodu následného trestního stíhání také JUDr. V. M. (viz č. l. 929 a 940 tr. spisu). Ze zvukového záznamu je přitom jednoznačně zřejmé, že přečtena byla odpověď svědka nikoli z protokolu o výslechu ze dne 12. 5. 2011, ale ze dne 2. 8. 2011, jejíž neprovedení obviněný JUDr. V. M. namítá. Totéž pak platí i o dalších částech čtené výpovědi svědka B. H., které odpovídají výpovědi ze dne 2. 8. 2011. Lze tak uzavřít, že v rámci hlavního líčení dne 6. 9. 2012 bylo postupně čteno jak z výpovědi svědka B. H. ze dne 12. 5. 2011, tak i ze dne 2. 8. 2011 a opačné konstatování odvolacího soudu (str. 16 odůvodnění) v tomto směru neodpovídá skutečnosti.

Skutkový stav byl dále nade vší pochybnost zjištěn také z důkazů zajištěných při domovní prohlídce v bytě obviněného T. K. Domovní prohlídka, jak vyplývá z protokolu o domovní prohlídce, proběhla v souladu s ustanovením § 85 tr. ř. (č. l. 1591 1594 tr. spisu). Zajištěné předměty byly vloženy do obálek a byla pořízena fotodokumentace. Dne 2. 5. 2011 byly za účasti obviněného a jeho obhájce rozpečetěny obálky se zajištěnými věcmi. Tuto skutečnost stvrdili obviněný i jeho obhájce svými podpisy na protokolu z téhož dne (č. l. 1595 1599 tr. spisu). Snahu obviněného T. K. později zpochybnit zákonnost uvedeného úkonu hodnotil odvolací soud jako účelovou a rovněž Nejvyšší soud tuto námitku neakceptuje, neboť obviněný se tímto způsobem uchyluje ke spekulacím, že by třetí osoba podstrčila jiný DVD-nosič jako důkaz určený ke znaleckému zkoumání, který nebyl zajištěn při domovní prohlídce. Provedeným znaleckým zkoumáním z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika, bylo naopak zjištěno, že zajištěné DVD nosiče souvisí s osobou obviněného T. K., neboť obsahují otisk vyplněné notářské ověřovací doložky JUDr. R. Drášila o ověření podpisu T. K. ze dne 15. 2. 2006, otisk téže doložky ovšem nevyplněné, otisk razítka notářské tajemnice JUDr. R. Drášila s částí parafy a další dokumenty vztahující se k souzenému jednání obviněných. Tyto dokumenty archivované na DVD nosičích byly při domovní prohlídce zajištěny též v listinné podobě.

Významným (avšak nikoli jediným) důkazem prokazujícím vinu zejména obviněného T. K., jemuž tento obviněný věnoval převážnou část svého obsáhlého dovolání, jsou znalecké posudky z oboru písmoznalectví (včetně dodatků) vypracované znalcem JUDr. J. Strakou a výpovědi tohoto znalce. Jak obviněný T. K. tak obviněný JUDr. V. M. shodně namítají věrohodnost tohoto důkazu a jeho vypovídací hodnotu. Obviněný T. K. se navíc obsáhle věnuje problematice vypracovávání znaleckých posudků z tohoto oboru, přičemž cituje a uvádí řadu publikací vydaných na toto téma. Nejvyšší soud nepřisvědčuje námitkám obviněných v tomto směru. Nalézací soud s velkou pečlivostí přistoupil k řešení otázky, kdo je původcem podpisů a dalších částí na padělaných plných mocích poškozených jako zmocnitelů a J. K. jako zmocněnce. K řešení této otázky přibral znalce z oboru písmoznalectví vedeného na seznamu znalců a tlumočníků, o jehož odbornosti právě z tohoto důvodu neměl důvod pochybovat. Je věcí znalce jako odborníka, navíc řádně poučeného podle příslušných ustanovení trestního řádu a zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, jakou metodu zkoumání písma použije. Znalec ve svých výpovědích u hlavního líčení uvedl, že při vypracovávání znaleckých posudků (včetně doplňků) postupoval standardním způsobem a rovněž vytvoření různých stupňů pravděpodobnosti pro vyjádření hodnoty nalezených znaků je v tomto oboru běžnou praxí. Falza plných mocí byla ve všech případech opatřena padělky otisků razítek notáře JUDr. R. Drášila a padělanou notářskou ověřovací doložkou s parafou notářské tajemnice (obojí nalezené při domovní prohlídce na médiích v bytě obviněného T. K., který v roce 2006 tyto otisky u JUDr. R. Drášila legálně získal) a padělanými podpisy účastníků (poškozených a svědka J. K.). Znalec z oboru písmoznalectví ve všech případech obviněného T. K. jako pisatele padělaných podpisů a ručně psaných záznamů v ověřovacích doložkách nevyloučil a naopak s větší či menší pravděpodobností u jednotlivých skutků ho označil jako pravděpodobného pisatele. Výhrady obviněných týkající se vypovídací hodnoty uvedeného znaleckého posudku nelze akceptovat a již vůbec Nejvyšší soud nepřistupuje na spekulace obviněného T. K., že znalec nepracoval s autentickými podkladovými materiály, když z obsahu znaleckých posudků je zřejmé, že znalec měl k dispozici originály notářských zápisů a tyto také zkoumal (znalecké posudku včetně dodatků na č. l. 172 353 tr. spisu). Na tomto místě Nejvyšší soud stejně jako soud odvolací upozorňuje, že znalecký posudek z oboru písmoznalectví je pouze jedním z důkazů, ze kterých soud I. stupně vycházel při svých závěrech o vině obviněných a teprve hodnocení všech důkazů jednotlivě a ve vzájemných souvislostech vytvořilo ucelený obraz o mechanismu podvodného jednání obviněných, o jejich spolupráci, kdy obviněný T. K. ve všech případech zajistil podklady (sehnal informace o nemovitostech poškozených i o poškozených samotných, zneužil osobních údajů či osob J. K., M. L. i B. H.) a na falešných plných mocích padělal otisky notářského razítka JUDr. R. Drášila a notářské ověřovací doložky. Ve všech případech ve velmi krátkém časovém období (ad I. leden 2008, ad II./1-5 období od srpna do prosince 2009) byly smlouvy o převodu nemovitostí uzavřeny před obviněným JUDr. V. M. formou notářského zápisu bez účasti vlastníků i bez účasti údajného zmocněnce, a to přes řadu nedostatků v plných mocích, které konkrétně uvedl již soud I. stupně na str. 52-53 rozsudku. Právě tyto zjevné nedostatky dokumentů, společně s výpovědí svědka B. H. o tom, že při sepisování notářského zápisu byl přítomen pouze on a oba obvinění, což výslovně potvrdil i v hlavním líčení dne 6. 9. 2012, svědčí o tom, že oba obvinění jednali jako spolupachatelé. Ve všech případech (kromě skutku pod bodem ad II./2 byl zápis do katastru nemovitostí na základě takto padělaných dokladů povolen a vlastnické právo k nemovitostem bylo bez vědomí skutečných majitelů převedeno na jiné osoby.

V podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na skutkovou větu výroku o vině rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, s jejichž závěry se plně ztotožňuje. Nejvyšší soud uzavírá, že učiněná skutková zjištění jsou tedy pevným základem pro právní závěry ohledně viny obviněných T. K. a JUDr. V. M.

Nejvyšší soud v projednávané věci tedy neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem a neshledal existenci extrémního nesouladu. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obvinění nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňují se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem. Nejvyšší soud na základě výše uvedeného konstatuje, že námitky obviněných uplatněné pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tento ani jiný dovolací důvod nenaplňují.

Obviněný T. K. uplatnil v dovolání také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., který je dán jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Chybějícím je takový výrok jako celek, který není v rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud učinit. Neúplný je pak výrok, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem. O žádný z těchto případů se ale v této věci nejedná. Obviněný se domnívá, že u skutku pod bodem ad II./2 výroku o vině měl být bez dalšího zproštěn obžaloby, v čemž zřejmě shledává chybějící zprošťující výrok. Nejvyšší soud se touto námitkou zabýval, avšak shledal ji zjevně neopodstatněnou.

Soud I. stupně uznal obviněné vinnými pod bodem ad II./1-5 zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku v souběhu s pokračujícím přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Soud odvolací rozhodnutí soudu I. stupně zrušil a obviněné nově uznal vinnými pod bodem ad II./1,3-5 zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5, písm. a) tr. zákoníku a pod body ad II./1-5 zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea 1, odst. 3 písm. c), d) tr. zákoníku. Pokud jde o skutek pod bodem ad II./2 výroku o vině rozhodnutí soudu II. stupně, trestnost dílčího útoku pokračujícího trestného činu podvodu zanikla v důsledku dobrovolného upuštění od dalšího jednání směřujícího k dokonání činu (obvinění dobrovolně vzali zpět svůj návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí).

Ustanovení § 21 odst. 1 tr. zákoníku vymezuje znaky pokusu trestného činu. V ustanovení § 21 odst. 3, 4 tr. zákoníku jsou pak vymezeny podmínky zániku trestní odpovědnosti za pokus, jestliže pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání směřujícího k dokonání trestného činu. Podle § 21 odst. 5 tr. zákoníku ustanovením odstavců 3, 4 není dotčena trestní odpovědnost pachatele za jiný dokonaný trestný čin, který již jednáním uvedeným v odstavci 1 spáchal.

Ze skutkových zjištění popsaných pod bodem ad II./2 výroku o vině rozhodnutí soudu II. stupně vyplývá, že obvinění upustili od dokonání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, když dobrovolně vzali zpět návrh na povolení vkladu do katastru. Svým předcházejícím jednáním však již naplnili všechny znaky dokonaného zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea 1, odst. 3 písm. c), d) tr. zákoníku, když při sepisu darovací smlouvy použili jako pravou plnou moc mezi poškozenou (zmocnitel) a J. K. (zmocněný) opatřenou padělanými podpisy účastníků, padělanou ověřovací doložkou a padělaným razítkem notáře. Vzhledem k tomu (jak správně uvádí také státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství), že se obvinění zločinů podle § 209 tr. zákoníku a § 348 tr. zákoníku dopustili v jednočinném souběhu, nepřicházelo v úvahu, aby odvolací soud rozhodl o dílčím útoku pokračujícího trestného činu zprošťujícím výrokem. Upustil tedy správně od právní kvalifikace podle § 209 tr. zákoníku, s tím, že se obvinění pod tímto bodem dopustili zločinu podle § 348 tr. zákoníku. S ohledem na právě uvedené je námitka obviněného T. K. v tomto směru zjevně neopodstatněná.

Nejvyšší soud shledal, že obvinění v dovolání shodně uplatnili též dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který je dán v případě, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Základním předpokladem pro možnost uplatnit tento dovolací důvod je existence výroku, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 9 To 18/2013, však žádný takový výrok neobsahuje, neboť na podkladě všech podaných odvolání tento soudu zrušil rozsudek soudu I. stupně a sám ve věci rozhodl. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy v tomto případě nepřicházelo vůbec v úvahu.

Nejvyšší soud tedy uzavírá, pokud jde o dovolání obviněného T. K., nebyl uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitkami obviněného naplněn. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nemohl být v této věci relevantně uplatněn a námitku k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnou. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného T. K. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, jako zjevně neopodstatněné.

Pokud jde o dovolání obviněného JUDr. V. M., nebyl uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitkami obviněného naplněn a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nemohl být v této věci relevantně uplatněn. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného JUDr. V. M. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu než je uveden v § 265b tr. ř.

Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. října 2013

Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš