7 Tdo 1063/2006
Datum rozhodnutí: 17.01.2007
Dotčené předpisy:




7 Tdo 1063/2006-I

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 17. ledna 2007 v neveřejném zasedání o dovoláních obviněných 1) M. R., 2) Mgr. L. Z., a 3) O. Z ., která podali proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 1. 2006, sp. zn. 3 To 65/2005, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 15/2003, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z podnětu dovolání M. R. z r u š u j e ohledně tohoto obviněného rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 1. 2006, sp. zn. 3 To 65/2005, v celém výroku o trestu odnětí svobody a ve výroku o zamítnutí odvolání a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 2. 2005, sp. zn. 17 T 15/2003, ve výrocích o trestech propadnutí věci a peněžitém trestu.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř., s přiměřeným použitím § 261 tr. ř., se z r u š u j e rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 1. 2006, sp. zn. 3 To 65/2005, v celém výroku o trestu odnětí svobody a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 2. 2005, sp. zn. 17 T 15/2003, ve výroku o peněžitém trestu a trestu propadnutí věci též ohledně obviněného Mgr. L. Z.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř., s přiměřeným použitím § 261 tr. ř., se z r u š u j e rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 1. 2006, sp. zn. 3 To 65/2005, ve výroku o zamítnutí odvolání a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 2. 2005, sp. zn. 17 T 15/2003, v celém výroku o trestu též ohledně obviněného O. Z.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozsudků obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Českých Budějovicích přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Mgr. L. Z. a O. Z. o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 2. 2005, sp. zn. 17 T 15/2003, byli obvinění uznáni vinnými, že (stručně řečeno):

1) M. R. společně po předchozí vzájemné dohodě se spoluobviněnou I. R. (zemřela 10. 8. 2005) nakupovat zlato v zahraničí, převézt je bez celního řízení a jeho prodejem se obohatit, v době od 30. 8. do 21. 9. 2001 v devíti (v rozsudku uvedených) případech nakoupili ve V. B. L. celkem 31,5 kg zlatých slitků o ryzosti 24 karátů a čistoty 999,9 Au v 1 000 g hmoty za celkovou částku 4.375.300 ATS v celkové celní hodnotě 10.876.399,- Kč, tyto zlaté slitky převezli, dovozy neohlásili celním orgánům, dovezené zlato upravili přetavením v elektrické peci zakoupené M. R. v květnu 2000, čímž odstranili identifikační znaky banky, přičemž spoluobviněný F. U. (zemřel 15. 9. 2005) po předchozí dohodě s I. R. a M. R., pomáhal prodávat takto upravené zlaté slitky do výkupu firmy S., a. s., přičemž mu bylo známo, že zlato nebylo ohlášeno celním orgánům, a tímto jednáním byla zkrácena daň z přidané hodnoty (dále jen DPH) a způsobena škoda státu ve výši 2.392.808,- Kč.

2) M. R. společně po předchozí vzájemné dohodě se spoluobviněnou I. R. a Mgr. L. Z., nakupovat zlato v zahraničí, převézt je bez celního řízení a jeho prodejem se obohatit, v době od 24. 10. do 26. 11. 2001 v deseti (v rozsudku konkrétně uvedených) případech nakoupili ve V. B. L., celkem 38 kg zlatých slitků o ryzosti 24 karátů a čistotě 999.9 Au v 1 000 g hmoty za celkovou částku 5.320.500 ATS v celkové celní hodnotě 12.893.360,- Kč, tyto zlaté slitky převezli přes hranici, dovozy neohlásili celním orgánům, dovezené zlato částečně upravili přetavením v elektrické peci zakoupené M. R. v květnu 2000, po předchozí dohodě a za pomoci R. P. (rovněž již zemřelého), prodávali takto upravené zlaté slitky do výkupu firmy S., a. s., a B., a. s., tímto jednáním byla zkrácena daň z přidané hodnoty a způsobena škoda státu ve výši 2.836.539,- Kč. Obviněný O. Z. se po vzájemné dohodě s I. R., M. R. a Mgr. L. Z. účastnil tohoto jednání nejméně ve dvou případech, kdy s I. R. byl nakoupit a dovezl ve dnech 20. a 26. 11. 2001 celkem 11,75 kg zlatých slitků nakoupených v těchto dnech ve V. B. L., za celkovou částku 1.641.400 ATS v celní hodnotě 3.958.241,40 Kč, takto dovážené zlato nepřihlásili celním orgánům a nepředložili k celnímu řízení, čímž byla zkrácena DPH a způsobena škoda ve výši 870.822,- Kč.

Tímto jednáním spáchali ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák. I. R. a M. R. (ad 1, 2), podle § 148 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák. Mgr. L. Z. a O. Z. (ad 2), a podle § 148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. F. U. (ad 2), vše ve znění účinném od 1. 1. 2002.

Za to byl M. R. odsouzen podle § 148 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody na 5 let, se zařazením pro jeho výkon podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou a podle § 53 odst. 1 a § 54 odst. 1, 3 tr. zák. k peněžitému trestu ve výši 500.000,- Kč s náhradním trestem odnětí svobody na dobu 10 měsíců. Podle § 55 odst. 1 písm. a), odst. 2, 3 tr. zák. byl M. R. uložen také trest propadnutí věci (tavící pec, litinové formičky a keramické kalíšky, kleště).

Obviněný Mgr. L. Z. byl odsouzen podle § 148 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dobu 2 let, se zařazením pro jeho výkon podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. do věznice s dozorem a podle § 53 odst. 1 a § 54 odst. 1, 3 tr. zák. k peněžitému trestu ve výši 200.000,- Kč, s náhradním trestem odnětí svobody na dobu 7 měsíců.

Obviněný O. Z. byl odsouzen podle § 148 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dobu 18 měsíců, ze zařazením pro jeho výkon podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. do věznice s dozorem a podle § 53 odst. 1 a § 54 odst. 1, 3 tr. zák. k peněžitému trestu ve výši 100.000,- Kč, s náhradním trestem odnětí svobody na dobu 5 měsíců.

Podle § 55 odst. 1 písm. a), odst. 2, 3 tr. zák. byl I. R. a M. R., Mgr. L. Z. a O. Z., uložen společně také trest propadnutí věci (6 ks zlatých slitků v rozsudku přesně identifikovaných), které byly zajištěny dne 26. 11. 2001.

K nepodmíněným trestům odnětí svobody byli odsouzeni i I. R. (5 let) a F. U. (18 měsíců), I. R. také k peněžitému trestu ve výši 500.000,- Kč a F. U. k trestu zákazu činnosti (živnostenské činnosti) na dobu 5 let.

Obviněný R. P. zemřel ještě v průběhu přípravného řízení. Obvinění I. R. a F. U. zemřeli v době po vyhlášení rozsudku soudu I. stupně, před rozhodnutím soudu odvolacího. Jejich trestní stíhání bylo proto zastaveno a rozsudek soudu I. stupně ve vztahu k těmto obviněným zrušen.

Vrchní soud v Praze projednal odvolání krajského státního zástupce v neprospěch obviněných M. R. a Mgr. L. Z. do výroku o trestu a obviněných M. R., Mgr. L. Z. a O. Z. a rozsudkem ze dne 6. 1. 2006, sp. zn. 3 To 65/2005, rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu I. stupně ve výroku o trestech odnětí svobody a způsobu jejich výkonu u obviněných M. R. a Mgr. L. Z. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak nově rozhodl tak, že M. R. při nezměněném výroku o vině uložil podle § 148 odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 6 let, se zařazením pro jeho výkon podle § 39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Obviněnému Mgr. L. Z. pak rovněž při nezměněném výroku o vině uložil podle § 148 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 4 let. Odvolání obviněných M. R. a O. Z. pak zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali obvinění M. R., Mgr. L. Z. a O. Z. řádně a včas dovolání.

Mgr. L. Z. uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Předně namítá, že soudy obou stupňů pochybily, pokud jej uznaly vinným a za rozhodující usvědčující důkaz o jeho vině považovaly výpověď v současné době již mrtvého spoluobviněného R. P., která byla pořízena dne 26. 11. 2001 od 19:50 do 23:50 hod., když tuto považovaly za neodkladný úkon, a to z důvodu nutnosti provádět po zadržení O. Z. a I. R. řadu úkonů. Samotný obviněný byl přitom zadržen 26. 11. 2001 v 17:55 hod. a až do výslechu dne 27. 11. 2001 v 10:45 hod. byl v cele předběžného zadržení, když obvinění mu bylo sděleno předáním písemného vyhotovení usnesení o sdělení obvinění dne 27. 11. 2001 v 07:50 hod. Toto usnesení, že ale bylo vyhotoveno již dne 26. 11. 2001, tedy nikoli až po výslechu R. P. a nic proto nebránilo policejnímu orgánu, aby mu sdělil obvinění ještě před výslechem R. P. Mgr. L. Z. je proto toho názoru, že údaje z výpovědi R. P., která předcházela jeho výslechu, nelze vůči němu použít, a to i s ohledem na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 1 To 236/97, R 27/95 i stanoviskem Nejvyššího soudu ČR 2 Tzn 9/96, ale i nález Ústavního soudu ČR č. 36 ÚS 471/99.

Obviněný dále namítá, že vstupem ČR do Evropské unie došlo k zásadní změně trestnosti jeho jednání, když v souvislosti s tím došlo k změně zák. č. 13/1993 Sb. (dále jen celní zákon) a zák. č. 588/1992 Sb. (dále jen zákon o DPH), když v době posuzovaní věci soudy obou stupňů bylo clo nulové (již i v době, kdy ke skutku mělo dojít) a DPH se nevyměřuje, což má význam z hlediska § 16 odst. 1 tr. zák. Poukazuje v tomto směru na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR Rt 41/98 a soudu I. stupně vytýká, že se aplikací tohoto ustanovení zákona zabýval pouze ve vztahu k vyšším odstavcům § 148 tr. zák. S názorem vrchního soudu k této aplikaci pak nesouhlasí a je toho názoru, že změna celního zákona a zákona o DPH je zásadní změnou spočívající ve volném pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu na vnitřním trhu Evropské unie (dále jen EU), což je dáno mj. zákazem cel a rovnocenných sazeb daně z přidané hodnoty. Přistoupením ČR od 1. 5. 2004 k EU se tak celní a daňové bariery bránící volnému pohybu zboží odstranili tím, že u zlata (zlatých slitků), kde bylo clo stanoveno na nulu již před spácháním skutku, byla DPH z 22 % zrušena novelizací zákona o DPH, čímž zanikla trestnost činu podle § 148 odst. 1 tr. zák. Obviněný Mgr. L. Z. proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. rozsudky soudů obou stupňů a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal vrchnímu soudu předmětnou věc znovu projednat a rozhodnout.

Obviněný M. R. uplatnil důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a k) tr. ř. Nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení spatřuje v nesprávném výkladu ustanovení § 16 a § 88 tr. zák. soudy. Rovněž poukazuje na významné změny zákona o DPH od přistoupení ČR k EU dnem 1. 5. 2004, když podle § 92 zák. č. 235/2004 Sb. (o DPH) investiční zlato nepodléhá této dani, pokud je dováženo z jiného členského státu EU. Přijetím novely, že tak dovoz slitkového zlata přestal podléhat povinnosti platit daň při dovozu. Je proto toho názoru, že podle § 16 tr. zák. je třeba posuzovat jeho jednání podle pro něj příznivější právní úpravy, bez ohledu na skutečnost, že skutková podstata § 148 tr. zák. zůstala v trestním zákoně zachována. V případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že trestnost jeho činu zcela nezanikla, je namístě zvažovat, zda je možný i přísnější postih podle § 148 odst. 4 tr. zák.

V rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný dále namítá, že nebyly splněny podmínky § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. pro čtení výpovědi R. P. u hlavního líčení, z které soud I. stupně vychází při zjišťování skutkového stavu. Rovněž poukazuje na to, že výslech R. P. byl prováděn dne 26. 11. 2001 od 19:50 do 22:50 hod., ač šlo o osobu vážně nemocnou. V daný den, že bylo vyhotoveno i sdělení obvinění na jeho osobu, ale vyšetřovatelka se ani nepokusila zajistit jeho přítomnost a sdělit mu obvinění a jeho výslech byl proveden až následující den, kdy se sám dostavil na policii. Ve vztahu ke své osobě proto výpověď R. P. nepovažuje za neodkladný úkon, když nebyl žádný důvod provádět výslech tohoto nemocného obviněného v nočních hodinách a při znalosti dalších pachatelů, když byla i dostatečná lhůta pro rozhodování o vazbě. Tímto postupem, že mu bylo odepřeno právo na obhajobu. Poukázal také na zcela odlišnou výpověď R. P. před finančním úřadem.

V rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný M. R. namítá, že trest propadnutí věci může postihnout pouze věci patřící obviněnému. Uložení společného trestu propadnutí věci proto považuje za nezákonné, když nebyl proveden žádný důkaz prokazující jeho vlastnictví k věcem, které mají propadnout.

V rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. M. R. namítá, že ve výrokové části rozsudku odvolacího soudu chybí výrok o zrušení uloženého peněžitého trestu, když tento soud podle odůvodnění shledal, že k uložení tohoto trestu není důvod, když akceptoval jeho argumentaci uvedenou v odvolání. Závěrem dovolání proto M. R. navrhl, aby byly zrušeny rozsudky soudů obou stupňů a vrchnímu soudu bylo přikázáno věc znovu v potřebném rozsahu projednat a rozhodnout.

Obviněný O. Z. uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že v jeho věci jsou i podmínky pro zásah do skutkových zjištění, když mezi nimi a právními závěry soudů, je přímý rozpor v důsledku nesprávnosti skutkových zjištění. Shodně jako předchozí dva spoluobvinění namítá nepoužitelnost výpovědi R. P., když rozsudek vychází ze skutkového stavu zjištěného zejména z této výpovědi a účelově z výpovědi pouze některých svědků. R. P. byl přitom vyslechnut 26. 11. 2001 po zadržení všech osob, před sdělením obvinění ostatním spoluobžalovaným a nejedná se o neodkladný a neopakovatelný úkon ve smyslu § 160 tr. ř. Tato výpověď proto neměla být vůbec u hlavního líčení čtena podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. Za situace, když byli všichni podezřelí zadrženi, totiž nic nebránilo tomu, aby jim v jeden okamžik bylo sděleno obvinění a bylo započato s procesními úkony, když nehrozilo zmaření, ztráta či zničení úkonu (výslech R. P.). Postup orgánů činných v přípravném řízení považuje za účelový, když s ohledem na fyzický a zejména psychický stav tehdy již obviněnému R. P. přislíbili možnost, že nebude stíhán vazebně a bude propuštěn ze zadržení na svobodu, což u člověka se srdeční vadou považuje za nemorální. Celá situace, že měla být naopak vyhodnocena tak, že se podezřelá osoba nachází ve stavu, ve kterém by neměla být podrobována tak náročnému úkonu, a to bez ohledu, že sama se cítila schopna výslechu. O tom, co bylo R. P. před výslechem přislíbeno, že sám vypovídal ve vztahu k správci daně Finančnímu úřadu dne 9. 5. 2002 (resp. 21. 11. 2002 v odpovědi na výzvu tohoto úřadu), krajský soud ale této výpovědi založené v trestním spise v rozporu s § 2 tr. ř. nevěnuje žádnou pozornost a vůbec ji nezmiňuje, ač se jedná o veřejnou listinu z níž se podává naprostý opak, než z jeho neprocesní výpovědi spoluobviněného. Podobně, že se soud vůbec v odůvodnění rozsudku nezmiňuje o žádosti o milost prezidenta republiky ze dne 5. 1. 2003, která podporuje tvrzení uvedená v pozdějších výpovědích a listinách.

Ohledně přečtení výpovědi R. P. u hlavního líčení rovněž poukazuje na příslušnou judikaturu (Vrchní soud v Olomouci 1 To 236/97, Krajský soud v Českých Budějovicích Rt 28/95, Nejvyšší soud ČR 2 Tzn 9/96, Ústavní soud ČR III. ÚS 376/01) s tím, že pokud bylo vycházeno z této výpovědi jako stěžejního důkazu při rozhodování o jeho vině a trestu, bylo porušeno jeho právo na řádný proces a na obhajobu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Zdůrazňuje pak, že je-li výpověď z přípravného řízení neprocesní byť jen vůči jednomu ze spoluobviněných, nelze ji použít vůči žádnému z ostatních spoluobviněných. Žádnou důkazní váhu, že pak soud I. stupně neměl udělit ani výpovědi obviněného R. P., kde se vyjadřuje k domovní prohlídce. Soud tak podle obviněného O. Z. svým pochybením zlegalizoval závažné pochybení orgánů činných v trestním řízení, které však naprosto stírá princip právní úpravy zahájení trestního stíhání, jak byla provedena novelou trestního řádu zák. č. 292/1993 Sb. Nesouhlasí pak ani s názorem vrchního soudu, který potvrdil správnost výkladu ohledně použití výpovědi R. P. s tím, že její procesní způsobilost je třeba posuzovat podle doby, kdy je posuzována soudem. Procesní způsobilost, že je naopak třeba posuzovat podle doby, kdy byla výpověď pořízena.

O. Z. pak odvolacímu soudu také vytýká, že se nevypořádal ani s námitkou, zda platit daň za dovážené zlato a nesouhlasí s jeho argumentací, že zůstala v platnosti obecná povinnost platit daň a clo, což je upraveno zákonnými předpisy. Namítá, že zákonný znak skutkové podstaty zkrácení daně je nutno vždy posuzovat v kontextu s daným právním předpisem upravujícím konkrétní problematiku zahrnutou do norem (skutkových podstat) chráněných trestním zákonem. Časovou působnost trestního zákona je tak třeba vztáhnout na zák. č. 13/1993 Sb., celní zákon a na zák. č. 588/1992 Sb., o DPH. Změna těchto zákonů, že není pouhou úpravou celní a daňové povinnosti u některých dovozových komodit, ale zásadní změnou spočívající v zásadě volného pohybu zboží, osob a kapitálu, tj. vnitřního trhu EU se zákazem cla a rovnocenných sazeb DPH. Přistoupením ČR k EU a změnou zákona o DPH tak podle O. Z. zanikla trestnost činu podle § 148 odst. 1 tr. zák. Poukázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR Rt 41/98. Soud I. stupně, že měl také vyčkat rozhodnutí Evropského soudního dvora o předběžné otázce, jak bylo i spoluobviněnými navrhováno k doplnění dokazování.

V souvislosti s námitkou zániku trestnosti činu O. Z. cituje také z referátu předsedy senátu Nejvyššího soudu ČR JUDr. F. P. o vlivu evropského práva na trestní postih některých negativních jevů v podnikání v ČR, konkrétně pak část, kde se uvádí, že vstup ČR do EU znamená i změnu v posuzování trestnosti těch trestných činů, jejichž spáchání je podmíněno porušením mimotrestních právních norem, kterých se dovolávají blanketní a odkazovací skutkové podstaty V některých případech pak může jít o změnu poměrně snadno identifikovatelnou, např. od 1. 5. 2004 se ČR začlenila do celní unie EU, takže již nelze spáchat trestný čin podle § 148 tr. zák. zatajením zboží dováženého do ČR z jiného členského státu EU před celní kontrolou, protože clo se v takovém případě nevyměřuje a neplatí . (Sborník XV. Karlovarské právnické dny, Linde Praha, a. s., 2005). Obviněný O. Z. k tomu dodává, že kde se neplatilo clo, neplatilo se ani DPH.

Dále obviněný namítá také nenaplnění subjektivní stránky trestného činu s poukazem na jeho obhajobu, že k dovozu zlata došlo v důsledku nemožnosti zakoupit automobil, proto ATS směnili za zlato, když se obával blížícího se přechodu na měnovou reformu v EU a finanční ztráty, kdy by ATS musel měnit zpět na CZK. Tato jeho obhajoba, že je podporována i výpověďmi jeho společníku v s. r. o., kteří shodně popisují okolnosti půjčky v jeho prospěch, na zakoupení osobního automobilu. Ohledně trestu pak namítá, že je nepřiměřeně přísný, nevystihující závažnost jeho jednání a neodpovídající ustanovení § 23 tr. zák. o účelu trestu. Za vinu je mu soudy kladen bez dalšího dovoz zlata ve dvou případech, ač prokázán je pouze dovoz dne 26. 11. 2001, kdy byl s I. R. zadržen.

V závěru dovolání proto O. Z. navrhl, aby byla rozhodnutí soudů obou stupňů zrušena podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. a podle § 265l odst. 1 tr. ř. bylo Vrchnímu soudu v Praze přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovoláním obviněných uvedl, že pod uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit výhrady všech tří dovolatelů týkající se procesní použitelnosti a způsobu hodnocení výpovědi obviněného R. P. ze dne 26. 11. 2001, ani námitky O. Z. ohledně nepřiměřenosti uloženého trestu a jeho rozporu s účelem trestu podle § 23 tr. zák. a ohledně důvodu dovozu zlata, když zde O. Z. předkládá vlastní verzi skutkového děje, odlišnou od skutkového zjištění soudů obou stupňů, a z ní dovozuje nenaplnění subjektivní stránky. Tyto námitky obviněných by z hlediska § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mohly mít význam pouze při existenci extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry soudů, ale Nejvyšší státní zastupitelství poznatky o existenci extrémního nesouladu nezjistilo.

Za právně relevantní v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považuje státní zástupce dovolání obviněných v části kde shodně namítají, že neměli být uznáni vinnými s ohledem na znění § 16 odst. 1 tr. zák., neboť vzhledem ke změně situace vstupem ČR do EU, zanikla nebezpečnost činu pro společnost především s ohledem na změny celního zákona, a to buď podle § 65 tr. zák., jak tvrdí Mgr. L. Z. a O. Z., nebo pro nesplnění podmínek pro použití kvalifikované skutkové podstaty podle § 88 odst. 1 tr. zák., jak namítá M. R. Tyto výhrady ale státní zástupce považuje za zjevně neopodstatněné, když podstatná je právní úprava DPH účinná v době stíhaného činu obsažená v zák. č. 588/1992 Sb., o DPH a v zák. č. 13/1993 Sb. (celní zákon). S poukazem na obsah tzv. skutkové věty státní zástupce uvedl, že obvinění zlaté slitky převezli přes hraniční přechod, aniž by je přihlásili k celnímu odbavení, ačkoli k takovému postupu byli povinni podle § 80 odst. 1 celního zákona a vyhnuli se tak zaplacení DPH ve výši 22 % z pořizovací hodnoty zlata (§ 16 odst. 1 zákona o DPH), přičemž tato daňová povinnost při dovozu jim vznikla podle § 43 a násl. zákona o DPH. Daňová povinnost podle § 43 odst. 2 zákona o DPH je vázána na vznik celního dluhu a povinnost vyměřit daň při dovozu vzniká současně v okamžiku vzniku celního dluhu, nikoli následně po jeho vzniku. Daň přitom správce daně vyměří i když propuštěné zboží nepodléhá clu při dovozu (např. je podle celního sazebníku bez cla) a pojem celní dluh v sobě zahrnuje nejen clo, ale i daň. Státní zástupce přitom poukázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 39/2004 (Sb. NSS 2004, 11:996) z něhož vyplývá, že zlaté uzanční slitky jsou zbožím zařazeným v celní nomenklatuře, které není osvobozeno od cla v rámci všeobecné sazby a není ani osvobozeno od DPH podle § 43 odst. 6 zák. č. 588/1992 Sb., o DPH. Státní zástupce k tomu podotýká, že toto rozhodnutí bylo evidentně vydáno ve věci kasační stížnosti žalobce O. Z. proti Celnímu ředitelství a týká se i této trestní věci.

Námitku obviněných Mgr. L. Z. a O. Z. ohledně změny situace a aplikace § 65 odst. 1 tr. zák. pak státní zástupce odmítl s poukazem na přechodná a závěrečná ustanovení novely celního zákona provedené zák. č. 187/2004 Sb., konkrétně pak čl. II. odst. 2 novely, podle kterého se celní řízení o celních deliktech, které bylo zahájeno před účinností novely, přijaté i podle důvodové zprávy k novele v souvislosti se vstupem ČR do EU, dokončí podle dosavadních předpisů.

K námitce obviněného M. R. ohledně aplikace § 88 odst. 1 tr. zák. státní zástupce uvedl, že k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se nepřihlédne jen tehdy, když konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby (rozh. č. 34/1976 Sb. rozh. tr.), což je situace, která u tohoto obviněného s ohledem na rozsah jeho trestné činnosti nemohla nastat.

Státní zástupce se ale ztotožnil s námitkou M. R. ohledně uložení společného trestu propadnutí věci (zlatých slitků), když zákon uložení tohoto trestu společně několika osobám neumožňuje a jedná se tak o nepřípustný druh trestu ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V souvislosti s tím poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 11 Tdo 178/2004, ze dne 21. 4. 2004. Tento důvod, že pak prospívá i spoluobviněným Mgr. L. Z. a O. Z.

Přisvědčil pak také námitce M. R., že odvolací soud sice dospěl podle odůvodnění k závěru, že tomuto obviněnému není důvod ukládat peněžitý trest, ale ve zrušujícím výroku ohledně něj zrušil toliko výrok o trestu odnětí svobody. Rozhodnutí tak obsahuje neúplný kasační výrok a tuto námitku lze podřadit pod uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Vrchní soud v Praze tak měl zrušit rozsudek soudu I. stupně ohledně M. R. i ve výroku o uložení peněžitého trestu a navíc pak z tohoto důvodu neměl zamítnout jeho odvolání jako nedůvodné podle § 256 tr. ř.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 2 tr. ř. přikázal vrchnímu soudu, aby v napadeném rozsudku doplnil výrok o zrušení výroku o peněžitém trestu uloženém M. R. Dále podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř., za přiměřeného použití § 261 tr. ř., zrušil rozsudek vrchního soudu ve výroku, jímž byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta odvolání obviněných M. R. a O. Z. a rozsudek krajského soudu ve výroku, jímž byl podle § 55 odst. 1 písm. a), odst. 2, 3 tr. zák. všem třem dovolatelům uložen trest propadnutí věci (6 ks zlatých slitků), včetně zrušení všech dalších rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazujících, pokud tím pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. aby pak bylo Krajskému soudu v Českých Budějovicích přikázáno, aby věc v rozsahu zrušeného výroku znovu projednal a rozhodl.

Všichni tři obvinění shodně uplatnili důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto zákonného ustanovení dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud se předně zabýval námitkami obviněného O. Z. ohledně nepoužitelnosti výpovědi R. P., která byla přečtena u hlavního líčení s tím, že se tento výslech konal dne 26. 11. 2001 jako neodkladný úkon. Z této výpovědi, že pak bylo vycházeno jako z naprosto stěžejního důkazu při rozhodování o jeho vině a bylo tak porušeno jeho právo na řádný proces a na obhajobu, garantované Listinou základních práv a svobod.

Z protokolu o výpovědi obviněného R. P. ze dne 26. 11. 2001 ale vyplývá, že tento se mimo zmínky, že bratr pana Mgr. L. Z. (tj. obviněný O. Z.), je jednatelem společnosti C. H., s. r. o., v celé své obsáhlé výpovědi již vůbec o O. Z. nezmiňuje. V žádném případě proto tato výpověď nemůže být naprosto stěžejním důkazem při rozhodování o mé vině , jak O. Z. v rozporu se skutečností tvrdí v dovolání. Takový důkazní význam předmětné výpovědi pak ve vztahu k O. Z. nevyplývá ani z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, ani soudu odvolacího. Nelze pak přehlédnout, že O. Z. bylo sděleno obvinění dne 26. 11. 2001 v 19:52 hod., téhož dne mu byl také soudem ustanoven obhájce JUDr. B. B. a tento obhájce se také od 22:10 hod. účastnil výslechu R. P., jak to vyplývá také z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně. Ani z tohoto formálního hlediska proto nemohlo dojít k porušení práva O. Z. na řádný proces a na obhajobu. Ač je to vzhledem k uvedenému obsahu předmětné výpovědi R. P. ve vztahu k O. Z. bez významu, nelze se ztotožnit ani s jeho námitkou, že neprocesní výpověď z přípravného řízení, byť jen vůči jednomu ze spoluobviněných, nelze použít vůči žádnému z ostatních spoluobviněných. Procesní použitelnost důkazu se naopak posuzuje samostatně ve vztahu ke každému jednotlivému spoluobviněnému (rozhodnutí č. 27/1995 Sb. rozh. tr., sešit č. 7).

Jak již bylo výše uvedeno, ve vztahu k O. Z., není výpověď tehdy spoluobviněného R. P. ze dne 26. 11. 2001, stěžejním důkazem sloužícím k prokázání jeho viny. Tuto otázku stěžejnosti důkazu, považuje Nejvyšší soud za rozhodující i pro posouzení shodné námitky obviněných M. R. a Mgr. L. Z., kteří ji rovněž uplatnili v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obecně platné podmínky uplatnění tohoto důvodu dovolání již byly uvedeny výše a vyplývá z nich v zásadě nezpůsobilost námitek týkajících se způsobu provádění a úplnosti dokazování v řízení před soudem, k založení přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu v jeho rámci, ale ani na základě ostatních důvodů dovolání uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř.

V souvislosti i s judikaturou Ústavního soudu ČR o restriktivním vykladu tohoto ustanovení trestního řádu Nejvyšším soudem, se v dovolacím řízení při námitkách zpochybňujících nikoli toliko samotné právní posouzení skutku, ale správnost skutkových zjištění samotných, např. právě tvrzením o nepoužitelnosti určitého důkazu jako podkladu pro rozhodnutí o vině, Nejvyšší soud takovouto námitkou zabývá, ale toliko ve výjimečných případech. S ohledem na to, že dovolání je mimořádný opravný prostředek proti pravomocným rozhodnutím soudů uvedeným v § 265a tr. ř. a nejde tak o další odvolání, je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění podmíněn existencí extrémního nesouladu mezi soudem provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé. Ve vztahu k námitce obviněných musí jít tedy o případ, kdy závěr soudů o vině dovolatele, je založen pouze nebo v rozhodující míře na důkazu, jehož důkazní hodnota vyvolává pochybnosti (v daném případě z hlediska jeho procesní nepoužitelnosti) a závěr o vině se tak ocitá v extrémním rozporu s provedenými důkazy. O takovýto případ nejde ale v této trestní věci ani ve vztahu k obviněným M. R. a Mgr. L. Z. Z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně nevyplývá, že se závěr o jejich vině opírá jedině nebo v rozhodující míře o obsah výpovědi tehdy obviněného R. P. ze dne 26. 11. 2001, i když ji soud hodnotí jako věrohodnou v souvislosti s tím, že některé tam uváděné skutečnosti jsou podporovány i dalšími provedenými důkazy (č. l. 17 rozsudku, poslední odstavec). Naopak z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně v souladu s obsahem trestního spisu vyplývá, že vina obviněných je založena zejména na řadě dalších důkazů, a to výpovědí svědků, výsledku domovních prohlídek, dokladů prokazujících nákupy ATS, resp. výměny české měny za ATS těmito obviněnými a časově navazujícími nákupy zlata ve V. B. V neposlední řadě také fakturami a dodacími listy vystavenými společnostmi S., a. s., a B., a. s., prokazujícími časově na jeho nákupy navazující prodej zlata. Z obsáhlého a podrobného odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, včetně řádného zhodnocení všech provedených důkazů pak jednoznačně vyplývá, že výpověď R. P. není jediným usvědčujícím důkazem o jeho vině , jak tvrdí Mgr. L. Z. a není ani jediným přímým důkazem o vině M. R., který namítá, že jeho trestní odpovědnost se dovozuje v návaznosti na tuto výpověď. Soudy tak závěr o vině opřely o celou řadu důkazů a nikoli toliko nebo v rozhodující míře o výpověď R. P. ze dne 26. 11. 2001. Přitom navíc zcela opominuly jeho výpověď ze dne 28. 11. 2001 (č. l. 294 tr. spisu, svazek II.) provedené za přítomnosti obhájců těchto obviněných po sdělení obvinění, a to před soudem v rámci rozhodování o vazbě, přestože je tato výpověď součástí výpovědí R. P. v přípravném řízení.

Protože výpověď R. P. není jediným důkazem o vině obviněných ale naopak výrok o vině je založen na celé řadě soudem I. stupně provedených důkazů, neshledal Nejvyšší soud extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé. Pouze tento nesoulad by výjimečně mohl odůvodnit zásah do skutkových zjištění v řízení o dovolání, který je obecně nepřípustný. Proto se Nejvyšší soud věcně nezabýval ani námitkou obviněných M. R. a Mgr. L. Z. ohledně procesní použitelnosti výpovědi R. P. ze dne 26. 11. 2001 (viz např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. IV. ÚS 335/05, nebo nález Ústavního soudu ČR ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. IV. ÚS 558/02).

Všichni tři dovolatelé se dále shodně domáhají aplikace ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák., podle kterého se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější. Poukazují přitom na vstup ČR do EU od 1. 5. 2004 a navazující změnu celního zákona a zákona o DPH. Změny těchto zákonů považují za důvod zániku trestnosti trestného činu podle § 148 odst. 1 tr. zák. Mgr. L. Z. k tomu uvádí, že již v době spáchání skutku bylo clo nulové a v době rozhodování soudů se již DPH nevyměřovala, resp. byla zrušena po vstupu do EU novelizací zákona o DPH. M. R. uvádí, že od 1. 5. 2004 investiční zlato /zlaté uzanční slitky - § 92 odst. 1 písm. a) zák. č. 235/2004 Sb. o DPH/ nepodléhá DPH, pokud je dováženo z jiného členského státu EU. O. Z. pak uvádí, že zásadní změna spočívá v zákazu cla a rovnocenných sazbách DPH na vnitřním trhu EU, takže vstupem do EU a změnou zákona o DPH zanikla jak nebezpečnost trestného činu pro společnost podle § 65 tr. zák. změnou situace, tak i trestnost činu s ohledem na § 16 odst. 1 tr. zák., který je třeba aplikovat i v případě, změní-li se konkrétní právní předpisy na které odkazuje blanketní norma.

Novelou zákona o DPH, na kterou se odvolávají v dovolání obvinění, je zák. č. 235/2004 Sb. o dani z přidaného hodnoty (nabyl účinnosti dne 1. 5. 2004; dále jen nový zákon o DPH), kterým byl zrušen předešlý zákon o DPH č. 588/1992 Sb. Je skutečností, že podle § 92 odst. 3 tohoto nového zákona o DPH, je od daně osvobozeno dodání investičního zlata v tuzemsku, pořízení z jiného členského státu a jeho dovoz. Podle § 111 odst. 1 téhož zákona (přechodná ustanovení) ale pro uplatnění DPH za období přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i pro uplatnění práv s tím souvisejících, platí dosavadní právní předpisy. Obdobně podle zák. č. 187/2004 Sb. (kterým se mění celní zákon č. 13/1993 Sb., a který nabyl účinnosti rovněž dne 1. 5. 2004) a jeho čl. II (přechodná a závěrečná ustanovení) odst. 2, se řízení o celních deliktech, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dokončí podle dosavadních právních předpisů.

Z uvedeného vyplývá, že dopustili-li se obvinění předmětného jednání v průběhu roku 2001, tj. před vstupem ČR do EU dne 1. 5. 2004, nezanikla tímto dnem trestnost celních deliktů spáchaných před účinností novely celního zákona, které lze nadále postihovat, a to i trestněprávně, včetně zkrácení DPH v tomto předchozím období. Vstup ČR do EU neznamenal změnu v trestním zákoně ohledně trestné činnosti, za kterou byli obvinění odsouzeni. Ustanovení § 148 tr. zák. není ani normou s tzv. blanketní (odkazovací) dispozicí jak tvrdí obvinění, v důsledku čehož by každá změna právních předpisů upravujících daňovou, celní a obdobnou problematiku měla vliv na ustanovení trestního zákona (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 6 Tdo 17/2006, a ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 6 Tdo 535/2006), a porušení povinností ve smyslu § 148 tr. zák. je nadále trestné.

Nelze proto přisvědčit ani námitce M. R., že změna zákona má význam z hlediska ustanovení § 88 tr. zák. Při komplexním hodnocení všech rozhodných okolností jednání tohoto obviněného podle hledisek uvedených v § 3 odst. 4 tr. zák. nelze zejména vzhledem k jeho podílu na celé trestné činnosti zkrácení DPH, dospět k závěru o nedostatku potřebné společenské nebezpečnosti.

Nejvyšší soud se proto neztotožnil s námitkou obviněných Mgr. L. Z. a O. Z., kteří v souvislosti s aplikací § 16 odst. 1 tr. zák. poukazují na rozhodnutí Rt 41/98 s tím, že k tomuto ustanovení zákona je třeba přihlížet i když se samotný trestní zákon nezmění, ale změní se právní předpisy významné pro posouzení, zda byl naplněn některý ze zákonných znaků trestného činu, zejména když ze změny těchto právních předpisů vyplývá, že některý ze zákonných znaků trestného činu chybí a čin je tudíž beztrestný. Uvedené rozhodnutí se totiž týká posouzení trestnosti trestného činu neoprávněného podnikání podle § 118 tr. zák., kterého zákonný znak neoprávněně se posuzuje podle právních předpisů upravujících podmínky pro provozování daného podnikání (též např. pojem střelná zbraň u § 185 tr. zák.) a kdy v důsledku změny daného předpisu určité podnikání přestane být neoprávněným, tj. trestný čin není naplněn v tomto zákonném znaku skutkové podstaty. Ustanovení § 118 tr. zák., narozdíl od § 148 tr. zák., je trestní normou s tzv. blanketní dispozicí, kterou naplňuje mimotrestní norma právě ve formálním znaku její skutkové podstaty neoprávněně . Co je neoprávněné podnikání neupravuje totiž trestní zákon, ale právě jiné mimotrestní normy (živnostenský zákon, resp. jiné právní předpisy; též např. zákon o střelných zbraních a střelivu č. 119/2002 Sb., ve vztahu k trestnému činu nedovoleného ozbrojování podle § 185 tr. zák., který upravuje pojem střelná zbraň a podmínky jejího držení pak pojem bez povolení ). U takovýchto skutkových podstat trestných činů, kdy změnou příslušných mimotrestních norem dojde k situaci, že konkrétní jednání již v době rozhodování o něm nenaplňuje určitý formální znak skutkové podstaty daného trestného činu, je nutno aplikovat ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák. o časové působnosti trestních zákonů, protože v důsledku této změny zanikla trestnost činu (zánik tzv. typové nebezpečnosti činu pro společnost, jako důsledek absence formálních znaků trestného činu).

Jak již bylo uvedeno, trestný čin podle § 148 tr. zák. ale není trestní normou s tzv. blanketní dispozicí a změnou obviněnými namítaných mimotrestních norem nedošlo k situaci, že by zkrácení daně, jako formálního znaku jeho skutkové podstaty, již nadále nebylo trestné, protože v tomto znaku je i po 1. 5. 2004 tato skutková podstata naplněna. Skutečnost, že po vstupu ČR do EU dnem 1. 5. 2004 již nelze zkrátit DPH dovozem investičního zlata, protože je již od DPH osvobozeno, nemá na trestnost jednání obviněných vliv i s ohledem na výše citovaná přechodná ustanovení nového zákona o DPH a celního zákona. Takovýto závěr konečně nevyplývá ani z přednášky JUDr. F. P. na XV. Karlovarských právnických dnech, na kterou v dovolání poukazuje obviněný O. Z., protože z obviněným citované části této přednášky jednoznačně vyplývá, že trestný čin podle § 148 tr. zák. již nelze spáchat od 1. 5. 2004, kdy se ČR začlenila do celní unie Evropského společenství, a to zatajením zboží dováženého do ČR z jiného státu EU před celní kontrolou, protože clo se v takovém případě nevyměřuje a neplatí. Pokud O. Z. v souvislosti s tím v dovolání uvádí, že kde se neplatilo clo, neplatila se ani DPH, postačí v tomto směru odkázat na s touto věcí související rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. Afs 39/2004, z 15. 7. 2004, kde tento soud jednoznačně konstatoval, že zlato v podobě uzančních slitků nebylo osvobozeno od DPH. Zmíněná přednáška otázku aplikace § 16 odst. 1 tr. zák. nijak neřeší, nehledě na skutečnost, že se nejedná o právně závazný akt.

Nejvyšší soud se neztotožnil ani s námitkou O. Z. o zániku trestnosti jeho jednání v důsledku pominutí nebezpečnosti trestného činu pro společnost, s ohledem na změnu situace, ve smyslu § 65 odst. 1 tr. zák., v důsledku vstupu ČR do EU dnem 1. 5. 2004. Shodnou otázkou se Nejvyšší soud zabýval již ve svém již zmíněném rozhodnutí ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 6 Tdo 17/2006, a ani v této trestní věci neshledávává důvod se od svého právního názoru odchýlit. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že důvodem zániku trestnosti jsou okolnosti, které nastávají po spáchání trestného činu, pro něž stíhání dříve spáchaného trestného činu ztrácí své opodstatnění, neboť v důsledku uvedených okolností čin, který v době spáchání vykazoval stupeň společenské nebezpečnosti vyšší než nepatrný (srov. znění § 3 odst. 2 tr. zák.) a u mladistvých pachatelů a pachatelů trestných činů podle § 294 tr. zák. vyšší než malý, již tento zákonem vyžadovaný stupeň postrádá. Změnou situace se rozumí zejména podstatná změna sociálně politických poměrů, podmínek a jiných okolností ovlivňujících hodnocení významu chráněných společenských zájmů, které byly činem pachatele porušeny nebo ohroženy. Ustanovení § 65 odst. 1 tr. zák. lze přitom použít pouze ve vztahu k tzv. konkrétní společenské nebezpečnosti činu pro společnost, jejíž stupeň se určuje podle hledisek stanovených v § 3 odst. 4 tr. zák., nikoliv ve vztahu k tzv. typové nebezpečnosti, která je vyjádřena ve formálních znacích trestného činu. Došlo-li však ke změně právních předpisů, v důsledku kterých čin nadále nevykazuje formální znaky trestného činu, nelze aplikovat ustanovení § 65 odst. 1 tr. zák. o zániku nebezpečnosti trestného činu pro společnost, ale ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák. o časové působnosti trestního zákona (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. 41/1998).

Vstupem do EU se ČR stala součástí celní unie Evropských společenství a v oblasti cla jsou na jejím území přímo aplikovatelné právní předpisy Evropských společenství. Právní úprava obsažená ve vnitrostátním právním řádu ČR byla s účinností od 1. 5. 2004 výrazně redukována, přičemž celní zákon (zák. č. 13/1993 Sb.) sice zůstal v platnosti, ale upravuje pouze některé právní vztahy v oblasti celnictví, pokud nejsou upraveny bezprostředně závaznými předpisy Evropských společenství, a byl v uvedeném období rovněž novelizován (zásadnější význam měla především novela provedená zák. č. 187/2004 Sb.). V obecné rovině lze poznamenat, že pokud jde o obchod uvnitř území Společenství mezi členskými státy, tento nepodléhá celnímu dohledu, nefigurují v něm funkčně celní orgány, mezi členskými státy nejsou celní hranice. Celní kodex Společenství, který je bezprostředně aplikovatelný na území ČR, obsahuje veškerá základní ustanovení upravující celní problematiku a celní řízení v EU; jeho ustanovení se však nevztahují ani na daně, ani na správní řízení; z tohoto důvodu neřeší porušení celních předpisů, neboť tato spadají pod národní kompetenci jednotlivých členských států EU .

V souvislosti se vstupem ČR do EU jistě došlo k změnám jak v oblasti cel, tak v celé řadě dalších oblastí života společnosti. Tyto změny, ale včetně legislativních změn na které poukazují obvinění, nemůžou ovlivnit stupeň společenské nebezpečnosti jednání O. Z. (a dalších spoluobviněných) při jeho celkovém hodnocení podle § 3 odst. 4 tr. zák. natolik, aby zanikla jeho trestnost podle § 65 tr. zák. Ani po 1. 5. 2004 se v žádném případě nesnížil zájem státu na řádném placení daní, porušení této zákonné povinnosti je nadále trestné a proto i stíhání pachatelů této trestné činnosti, které se dopustili před vstupem ČR do EU nebo po něm, má nadále své opodstatnění. Otázka daní přitom spadá do kompetence jednotlivých členských států EU. Nepřichází pak v úvahu žádat o vyjádření evropských justičních orgánů k tzv. předběžné otázce, jak ve svých dovoláních namítají Mgr. L. a O. Z., protože trestnost jejich jednání je otázkou výkladu vnitrostátního práva a Evropský soudní dvůr zajišťuje jednotnost výkladu a aplikace komunitárního práva.

Obviněný O. Z. dále namítal, že u něj není naplněna subjektivní stránka daného trestného činu. Tato námitka o neexistenci subjektivní stánky je obecně podřaditelná pod jím uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale toliko za situace, že vychází ze skutkových okolností, jak byly zjištěny soudem. O. Z. ale absenci úmyslné formy zavinění zakládá na své obhajobě o důvodu dovozu zlata, že s I. R. chtěli koupit automobil a pouze proto, že to nebylo možné, směnili ATS za zlato v obavě z finanční ztráty, když se blížil v tehdejší EU přechod na měnovou reformu a kdy by musel v důsledku toho ATS měnit se ztrátou zpět na CZK. Přitom konkrétně poukazuje na svědky, kteří tuto verzi obhajoby podporují. Tuto jeho obhajobu však již soud I. stupně považoval za nevěrohodnou, přičemž v odůvodnění rozsudku (str. 11 12) také podrobně uvedl úvahy, kterými se řídil. Námitka obviněného ohledně subjektivní stránky tak vychází ze zcela jiného, než soudem zjištěného skutkového stavu, stojí tak zcela mimo uplatněný důvod dovolání a jako námitkou skutkovou se jí proto Nejvyšší soud nezabýval, když obviněný v podstatě popírá, že jednal po dohodě se spoluobviněnými o nákupu a prodeji zlata a z toho pak dovozuje absenci zavinění.

Totéž pak platí i o námitce O. Z., že mu nebyl prokázán dovoz zlata ve dvou případech, ale toliko dne 26. 11. 2001, kdy byl s I. R. zadržen a že mu byl uložený nepřiměřeně přísný trest v rozporu s účelem trestu podle § 23 tr. zák. Ani žádná z těchto námitek totiž není způsobilá naplnit uplatněný důvod dovolání.

Obviněný M. R. v dovolání uplatnil také důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s tím, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. Konkrétně pak namítá, že soudem I. stupně byl uložen trest propadnutí věci jako trest společný, aniž by bylo zjištěno jeho vlastnictví (nebo spoluvlastnictví) k věcem, které mají propadnout. Je tedy zřejmé, že M. R. napadá jak výrok o uložení trestu propadnutí věci, který byl uložen jemu samotnému, tak i výrok o tomto trestu, který byl uložen společně s ním Mgr. L. Z. a O. Z., a to ohledně 6 ks zlatých slitků o celkové váze 6 kg. Soud I. stupně k uložení tohoto druhu trestu samotnému M. R. (tavící pec, 6 ks litinových formiček a keramických kalíšků, kleště pro uchycení kalíšků a 1 ks keramické formičky) v odůvodnění rozsudku jednoznačně konstatoval, že jde o věci ve vlastnictví M. R. Tento trest propadnutí věci byl tedy uložen v souladu s ustanovením § 55 odst. 2 tr. zák., podle kterého může být uložen, jen jde-li o věc náležející pachateli.

Jiná situace je ale ohledně propadnutí 6 ks zlatých slitků, který byl uložen jako společný trest propadnutí věci s tím, že je obvinění získali nákupem ve vzájemné součinnosti. Z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně ale není vůbec zřejmé, k jakému závěru ohledně vlastnictví resp. spoluvlastnictví k této věci dospěl a jaké jsou eventuálně spoluvlastnické podíly jednotlivých obviněných. Provedené důkazy spíše svědčí pro závěr o vlastnictví 3 ks slitků O. Z. a ohledně zbylých 3 ks slitků o vlastnictví I. R., resp. M. R. Z rozhodnutí soudu I. stupně, potvrzeného soudem odvolacím, tak nelze zjistit, jakým způsobem se vypořádal s otázkou komu náleží předmětných 6 ks slitků ve smyslu § 55 odst. 2 tr. zák. Naopak, ze skutečnosti, že tento trest v rozporu s citovaným ustanovením uložil jako trest společný, je zřejmé, že se touto otázkou vůbec nezabýval. Obviněnému M. R. tak byl uložením společného trestu propadnutí věci uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, čímž byl naplněn uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ve smyslu § 261 tr. ř. (§ 265k odst. 2 tr. ř.) prospívá tento důvod také spoluobviněným Mgr. L. a O. Z.

Obviněný M. R. konečně uplatnil také důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., tj. že v rozhodnutí chybí výrok o zrušení peněžitého trestu, který mu byl uložen v rozsudku soudu I. stupně. Tento závěr o chybějícím výroku dovozuje z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, podle kterého tento neshledal důvod k uložení peněžitého trestu, když akceptoval argumentaci tohoto obviněného v odvolání. S touto námitkou se Nejvyšší soud neztotožnil.

Předně je podstatnou skutečností, že odvolací soud zrušil ohledně M. R. rozsudek soudu I. stupně výslovně pouze ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu, a to z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch tohoto obviněného. Odvolání M. R. pak zamítl jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. Je tedy zřejmé, že odvolací soud ponechal uložený peněžitý trest (500.000,- Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 10 měsíců) v platnosti. Žádný výrok tak v rozsudku odvolacího soudu nechybí, když ani v odůvodnění rozsudku odvolací soud výslovně neuvádí, že byl zrušen také trest peněžitý a naopak výslovně uvádí, že v ostatních výrocích týkajících se M. R., zůstává napadený rozsudek nedotčen. K takovému závěru nemůže vést ani výklad předmětné části odůvodnění, které je sice stručné a nejasně formulované, ale je z něj zřejmé, že odvolací soud odůvodňuje neuložení peněžitého trestu ve vztahu k odvolání státního zástupce, který se domáhal, aby odvolací soud uložil M. R. také přísnější peněžitý trest, a to ve výši 1.000.000,- Kč s náhradním trestem v trvání 14 měsíců. K uložení tohoto přísnějšího peněžitého trestu tak odvolací soud nehledal důvod a proto jej neuložil, když akceptoval odvolací námitku M. R., že není schopen peněžitý trest zaplatit. Nejvyšší soud tak za situace, kdy přezkoumává výrok a nikoli odůvodnění napadeného rozsudku a kdy výrok a jeho odůvodnění nejsou ve zřejmém rozporu, dospěl k závěru, že obviněným M. R. namítaný výrok není chybějícím výrokem ve smyslu § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. a tento důvod dovolání tak naplněn není. Vzhledem k zrušení celého výroku o trestu obviněného M. R., je ale tato skutečnost nepodstatná.

Nejvyšší soud proto, když shledal dovolací námitky obviněných Mgr. L. Z. a O. Z. zjevně neopodstatněnými, s výjimkou námitek stojících mimo uplatněný důvod dovolání a kterými se proto nezabýval, odmítl dovolání těchto obviněných podle § 265i odst. 1 písem. e) tr. ř. Jelikož u obviněného M. R. shledal Nejvyšší soud důvodnou jeho námitku ohledně uloženého společného trestu propadnutí věci, rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení, když důvod, z něhož rozhodl ve prospěch M. R., prospívá také spoluobviněným Mgr. L. Z. a O. Z. Ač Nejvyšší soud shledal vadným toliko výrok o uložení společného trestu propadnutí věci (6 zlatých slitků), musel zrušit ohledně M. R., s ohledem na ustanovení § 261 tr. ř. i ohledně Mgr. L. Z. a O. Z., celý výrok o trestu, když vést další trestní řízení pouze o některém druhu trestu není možné (R 10/1997 Sb. rozh. tr., sešit č. 2) a když tato vada rozsudku soudu I. stupně nebyla odstraněna již vrchním soudem v řízení o odvolání.

Úkolem soudu I. stupně bude, aby vzhledem k zrušení výroku o trestu, v rozsahu zrušení věc obviněných znovu projednal a o 6 ks předmětných zlatých slitků učinil podle výsledku doplněného dokazování nové rozhodnutí podle § 55 nebo § 73 tr. zák., když výrok o vině obviněných v rozsudku soudu I. stupně zůstal tímto rozhodnutím nedotčen.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. ledna 2007

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš