7 Tdo 1059/2013
Datum rozhodnutí: 15.10.2013
Dotčené předpisy: § 146 odst. 1 tr. zákoník



7 Tdo 1059/2013-30

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 15. 10. 2013 o dovolání obviněného M. B. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 9 To 179/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 3 T 8/2012 t a k t o :

Podle § 265i odst. l písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. 3 T 8/2012, byl obviněný M. B. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. l tr. zákoníku zčásti ve stádiu pokusu podle § 21 odst. l tr. zákoníku a odsouzen podle § 146 odst. l tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na osmnáct měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. l tr. zákoníku podmíněně odložen s tím, že zkušební doba byla podle § 82 odst. l tr. zákoníku stanovena na dva roky. Výrokem podle § 228 odst. l tr. ř., § 229 odst. 2 tr. ř. a podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.

Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině a trestu, a odvolání poškozeného R. H., podané proti výroku o náhradě škody, byla usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 9 To 179/2013, podle § 256 tr. ř. zamítnuta.

Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze. Výrok o zamítnutí svého odvolání napadl s odkazem na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. l písm. g) tr. ř. V mezích dovolacího důvodu namítl nesprávné právní posouzení skutku, pokud soudy nepřihlédly k tomu, že jednal v nutné obraně, a pokud u něho dovodily naplnění subjektivní stránky trestného činu. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a zprostil ho obžaloby nebo aby po zrušení obou rozhodnutí přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. l tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví. Co se rozumí ublížením na zdraví, je stanoveno v § 122 odst. l tr. zákoníku. Pokusem trestného činu je podle § 21 odst. l tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.

Jako přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. l tr. zákoníku zčásti ve stádiu pokusu podle § 21 odst. l tr. zákoníku byl posouzen skutek, který podle zjištění Okresního soudu v Mladé Boleslavi, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také Krajský soud v Praze, spočíval v podstatě v tom, že obviněný dne 2. 7. 2011 kolem 23,45 hodin v obci J. D., okr. M. B., na silnici k obci B. po požití alkoholických nápojů a předchozích slovních rozepřích a vzájemných potyčkách, které měl s dalšími čtyřmi osobami, přesně nezjištěným nožem, pravděpodobně tzv. steakovým nožem se zvlněným ostřím o délce 12 cm, s výkřiky, že všechny zabije, a se zřejmým úmyslem způsobit zranění napadl poškozeného R. H., kterého se pokusil bodnout do horní části těla, avšak poškozený útok odvrátil zvednutím ruky, vykrytím úderu a strhnutím obviněného na zem, kde ho obviněný úmyslně bodl do lýtka pravé nohy, a následně nožem, kterým mával nad hlavou, s výhrůžkou, že ji zabije, ohrožoval a snažil se bodnout poškozenou S. L., v čemž mu zabránil M. G. Podle těchto zjištění obviněný způsobil poškozenému R. H. řezně bodnou ránu v oblasti vnitřní strany pravého lýtka s léčením, které si vzhledem ke komplikacím vyžádalo pracovní neschopnost od 3. 7. 2011 do 4. 9. 2011.

Pro to, aby skutek mohl být posouzen podle § 29 odst. l tr. zákoníku jako nutná obrana ze strany obviněného, evidentně chyběla základní podmínka, totiž to, aby obviněný odvracel přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem. Ze zjištění soudů vyplývá, že obviněný neodvracel žádný útok a že jeho jednání bylo jen vyústěním vzájemného nejprve slovního a poté i fyzického napadání. V rámci tohoto vzájemného konfliktu nebyl obviněný jen jeho pasivním účastníkem vystaveným jednostrannému napadení od jiných osob, ale aktivním a agresivně vystupujícím činitelem, který naopak zvýraznil razanci svého jednání použitím nože. Soudy nijak nepochybily, jestliže jednání obviněného neposoudily jako nutnou obranu.

Úmysl obviněného ve vztahu k následku, který byl způsoben poškozenému R. H., i ve vztahu k následku, který hrozil poškozené S. L., soudy důvodně vyvodily ze způsobu jednání obviněného, z toho, že obviněný použil k napadení poškozených nože, a také ze slovních projevů, jimiž obviněný provázel své jednání. Vzhledem k těmto okolnostem není žádných pochyb o úmyslu obviněného způsobit poškozeným zranění takové závažnosti, která odpovídá ublížení na zdraví ve smyslu § 122 odst. l tr. zákoníku.

V této věci soudy rozhodovaly znovu poté, co jejich předcházející odsuzující rozhodnutí byla zrušena usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2013, sp. zn. 7 Tdo 40/2013. Obviněný v této spojitosti uplatnil námitky v tom smyslu, že soudy neodstranily vady vytknuté Nejvyšším soudem v jeho zrušovacím usnesením. Tyto námitky jsou bezpředmětné. V předcházejících rozhodnutích soudů byl skutek kvalifikován jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. l tr. zákoníku, § 145 odst. l tr. zákoníku. V usnesení, jímž byla tato rozhodnutí zrušena, Nejvyšší soud konstatoval, že skutek, tak jak byl oběma soudy zjištěn, nemůže být posouzen jako pokus těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. l tr. zákoníku, § 145 odst. l tr. zákoníku, a poukázal na to, že z hlediska této právní kvalifikace jsou skutková zjištění soudů nedostatečná. Jestliže soudy při novém rozhodování vzaly tato zjištění za podklad výroku o vině obviněného přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. l tr. zákoníku zčásti ve stádiu pokusu podle § 21 odst. l tr. zákoníku, jsou uvedená zjištění pro tuto kvalifikaci skutku dostatečná. Ve vztahu k novým rozhodnutím soudů již nelze namítat nic v tom směru, že by naplnění zákonných znaků trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, nevyplývalo ze skutkových zjištění, která soudy v podstatě beze změny převzaly z předcházejících byť zrušených rozhodnutí.

Obviněný pojal do svého dovolání také námitky zaměřené proti skutkovým zjištěním soudů, proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, a proti tomu, že nevyhověly jeho návrhům na doplnění důkazů provedením vyšetřovacího pokusu. Tyto námitky jsou ovšem mimo dovolací důvod. Pokud je dovolací důvod podle § 265b odst. l tr. ř. vymezen jako nesprávné právní posouzení skutku , jedná se o právní posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním Nejvyšší soud zásadně nezasahuje. Učinit tak může jen zcela výjimečně, odůvodňuje-li to extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je třeba dát průchod ústavně garantovanému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.

Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Mladé Boleslavi, z nichž v napadeném usnesení vycházel i Krajský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Tato zjištění mají odpovídající obsahové zakotvení v důkazech, jimiž byly - pokud jde o samotný průběh incidentu - především svědecké výpovědi přítomných osob, mezi nimi i poškozených. Soudy si byly vědomy toho, že mezi výpověďmi různých svědků vyvstaly v popisu skutku i závažné odlišnosti, a již s ohledem na to hodnotily důkazy velmi obezřetně. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Své hodnotící úvahy soudy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. V tomto rámci soudy přijatelně zdůvodnily, proč považují za věrohodné ty důkazy, které svým obsahem usvědčovaly obviněného, a proč neuvěřily protichůdným důkazům. Akceptovat lze i vysvětlení soudů ohledně nadbytečnosti vyšetřovacího pokusu, jehož se obviněný opakovaně dožadoval svými návrhy na doplnění důkazů. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že nepovažuje rozsah provedeného dokazování za dostatečný, není dovolacím důvodem.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. října 2013

Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec