7 Tdo 1055/2005
Datum rozhodnutí: 25.08.2005
Dotčené předpisy:




7 Tdo 1055/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. 8. 2005 dovolání obviněného D. S., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 6 To 347/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 5 T 332/2002, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 6 To 347/2004, a rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 1. 10. 2003, sp. zn. 5 T 332/2002.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Chomutově přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

I.

Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 1. 10. 2003, sp. zn. 5 T 332/2002, byl obviněný D. S. uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák.

Podle skutkových zjištění okresního soudu se jej dopustil tím, že v době od května 1988 do listopadu 1999 s výjimkou měsíců prosince 1998 a července a srpna 1999 v Chomutově ani jinde neplatil výživné ani jinak nepřispíval na výživu svého dítěte nezletilé D. S., v péči její matky J. S., ačkoliv mu tato povinnost vyplývala z ustanovení § 85 odst. 1 zák. č. 94/1963 Sb. o rodině, ve znění pozdějších právních předpisů.

Obviněnému D. S. byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku.

Odvolání obviněného Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 6 To 347/2004, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

II.

Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.



V odůvodnění dovolání obviněný namítl, že soudy obou stupňů nesprávně zhodnotily provedené důkazy, když dospěly k závěru, že naplnil skutkovou podstatu trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. Obviněný má za to, že v posuzovaném případě nebyla skutková podstata jmenovaného trestného činu naplněna po objektivní ani po subjektivní stránce. Podle obviněného nebylo spolehlivě prokázáno, že neplnil zákonnou vyživovací povinnost, resp. toto jednání nebylo zaviněné. Dovolatel uvedl, že po celou rozhodnou dobu svou vyživovací povinnost plnil či měl alespoň upřímnou snahu ji plnit. Pokud by přesto bylo prokázáno, že určité období výživné neplnil, pak se tak podle jeho tvrzení stalo z ryze objektivních příčin, na jeho vůli zcela nezávislých, když se mu přes veškerou snahu nepodařilo najít práci, ani zajistit jiný dostatečný příjem. Dále zdůraznil, že v jeho případě nelze dovodit znak trvalosti a soustavnosti neplacení výživného. V další části dovolání obviněný podrobně reprodukuje skutkové okolnosti případu, zejména popisuje svou tehdejší finanční situaci a osobní poměry. Vyslovuje nespokojenost s postupem orgánů činných v trestním řízení, které podle jeho přesvědčení nerespektovaly jeho právo na obhajobu, když jej vůbec nevyslechly k období od května 1988 do dubna 1988, avšak přesto byl i za toto období uznán vinným. Obviněný má za to, že nalézací soud nesprávně označil v popisu skutku rozhodné období, a teprve dodatečně je měnil. Takové pochybení považuje za závažné.

Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení krajského soudu a rozhodl ve věci rozsudkem tak, že ho zprošťuje obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř., neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který je stíhán, eventuálně, aby Nejvyšší soud vrátil věc Krajskému soudu v Ústí nad Labem a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání do data konaní neveřejného zasedání u Nejvyššího soudu podle § 265h odst. 2 tr. ř. písemně nevyjádřila.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.

Poté se zaměřil na to, zda obviněným uplatněné námitky skutečně naplňují deklarovaný důvod, kterým je přezkumná povinnost dovolacího soudu vymezena (viz § 265f odst. 1 tr. ř., § 265i odst. 3 tr. ř.). Uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je totiž nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za nezbytné zdůraznit, že v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení provedených důkazů ani neúplnost provedeného dokazování (shodně viz nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS 65/02, III. ÚS 282/03, resp. č. 36/2004, str. 299, Sb. rozh. trest.).

Po přezkumu dovolání Nejvyšší soud konstatoval, že obviněný v něm dílem uplatňuje námitky, které pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze. Jednalo se zejména o námitky polemizující s některými skutkovými závěry soudů například závěr o tom, zda a v jakém rozsahu poskytoval svědkyni J. S. finanční prostředky na výživu jejich dcery D. S.. Obviněný zpochybňoval věrohodnost výpovědi jmenované svědkyně a způsob, jakým ji soudy podle § 2 odst. 6 tr. ř. hodnotily. Těmito námitkami vybočoval z deklarovaného dovolacího důvodu a Nejvyšší soud k nim proto nepřihlížel.

Naproti tomu jako naplňující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a navíc zcela důvodné shledal Nejvyšší soud ty námitky obviněného D. S., kterými brojil proti závěru soudů o naplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák.

Toho se podle závěru soudů dopustil tím, že úmyslně neplnil svou zákonnou povinnost vyživovat jiného. Skutková zjištění, tak jak jsou popsána ve výroku rozsudku okresního soudu ve znění opravného usnesení ze dne 8. 1. 2004, č. j. 5 T 332/2002-123, však nedávají podklad pro jednoznačný závěr o vině obviněného uvedeným trestným činem.

Z výroku rozsudku je zřejmé, že soudy zcela rezignovaly na podstatnou náležitost nezbytnou pro závěr o vině pachatele trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák., kterou je vyřešení otázky, v jaké výši měl vyživovací povinnost plnit a do jaké míry tak činil. Tuto otázku přitom orgán činný v trestním řízení řeší samostatně, řídíc se hledisky stanovenými v § 96 odst. 1 zák. č. 94/1963, o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a není přitom vázán ani eventuálním rozhodnutím soudu v občanskoprávním řízení (k tomu viz č. 17/2005 Sb. rozh. trest.). Výše dlužného výživného je přitom podstatná jednak pro určení stupně nebezpečnosti jednání pachatele pro společnost a současně nezbytná i pro poučení obviněného o možnosti dodatečně splnit svou povinnost ve smyslu § 214 tr. zák. a využít tak eventuálně dobrodiní tohoto ustanovení (shodně viz č. 11/1984 Sb. rozh. trest.). Okresní soud se však omezil jen na zcela obecný závěr o neplnění zákonné vyživovací povinnosti obviněného k jeho dceři, aniž by výši dlužného výživného jakkoli specifikoval. Krajský soud pak toto zjevné pochybení neodstranil. Již z tohoto důvodu nemůže napadené rozhodnutí obstát.

K tomu přistupuje další pochybení, spočívající v nesprávném vymezení doby, po kterou se měl obviněný trestné činnosti dopouštět. Podle výroku rozsudku okresního soudu se jej měl dopouštět od května 1988, ačkoliv z obsahu spisu i argumentace odůvodnění rozsudku je zřejmé, že okresní soud jen omylem převzal písařskou chybu z obžaloby a ve skutečnosti měl na mysli květen 1998. Protože však písemný obsah spisu svědčí pro závěr, že výrok o vině byl okresním soudem v této nesprávné podobě vyhlášen, nebylo možno toto pochybení napravit opravným usnesením (jak to správně konstatoval Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém usnesení ze dne 11. 3. 2004, č. j. 6 To 141/2004-132), nýbrž pouze prostřednictvím rozhodnutí nadřízeným soudem v odvolacím řízení. Krajský soud v Ústí nad Labem však odvolání obviněného zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné, přestože současně v odůvodnění konstatoval, že právě námitky obviněného proti vymezení doby páchání činu shledává důvodnými. Omezil se však jen na konstatování tohoto pochybení v odůvodnění svého rozhodnutí. Tím ovšem toto zcela zásadní pochybení nenapravil, neboť toliko výroku rozsudku o vině má konstitutivní povahu a absenci znaků skutkové podstaty trestného činu ve výroku o vině nelze napravovat argumentací odůvodnění (k tomu viz nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 562/02). V důsledku tohoto pochybení nebylo pak možno ani posoudit naplnění skutkové podstaty trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák., kde se v souladu s respektovanou judikaturou (viz č. 49/1992 Sb. rozh. trest.) vyžaduje i soustavnost a delší doba páchání.

IV.

Nejvyšší soud proto shledal dovolání obviněného D. S. v uvedené části důvodným. Proto podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 6 To 347/2004, tak rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 1. 10. 2003, sp. zn. 5 T 332/2002, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Okresnímu soudu v Chomutově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Na okresním soudu bude, aby dále postupoval v souladu se shora rozvedeným právním názorem a pokyny Nejvyššího soudu (§ 265s odst. 1 tr. ř.), tj. zaujal jasné stanovisko k výši vyživovací povinnosti obviněného s přihlédnutím k důkazům týkajícím se kritérií uvedených v § 96 odst. 1 zákona o rodině. Dospěje-li k závěru, že obviněný tuto svou vyživovací povinnost zaviněně neplnil, bude třeba správně vymezit dobu neplnění této povinnosti za účelem zjištění, zda šlo o neplnění dlouhodobé a soustavné. V návaznosti na to by pak musel vyčíslit eventuální dlužné výživné a v takovém případě poučit obviněného v souladu s ustanovením § 214 tr. zák. o možnosti dodatečně splnit svou povinnost.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. srpna 2005

Předseda senátu:

JUDr. Robert Fremr