7 Tdo 1052/2013
Datum rozhodnutí: 23.10.2013
Dotčené předpisy: § 259 odst. 4 tr. ř.



7 Tdo 1052/2013-25

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 23. 10. 2013 dovolání obviněného M. H. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 5 To 359/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 29 T 24/2008 a rozhodl t a k t o :

Podle § 265k odst. l tr. ř. se z r u š u j í rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 5 To 359/2012, a rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 25. 6. 2012, sp. zn. 29 T 24/2008.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 2651 odst. l tr. ř. se Okresnímu soudu v Chomutově p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 25. 6. 2012, sp. zn. 29 T 24/2008, byl obviněný M. H. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a odsouzen podle § 247 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na šest měsíců s tím, že výkon trestu byl podle § 58 odst. l tr. zák. podmíněně odložen a zkušební doba byla podle § 59 odst. l tr. zák. stanovena na jeden rok. Výrokem podle § 228 odst. l tr. ř. a podle § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Jako trestný čin byl posouzen skutek, který podle zjištění Okresního soudu v Chomutově spočíval v podstatě v tom, že obviněný v době od 1. 7. 2006 do 4. 8. 2006 v Ch. v areálu obchodní společnosti KEBEK, s.r.o., jako její zaměstnanec odcizil ze skladu celkem nejméně 500 kg měděného spojovacího materiálu v hodnotě nejméně 50 000 Kč.

O odvolání obviněného bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 5 To 359/2012. Podle § 258 odst. l písm. b) tr. ř. byl rozsudek Okresního soudu v Chomutově zrušen a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. l písm. a) tr. zák. a odsouzen podle § 247 odst. l tr. zák. k trestu odnětí svobody na tři měsíce, jehož výkon byl podle § 58 odst. l tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. l tr. zák. na jeden rok. Výrokem podle § 228 odst. l tr. ř. a podle § 229 odst. 2 tr. ř. bylo nově rozhodnuto také o náhradě škody. Změna oproti rozsudku Okresního soudu v Chomutově záležela v tom, že podle zjištění Krajského soudu v Ústí nad Labem obviněný odcizil nejméně 150 kg materiálu v hodnotě nejméně 15 000 Kč.

Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem. Tento rozsudek napadl v celém rozsahu. Odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. l písm. g) tr. ř. Poukázal na to, že v předcházejícím řízení byl nejprve zproštěn obžaloby, že původní zprošťující rozsudek byl sice zrušen z podnětu odvolání státního zástupce podaného v jeho neprospěch, avšak z důvodu vyznívajícího v jeho prospěch, a namítl, že již nemohl být nově uznán vinným. Kromě toho projevil nesouhlas se skutkovými zjištěními, která se stala podkladem výroku o vině. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek, aby zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství označil dovolání za důvodné v části, v níž obviněný namítl, že po zrušení původního zprošťujícího rozsudku, ke kterému došlo jen z důvodu vyznívajícího ve prospěch obviněného, nemohl být v dalším řízení vynesen odsuzující rozsudek. Státní zástupce konstatoval, že zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu vytvořilo u obviněného legitimní očekávání, že v dalším řízení dojde jen k odstranění vady, jejímž vytknutím odvolací soud rozhodl v jeho prospěch. Podle státního zástupce postup soudů v dalším řízení, které vyústilo v odsuzující rozsudky jako tzv. překvapivá rozhodnutí, porušil právo obviněného na spravedlivý proces v intenzitě odůvodňující zásah Nejvyššího soudu. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil oba odsuzující rozsudky, aby zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal Okresnímu soudu v Chomutově věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání je důvodné, pokud se zakládá na námitkách, které jsou podřaditelné pod ustanovení § 265b odst. l písm. g) tr. ř.

Podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Tomuto dovolacímu důvodu neodpovídají námitky, které se týkají hodnocení důkazů a směřují proti skutkovým zjištěním představujícím podklad výroku o vině. Pokud je dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení skutku , rozumí se tím skutek, tak jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění v jiné variantě skutkového stavu dožaduje dovolatel. Nejvyšší soud proto nepřihlížel k té části dovolání, kterou obviněný zaměřil proti skutkovým zjištěním soudů a proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy.

Při zkoumání otázky, zda je právní posouzení skutku správné, nejde jen o to, zda zjištěný skutek má znaky, kterými trestní zákon vymezuje trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným, ale také o to, zda soudy mohly skutek kvalifikovat jako tento trestný čin s ohledem na případné limity vyplývající z jiných právních institutů stojících mimo samotnou skutkovou podstatu trestného činu a vyplývajících i z trestního řádu. Takovým limitem je také zákaz reformace in peius (zákaz změny k horšímu), který je v odvolacím řízení upraven v ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř. pro případ, že odvolací soud po zrušení rozsudku nově rozhoduje ve věci sám, a v ustanovení § 264 odst. 2 tr. ř. pro případ, že po zrušení rozsudku odvolacím soudem znovu ve věci rozhoduje soud prvního stupně. Jestliže je právní posouzení skutku neslučitelné s tímto zákazem, pak z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemůže rozhodnutí napadené dovoláním obstát, byť by zjištěný skutek jinak měl znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Právě o to se jedná v posuzované kauze.

Na podkladě podané obžaloby rozhodl Okresní soud v Chomutově trestním příkazem, který byl zrušen tím, že obviněný proti němu podal odpor. Věc pak byla projednána v hlavním líčení, které bylo několikrát odročeno a skončilo rozsudkem ze dne 1. 6. 2011, jímž byl obviněný zproštěn obžaloby podle § 226 písm. c) tr. ř., tj. proto, že nebylo prokázáno, že skutek spáchal obviněný. Proti zprošťujícímu rozsudku podal v neprospěch obviněného státní zástupce odvolání, v kterém vytýkal nesprávné hodnocení důkazů, namítal chybná skutková zjištění v otázce totožnosti obviněného s osobou pachatele skutku, prezentoval své přesvědčení, podle něhož bylo prokázáno, že skutek spáchal obviněný, a domáhal se toho, aby zprošťující rozsudek byl podle § 258 odst. l písm. b), d), f) tr. ř. zrušen a aby věc byla podle § 259 odst. l tr. ř. vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 25. 8. 2011, sp. zn. 5 To 392/2011, v neveřejném zasedání zrušil podle § 258 odst. l písm. a) tr. ř. zprošťující rozsudek a podle § 259 odst. l tr. ř. vrátil věc Okresnímu soudu v Chomutově k novému projednání a rozhodnutí. Z odůvodnění tohoto usnesení vyplývá, že Krajský soud v Ústí nad Labem přezkoumal ... rozsudek i správnost řízení, které jeho vyhlášení předcházelo, a shledal odvolání důvodným, byť na základě jiného důvodu, než namítáno . Vada řízení, pro kterou Krajský soud v Ústí nad Labem zrušil rozsudek, spočívala v tom, že rozsudek byl vyhlášen v hlavním líčení, které se konalo v nepřítomnosti obviněného a ke kterému obviněný nebyl řádně předvolán. Žádnou jinou vadu Krajský soud v Ústí nad Labem nevytkl, zejména ne žádnou vadu ve smyslu námitek uplatněných v odvolání státního zástupce. Obsah citovaného usnesení není možné interpretovat jinak než tak, že Krajský soud v Ústí nad Labem zrušil rozsudek z důvodu, který vyzníval výlučně ve prospěch obviněného a který směřoval jen k tomu, aby bylo respektováno právo obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti. Z hlediska obsahu zrušovacího usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem se věc jevila tak, že Okresní soud v Chomutově je podle § 264 odst. l tr. ř. povinen odstranit vytknutou vadu tím, že znovu vyhlásí rozsudek v hlavním líčení, ke kterému řádně předvolá obviněného. K dokreslení situace je nutno dodat, že hlavní líčení se konalo několikrát, bylo opakovaně odročeno a obsahem hlavního líčení konaného dne 1. 6. 2011 bylo výlučně jen samotné vyhlášení rozsudku. Obviněný v jednom z dříve konaných hlavních líčení, v němž byl vyslechnut a vyjádřil se k věci, mimo jiné uvedl, že souhlasí s tím, aby se hlavní líčení po odročení dále konalo již bez jeho přítomnosti. K hlavnímu líčení konanému dne 1. 6. 2011 však Okresní soud v Chomutově opomněl obviněného předvolat a vyrozuměl jen jeho obhájce, který byl hlavnímu líčení přítomen a po vyhlášení rozsudku oznámil, že obviněný se vzdává odvolání.

Po vrácení věci Okresnímu soudu v Chomutově došlo ke změně v osobě samosoudkyně, neboť věc byla postupem podle § 44 odst. l zákona č. 6/2002 Sb., zákon o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, a podle § 2a odst. l vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů, přidělena jiné samosoudkyni, než která předtím rozhodla zprošťujícím rozsudkem. Samosoudkyně, které byla věc nově přidělena, provedla hlavní líčení s tím, že postupem podle § 219 odst. 3 tr. ř. přečetla podstatný obsah protokolů o dřívějších hlavních líčeních, doplnila některé další důkazy a rozhodla rozsudkem ze dne 25. 6. 2012, jímž byl obviněný uznán vinným a odsouzen.

Obecně vzato je nutné připustit, že samosoudkyně, které byla věc nově přidělena, nebyla vázána skutkovými zjištěními, k nimž dospěla před ní jiná samosoudkyně, rozsahem původně provedeného dokazování ani tím, jak před ní jiná samosoudkyně hodnotila důkazy. V rámci postupu podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř. mohla nově rozhodující samosoudkyně dojít k jiným skutkovým závěrům, než k jakým došla jiná samosoudkyně rozhodující dříve, avšak zároveň byla povinna respektovat meze, které jejímu rozhodování vytýčilo usnesení odvolacího soudu o zrušení předcházejícího zprošťujícího rozsudku a o vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí. Tyto meze vyplývaly ze zákazu reformace in peius.

Pro odvolací řízení je zákaz reformace in peius zakotven v ustanoveních § 259 odst. 4 tr. ř., § 264 odst. 2 tr. ř. Podle § 259 odst. 4 tr. ř. v neprospěch obviněného může odvolací soud změnit rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného, přičemž ve výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení tak může učinit též na podkladě odvolání poškozeného, který uplatnil nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení. Podle § 264 odst. 2 tr. ř. byl-li rozsudek zrušen jen v důsledku odvolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Z uvedených ustanovení vyplývá, že v odvolacím řízení zásadně nesmí být postavení obviněného zhoršeno, a že prolomení této zásady je přípustné jedině na podkladě odvolání podaného v neprospěch obviněného k tomu oprávněnou osobou (státní zástupce, resp. při splnění dalších podmínek i poškozený).

Doslovný výklad citovaných ustanovení by mohl vyvolávat úvahu, že kritériem pro případné prolomení zákazu reformace in peius je výlučně jen povaha odvolání z toho hlediska, zda bylo podáno v neprospěch obviněného, a že pak již nemá žádný význam to, jak rozhodl odvolací soud. Při tomto výkladu by uplatnění zákazu reformace in peius bylo vyloučeno za splnění samotné podmínky, že odvolání bylo podáno v neprospěch obviněného, a otázka, jak z podnětu takového odvolání rozhodl odvolací soud, by již nehrála žádnou roli, postrádala by jakýkoli význam a byla by v podstatě bezpředmětná. Uváží-li se smysl zákazu reformace in peius, zhodnotí-li se jeho význam v pojetí odvolacího řízení jako stadia trestního řízení v demokratickém právním státě a vezme-li se zřetel na jeho roli v celkovém kontextu spravedlivého procesu, pak je naznačený výklad nepřijatelný. V těchto souvislostech nelze pominout důležitost rozhodnutí odvolacího soudu, který z podnětu odvolání státního zástupce podaného výlučně v neprospěch obviněného může rozhodnout výlučně ve prospěch obviněného (k tomu viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp.zn. Tpjn 303/2012, publikované pod č. 21/2013 Sb. rozh. tr.). Má-li mít toto pojetí reálný význam a má-li být v praxi obsahově rovněž naplněno, musí se jeho dosah projevit při posuzování podmínek, za nichž lze prolomit zákaz reformace in peius. Z tohoto hlediska nestačí jen to, že státní zástupce podal odvolání v neprospěch obviněného, ale zároveň musí také odvolací soud z jeho podnětu rozhodnout v neprospěch obviněného. Logická návaznost tohoto závěru na citované stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu je v tom, že pokud by odvolací soud nemohl rozhodnout ve prospěch obviněného z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného, musel by odvolání státního zástupce zamítnout a tím by byla uzavřena cesta ke zhoršení pozice obviněného. Pak ovšem není přijatelné, aby cestu ke zhoršení pozice obviněného mohlo otvírat takové rozhodnutí odvolacího soudu, které vyznívá výlučně v jeho prospěch.

Předpoklady, za nichž je přípustné prolomení zákazu reformace in peius, tedy spočívají v tom, že státní zástupce podal odvolání v neprospěch obviněného a že odvolací soud v neprospěch obviněného skutečně také rozhodl. Jestliže odvolací soud z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného rozhodl výlučně ve prospěch obviněného, není prolomení zákazu reformace in peius přípustné.

V posuzované věci jsou rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, proti kterému bylo podáno dovolání, a odsuzující rozsudek Okresního soudu v Chomutově jako součást řízení předcházejícího napadenému rozsudku v rozporu s uvedenými podmínkami, za nichž je přípustné prolomení zákazu reformace in peius.

Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 25. 8. 2011, sp. zn. 5 To 392/2011, zrušil původní zprošťující rozsudek po jeho přezkoumání nikoli z důvodů, které v neprospěch obviněného namítal státní zástupce v odvolání, ale z jiného byť nenamítaného důvodu, který jednoznačně a bez jakýchkoli pochybností vyzníval výlučně ve prospěch obviněného. I když se Krajský soud v Ústí nad Labem v odůvodnění zrušovacího usnesení výslovně nezabýval věcnou opodstatněností uplatněných odvolacích námitek, implicitně vyplýval jeho závěr o nedůvodnosti těchto námitek z jeho konstatování, že přezkoumal rozsudek i předcházející řízení a shledal odvolání důvodným, avšak z jiného důvodu, než které byly uplatněny. Citované usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem umožňuje jediný přijatelný způsob interpretace, podle něhož odvolací námitky státního zástupce uplatněné v neprospěch obviněného nebyly shledány důvodnými. Za tohoto stavu bylo prolomení zákazu reformace in peius v novém řízení vyloučeno a rámec daný původním zprošťujícím výrokem podle § 226 písm. c) tr. ř. byl nepřekročitelný bez ohledu na to, jak v novém řízení Okresní soud v Chomutově hodnotil důkazy a k jakým skutkovým zjištěním dospěl. Okresní soud v Chomutově nemohl učinit nic jiného, než s odkazem na zákaz reformace in peius (§ 264 odst. 2 tr. ř.) znovu zprostit obviněného obžaloby podle § 226 písm. c) tr. ř. Jako jedinou teoreticky přípustnou změnou oproti původnímu zproštění podle § 226 písm. c) tr. ř. bylo zproštění podle § 226 písm. a) tr. ř.

Výrok, jímž byl obviněný uznán vinným jako pachatel trestného činu, nemůže obstát, neboť se zřetelem k zákazu reformace in peius, jak vyplývá z ustanovení § 264 odst. 2 tr. ř., je takové právní posouzení skutku nesprávné ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř.

Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného zrušil jak napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, tak rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 25. 6. 2012 jako součást řízení předcházejícího napadenému rozsudku, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Okresnímu soudu v Chomutově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. října 2013

Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec