7 Tdo 1041/2007
Datum rozhodnutí: 12.09.2007
Dotčené předpisy:




7 Tdo 1041/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 12. 9. 2007 o dovolání obviněné J. R. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. 6 To 97/2006, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 1 T 153/2004 t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné J. R. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 17. 10. 2005, sp. zn. 1 T 153/2004, byla obviněná J. R. uznána vinnou trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzena podle § 250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na jeden rok a jeden měsíc, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na jeden rok, přičemž jí bylo podle § 59 odst. 2 tr. zák. uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil uhradila způsobenou škodu. Kromě toho bylo rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město rozhodnuto ohledně dvaceti dalších obviněných.

Odvolání obviněné J. R. , podané proti výroku o vině a trestu, bylo rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. 6 To 97/2006, podle § 256 tr. ř. zamítnuto. Rozhodnuto bylo také o odvoláních, která podali další obvinění a státní zástupce (odvolání státního zástupce nebylo podáno ohledně obviněné J. R. ).

Obviněná J. R. podala prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni. Výrok, jímž bylo zamítnuto její odvolání, napadla v rozsahu zahrnujícím jí se týkající rozhodnutí o vině a trestu. Odkázala na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V mezích tohoto dovolacího důvodu namítla nesprávné právní posouzení skutku, neboť podle jejího názoru nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu a chyběl materiální znak trestného činu. Obviněná se dovoláním domáhala toho, aby Nejvyšší soud ohledně ní zrušil napadený rozsudek a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci nebo aby ji po zrušení uvedené části napadeného rozsudku sám zprostil obžaloby.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné.

Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí mimo jiné ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, způsobí-li na cizím majetku uvedeným činem škodu nikoli malou.

Takto byl posouzen skutek, který podle zjištění Okresního soudu Plzeň-město, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil i Krajský soud v Plzni, spočíval v podstatě v tom, že dne 15. 1. 2003 v Plzni v úmyslu získat majetkový prospěch z podnětu obviněného V. R. obvinění J. R. a J. H. využili zájmu J. K. o uzavření leasingové smlouvy s obchodní společností GE C. L., a. s., na pronájem motorového vozidla zn. Š. F. C., přičemž J. K. zaplatila akontaci 13.500,- Kč, avšak vozidlo jí v rozporu s obsahem předávacího protokolu záměrně nebylo nikdy jako leasingovému nájemci fakticky předáno s tím, že je na něm nutno provést nespecifikované úpravy, vozidlo si ponechal obviněný V. R. , který ho nejprve pro účely leasingu prodal obchodní společnosti GE C. L. , a. s., a po uzavření leasingové smlouvy ho dne 15. 3. 2003 prodal J. T. , a tím vznikla obchodní společnosti GE C. L. , a. s., škoda ve výši 121.500, Kč (bod II/11 rozsudku Okresního soudu Plzeň-město).

Uvedená skutková zjištění, která byla podrobněji rozvedena zejména v odůvodnění rozsudku Okresního soudu Plzeň-město, evidentně naplňují znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., spáchaným obviněnou J. R. , a to i z hlediska úmyslného zavinění jako subjektivní stránky trestného činu a z hlediska potřebného stupně společenské nebezpečnosti jako materiálního znaku trestnosti činu.

I když obviněná nebyla iniciátorkou činu a sama z něj neměla přímý majetkový prospěch, jednala se znalostí rozhodných skutkových okolností, které celou transakci charakterizují jako podvod ke škodě leasingové společnosti. Obviněná je sestrou spoluobviněného V. R. a byla přítelkyní spoluobviněného J. H. Z tohoto blízkého osobního vztahu ke každému ze spoluobviněných je jasné, že věděla, k čemu směřuje jejich iniciativa, alespoň v tom smyslu, že jde o to najít osobu, která by byla ochotna ve formálním postavení leasingového nájemce uzavřít leasingovou smlouvu, aniž by fakticky převzala předmět leasingu, tj. automobil, který bude dán do dispozice obviněného V. R. J. K. k podpisu leasingové smlouvy sjednal obviněný J. H. a věc jí vysvětlil tak, že jde o automobil pro obviněnou J. R. , která nemůže leasingovou smlouvu uzavřít, a že během jednoho až dvou měsíců bude leasing přepsán na obviněnou. Obviněný J. H. k podpisu leasingové smlouvy opakovaně přemlouval J. K. v baru, kde byla zaměstnána a kam s ním chodila i obviněná, přičemž tato záležitost byla předmětem hovorů všech těchto tří osob. Je proto vyloučené, aby obviněná J. R. bez svého vědomí a souhlasu byla obviněným J. H. prezentována J. K. jako osoba, pro kterou má být vozidlo cestou leasingu opatřeno. Ostatně obviněná J. R. s obviněným J. H. ještě před tím, než J. K. podepsala leasingovou smlouvu, ji výslovně ujišťovali, že leasingové splátky budou platit oni, tj. že je nebude muset platit J. K. Když nikdo z nich leasingové splátky neplatil a leasingová společnost upomínala J. K. , tato se obrátila jak na obviněného J. H. , tak na obviněnou J. R. , přičemž oba obvinění ji ujišťovali o tom, že splátky budou zaplaceny a že v tom nebude žádný problém. Také tento způsob vyjádření obviněné J. R. , která se od věci nijak nedistancovala, nedávala např. najevo, že s ní nemá nic společného a že o ní nic neví, svědčí o tom, že se v celé akci angažovala s plným vědomím její podvodné povahy. Uvedená skutková zjištění, která soudy opřely o výpověď svědkyně J. K. , jsou podkladem pro jasný závěr o úmyslném zavinění obviněné J. R. a o naplnění subjektivní stránky trestného činu.

Materiální znak trestného činu spočívá v tom, že aby šlo o trestný čin, musí mít čin takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je vyšší než nepatrný (§ 3 odst. 1, 2 tr. zák.). Materiální podmínka trestnosti činu byla v případě činu obviněné J. R. evidentně splněna. Do transakce, jejíž podstatou bylo podvodné získání automobilu pro svého bratra ke škodě leasingové společnosti, se obviněná zapojila tím, že v součinnosti s dalším obviněným zajistila osobu, která byla ochotna ve formálním postavení leasingového nájemce pouze podepsat leasingovou smlouvu a před kterou obviněná předstírala, že vozidlo potřebuje pro sebe a že tato osoba, tj. J. K. , nebude muset platit leasingové splátky. Tato transakce by byla neproveditelná bez přítomnosti takové osoby. Jednání obviněné mělo velmi podstatný význam pro zdárné spáchání činu a ve spojení s jednáním ostatních dvou obviněných vedlo ke způsobení škody ve výši přes 120.000,- Kč. Je tudíž vyloučeno uvažovat o tom, že stupeň nebezpečnosti činu obviněné pro společnost byl jen nepatrný a že nebyla splněna materiální podmínka trestnosti činu.

Nejvyšší soud neměl důvodu k tomu, aby z podnětu dovolání obviněné J. R. cokoli měnil na výroku, jímž Krajský soud v Plzni zamítl její odvolání, a proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání, aniž k tomu potřeboval souhlas obviněné a státního zástupce.

Nejvyšší soud nijak nepřihlížel k té části dovolání, v níž obviněná projevila nesouhlas s tím, jak soudy hodnotily důkazy a jaká skutková zjištění z nich vyvodily. Tyto námitky byly mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jímž je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistil soud. Předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistil soud. V dovolání lze namítat, že skutkový stav zjištěný soudem nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu, který zjistil soud. Mimo meze dovolacího důvodu však jsou s k u t k o v é námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotil soud, tím i změny či dokonce zvratu ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, tj. tou verzí, kterou sám prosazuje. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který je vázán na taxativně vymezené důvody, mezi nimiž žádný skutkový důvod není, a který je z tohoto hlediska koncipován tak, že nepřipouští, aby jeho cestou byl napadán skutkový základ rozhodnutí. Nejvyšší soud se proto otázkou správnosti právního posouzení skutku zabýval ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který ohledně obviněné J. R. zjistily soudy.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. září 2007

Předseda senátu:

JUDr. Petr Hrachovec