7 Tdo 1039/2013
Datum rozhodnutí: 15.10.2013
Dotčené předpisy: § 219 odst. 1 tr. zák., § 8 odst. 1 tr. zák.



7 Tdo 1039/2013-33

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 15. 10. 2013 o dovolání obviněného R. D., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 8 To 55/2013, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 2 T 1/2013 t a k t o :

Podle § 265i odst. l písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. D. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í


Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 4. 2013, sp. zn. 2 T 1/2013, byl obviněný R. D. uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. l tr. zák., § 219 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a dalšími trestnými činy a odsouzen podle § 219 odst. 2 tr. zák., § 35 odst. l tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na čtrnáct roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Kromě toho byla obviněnému podle § 100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložena zabezpečovací detence. Výroky podle § 228 odst. l tr. ř., podle § 229 odst. 2 tr. ř. a podle § 229 odst. l tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.

Odvolání, která podali obviněný proti výroku o vině, trestu a zabezpečovací detenci a státní zástupce v neprospěch obviněného proti výroku o trestu, byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 8 To 55/2013, podle § 256 tr. ř. zamítnuta.

Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze. Výrok o zamítnutí svého odvolání napadl proto, že jím byl ponechán beze změny výrok o vině pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. l tr. zák., § 219 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák., výrok o trestu a výrok o uložení zabezpečovací detence. Odkázal na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. l písm. g), j) tr. ř. Namítl, že nebyla naplněna subjektivní stránka pokusu trestného činu vraždy a že skutek měl být správně posouzen nanejvýš jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. l tr. zák. Vyjádřil názor, že pro uložení zabezpečovací detence nebyly splněny zákonné podmínky, a to s ohledem na jeho dosavadní život, rodinné poměry a dostatečnost případného ochranného léčení. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni a aby přikázal Krajskému soudu v Plzni věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout (ve vztahu k usnesení Vrchního soudu v Praze obviněný žádný návrh neučinil).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Jako pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. l tr. zák., § 219 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. byl posouzen skutek, který podle zjištění Krajského soudu v Plzni, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také Vrchní soud v Praze, spočíval v podstatě v tom, že obviněný dne 14. 5. 2006 mezi 17 - 18 hod. ve svém bydlišti K. P., L., okr. S., se záměrem usmrtit svého nezletilého syna R., ho vzal své manželce z náručí, křičel na něho, držel ho v podpaží čelem k sobě, silně udeřil jeho hlavou o konferenční stolek, poté, co manželka opět vzala dítě do náruče, jí ho vytrhl, zdvihl oběma rukama za podpaží do výše svých očí čelem k sobě, se slovy Chcípni, ty zmrde nechtěnej ho hodil z výšky nejméně 165,5 cm na betonovou podlahu pokrytou linoleem a tím mu způsobil zlomeninu lebeční klenby s vpáčením a zlomeninu diafýzy stehenní kosti.

Subjektivní stránkou posuzovaného činu se soudy náležitě zabývaly a ze skutkových zjištění týkajících se způsobu provedení činu, ze slovního projevu, jímž obviněný provázel své jednání, a z okolnosti, že útok směřoval proti malému dítěti, přesvědčivě vyvodily úmysl obviněného ve vztahu k reálně hrozícímu smrtelnému následku. Posuzovaný čin byl jako celek zcela neadekvátní a velmi agresivní reakcí obviněného na to, že v kritickou dobu se dítě chovalo neklidně a nechtělo spát. Agrese byla zaměřena proti šestiměsíčnímu dítěti, které bylo vůči obviněnému zcela bezbranné a jehož tělesná konstituce nebyla dosud vyvinuta tak, aby zaručovala alespoň základní odolnost proti fyzickému násilí. Celé jednání obviněného mělo dvě stádia, v nichž se míra jeho agresivity stupňovala. Obviněný nejprve silně udeřil hlavou dítěte o konferenční stolek, avšak s tím se nespokojil, vytrhl dítě z náruče matky a hodil jeho tělem z výšky přes 1,6 metru proti tvrdé překážce, kterou představovala betonová podlaha pokrytá linoleem. Při tom se obviněný na adresu dítěte vyjádřil slovním projevem, jehož obsah jasně svědčil o tom, že dítě považuje za nechtěné a že si přeje jeho smrt. S takto projeveným přáním obviněného plně korespondovala i povaha posuzovaného jednání a míra jeho razance. Smrtelný následek, který z tohoto jednání reálně hrozil, byl i ze subjektivního hlediska obviněného snadno předvídatelný. Za tohoto stavu není nic nelogického či nepřiměřeného na závěru soudů, že obviněný jednal s úmyslem usmrtit poškozeného a že tedy byla naplněna i subjektivní stránka pokusu trestného činu vraždy. Je tedy jasné, že soudy posoudily skutek v souladu se zákonem a že napadené usnesení Vrchního soudu v Praze není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř.

Výrok o uložení zabezpečovací detence soudy opřely o ustanovení § 100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Zákonné podmínky pro tento postup byly beze zbytku splněny. Obviněný se dopustil trestného činu, který jinak měl povahu zločinu (§ 14 odst. 3 tr. zákoníku). Trestný čin spáchal ve stavu vyvolaném duševní poruchou, která měla povahu těžké asociální poruchy osobnosti (§ 123 tr. zákoníku). Pobyt obviněného na svobodě je nebezpečný, protože duševní porucha obviněného se demonstruje mimo jiné velmi nízkou frustrační tolerancí a agresivními projevy, vůči nimž má obviněný vyvinutý jen nízký práh, z čehož reálně hrozí, že obviněný bude v těchto projevech pokračovat. Projevy agrese obviněného nebyly omezeny jen na prostředí rodiny, konkrétně na vztahy k dětem, jak namítal obviněný v dovolání, ale obecně proti širšímu okolí, jak to Krajský soud v Plzni blíže konkretizoval na str. 34-35 odůvodnění rozsudku. Dostatečnou ochranu společnosti proti agresivnímu jednání obviněného není s to zajistit ochranné léčení. Ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie měly soudy potřebný odborný podklad pro úsudek, že duševní porucha obviněného je léčením prakticky neovlivnitelná. S tím koresponduje zjištění, že agresivního jednání (jiného, než byl posuzovaný čin) se obviněný dopustil i za situace, kdy byl pod kontrolou psychiatrické ambulance. Dosavadní život obviněného je citelně poznamenán opakovanými projevy agrese, které do budoucna nelze účinně eliminovat jinak než zabezpečovací detencí. Osobní poměry obviněného nevykazují nic, co by jejímu uložení bránilo. Obviněný namítl, že výrokem o uložení zabezpečovací detence byl fakticky odsouzen k doživotnímu omezení osobní svobody. K tomu je třeba poznamenat, že zabezpečovací detence sice trvá, dokud to vyžaduje ochrana společnosti, avšak soud nejméně jednou za dvanáct měsíců přezkoumává, zda důvody pro její pokračování ještě trvají (§ 100 odst. 5 tr. zákoníku), přičemž ji může změnit dodatečně na ústavní ochranné léčení (§ 100 odst. 6 tr. zákoníku). Pokud byla obviněnému uložena zabezpečovací detence, je evidentní, že se tak nestalo bez splnění podmínek stanovených zákonem pro její uložení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. l písm. j) tr. ř.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. října 2013


Předseda senátu: JUDr. Petr Hrachovec