7 Tdo 1038/2015
Datum rozhodnutí: 15.09.2015
Dotčené předpisy: § 211 odst. 1 tr. zákoník



7 Tdo 1038/2015-35

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 15. 9. 2015 o dovolání obviněné K. T. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 7 To 77/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 3 T 101/204 takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné K. T. odmítá .

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. 3 T 101/2014, byla obviněná K. T. uznána vinnou dvěma přečiny úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, dalším přečinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byla obviněná odsouzena podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku, § 53 odst. 2 tr. zákoníku, § 62 odst. 1 tr. zákoníku, § 63 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu obecně prospěšných prací ve výměře padesáti hodin. Výrokem podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.

Trestná činnost obviněné spočívala podle zjištění Okresního soudu v Třebíči v podstatě v tom, že obviněná v době od 9. 2. 2012 do 21. 3. 2013 v T. a v místě svého bydliště s různými poškozenými uzavírala smlouvy o úvěru a smlouvy o půjčce, přičemž v žádostech o poskytnutí úvěru uváděla nepravdivé údaje o své majetkové situaci, zejména o výši svých dalších závazků, a v žádostech o poskytnutí půjček předstírala, že má dostatek prostředků k jejich uhrazení a že nemá jiné závazky, ačkoli s ohledem na svou situaci věděla, že nebude schopna půjčky řádně hradit. Výši způsobené škody stanovil Okresní soud v Třebíči v rozsahu nesplacených úvěrů a půjček a tímto způsobem zjistil, že obviněná způsobila přečinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku vedeným v bodě 1 škodu ve výši 131 025 Kč, přečinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku uvedeným v bodě 2 škodu ve výši 32 560 Kč, přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku uvedeným v bodech 3, 6, 7, 8, 9 škodu ve výši 37 322 Kč a přečinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku uvedeným v bodech 4, 5, 10 škodu ve výši 50 800 Kč.

Odvolání obviněné, podané proti celému výroku o vině i trestu, bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 7 To 77/2015, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Obviněná podala prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně. Výrok o zamítnutí odvolání napadla s odkazem na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítla nedostatek subjektivní stránky trestných činů, jimiž byla uznána vinnou. Vyjádřila názor, že svým jednáním nezpůsobila žádnou škodu. Poukázala na to, že pokud v žádostech o úvěr uvedla nějaké nepravdivé údaje, pak z ničeho nevyplývá, že by to mělo vliv na uzavření jednotlivých úvěrových smluv. V této spojitosti zdůraznila, že některé úvěrové smlouvy s ní sjednávala L. K., která o jejích jiných závazcích věděla. Uvedla, že při uzavírání smluv o půjčce nikoho neuvedla v omyl a že výrok o vině přečinem podvodu je založen na vágních proklamacích. Celý odsuzující výrok označila za porušení zásady ultima ratio , neboť jejím trestním stíháním byla řešena čistě občanskoprávní záležitost, v jejímž rámci své závazky plnila, a když se dostala do úpadku, sama požádala o oddlužení insolvenční soud, který jí vyhověl. Obviněná se dovoláním domáhala toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal Krajskému soudu v Brně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší soud shledal, že z hlediska uplatněných námitek je dovolání zjevně neopodstatněné.

Přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy uvede nepravdivé údaje. Čin se posoudí i podle § 211 odst. 4 tr. zákoníku, jestliže jím pachatel způsobí větší škodu.

Přečin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku je dokonán již tím, že pachatel při sjednávání úvěrové smlouvy uvede nepravdivé údaje. Případná okolnost, že následně poskytnutý úvěr je splácen, nemá v této spojitosti žádný význam. Co do subjektivní stránky postačí, že úmysl pachatele zahrnuje jen samotnou nepravdivost údajů uváděných při sjednávání úvěrové smlouvy, a nevyžaduje se úmysl způsobit škodu. Způsobení škody, v posuzovaném případě větší škody, má povahu těžšího následku, je okolností, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby podle § 211 odst. 4 tr. zákoníku, a ve vztahu k této okolnosti postačí podle § 17 písm. a) tr. zákoníku zavinění z nedbalosti.

Z konstrukce ustanovení § 211 odst. 1 tr. zákoníku vyplývá, že pokud je přečin úvěrového podvodu spáchán uvedením nepravdivých údajů při sjednávání úvěrové smlouvy, je dokonán již před uzavřením úvěrové smlouvy. Přečin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku je tzv. předčasně dokonaným trestným činem, což se projevuje právě tím, že je dokonán již ve stádiu, kdy nemá následek v podobě skutečně uzavřené úvěrové smlouvy, v podobě skutečně poskytnutého úvěru, v podobě nesplácených částek apod.

Se zákonnými znaky přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku se tedy míjejí námitky obviněné týkající se nedostatku úmyslu způsobit škodu. V tomto ohledu obviněná dokonala všechny tři trestné činy tím, že v žádostech o úvěr uvedla výrazně nižší měsíční splátky, které byla povinna splácet z titulu jiných závazků, a o tom, že tak činila s plným vědomím a záměrně, nevyvstávají žádné důvodné pochybnosti.

Evidentně bez jakéhokoli opodstatnění jsou námitky zpochybňující význam nepravdivě uvedených okolností pro uzavření jednotlivých úvěrových smluv. Míra zatížení žadatele o úvěr jinými závazky je jedním z hledisek, která poskytovatel úvěru zvažuje při posuzování otázky, zda úvěrovou smlouvu uzavře, s jakými podmínkami tak učiní apod. Naznačený význam toho, zda obviněná měla jiné závazky a jaká byla jejich výše, je potvrzován již samotnou skutečností, že poskytovatelé úvěrů měli tuto otázku zahrnutou do formulářů žádostí o uzavření úvěrových smluv.

Dále je jasné, že na správnost právního posouzení útoků spáchaných vůči společnostem, za které s obviněnou jednala L. K., nemůže mít vliv namítaná okolnost, že L. K. věděla o jiných závazcích obviněné a že tím pádem věděla i o nepravdivosti údajů obviněné. Postavení L. K. spočívalo v tom, že v rámci své vlastní podnikatelské činnosti pracovala pro různé společnosti poskytující úvěry a půjčky a měla od těchto společností zmocnění, aby je zastupovala při sjednávání smluv. Z toho vyplývá, že na uzavírání smluv o úvěru nebo o půjčce byla sama zainteresována prostřednictvím provize, měla tedy zájem na tom, aby smlouvy spíše byly uzavřeny, a proto ponechávala bez povšimnutí údaje obviněné, u kterých mohla rozpoznat jejich nepravdivost a přesto je zastupovaným poskytovatelům úvěrů a půjček prezentovala jako pravdivé. To ukazuje na možnost, že obviněná se dopustila trestného jednání v součinnosti s L. K., avšak rozhodně se nejedná o okolnost vylučující trestní odpovědnost obviněné.

Trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo sebe obohatí tím, že uvede někoho v omyl, způsobí-li uvedeným činem větší škodu.

Omyl poskytovatelů půjček se týkal schopnosti obviněné řádně splácet půjčené částky. V tomto ohledu se poskytovatelům půjček nedostalo informací o skutečné situaci, v níž se obviněná nacházela a která byla podstatně ovlivněna existencí jiných závazků, celkovým nedostatkem finančních prostředků a absencí zdrojů k jejich získávání v odpovídající výši. Tuto svou situaci obviněná zastírala prostřednictvím nepravdivých údajů o tom, že jiné půjčky či závazky (úvěry) nemá, a zároveň tím předstírala svou schopnost splácet přijímané půjčky, ačkoli ve skutečnosti byla schopna hradit je pouze ve výrazně omezeném rozsahu. Výrok o vině je v tomto směru založen na dostatečně konkrétních zjištěních, která rozhodně nejsou jen vágními proklamacemi , jak namítala obviněná.

Přisvědčit nelze námitkám, podle kterých obviněná nezpůsobila žádnou škodu. Pokud soudy považovaly za škodu nesplacenou část úvěrů a půjček, vyjádřily tím skutečnost, že poškozeným se ze strany obviněné nedostalo ekvivalentního protiplnění, které legitimně očekávali při uzavření příslušných smluv. Proto je přijatelný závěr soudů, že šlo o škodu způsobenou trestnými činy. K aplikaci ustanovení § 138 odst. 1 tr. zákoníku na zjištění, v jakém rozsahu zůstaly úvěry a půjčky neuhrazeny, obviněná nic nenamítala, takže Nejvyšší soud neměl v podaném dovolání žádný podklad k tomu, aby se touto otázkou blíže zabýval.

Namítaná zásada ultima ratio vyjadřuje, že trestní právo je krajním prostředkem řešení dotčených vztahů. Jde o projev subsidiarity trestní represe, jak je zakotvena v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Smyslem tohoto ustanovení je vyloučit zbytečnou kriminalizaci jednání, která spadají do rámce soukromoprávních vztahů a jejichž následky jsou snadno napravitelné právě za použití prostředků soukromého práva. V posuzované kauze obviněná za situace, kdy očividně nebyla s to řádně plnit přijímané závazky, v deseti případech prostřednictvím klamavých údajů získala do své dispozice peněžní částky, které navenek měly podobu úvěru nebo půjčky. Použitím klamavých údajů jako prostředku k získání peněz obviněná zřetelně vybočila z rámce soukromoprávních vztahů a její jednání nabylo jasně kriminální povahy. Nic na tom nemění ani namítaná okolnost, že obviněná sama požádala insolvenční soud o oddlužení. To bylo schváleno usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 19. 3. 2014, č. j. KSBR 37 INS 12380/2013-B-12. Obviněná tím ovšem jen řešila situaci, do které se dostala z podstatné části i v důsledku spáchané trestné činnosti. Odsuzující výrok není rozhodnutím, které by jakkoli kolidovalo se zásadou subsidiarity trestní represe a s tím, že trestní postih je krajním prostředkem řešení narušených vztahů.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. září 2015

JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu