7 Tdo 1038/2003
Datum rozhodnutí: 23.09.2003
Dotčené předpisy:




7 Tdo 1038/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 23. 9. 2003 o dovolání obviněného F. S., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 4 To 13/03, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 20 T 22/2001, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 4 To 13/03, bylo podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto mj. odvolání obviněného F. S. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 11. 2002, sp. zn. 20 T 22/2001, kterým byl obviněný uznán vinným pokusem trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1, § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Obviněnému byl uložen podle § 250 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen také peněžitý trest v částce 30.000,? Kč, když podle § 54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců.

Proti usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný shledává nesprávné právní posouzení skutku v následujících skutečnostech: předně obsáhle popisuje průběh trestního řízení, kdy mj. poukazuje na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 3. 2002, sp. zn. 20 T 22/2001, kterým byl obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby zproštěn, když tento rozsudek však byl odvolacím soudem zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Z uvedeného rozhodnutí odvolacího soudu poukazuje obviněný např. na to, že soud druhého stupně se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, avšak mu vytýká nesprávné právní posouzení věci. K uvedeným rozhodnutím pak obviněný obšírně rozvádí úvahy, kterými své rozhodnutí odvolací soud odůvodnil. Z obsahu této části dovolání je především podstatné, že obviněný má výhrady proti té části odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně, kde tento vyslovil svůj názor spočívající v tom, že pokud v dalším řízení nedojde ke změně skutkových zjištění, která považuje soud druhého stupně za úplná a správná, bude namístě uznat obviněného (i spoluobžalovaného B. B.) vinným pokusem trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1, § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. V řízení po vrácení věci se řídil soud prvního stupně právním názorem soudu odvolacího a rozhodl rozsudkem dne 22. 11. 2002, proti kterému bylo podáno odvolání obviněnými, které bylo zamítnuto (viz shora), a je napadeno mimořádným opravným prostředkem ? dovoláním. Jestliže Vrchní soud v Praze ve svém usnesení ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 4 To 13/03, shledal provedené dokazování v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř., tj. zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí, a důkazy podstatné pro posouzení otázek viny a trestu hodnotil v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř., potom obviněný považuje tyto závěry za nesprávné a neodůvodněné a poukazuje na nutnost zabývat se provedeným dokazováním. Názorně pak obviněný na téměř jedenácti stranách dovolání rozvádí výpovědi, které byly v průběhu trestního řízení shromážděny, které potvrzují jím uplatněnou obhajobu, poukazuje na rozpory, se kterými se soudy nevypořádaly, ev. rozpory při nichž soudy neprověřovaly věrohodnost jednotlivých důkazů a dospívá k závěru, že "protože je důkazní stav poměrně komplikovaný a výpovědi jednotlivých svědků rozporuplné, nelze dospět k závěrům, které uvádí ve výroku a odůvodnění rozsudku soud prvního stupně a ke kterým se přiklonil rovněž soud odvolací". Rozsáhlé dovolání obviněný uzavírá konstatováním, že podle jeho názoru nebyly k prokázání jeho viny shromážděny takové důkazy, které by ho jednoznačně usvědčovaly a zjištěný skutkový stav nelze považovat za prokázaný. V takovém případě, kdy nebyl prokázán úmysl obviněného přivodit následek uvedený v trestním zákoně, musí soud aplikovat zásadu in dubio pro reo vyjádřenou v § 2 odst. 2 tr. ř. a zprostit ho obžaloby. Dále poukazuje na porušení ustanovení trestního řádu, která upravují vázanost soudu nižšího stupně právním názorem soudu odvolacího. Závěrem podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení i jemu předcházející vadné řízení zrušil a přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření uvedl, že obviněný v podaném dovolání ve své podstatě namítá nesprávné skutkové závěry vyjádřené ve výroku o vině nalézacího soudu, jehož podobu však nemůže dovolací soud měnit, neboť není soudem třetí instance. Vzhledem k tomu, že obviněný podle názoru státního zástupce podal dovolání z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a shledal, že dovolání je ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné. Dále dovolací soud shledal, že dovolání bylo v souladu se zněním § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. podáno osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce, tj. podle § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podat tehdy, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Toto ustanovení je tedy třeba vykládat ve vztahu ke zjištěnému skutku tak, že o nesprávné právní posouzení může jít jednak v případě, kdy popsaný skutek neodpovídá právní kvalifikaci toho kterého trestného činu, kdy v úvahu přichází právní kvalifikace trestného činu podle jiného ustanovení trestního zákona, anebo v případě, kdy skutek je kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde. Z uvedeného tedy plyne, že prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze vytýkat pouze vady právní, nikoli již vady skutkové. V rámci dovolacího řízení jako řízení o mimořádném opravném prostředku nelze totiž přezkoumávat skutková zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, doplňovat dokazování či provádět hodnocení důkazů, tak jak správně ve svém vyjádření uvedl státní zástupce. Skutková zjištění jsou v řízení o dovolání hodnocena pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. V takovém případě se východiskem pro existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. stává popis skutku obsažený ve skutkové větě výroku o vině. Proto ani námitky obviněného, které směřují do oblasti skutkových zjištění nemohou naplnit dovolací důvod vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Pokud jde o obsáhlé dovolání obviněného, je zřejmé, že se obviněný neztotožnil se zjištěným skutkovým stavem, což je patrno ze shora citovaných pasáží podaného dovolání. Obviněný v podaném dovolání poukazuje na jednotlivé výpovědi, rozpory mezi nimi, vyjadřuje se k jednotlivým důkazům i jejich věrohodnosti, tomu jakým způsobem byly soudem prvního stupně hodnoceny, ke kterým skutečnostem nebylo podle jeho názoru při hodnocení důkazů přihlédnuto a na základě vlastního hodnocení důkazů pak vytváří vlastní skutková zjištění, která však neodpovídají skutkovému zjištění, které učinil soud prvního stupně a se kterým se ztotožnil také soud odvolací. Ta skutečnost, že dovolací důvod vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn formálně, a že odkazem na něj byla snaha docílit jiného skutkového zjištění a následně také změny právní kvalifikace vyplývá např. z pasáže, kde obviněný uvádí, že s ohledem na rozporuplné a komplikované výpovědi nelze dospět k závěrům, které uvádí ve svém výroku a odůvodnění rozsudku soud prvního stupně, či z části, ve které konstatuje, že nebyly shromážděny takové důkazy, které by ho jednoznačně usvědčovaly a zjištěný skutkový stav nelze považovat za prokázaný.

V souvislosti se zjištěním skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, je potřebné uvést, že soud shromážděné důkazy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést a tyto důkazy hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení, které je založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu, jednotlivě i v jejich souhrnu, kdy soud na základě analýzy poznatků o prameni důkazů, závažnosti skutečností, které z těchto důkazů plynou, o jejich souvislostech a návaznosti na jiné skutečnosti a důkazy získává obraz o skutečnosti, která je předmětem dokazování, a tento pochod následně vyjádří v popisu skutku. Právní kvalifikace pak musí odpovídat skutku zjištěnému soudem.

Lze tedy shrnout, že v posuzovaném případě obviněný uplatnil v celém rozsahu pouze takové námitky, které směřují výlučně proti postupu soudu při dokazování nebo proti tomu, jak soud prvního stupně a posléze i soud odvolací provedené důkazy vyhodnotily. Tyto námitky však s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nekorespondují. Je zjevné, že dovolatel v podaném dovolání neuvedl nic, co by nasvědčovalo tomu, že právní kvalifikace skutku je nesprávná. V tomto ohledu tedy citovaný dovolací důvod nebyl naplněn, a proto Nejvyšší soud za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. září 2003

Předseda senátu :

JUDr. Jan Engelmann