7 Tdo 1037/2011
Datum rozhodnutí: 25.08.2011
Dotčené předpisy: § 215a tr. zák.



7 Tdo 1037/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 25. srpna 2011 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného G. G. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. 8 To 82/2011, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 T 62/2010, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. 12. 2010, sp. zn. 9 T 62/2010, byl obviněný uznán vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona, kterého se dopustil tím, že nejméně od měsíce prosince 2004 do 26. 7. 2009 kolem 9:00 hod., kdy došlo k poslednímu napadení, ve společně obývaných bytech a to od prosince 2004 do ledna 2005 v M. , ul. G. a od měsíce února 2005 do měsíce září 2006 v B. , na ul. D. , poté do 26. 7. 2009 na ul. B. v B. , psychicky a fyzicky týral svoji manželku D. G. , a to tak, že ji vulgárně napadal, vyhrožoval zabitím, opařením rychlovarnou konvicí, předstíráním, že ji shodí z balkonu, škrtil ji, žduchal do ní, dával facky, sprchoval horkou vodou, ohrožoval ji činkami a hrozil, že jí vyrazí mozek z hlavy, vyhrožoval uřezáním nohou, rukou, prstů, naporcováním do mrazáku, ponižoval, že nic neumí, bránil jí ve styku s jejími rodiči, takto jednal i v přítomnosti jejich nezletilého syna A. G. , přičemž jeho jednání vyvrcholilo dne 25. 7. 2009, kdy po poškozené při rodinné oslavě v domě, kde žijí její rodiče, v M. , ul. G. , hodil láhev vína a dal jí facku poté, co se zastala nezletilého syna, přičemž poškozená z důvodu obavy o svůj život a zdraví vyhledala dne 26. 7. 2009 ve večerních hodinách s nezletilým synem pomoc v organizaci S. B. , přičemž poškozené svým jednání způsoboval zejména psychickou újmu, neboť lékařské ošetření nikdy nevyhledala, a u poškozené se projevovaly známky posttraumatické stresové poruchy v důsledku jednání obviněného.

Podle § 215a odst. 2 tr. zákona byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 36 měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 roků. Podle § 226 písm. b) tr. ř. byl obviněný zproštěn obžaloby ohledně dalšího skutku, kterým měl podle obžaloby spáchat stejný trestný čin ve vztahu k svému nezletilému synovi A. G. , když soud I. stupně vzhledem k neprokázané intenzitě jednání obviněného dospěl k závěru, že skutek není trestným činem.

Odvolání obviněného proti rozsudku soudu I. stupně, bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. 8 To 82/2011, zamítnuto podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítá, že od počátku trestnou činnost popírá, nabízel soudu důkazy, avšak i za této situace byl uznán vinným. Soudům vytýká, že se nedostatečně vypořádaly s otázkou, zda skutek dosahoval takového stupně společenské nebezpečnosti, aby se ve smyslu § 3 odst. 2 tr. zákona jednalo o trestný čin. Jednoznačně odmítá fyzické napadání, přičemž je poněkud prudší povahy s hlasitějšími verbálními projevy, které někdo může považovat za velice nevhodné, ale rozhodně nemohou naplnit skutkovou podstatu trestného činu.

Jedná se podle jeho názoru o jedinečný případ, kdy tato jedinečnost spočívá ve specifickém charakteru osobních vztahů mezi ním a jeho manželkou. Ani jeden z nich nepopřel, že by mezi nimi nedocházelo k občasným konfliktům projevujícím se hádkami, výhrůžkami, slovními urážkami, ale tyto manželské konflikty se vždy po nějaké době opakovaně urovnávají a je obnovováno společné soužití. Tak tomu bylo i při posledním konfliktu dne 25. 7. 2009, kdy se manželka uchýlila do S. , poté se přestěhovala i s nezletilým synem do svého domu v M. , ale ani ne po měsíci obnovili společnou domácnost, ve které žijí doposud. Oba mají zájem na dalším trvání manželského soužití, protože jim přináší sociální a ekonomické výhody a ani zahájení trestního stíhání nevedlo k rozpadu manželství. To uvedla i manželka u hlavního líčení, kde zopakovala, že jeho trestní stíhání jí způsobuje závažné sekundární újmy, neboť je ženou v domácnosti a došlo by tak k ohrožení životní úrovně celé rodiny.

Obviněný poukázal také na vyjádření své manželky, že byla k podání trestního oznámení neustále naváděna svými rodiči, kterým nejde o jejich spokojené manželství, ale chtěli se ho zbavit, když velice dobře ví, že jeho manželka je lehce ovlivnitelná a poté by ji určitě přesvědčili, aby na ně převedla svůj rodinný dům.

Obviněný rovněž uvedl, že jeho manželka dala opakovaně zřetelně najevo, že si nepřeje pokračování trestního stíhání a vypovídala v hlavním líčení v jeho prospěch, což svědčí podle obviněného o tom, že jeho odsouzením by byly silně zasaženy její individuální zájmy, které převažují nad zájmem státu na potrestání pachatele trestného činu. Jeho manželka přitom vůbec netušila, že trestní stíhání není vázáno na její souhlas a sama se vyjádřila tak, že vůbec netušila co její neuvážené jednání způsobí. V závěru dovolání obviněný odkázal na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 2523/10 a navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že argumentace obviněného v převážné míře směřuje mimo uplatněný důvod dovolání, neboť popírá, že se skutku dopustil. K námitce obviněného, že jeho manželka nesouhlasí s jeho trestním stíháním, protože by jí to jako ženě v domácnosti působilo ekonomické potíže, státní zástupce uvedl, že obviněný tím v podstatě říká, že on může jejího závislého postavení zneužívat, protože je živitelem rodiny. Státní zástupce považuje také za důvodný závěr soudu, že nevraživost rodičů manželky vůči obviněnému pramení nikoli z nich, ale ze samotného obviněného, zejména proto, jakým způsobem se chová k jejich dceři.

Za námitku odpovídající uplatněnému důvodu dovolání státní zástupce považuje pouze tvrzení obviněného, že se soudy nevypořádaly s otázkou společenské nebezpečnosti činu. S odkazem na str. 6-7 rozsudku považuje ale státní zástupce hodnocení společenské nebezpečnosti soudem I. stupně za zcela dostatečné, přičemž poukázal na zjištěnou obavu poškozené o vlastní život, která ji vedla k vyhledání útočiště u organizace S. a na způsobenou psychickou újmu. Proto navrhl, aby bylo dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Obviněný v dovolání uplatnil, v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., námitku odpovídající tomuto důvodu dovolání, a to nedostatečný stupeň společenské nebezpečnosti jeho jednání, jako materiální podmínky trestnosti činu podle § 3 odst. 1 tr. zákona. Protože hlediska určující konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost jsou v ustanovení § 3 odst. 4 tr. zákona uvedeny jen příkladmo, lze pod uplatněný důvod dovolání podřadit i další námitky obviněného, které vlastně tvoří podstatu dovolání.

Podle uvedeného ustanovení § 3 odst. 4 tr. zákona stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činů a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Obviněný v dovolání ale nezpochybňuje hodnocení těchto demonstrativně uvedených kriterií spoluurčujících konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti jeho jednání. Své dovolací námitky založil na obsahu odůvodnění nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 2523/10, jehož jednotlivé části, včetně doslovných citací, vztahuje také na tuto svoji trestní věc. S názorem obviněného, že i na jeho trestní věc dopadají závěry uvedeného nálezu, se ale Nejvyšší soud neztotožnil.

Především ani Ústavní soud nezpochybňuje závažnost tzv. domácího násilí a potřebu jeho kriminalizace ve skutečně závažných případech. O tom, že se v případě obviněného o závažný případ zejména psychického týrání jedná, nemá ani Nejvyšší soud žádné pochybnosti, když se jednání podrobně popsaného ve výroku o vině dopouštěl po dobu více než 4 a 1/2 roku, až vše vyvrcholilo dne 25. 7. 2009 fyzickým útokem, po kterém se poškozená z obavy o svůj život a zdraví uchýlila do azylového centra S.

Rozhodnutí Ústavního soudu bylo mj. založeno i na skutečnosti, že v jím projednávaném případě byla poškozená v důsledku nesprávného poučení v přípravném řízení uvedena v omyl, že trestní stíhání jejího manžela je podmíněno udělením jejího souhlasu, a žila tak v mylném přesvědčení, že jeho zpětvzetím může kdykoliv dosáhnout zastavení trestního stíhání. S tím pak souviselo i její pozdější vyjádření k motivu její lživé usvědčující výpovědi v přípravném řízení, kdy chtěla manžela pouze postrašit a přimět jej k polepšení, nikoliv mu ale způsobit odsouzení za trestný čin. Soudy však přesto tuto její svědeckou výpověď po chybném poučení použily jako hlavní usvědčující důkaz.

V případě obviněného G. G. ale k takto vadnému poučení poškozené nedošlo. Obviněný si je toho vědom, a proto v dovolání v této souvislosti uvádí, že poškozená netušila, že trestní stíhání není vázáno na její souhlas a netušila co její neuvážené jednání způsobí. To je ale v rozporu se skutečností, když na její souhlas s trestním stíháním nebyla vůbec dotazována a je obecně známou skutečností, že trestní oznámení se podává právě za účelem dosažení trestního stíhání a odsouzení dané osoby jako pachatele trestného činu. S obviněným tvrzenou neuvážeností jednání poškozené pak nekoresponduje ani skutečnost, že poškozená již v roce 2004 podala u soudu žalobu o rozvod manželství, kterou ale po šesti měsících vzala zpět, po předmětném jednání obviněného sama přes non-stop linku kontaktovala intervenční centrum S. , kde se posléze z obavy o svůj život a zdraví na několik dní i se synem uchýlila, a vedle trestního oznámení podala dne 3. 8. 2009 i návrh na nařízení předběžného opatření ( zákaz vstupu obviněného do společného obydlí ), kterému soud vyhověl. V případě obviněného G. G. pak výpověď poškozené rovněž nebyla hlavním usvědčujícím důkazem, což ve věci řešené Ústavním soudem vyvolalo také jeho vážné pochybnosti o hodnocení důkazů obecnými soudy. K tomu pak přistoupily i pochybnosti o zákonnosti uloženého trestu, a to z důvodu nezákonného vymezení délky doby páchání trestné činnosti, což ale v případě G. G. rovněž nenastalo.

Ústavní soud pak ve věci řešené uvedeným nálezem dospěl k závěru o nepatrném stupni společenské nebezpečnosti jednání pachatele vzhledem ke konkrétním a jedinečným okolnostem daného případu. Jeho jedinečnost přitom spatřoval zejména ve specifickém charakteru osobních vztahů mezi danými manžely, u nichž dochází k občasným konfliktům projevujícím se hádkami, výhrůžkami, slovními urážkami i brachiálním napadáním, které nedosahuje intenzity ublížení za zdraví. Tyto manželské problémy se ale vždy urovnávají, je obnovováno manželské soužití, které trvá již 31 let, a oba manželé mají zájem na jeho dalším trvání, protože jim to přináší sociální a ekonomické výhody.

V případě obviněného G. G. se ale nejedná o takovýto jedinečný případ konfliktního manželství v podstatě dvou stejně konfliktních osob, jejichž jednání je ve své podstatě vzájemné, a tak je taky jimi chápáno. Naopak vztah obviněného a poškozené je zjevně zcela nevyvážený, kdy konfliktní jednání, výhrůžky, slovní urážky či fyzické útoky, vychází pouze ze strany obviněného a jeho manželka je jejich neodporujícím cílem v plně podřízené roli. To vyplývá nejen např. z výpovědi svědkyně R. F. (sestra poškozené), ale je plně v souladu s psychiatrickým hodnocením obviněného jako patologicky strukturované osobnosti s egocentrickými rysy a se snahou o dominanci a manipulaci vůči svému okolí. O nevyváženosti vztahu obviněného a poškozené svědčí také znalecké zjištění, že tato v důsledku jeho jednání jeví známky posttraumatické stresové poruchy.

Jedinečnost případu řešeného Ústavním soudem spočívala také v tom, že se konfliktní jednání odehrávalo pouze mezi manžely jako dospělými osobami, a nemělo tedy žádný negativní dopad na psychiku jejich dětí, když tyto již byly dospělé a žily samostatně. Obviněný G. G. se ale daného jednání dopouštěl i před svým nezletilým synem, a dokonce i vůči němu, a toto jeho jednání, rovněž podle znaleckého zjištění, vedlo k narušení psychiky jejich syna, k jeho zvýšené psychické labilitě a k projevům psychomotorického neklidu. Lze proto jen doufat, že obnovené soužití obviněného s poškozenou bude skutečně pevnou zárukou pro zdárný vývoj jejich nezletilého syna, jak obviněný tvrdí v dovolání.

Ústavní soud v uvedeném nálezu kladl důraz i na to, že v daném jedinečném případě byly odsouzením pachatele silně zasaženy individuální zájmy jeho manželky, když potrestání jejího manžela by vedlo ke ztrátě jeho zaměstnání a tím i k citelnému ohrožení životní úrovně celé rodiny. Proto v daném případě shledal silnou kolizi mezi legitimními právy stěžovatelky, a mezi společenským zájmem na trestním stíhání pachatele trestného činu, přičemž v daném případě shledal zájmy stěžovatelky za převažující svým významem.

Ve shodě s tím také obviněný G. G. namítá v dovolání, že jeho trestní stíhání způsobuje závažné sekundární újmy, neboť jeho manželka je ženou v domácnosti, došlo by k ohrožení životní úrovně celé rodiny a jeho odsouzením tak byly silně zasaženy individuální zájmy poškozené.

Nejvyšší soud předně nesdílí názor, že šťastný rodinný život zajišťují především materiální statky, na které obviněný klade takový důraz. Není také žádnou výjimkou, že osoby topící se v materiálním bohatství, žijí ve své podstatě nešťastný život plný citového a psychického strádání. Nejvyšší soud shledává záruku šťastného manželství především v hlubokých citových vazbách mezi členy rodiny, v manželství založeném na takových hodnotách, jako je vzájemná láska, úcta, pomoc, tolerance a pochopení. Především tyto hodnoty jsou zárukou, že mezi manžely nedochází k fyzickému nebo psychickému násilí a právě takováto harmonická rodina je i zárukou zdárného vývoje dětí.

Pokud však obviněný shledává i ve svém případě jedinečnost v tom, že jeho trestní stíhání ohrožuje životní úroveň celé rodiny a způsobuje tak závažné sekundární újmy, je třeba uvést, že narozdíl od případu řešeného Ústavním soudem, obviněnému nehrozí ztráta zaměstnání, neboť je podnikatelem, v rozvoji jeho podnikatelských aktivit mu nebrání ani odsouzení, které není spojeno s bezprostředním omezením jeho osobní svobody, ale jen s hrozbou trestu. Navíc odsouzení obviněnému nijak nebrání v tom, aby nadále svoji rodinu plně materiálně zajišťoval jako doposud, a nemůže tak dojít k namítané sekundární újmě a ohrožení životní úrovně rodiny, samozřejmě za situace, že obviněný zajištění své rodiny nepodmiňuje právě tím, že bude zbaven trestní odpovědnosti za své jednání. V takovém případě by bylo nutno připomenout, že materiální zabezpečování rodiny není závislé jen na dobré vůli obviněného, ale zákon v tomto směru stanovuje i určité povinnosti.

Nedůvodnost tvrzení obviněného, že jeho trestní stíhání způsobuje závažné sekundární újmy, pak vyplývá i z jeho tvrzení, v souladu s daným nálezem Ústavního soudu, že došlo k obnovení manželského soužití, že toto soužití je pokojné, oba je uspokojuje, mají zájem na jeho pokračování a toto soužití je i pevnou zárukou pro zdárný vývoj jejich nezletilého syna. Nutno ocenit tento pozitivní přístup obviněného, nicméně samotné obnovení manželského soužití neznamená automaticky beztrestnost jeho předchozího jednání, když se ani nejedná o jedinečný, a tedy mimořádný případ, o kterém rozhodl Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 2523/10. Ten byl mimo výše uvedeného jedinečný také v mimořádné procesní aktivitě poškozené, která neprojevila jen zájem na nepokračování trestního stíhání jejího manžela, ale společně s ním podala i odvolání.

Nelze rovněž přehlédnout, a obviněný to také v dovolání uvádí, že poškozená je osobu snadno ovlivnitelnou.V souvislosti se znaleckým závěrem o egocentrických rysech osobnosti obviněného, projevujících se snahou o dominanci až manipulací s jeho okolím, je pak naopak jeho odsouzení a hrozba trestem zárukou, že v budoucnu nedojde k opakování trestné činnosti. Vedle zajištění ochrany poškozené a jejich syna, jej současně bude posilovat v jeho úsilí o udržení obnoveného manželského soužití, které bude pokojné, bude oba manžele uspokojovat a zabezpečovat co možná nejlepší podmínky i pro zdárný, zejména psychický vývoj jejich nezletilého syna. Nejvyšší soud proto není toho názoru, že by v daném případě prosazení trestní normy mohlo způsobit více škody než užitku, jak to Ústavní soud zmínil v odůvodnění nálezu, na kterém obviněný založil své dovolací námitky. Na rozdíl od trestní věci řešené Ústavním soudem, kdy se jednalo o jedinečný případ, jde ve věci obviněného o naprosto standardní případ týrání, naplňující také materiální znak trestného činu, kterým byl uznán vinným.

Nejvyšší soud proto dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. srpna 2011

Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš