7 Tdo 1037/2003
Datum rozhodnutí: 29.10.2003
Dotčené předpisy:




7 Tdo 1037/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 29. října 2003 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného L. S., které podal proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 3. 2003, sp. zn. 5 To 79/2003, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 2 T 371/2002, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 30. 12. 2002, sp. zn. 2 T 371/2002, byl obviněný (společně se spoluobviněným V. N.) uznán vinným trestnými činy loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. zák. Podle § 234 odst. 1 tr. zák. byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na 4 ½ roku se zařazením pro jeho výkon podle § 39c odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 3. 2003, sp. zn. 5 To 79/2003, byla odvolání státního zástupce a obviněného L. S., proti rozsudku soudu prvního stupně, zamítnuta podle § 256 tr. ř.

Proti usnesení odvolacího soudu podal L. S. řádně a včas dovolání z důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že neměl v úmyslu zmocnit se za užití násilí cizí věci poškozeného, ale domoci se splnění uzavřené dohody, když byl poškozeným podváděn a tento si ponechával víc peněz než mu náleželo. Nepopírá, že poškozeného zbil, když peníze dobrovolně nevypořádal, ale nečinil tak v úmyslu zmocnit se cizí věci ale proto, aby mu poškozený vrátil peníze, které mu dluží. Je proto toho názoru, že skutková zjištění nasvědčují, že se jednalo o trestný čin vydírání a nikoliv o loupež. Navrhl proto, aby bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno a věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí.

Podáním ze dne 11. 9. 2003 obviněný sám doplnil dovolání o námitky ohledně nevyslechnutí jím navržených svědků K. a K., ohledně způsobu nabytí jeho majetku jakož i ohledně dalšího trestního stíhání pro trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. (ČTS:OR6-942/OHK32-Ma-2002) a domáhá se také v tomto směru přezkoumání Nejvyšším soudem v rámci podaného dovolání.

V dalším podání ze dne 1. 10. 2003 obviněný vytýká soudu I. stupně, že věděl o trestném činu podvodu podle § 250 tr. zák., měl ho odsoudit i za tento trestný čin a uložit mu trest souhrnný. Nesouhlasí proto s výrokem o uložení trestu úhrnného. Dále namítá, že výpověď poškozeného A. K. je lživá, že vyšetřovatel zmanipuloval výpovědi spoluobviněného V. N. a svědkyně M. M., jejíž výslech (stejně jako K. a K.) požadoval ve svém odvolání.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve vyjádření k dovolání uvedl, že se opírá jen o skutkové námitky směřující proti hodnocení důkazů, vyvozeným skutkovým zjištěním a nikoli proti vadám právního posouzení již stabilizovaného skutku. Navrhl proto, aby bylo dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto.

Obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, spočívá-li napadené usnesení na nesprávném právním posouzení skutku, nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolací soud se proto nezabýval námitkami obviněného ohledně nevyslechnutí navržených svědků a průběhu trestního stíhání, protože tyto zpochybňují zjištěný skutkový stav, který je však v dovolacím řízení nezpochybnitelný a pro dovolací soud závazný v tom smyslu, že jej nemůže měnit, ale toliko posuzovat, zda naplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Pro řízení o tomto dovolání jsou pak bez významu i námitky ohledně způsobu nabytí majetku obviněným a jeho trestního stíhání za trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák., protože se jedná o jinou trestní věc, než která je předmětem dovolacího řízení. Totéž platí i o námitce o neuložení souhrnného trestu, kde v případě splnění zákonných podmínek dojde k uložení tohoto trestu v řízení o trestném činu podvodu podle § 250 tr. zák.

Namítá-li však obviněný v dovolání podaném prostřednictvím obhájce, že poškozeného nezbil v úmyslu zmocnit se cizí věci ale proto, aby mu vrátil peníze, které mu dlužil a mělo být proto jeho jednání posouzeno jako trestný čin vydírání a nikoli jako trestný čin loupeže, jde o námitku proti právnímu posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Soudem I. stupně bylo po skutkové stránce zjištěno, že obviněný L. S. mj. tloukl poškozeného gumovou hadicí i dřevěnou latí, přičemž po něm požadoval částku 30.000,- Kč. Domáhá-li se obviněný dovoláním právního posouzení skutku jako trestný čin vydírání podle § 235 tr. zák., jednalo by se o tento trestný čin podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., protože použití gumové hadice a latě k útoku, tj. předmětů které činí útok proti tělu důraznějším, je třeba ve smyslu § 89 odst. 5 tr. zák., považovat za spáchání tohoto trestného činu se zbraní. Pachateli tohoto trestného činu hrozí podle § 235 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody na dvě léta až osm let. Podle § 41 odst. 2 tr. zák. by se tak jednalo o zvlášť závažný úmyslný trestný čin, protože zákon na něj stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby osm let. Za situace, kdy za stejných podmínek byl obviněný uznán vinným zvlášť závažným úmyslným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., s trestní sazbou na dvě léta až deset let, je zřejmé, že by případná změna právní kvalifikace jednání obviněného nemohla zásadně ovlivnit jeho postavení. Uložený trest odnětí svobody v trvání čtyři a půl roku je trestem uloženým pod polovinou trestní sazby § 234 odst. 1 tr. zák. a stejně tak i trestní sazby § 235 odst. 2 tr. zák.

Dovolání jako mimořádný opravný prostředek slouží k nápravě závažných procesních a právních vad rozhodnutí uvedených v § 265a tr. ř., pokud projednání dovolání a náprava případných vad povede k takovému výsledku, že se situace obviněného podstatně změní. V daném případě se však obviněný dovoláním domáhá takové změny právní kvalifikace žalovaného jednání, kdy by i v případě vyhovění dovolání Nejvyšším soudem přicházelo v úvahu v podstatě shodné nové rozhodnutí soudu o uloženém trestu. Z hlediska ustanovení § 61 a § 62 tr. zák. by se nijak nezměnilo ani postavení obviněného v případě rozhodovaní o podmíněném propuštění z výkonu uloženého trestu. Projednání dovolání by tak nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, když by se podstatně nezměnila závažnost spáchaného trestného činu, uložený trest a ani další důsledky z rozhodnutí o vině a trestu vyplývající. Protože otázka rozlišování mezi trestnými činy loupeže a vydírání je rovněž dlouhodobou soudní praxí již vyřešena, nejde ve věci ani o otázku po právní stránce zásadního významu. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. října 2003

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš