7 Tdo 103/2009
Datum rozhodnutí: 12.02.2009
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.




7 Tdo 103/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 12. února 2009 o dovolání obviněného J. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. 4 To 91/2008, v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 1 T 85/2006 t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 28. 1. 2008, sp. zn. 1 T 85/2006, byl obviněný J. K. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák. Obviněný byl odsouzen podle § 222 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák. bylo vysloveno zabrání věcí v rozsudku konkrétně uvedených.

Zároveň podle § 226 písm. c) tr. ř. byl obviněný zproštěn obžaloby Okresního státního zastupitelství Brno-venkov ohledně dalších skutků.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla J. S. a Z. B. , a. s., odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byla V. z. p. ČR odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti citovanému rozsudku soudu I. stupně podal odvolání státní zástupce do zprošťujícího výroku a obviněný proti výroku o vině a trestu. Krajský soudu v Brně svým rozsudkem ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. 4 To 91/2008, rozhodl tak, že z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák., ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozené organizaci Z. B. , a. s. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl odvolací soud tak, že obviněnému za trestné činy ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. a trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., ohledně nichž zůstal napadený rozsudek nedotčen, byl obviněnému uložen podle § 222 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let a podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byla poškozená Z. B. , a. s., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání státního zástupce zamítnuto.

Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný J. K. řádně a včas podaným dovoláním.

Obviněný dovolání směřuje do výroku o vině a trestu a uplatňuje důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Používá stejnou argumentaci jakou již užil v odvolání. Namítá, že se daného jednání nedopustil, že obě rozhodnutí nemají oporu v provedeném dokazování a nemají ani oporu v oblasti právního hodnocení obou soudů v našem trestním hmotném právu ani v procesním postupu soudu II. stupně. Soud II. stupně odkázal, co se týče trestného činu ublížení na zdraví, na argumentaci soudu I. stupně ohledně právních závěrů týkajících se vyhodnoceného skutkového děje, který ale, jak se domnívá obviněný, nebyl přesně ozřejměn, neboť nebyly provedeny veškeré důkazy. Rovněž namítá, že již zjištění v rámci přípravného řízení jsou v rozporu s obžalobou a zejména samotný postup orgánů PČR trpí závažnými nedostatky a je v příkrém rozporu s § 2 odst. 5 tr. ř. S danými nedostatky se nevypořádaly ani soudy, když následně nerespektovaly § 2 odst. 6 tr. ř. a chybně postupovaly i při hodnocení provedených důkazů. Následně je namítáno, že soud I. stupně se nevypořádal řádným způsobem se skutečností, že nábojnice a náboje předložené k odbornému vyjádření z oboru kriminalistiky, nekorespondují s obsahem a nálezem uvedeným v protokolu o ohledání místa činu ze dne 26. 10. 2005, který obsahuje záznam o balistických stopách. Na svou podporu cituje výpovědi svědků pprap. I. H. , D. P. , Ing. P. B. , pprap. A. M. , J. K. a H. E. Dále namítá, že nebyly zajištěny daktyloskopické stopy z nábojnic a že nebyl použit na místě činu v O. služební pes, ačkoli v S. nasazen byl. Z protokolu o ohledání místa činu vyplývá, že veškeré nálezy balistických stop se nachází v okruhu 130 cm, přičemž takovéto seskupení balistických stop je nelogické a nemožné. Z protokolu je rovněž zřejmé, že nebyla nalezena žádná střela odpovídající náboji ráže 22, ale pouze 3 střely, co do váhy diabolkové náboje, nemající ani v součtu váhu jediné střely ráže 22. Z odborného vyjádření ze dne 20. 1. 2006 vyplývá, že se na obviněném nepodařily najít povýstřelové zplodiny, jež by byly totožné s výtěrem z nábojnice č. 1 nebo č. 2. Z výpovědí svědků policistů je zřejmé, že na místě činu pracovala na zajištění důkazních prostředků i zcela autonomní vyšetřovací skupina PČR, která v dané věci prováděla vlastní šetření, avšak výsledky tohoto šetření nejsou součásti spisového materiálu. Tímto postupem mělo dojít k porušení § 33 tr. ř. Na základě výše uvedených skutečností podal obviněný trestní oznámení na příslušníky PČR pprap. H. a Ing. B. pro podezření ze spáchání trestného činu křivé výpovědi podle § 175 odst. 2 tr. zák. a zneužívání pravomocí veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. c) tr. zák. Toto trestní oznámení bylo vyhodnoceno státním zástupcem jako součást obhajoby a postoupeno Krajskému soudu v Brně. Ten se s tímto vůbec nevypořádal a danou skutečnost ignoroval. Je namítáno, že úřední záznam ze dne 3. 3. 2006, tj. úřední záznam o podání vysvětlení svědkem O. P. , byl pořízen v rozporu s trestním řádem, neboť orgány přípravného řízení úmyslně falšovaly důkazy a skutečnosti uvedené v tomto úředním záznamu se nemohou zakládat na pravdě. Soud I. stupně měl minimálně pořídit grafologický rozbor podpisu svědka a ne automaticky vycházet z jeho výpovědi, když při hlavním líčení popřel podpis úředního záznamu. Nalezená samonabíjecí malorážka nikdy nebyla v držení obviněného a o tom, jakým způsobem se dostala pod seník mezi obce O. a S. , kde byla dne 14. 9. 2006 nalezena, nemá obžalovaný ponětí. Soud I. stupně neprovedl jediný věrohodný důkaz, kterým by ho s uvedenou malorážkou nějakým způsobem spojoval. Závěrem uvádí, že byla nalezena malorážka ráže 22, avšak zkoumána byla zbraň s jiným výrobním číslem, což je v hrubém nijak neopodstatněném rozporu. Obviněný nesouhlasí s hodnocením svědeckých výpovědí J. S. a P. P. v otázce střílení do oken domu na ulici Z. v O. Namítá, že ze sond průchodu střel vyplývá, že svědkyně S. nemohla být objektivně zasažena nějakou střelou, je nejasné vůči kterým osobám byla event. střelba prováděna a zda vůbec vůči nějaké konkrétní osobě směřovala. Popis skutkových zjištění soudem I. stupně postrádá závěr o přesném zjištění místa pobytu osob s náležitým vyjádřením, zda reálně mohlo dojít k zásahu střelbou. Soud I. stupně se rovněž nezabýval otázkou světelných poměrů v místnostech, v níž se měly v době střelby tyto osoby nacházet. Zarážející je i závěr, že se na místo činu měl obviněný vracet opakovaně, nejméně ve dvou případech, a vždy střílet do oken poškozené ze stejného postu, jak vyplývá z nálezu balistických střel, ač to vzhledem ke tmě, mlze a k tomu, že na místo činu přijíždí automobilem, který řídí pod vlivem alkoholu není možné. Z toho všeho je zřejmé, že není bez jakýchkoliv pochybností zřejmé, že trestný čin popsaný pod bodem 1 rozsudku spáchal obviněný. Je namítán i extrémní nesoulad ve věci, zejména, že konkrétní zjištěný skutkový stav z něhož vycházel soud I. stupně a následně na něm založil závěr o jeho vině, v žádném případě neumožňoval, aby skutek byl právně kvalifikován jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. Obviněný namítá, že na zavinění ve formě nepřímého úmyslu nelze usuzovat z dosavadních skutkových zjištění. Srozumění s následkem jeho jednání nelze dovozovat jen z toho, že vyhrožoval poškozené, a to ani v případě, že by verbální výhrůžka byla podpořena demonstrativní střelbou, pokud by se jí vůbec obžalovaný dopustil osobně. Co se týká otázky viny, pak soud I. stupně chybně zjistil skutkový stav věci, nerespektoval § 2 odst. 6 tr. ř. a nesprávně postupoval i při hodnocení provedených důkazů. Soud porušil zásadu oficiality, § 2 odst. 4 tr. ř., když nešetřil práv obviněného a zásadu zjištění skutkového stavu věci, § 2 odst. 6 tr. ř., neboť nezjistil skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí. Vzhledem k výše uvedenému, se obviněný domnívá, že nemohl být na základě takto provedeného důkazního řízení a zjištění skutkového stavu věci uznán vinným. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud obě uvedená rozhodnutí, tj. rozsudek Okresního soudu Brno-venkov a rozsudek Krajského soudu v Brně, v bodech, kterými byl uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. zrušil a vrátil věc nalézacímu soudu k novému rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného úvodem shrnula dosavadní průběh řízení a dovolací námitky obviněného. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedla, že slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Je přitom třeba vycházet ze skutkového stavu zjištěného soudem, nikoliv ze skutkového stavu, jehož se domáhá obviněný. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tudíž nelze podřadit námitky, v nichž se obviněný snaží dosáhnout změny skutkových zjištění soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání nemůže být založeno na tom, že dovolatel nesouhlasí s tím, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění na jejich podkladě dovodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Uplatněné výhrady obviněného napadají samotná skutková zjištění, rozsah provedeného dokazování soudy obou stupňů a způsob hodnocení důkazů z jejich strany. Z obsahu dovolání je zřejmé, že je vyjadřován nesouhlas s hodnocením důkazů, trvá se na vlastní skutkové verzi o tom, že se skutku, tak jak je popsán ve výroku rozsudku, vůbec nedopustil a v závislosti na takové verzi se snaží zpochybnit závěr o správnosti právní kvalifikace trestného činu. Z povahy vytýkaných vad je zřejmé, že mají výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoliv hmotně právních, a že obviněný neuplatnil žádnou konkrétní námitku, kterou by bylo možné považovat z hlediska uplatněných důvodů dovolání za relevantní. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocení a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž mezi nimi není žádný rozpor. Proto neobstojí ani námitky obviněného týkající se extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku či existence opomenutých důkazů. Obviněným uplatněné námitky nejsou podřaditelné pod zákonný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) ani l) tr. ř. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a současně navrhla, aby takto bylo podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud předně zjistil, že vedle důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podal obviněný dovolání i podle písm. l) tohoto ustanovení zákona, byť jej přímo v dovolání neuvádí. Učinil tak však citací že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.

Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) - g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) - k). Ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., v alternativě o kterou opřel své dovolání obviněný, nepřicházelo v daném případě v úvahu, neboť by mělo své místo pouze pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného a k jeho zamítnutí nebo odmítnutí z tzv. procesních důvodů uvedených v § 253 odst. 1 resp. odst. 3 tr. ř. V trestní věci obviněného však je naprosto zřejmé, že Krajský soud v Brně odvolání obviněného projednal a rozhodl o něm rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. a to poté, co napadený rozsudek přezkoumal podle § 254 odst. 1, 3 tr. ř. Obviněným uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tak v dané věci není naplněn, protože v uplatněné alternativě vůbec nepřichází v úvahu.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též "jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud proto shledal, že obviněný podal dovolání z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., protože jeho konkrétní námitky neodpovídají ani uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.

Uplatněné dovolací námitky směřují zcela do oblasti skutkových závěrů. Obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů a z nich plynoucí závěry. Uplatňuje stejné námitky jaké již použil ve svém odvolání. Namítá především nevěrohodnost výpovědi svědků J. S. a P. P. Pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř nelze podřadit ani namítané porušení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť dovolací soud není oprávněn přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.

Z celého obsahu rozsáhlého dovolání obviněného je zřejmé, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek považuje v podstatě za další odvolání, když podrobně rozebírá některé důkazy, cituje části spisu, následně provádí vlastní hodnocení důkazů a nabízí dovolacímu soudu vlastní verzi průběhu skutkového děje, odlišné od zjištění soudů v původním řízení. Zpochybňuje tak nejen samotný průběh skutkového děje jak byl zjištěn již soudem I. stupně, ale i samotnou skutečnost, že pachatelem daného činu byl právo on. Přitom jeho námitky jsou nejen zcela mimo uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale z podstatné části se také týkají okolností, které jsou pro věc nepodstatné, resp. nemají žádný význam.

Již odvolací soud k poukazu obviněného na rozpory výpovědí svědků s úředními záznamy o podaném vysvětlení jasně uvedl, že úřední záznam o podaném vysvětlení slouží pouze k posouzení toho, zda osoby které podaly vysvětlení mohou k předmětnému skutku uvést některé skutečnosti, či nikoliv. Tyto úřední záznamy, že však není možné použít jako důkazy, k nimž by bylo možno přihlížet a hodnotit je spolu s dalšími důkazy. Přesto obviněný v dovolání opět poukazuje na obsah vysvětlení O. P. , cituje jej a namítá jeho lživost včetně obviňování orgánů činných v přípravném řízení z falšování důkazů, ač se o žádný důkaz nejedná. Obdobně obviněný poukazuje na rozpory mezi výpověďmi svědkyně J. S. v průběhu hlavního líčení a obsahem vysvětlení, která podala v řízení přípravném. K této námitce proto Nejvyšší soud obviněného odkazuje na obsah ustanovení § 158 odst. 5 tr. ř., z něhož jasně vyplývá k čemu úřední záznam slouží a také, že nemůže být v řízení před soudem použit jako důkaz.

Bez významu je také námitka obviněného, že samonabíjecí malorážka nikdy nebyla v jeho držení a neví jakým způsobem se dostala pod seník, kde byla nalezena. Také tuto námitku obviněný uplatnil již v odvolání a odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že podle skutkových zjištění uvedených pod bodem 1) rozsudku soudu I. stupně obviněný vystřelil z dlouhé střelné zbraně nezjištěného typu, z čehož je zřejmé, že soud I. stupně nevzal za prokázané, že by obžalovaný vystřelil ze samonabíjecí malorážky.

Konkrétně obviněný pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1, § 222 odst. 1 tr. zák., který je dovoláním napadán, spáchal podle rozsudku soudu I. stupně tím, že dne 25. 10. 2005 v době kolem 22.00 hodiny, v obci O. , okr. B. v. , na ulici Z. , opakovaně vystřelil na poškozenou J. S. , z nelegálně držené dlouhé střelné zbraně nezjištěného typu, když stála u okna v prvním poschodí domu, a vyhrožoval jí vulgárními slovy ve spise uvedenými, že je všechny zavraždí, přičemž do oken domu na poškozenou vystřelil celkem 4 rány, kdy k zasažení poškozené jen šťastnou shodou okolností na straně poškozené nedošlo, neboť tato se kryla za zdí, a svým jednáním způsobil majitelce domu, poškozené J. S. , škodu poškozením oken a žaluzií ve výši cca 9.536,- Kč.

Soudy obou stupňů při svém rozhodování vycházely zejména z výpovědi poškozené J. S. , která byla podporována dalšími důkazy. Z její výpovědi vyplynulo, že jednoznačně jako střelce identifikovala obviněného, když jej viděla jak střílí a hlaveň směřovala do okna, resp. mířil do okna, kde byla, přičemž také názorně ukázala, že zbraň přiložil k očím. Viděla-li jej poškozená při střelbě, je zřejmé, že se v době střelby musela nacházet na místě, kde mohla být přímo zasažena střelou. Způsob střelby pak vyplývá i z fotodokumentace a nákresu domu s vyznačením průstřelů oken, kdy dvě střely byly směřovány do dolního okraje oken. Stopy po průstřelech oken jakož i zajištěné střely pak spolehlivě prokazují způsobilost střelby obviněného ke způsobení těžké újmy na zdraví a vyvrací jeho námitku, že ze zjištění soudu nevyplývá možnost zasažení poškozené střelou.

Tyto skutečnosti vylučují existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěním, resp. jejich následným hmotně právním posouzením. Soud I. stupně provedl ve věci rozsáhlé dokazování, z něhož skutkové závěry uvedené v bodě 1) rozsudku logicky a nezvratně vyplývají. Tyto závěry soudu nemůžou zpochybnit dovolací námitky obviněného o nezajištění daktyloskopických stop na nábojích z místa činu, či nenasazení služebního psa, o nemožnosti seskupení balistických stop nebo neúplného ztotožnění stop povýstřelových zplodin.

Pokud pak obviněný v závěru dovolání namítá, že srozumění s následkem nelze dovozovat z toho, že poškozené vyhrožoval, a výhrůžka byla provázena demonstrativní střelbou, je zřejmé, že tato námitka rovněž vychází z jiného, než soudy zjištěného skutkového stavu. Z výše uvedeného vyplývá, že se v žádném případě nejednalo o pouhou demonstrativní, ale o cílenou střelbu. Ostatně i Ústavní soud ČR v nálezu sp. zn. III. ÚS 1076/08 uvedl, že závěr o eventuálním úmyslu lze učinit např. z toho, zda byla střelba vědomě zacílena do prostoru, kde se nacházela oběť.

Na základě shora uvedeného je tedy zřejmé, že obviněný nenapadá správnost hmotně právního posouzení skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, ale správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a tedy i úplnost provedeného dokazování, správnost hodnocení důkazů a v důsledku toho i správnost a úplnost skutkového stavu. Takovými námitkami však deklarovaný důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně není naplněn (shodně viz rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02, III. ÚS 282/03, resp. č. 36/2004, str. 289, Sb. rozh. tr.). Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný.

Nejvyšší soud ve shodě s citovanými rozhodnutími Ústavního soudu a svou konstantní judikaturou opakuje, že jako soud dovolací není obecnou třetí instancí, určenou ke komplexnímu přezkumu napadených rozhodnutí, ale je na podkladě zákonného zmocnění oprávněn přezkoumávat napadená rozhodnutí jen z důvodů taxativně vymezených v ustanovení § 265b tr. ř., mezi kterými samotný přezkum skutkových zjištění soudu prvního stupně, resp. druhého stupně, nefiguruje.

Jediným důvodem opodstatňujícím zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění může být pouze případ existence tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé. Nejvyšší soud tedy v posuzovaném případě zkoumal k námitce obviněného, zda nedošlo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy, vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů. Nezjistil ale žádný důvod pro závěr o existenci zmíněného nesouladu. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Své závěry o vině soudy obou stupňů přesvědčivě odůvodnily. Z obsahu spisu a z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že soudy svůj závěr o vině obviněného opřely zejména o svědecké výpovědi J. S. , P. P. a S. N. Pro úplnost je nutno uvést, že důkazy provedené soudy hodnocené v souhrnu i jednotlivě vedly ke zjištění skutkového stavu o němž nebyly důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí soudů. Nejvyšší soud tedy dodává, že soudům obou stupňů nelze nic vytýkat, pokud jde o rozsah provedeného dokazování a následné vyhodnocení provedených důkazů.

Na základě uvedených důvodů bylo dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. února 2009

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš