7 Tdo 1028/2005
Datum rozhodnutí: 05.10.2005
Dotčené předpisy:




7 Tdo 1028/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 5. října 2005 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného V. K., které podal proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 1. 2005, sp. zn. 50 To 385/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 3 T 3/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. 3 T 3/2004, byl obviněný uznán vinným, že dne 27. 6. 2003 kolem 20:30 hod. v obci S. okr. R., před svým domem, vyzbrojen vzduchovou puškou, hrubě neslušnými výrazy urážel a vyzýval na veřejném prostranství stojící L. H., K. H., a J. H., aby od jeho domu odešli, a dále jim vyhrožoval zastřelením, pokud neodejdou, přičemž se vzduchovou puškou na shora jmenované mířil. Tímto jednáním spáchal trestné činy výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., za což byl odsouzen podle § 235 odst. 1, § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 3 let s uložením omezení spočívajícím ve styku s poškozenými. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému uložen také trest propadnutí věci, a to 1 ks vzduchové pušky ČZ.

K odvolání obviněného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 10. 1. 2005, sp. zn. 50 To 385/2004, zrušil podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu I. stupně toliko ve výroku o trestu a nově podle § 259 odst. 3 tr. ř. uložil obviněnému podle § 235 odst. 1, § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. uložil obviněnému také trest propadnutí věci, a to 1 ks vzduchové pušky ČZ.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že se v daném případě nejedná o trestný čin ale pouze o přestupek, v čemž spatřuje nesprávné právní posouzení skutku.

Konkrétně pak obviněný poukazuje na to, že v průběhu celého trestního stíhání namítal nesprávnost právní kvalifikace a nenaplnění skutkových podstat trestných činů kladených mu za vinu. Přitom poukazoval na to, že to byl on, kdo byl napaden a celá záležitost byla proti jeho osobě a jeho majetku jednostranně a účelově zinscenována. Ani orgány P.ČR ve Z. nebyly schopny doložit, zda se dané skutky skutečně dne 27. 6. 2003 staly, a nezabývaly se otázkou, zda uvedené skutky nezpůsobili právě rodinní příslušníci H., kteří stáli na veřejně přístupném pozemku, nikdo jim nebránil jej opustit a navíc se domáhali vstupu na soukromý pozemek násilným cloumáním vrat, oplocením a trháním oken na hospodářském stavení. Jediným důkazním prostředkem tak byla pouze jednostranná tvrzení rodinných příslušníků, aniž byl zkoumán skutečný stav věci a dlouhodobě narušené vzájemné vztahy. Ke konfliktům docházelo již v minulosti, vždy byly způsobeny rodinou H., ale soud I. stupně nepřipustil doložení spisového materiálu P.ČR, která uvedené skutky řešila jako přestupek. Obviněný byl pod neustálým cíleným tlakem ze strany poškozených, kteří záměrně vyvolávali konflikty s cílem psychicky obviněného vydírat. V celém řízení se nepodařilo ani prokázat, že by obviněný použil jakékoliv hanlivé výrazy a měl úmysl použit zbraň, když o ní věděl, že je nefunkční a vyplývá to také ze znaleckého posudku.

Na základě uvedených skutečností má obviněný za to, že napadené rozhodnutí vychází z nesprávného právního posouzení skutku a navrhl, aby bylo v celém rozsahu zrušeno a byl obžaloby zproštěn, protože především z důvodu nízké společenské nebezpečnosti se nejedná o trestný čin ale spíše o přestupek.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve vyjádření k dovolání uvedl, že uplatněnému důvodu dovolání odpovídá toliko obecně formulovaná námitka, že skutek není trestným činem a mohl by být příslušným orgánem posouzen nejvýše jako přestupek. Soudy zjištěné jednání jak po stránce formální, tak i po stránce materiální ale nepochybně naplňuje skutkové podstaty daných trestných činů podle § 235 odst. 1 a § 202 odst. 1 tr. zák. Nefunkčnost zbraně, kterou bylo poškozeným vyhrožováno, byla soudem odpovídajícím způsobem zohledněna tím, že neshledal u vydírání podmínky § 88 odst. 1 tr. zák. pro použití vyšší trestní sazby podle § 235 odst. 2 písm. c) tr. zák. Státní zástupce proto navrhl, aby bylo dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z obsahu dovolání je zřejmé, že je z podstatné části založeno nikoli na námitkách hmotně právních ale na námitkách skutkových, které v rámci dovolacího řízení nelze uplatňovat a nemůžou založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Nejvyšší soud se proto nezabýval skutkovými námitkami obviněného, že to byl on, kdo byl napaden a jednalo se o zinscenovanou záležitost vůči jeho osobě, že poškození se domáhali vstupu na jeho soukromý pozemek tím, že cloumali vraty a oplocením a trhali okna na hospodářském stavení, že nebylo prokázáno použití hanlivých výrazů z jeho strany a konečně, že to byli poškození, kteří záměrně vyvolávali konflikty a psychicky jej tak vydírali.

Tyto námitky jsou totiž zaměřeny proti hodnocení důkazů provedeného soudy v původním řízení a proti zjištěnému skutkovému stavu na hodnocení důkazů založenému. Z podstatné části je tak tvrzení obviněného o nízkém stupni společenské nebezpečnosti jeho jednání založeno na jiných skutkových okolnostech, než byly soudem I. stupně zjištěny v průběhu dokazování u hlavního líčení a posléze potvrzeny soudem odvolacím.

Protože ale námitka obviněného, že jednání kladené mu za vinu není trestným činem z důvodu nízké společenské nebezpečnosti, ale toliko přestupkem, je námitkou proti právnímu posouzení skutku ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dovolací soud se touto námitkou zabýval, ale zjistil, že je zjevně neopodstatněná.

Tuto námitku uplatnil obviněný již v odvolání, přičemž odvolací soud dospěl k závěru, že přes okolnosti případu svědčící ve prospěch obviněného, není společenská nebezpečnost jeho jednání snížena natolik, aby se jednalo toliko o přestupek. Odvolací soud přitom zohlednil jako okolnosti snižující společenskou nebezpečnost jednání obviněného to, že výhrůžky nebyly realizovatelné vzhledem k nefunkčnosti použité zbraně a poškození měli možnost z místa odejít, jak je opět namítáno i v dovolání. Současně ale odvolací soud konstatoval, že tyto okolnosti soud I. stupně správně zohlednil tím, že neuplatnil odst. 2 písm. c) ustanovení § 235 tr. zák. Soud I. stupně v tomto směru dospěl k závěru, že použití zbraně obviněným v daném případě nezvyšuje podstatně stupeň společenské nebezpečnosti činu a vzhledem k ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. nelze jeho jednání kvalifikovat shodně s obžalobou jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., ale pouze podle § 235 odst. 1 tr. zák. Soud I. stupně se zabýval také hodnocením osoby obviněného, kde sice zjistil, že jde o osobu trestně bezúhonnou, ale zároveň osobu konfliktní, kdy za dobu jeho bydlení v obci S. od roku 1996 vzniklo několik sousedských sporů, které měly příčinu v jeho nesnášenlivé povaze a orgány P.ČR je vedeno několik spisů, kde je v některých v postavení poškozeného a v některých v postavení podezřelého, přičemž mezi spoluobčany není příliš oblíben.

Závěr o tom, zda je dán odpovídající stupeň společenské nebezpečnosti (tzn. materiální podmínka trestnosti činu), je závěrem právním. Z ustanovení § 3 odst. 1 tr. zák. v souvislosti s ustanovením § 1 tr. zák. vyplývá, že stupeň společenské nebezpečnosti odpovídající trestnému činu je v zásadě dán již tím, že daný čin porušuje nebo ohrožuje zájmy chráněné trestním zákonem. K nenaplněnosti materiální podmínky trestnosti činu lze proto dojít pouze v případě, že jiné okolnosti (demonstrativně uvedené v § 3 odst. 4 tr. zák.) snižují společenskou nebezpečnost natolik, že dosahuje pouze nepatrného stupně (§ 3 odst. 2 tr. zák.) a na druhé straně jiné okolnosti naopak společenskou nebezpečnost činu nezvyšují. Není-li tomu tak, lze okolnosti svědčící ve prospěch pachatele zhodnotit při ukládání trestu v rámci polehčujících okolností podle § 33 tr. zák.

Tak tomu bylo i v daném případě, kdy již soud I. stupně dosavadní trestní bezúhonnost obviněného a jeho vědomost o nefunkčnosti zbraně z hlediska snížení stupně společenské nebezpečnosti zhodnotil v mírnější právní kvalifikaci jeho jednání pouze podle § 235 odst. 1 tr. zák. Ale vzhledem k hrubému narušení zájmu na ochraně veřejného pořádku, důstojnosti, cti a svobodné vůle občanů, kdy obviněný je navíc konfliktní osobou, neshledal v jeho jednání takový nedostatek společenské nebezpečnosti, aby se nejednalo o trestný čin a zhodnotil okolnosti svědčící v jeho prospěch v uložení pouze podmíněného trestu odnětí svobody. Odvolací soud pak uložením ještě mírnějšího trestu, víc ve prospěch obviněného zohlednil, jako okolnosti snižující stupeň společenské nebezpečnosti jeho jednání, nerealizovatelnost vyhrůžky a možnost poškozených odejít z místa, jakož i jeho dosavadní trestní bezúhonnost a menší závažnost následku jeho jednání. Neshledal však, že by všechny tyto okolnosti natolik snižovaly společenskou nebezpečnost jednání obviněného, aby se nejednalo o trestný čin.

S tímto rozhodnutím odvolacího soudu se Nejvyšší soud ztotožnil, když při hodnocení stupně společenské nebezpečnosti jednání obviněného podle § 3 odst. 4 tr. zák. nelze vedle již uvedeného přehlédnout, že daným způsobem jednal vůči poškozeným zcela bezdůvodně z nevraživosti k nim a se značnou agresivitou, přičemž se jednání dopustil v přímém úmyslu podle § 4 písm. a) tr. zák. Touto námitkou obviněného se přitom řádně zabýval již soud odvolací a v samotném dovolání ji pak založil na jiném průběhu skutkového děje, než byl zjištěn soudem I. stupně a potvrzen soudem odvolacím. Dovolání obviněného proto Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.



P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 5. října 2005

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš