7 Tdo 101/2011
Datum rozhodnutí: 23.03.2011
Dotčené předpisy: § 302 tr. ř.



7 Tdo 101/2011-26

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 23. března 2011 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného A. A. K. , které v řízení proti uprchlému podala jeho obhájkyně Mgr. Michaela Kasper Beňová, advokátka se sídlem Lysá nad Labem, Masarykova 1250/50, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2010, sp. zn. 13 To 253/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 3 T 16/2010, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2010, sp. zn. 13 To 253/2010, a rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 14. 6. 2010, sp. zn. 3 T 16/2010, včetně řízení které mu předcházelo a bylo vedeno proti obviněnému jako proti uprchlému.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Nymburce přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í


Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 14. 6. 2010, sp. zn. 3 T 16/2010, byl v řízení proti uprchlému podle § 305 a násl. tr. ř., obviněný uznán vinným trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená K. S. odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti citovanému rozsudku soudu I. stupně podala obhájkyně obviněného odvolání, které Krajský soud v Praze v řízení proti uprchlému usnesením ze dne 17. 8. 2010, sp. zn. 13 To 253/2010, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

Usnesení odvolacího soudu napadla obhájkyně obviněného řádně a včas podaným dovoláním, ve kterém uplatnila důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spatřuje v tom, že nebyly splněny podmínky pro řízení proti uprchlému podle § 302 a násl. tr. ř., a pokud přesto bylo řízení proti uprchlému konáno, byla tím obviněnému znemožněna účast u hlavního líčení a veřejného zasedání. Namítá, že v řízení nebylo prokázáno, že se obviněný vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině, nebo tím, že se skrývá. Samotný pobyt v cizině nemůže být důvodem pro řízení proti uprchlému, navíc obviněný je polský státní příslušník, má kdykoliv právo vrátit se domů do Polska a nemůže být za to sankcionován ani mu v tom nelze bránit. Aby mohl být stíhán jako uprchlý, muselo by být prokázáno, že do Polska odcestoval ve snaze uprchnout nebo se vyhnout trestnímu stíhání. Navíc nebyla provedena ani dostatečná šetření o jeho současném pobytu, a ani o adrese jeho pobytu v Polsku, aby mu tam mohlo být doručováno.

Existence důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je spatřována v tom, zda se vůbec jedná o trestný čin podle § 257 odst. 1 tr. zákona, když soudem zjištěná výše škody v částce 12.000,- Kč vychází pouze z nevěrohodného odborného vyjádření pracovníka Škoda Auto, že hodnota materiálu na opravu poškození vozidla je v této částce. Jde tedy o vyjádření servisu jiné značky než poškozeného vozu a soud při určení výše škody nevzal v úvahu hodnotu poškozeného vozidla. Podle nabídky autobazaru se obdobná vozidla prodávají za cenu kolem 46.000,- Kč, a výše škody, ze které vycházel soud, by znamenala pokles hodnoty celého automobilu asi o jednu čtvrtinu. Rozhodující je ale skutečná škoda na věci, za kterou lze považovat zmenšení hodnoty věci vyjádřitelné v penězích. Je proto otázkou, zda se v daném případě vůbec jedná o trestný čin.

Obhájkyně obviněného proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu, případně i soudu I. stupně a příslušnému soudu podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že soudy postupovaly v rozporu s trestním řádem, pokud rozhodly, že se obviněný pobytem na neznámém místě v Polsku vyhýbá trestnímu stíhání a jsou tak splněny podmínky pro konání řízení proti uprchlému. Vypátrání pobytu obviněného nebylo věnováno náležité úsilí a soudy se spokojily se zjištěním, že se obviněný nezdržuje na adrese určené v České republice pro doručování a po zániku povolení k pobytu se vrátil zpět do Polské republiky. Jiné šetření k místu a důvodu pobytu obviněného v cizině nebylo provedeno, přičemž státní zástupkyně poukázala na možnosti pátrání podle § 378a tr. ř. za využití Schengenského informačního systému. Postup soudů je přitom v příkrém rozporu se zjištěním o zániku povolení k pobytu obviněného na území České republiky, protože z této informace v žádném ohledu nemohly nabýt přesvědčení, že se v cizině zdržuje právě proto, aby se vyhýbal trestnímu stíhání.

K námitkám ohledně zjištění výše škody Nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že v případě poškození motorového vozidla je nutno vycházet z ceny, za kterou se toto vozidlo v době a místě činu obvykle prodává, tj. je nutno zjistit o jakou hodnotu se cena vozidla snížila, což je rozdíl cen vozidla před a po poškození. Teprve až poté, nelze-li škodu takto zjistit, je možné vycházet z účelně vynaložených nákladů na uvedení vozidla v předešlý stav jeho opravou. Přitom poukázala na rozhodnutí publikované pod č. 32/1994 Sb. rozhodnutí trestních. Vzhledem k stáří vozidla, které bylo vyrobeno v roce 1999, byť obviněný provedl poměrně velký zásah do jeho laku (rýhu), nemohlo to podle státní zástupkyně zásadně ovlivnit cenu vozidla. Protože se ale nejednalo pouze o drobné poškození laku vozidla, lze postupovat podle výkladového stanoviska Nejvyššího soudu (publikované pod č. 45/2006 Sb. rozhodnutí trestních), protože nelze mít za to, že přelakováním vozidla v autoservisu se mohla výrazněji zhodnotit cena poškozeného automobilu. Účelně vynaložené náklady na uvedení věci do původního stavu ale nesmí přesáhnout cenu věci v době a místě činu, což se v této věci nestalo. Tuto námitku ohledně výše škody proto státní zástupkyně nepovažuje za důvodnou.

S ohledem na vadu řízení proti uprchlému ale navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a Okresnímu soudu v Nymburce přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud předně zjistil, že námitky uvedené v dovolání odpovídají uplatněným důvodům dovolání, napadené usnesení a předcházející řízení proto podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Protože otázka možného porušení ustanovení o přítomnosti obviněného na jednání soudu přichází v úvahu i v případě vedení řízení proti uprchlému bez splnění zákonných podmínek tohoto způsobu řízení, Nejvyšší soud zkoumal, zda v daném případě rozhodl již soud I. stupně důvodně o tom, že se ve věci bude konat řízení proti uprchlému.

Podle § 302 tr. ř. lze řízení proti uprchlému konat proti tomu, kdo se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá. Je tedy zřejmé, že základní podmínkou konání tohoto řízení je, že se daná osoba vyhýbá trestnímu řízení, a to buď tím, že pobývá v cizině, nebo se skrývá na území České republiky. Pobyt v cizině tedy musí být motivován snahou vyhnout se trestnímu řízení.

Soud I. stupně rozhodl usnesením ze dne 18. 5. 2010, sp. zn. 3 T 16/2010 (č. l. 44 tr. spisu), že podle § 305 tr. ř. bude trestní řízení obviněného nadále vedeno jako proti uprchlému, když zjistil, že se nezdržuje na adrese trvalého pobytu, nepodařilo se mu doručit trestní příkaz ani na adresu uvedenou obviněným pro doručování, podle šetření policie delší dobu nebydlí v místě trvalého bydliště a byt na adrese určené pro doručování je prázdný. Dále soud I. stupně vycházel ze zjištění, že obviněný odcestoval zpět do Polska a povolený pobyt na území České republiky mu již zanikl. Soud také vzal v úvahu, že obviněný je státním příslušníkem Polské republiky, ale Policii ČR neuvedl adresu bydliště ve svém domovském státě, evidentně se tak podle jeho názoru pobytem na neznámém místě, nebo v zahraničí vyhýbá skončení této trestní věci .

Podstatnými skutečnostmi z nichž soud I. stupně vycházel, tak bylo zjištění, že již nebydlí na jím udané adrese, podle zjištění policie odcestoval zpět do Polské republiky a podle zprávy cizinecké policie mu již zaniklo povolení k pobytu na území České republiky.

Pokud z uvedených zjištění vyplývá závěr, že obviněný jako občan cizího státu po zániku jeho povolení k pobytu opustil území České republiky, závěr soudu I. stupně, potvrzený soudem odvolacím, že se obviněný pobytem na neznámém místě nebo v zahraničí vyhýbá trestnímu stíhání, nemá žádnou reálnou oporu. Vedení řízení proti uprchlému pak nemůže odůvodnit ani skutečnost, že příslušnému orgánu obviněný neoznámil novou adresu pro doručování. Dosud zjištěné skutečnosti tak neprokazují, že by se obviněný v úmyslu vyhnout se trestnímu řízení buď skrýval na území České republiky, nebo pobýval v cizině, zvláště za situace, že mu zaniklo povolení k pobytu na území České republiky. Jeho případný návrat do Polské republiky proto nelze hodnotit jako snahu vyhnout se trestnímu řízení pobytem v cizině podle § 302 tr. ř., když jak Nejvyšší soud zjistil šetřením na Ministerstvu vnitra ČR, byl pobyt obviněného na území ČR ukončen již 27. 10. 2009, tj. ještě před rozhodnutím soudů obou stupňů. Každý má přitom právo kdykoliv se vrátit do svého domovského státu, nebrání-li tomu zákonné důvody.

Již soud I. stupně přitom nevyužil všechny možnosti k zjištění pobytu obviněného, a to např. dotazem u jeho přítelkyně N. B. , anebo prostřednictvím Policie ČR ze Schengenského informačního systému podle § 378a tr. ř., jak na to poukázala státní zástupkyně ve vyjádření k dovolání.

Řízení proti uprchlému neumožňuje obviněnému osobně realizovat jeho právo na obhajobu a je závažným zásahem do průběhu trestního řízení. Mělo by být proto v zásadě konáno až po vyčerpání všech dostupných prostředků sloužících k zajištění přítomnosti obviněného, které v konkrétním případě přichází v úvahu. Nejvyšší soud přitom poukazuje i na judikaturu Ústavního soudu ČR, podle které ustanovení § 302 a násl. tr. ř. o řízení proti uprchlému představují výrazné omezení principu spravedlivého řízení, a nesmí být proto zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena, například k urychlení vyřízení věci (viz nález Ústavního soudu ČR sp. zn. 123/1996).

Jestliže v této trestní věci celé řízení před soudem I stupně i soudem odvolacím proběhlo v nepřítomnosti obviněného jako řízení proti uprchlému, ač pro takovéto řízení nebyly splněny podmínky ustanovení § 302 tr. ř., byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení i veřejném zasedání o odvolání. Proto Nejvyšší soud shledal ve věci existenci uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.

V rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nesprávné právní posouzení namítáno ve vztahu k zjištění výše škody podle ustanovení § 89 odst. 12 tr. zákona, když způsobení škody nikoli nepatrné (nejméně 5.000,- Kč) je formálním znakem skutkové podstaty trestného činu poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zákona, jímž byl obviněný uznán vinným. V daném případě soud I. stupně opřel své zjištění o výši škody 12.000,- Kč, o odborné vyjádření technika prodejny vozidel Škoda Auto. Z tohoto odborného vyjádření vyplývá, že na základě fotodokumentace poškození předmětného vozidla a protokolu o ohledání místa činu (včetně vozidla), pracovník prodejny stanovil hodnotu materiálu na opravu poškození vozidla v jejich provozovně na 12.000,- Kč.

Podle § 89 odst. 12 tr. zákona při stanovení výše škody se vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav.

Výklad tohoto zákonného ustanovení Nejvyšší soud sjednotil stanoviskem (ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. Tpjn 304/2005, publikovaným pod č. 45/2006, sešit č. 8 Sbírky soudních rozhodnutí .). ve kterém uvedl, že rozhodujícím hlediskem, podle kterého ze tří kritérií obsažených v ustanovení § 89 odst. 12 tr. zákona bude stanovena výše škody způsobené trestným činem v případě poškození věci, je skutečnost, zda lze zjistit cenu, za kterou se věc, jež je předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Posouzení této skutečnosti je závislé na konkrétním druhu a charakteru poškozené věci (případně její části) a na tom, zda existují překážky, které výrazně znesnadňují použití uvedeného kriteria nebo vzhledem k nimž není účelné, hospodárné ani výstižné stanovit škodu porovnáním ceny věci před poškozením a po něm. Stanovení výše škody podle účelně vynaložených nákladů na uvedení věci do stavu před jejím poškozením tedy přichází v úvahu zejména tehdy, pokud je z okolností zřejmé, že výše způsobené škody je ve značném nepoměru ve srovnání s celkovou cenou poškozené věci, nebo jde o poškození části většího funkčního celku, které se neprojeví na jeho prodejní ceně (např. poničení kapoty motorového vozidla, rozbití jeho oken, světlometů apod.). Při tomto způsobu stanovení výše škody je třeba od nákladů vynaložených na opravu poškozené věci odečíst částku odpovídající zhodnocení věci oproti jejímu stavu před poškozením.

V daném případě se nejedná o případ poškození části většího funkčního celku, kdy podle fotodokumentace a ohledání vozidla, rýha na laku vozidla (o tlouště 2 mm ve střední části vozu od víčka nádrže ke zpětnému zrcátku a kříž 20x 20 cm u zadního okénka) se neprojeví na jeho prodejní ceně. Soud I. stupně tedy vycházel při stanovení výše škody z účelně vynaložených nákladů na uvedení poškození vozidla do stavu před jeho poškozením, aniž by použil první kriterium pro stanovení výše škody podle § 89 odst. 12 tr. zákona, tj. rozdíl ceny předmětného vozidla v době a místě před jeho poškozením a cenou vozidla poškozeného. Konkrétní výši škody také stanovil pouze na základě odborného vyjádření pracovníka prodejny vozidel (nikoliv servisu jak uvedl odvolací soud), která představuje hodnotu materiálu na opravu tohoto poškození v provozovně Škoda Auto, což nevyjadřuje účelně vynaložené náklady na uvedení laku auta do stavu před jeho poškozením. Z tohoto odborného vyjádření není ani zřejmé, zda se jedná skutečně o hodnotu materiálu nutného pouze k opravě daného poškození, zda bylo uvažováno o nutnosti přestříkání celých poškozených částí vozidla, atp. Především je ale nutno výši škody stanovit v souladu s ustanovením § 89 odst. 12 tr. zákona, tj. opatřením odborného vyjádření, které bude vycházet z rozdílu mezi cenou vozidla před jeho poškozením, za kterou se tento typ vozidla daného stáří v místě a době poškození obvykle prodává, a cenou tohoto vozidla po jeho poškození obviněným, tj. o kolik se jeho prodejní cena v daném místě a čase v důsledku poškození snížila.


Nejvyšší soud tak ve věci shledal naplnění důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože soud I. stupně postupoval v rozporu s hmotně právním ustanovením § 89 odst. 12 tr. zákona, ale také existenci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., a proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 23. března 2011 Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš