7 Tdo 1007/2013
Datum rozhodnutí: 27.11.2013
Dotčené předpisy: § 250 odst. 1,2 tr. zák.



7 Tdo 1007/2013-33

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl dne 27. listopadu 2013 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného MUDr. M. K. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 55 To 355/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 2 T 320/2009, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. 2 T 320/2009, byl obviněný MUDr. M. K. uznán vinným trestným činem podvodu dle § 250 odst. 1, 2 tr. zákona a byl odsouzen podle § 250 odst. 2 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zákona mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zákona mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu lékařského povolání na dobu 3 roků. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.

Obviněný se uvedeného trestného činu dopustil tím, že (zkráceně) v době od měsíce února roku 2001 do měsíce května roku 2006, v rozporu s ustanovením § 11 odst. 1 písm. e) zák. č. 48/1997 Sb. a § 15 odst. 10 zák. č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění účinném do 31. 8. 2008, v O. , na ul. Š. , jako lékař ordinace endokrinologie a metabolismu vystavoval recepty na odběr anabolik osobám, které se u něj nechaly zaregistrovat jako jeho pacienti, ačkoliv se prokazatelně ve většině případů jednalo o osoby bez subjektivních zdravotních problémů, kdy důvodem jejich návštěv a registrace byla zejména ta skutečnost, že se jednalo o osoby aktivně provozující posilování v posilovnách a předmětná léčiva potřebovaly pro rychlejší nárůst svalové hmoty a zlepšení dýchání při této jejich sportovní aktivitě, když tato léčiva nebyla volně v lékárnách v prodeji a k jejich vydání bylo třeba lékařského předpisu lékaře specialisty, přičemž v případě, že u některých osob by množství vykázaných léčiv mohlo vzbudit u příslušných zdravotních pojišťoven podezření, rozepisoval pro tyto osoby léčiva i na jiné své zaevidované pacienty, kteří jeho ordinaci již přestali navštěvovat, případně předpisy léků co do množství na ně byly nízké, a to buď s jejich vědomím nebo i bez jejich vědomí, a dále tato léčiva z uvedeného důvodu vykazoval i na osoby, které jeho ordinaci nikdy v minulosti nenavštívily, ale na základě zneužití jejich jmen a osobních údajů, jež mu osoby u něj již zaregistrované jako pacienti-zájemci o předpisy léků poskytly, zaevidoval i tyto bez jejich vědomí a fyzické přítomnosti v ordinaci do své zdravotní evidence a současně na ně vykazoval příslušným zdravotním pojišťovnám i své lékařské výkony, přičemž za vypsání receptu v některých případech za tuto svoji službu po žadatelích požadoval částky od 100 Kč do 300 Kč v hotovosti bez vystavení jakéhokoliv dokladu o platbě, přičemž těmito neoprávněnými předpisy léků s vyznačením hrazení příslušnou zdravotní pojišťovnou, jejich uplatněním uvedenými osobami v lékárnách v době jejich sedmidenní platnosti po vystavení lékařem a výběrem léčiv s následnou úhradou těchto léčiv lékárnám zdravotními pojišťovnami, způsobil za uvedené období škodu v celkové výši nejméně 161.967,96 Kč, to konkrétně: České národní zdravotní pojišťovně, nyní České průmyslové zdravotní pojišťovně, škodu ve výši 20.627,74 Kč, Revírní bratrské pokladně Zdravotní pojišťovně, škodu ve výši 115.276,48 Kč, Vojenské zdravotní pojišťovně ČR, škodu ve výši 7.723,30 Kč, Hutnické zaměstnanecké pojišťovně, nyní České průmyslové zdravotní pojišťovně, škodu ve výši 14.242,44 Kč a Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR, škodu ve výši 4.098 Kč, přičemž se jednalo o zcela konkrétní případy podrobně uvedené ve skutkové větě.

Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci usnesením ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 55 To 355/2012, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soudy se podle něj měly především zabývat tím, zda byla existence tvrzené škody v řízení dostatečně prokázána, jakož i bylo jejich povinností vypořádat se se všemi hmotně právními předpoklady vzniku nároku na náhradu škody. Škoda měla být podle obviněného v řízení bez pochybností prokázána, přičemž pouhé tvrzení zdravotních pojišťoven nelze mít podle něj za dostatečný důkaz pro závěr o vzniku škody. Obviněný vyjadřuje kategorický nesouhlas se závěry nalézacího soudu, který ve svém odůvodnění na str. 11 uvedl, že nemá důvod pochybovat a ověřovat, zda léčiva byla či nebyla proplacena, je to dle soudu zcela evidentní, vyplývá to z vyjádření poškozených subjektů . Poukázal na to, že odvolací soud se shodnou námitkou týkající se prokázání existence škody, uplatněnou již v odvolání, vůbec nezabýval. Obviněný se neztotožnil se závěry soudu I. stupně, že škoda byla dostatečně odvozena od výše finančních prostředků, o nichž zdravotní pojišťovny tvrdily, že je vyplatily, aniž byl k tomuto tvrzení proveden další důkaz. Soud podle obviněného svou úvahou v podstatě nahradil chybějící důkazy ohledně vzniku a existence škody, která se musí posoudit podle všech hledisek, která s pojmem škoda spojují civilní kodexy. V této souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 923/2009 k problematice škody v trestním právu. Pojem škody je podle něj třeba vykládat obdobně, jak je chápána v odvětvích práva soukromého, tj. jako újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného, jež je obecně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi a lze ji napravit. Není tedy podle něj možné, aby nastala situace, kdy by v civilním řízení nebyl obviněný shledán povinným k náhradě škody, přičemž by v trestním řízení byl shledán vinným z činu, jehož jedním ze znaků je způsobení škody. V této souvislosti pak obviněný dovozuje z relevantní judikatury Ústavního soudu, že nebyla dodržena zásada subsidiarity trestní represe. Je přesvědčen, že škoda v jeho případě nebyla vůbec prokázána, neboť tvrzené vyplacení finanční částky je doloženo jen na základě tvrzení pojišťoven, kterým nelze přiznat trestně právní ochranu, když škodu nelze určit, poškozené organizace jednají ledabyle a v rozporu se zásadou vigilantibus iura, neuplatňují řádně nároky v jiných řízeních a poskytnutí takové ochrany je podle obviněného v rozporu se zásadou ultima ratio.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a odvolacímu soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl, popřípadě aby Nejvyšší soud zrušil toliko adhezní výrok. Zároveň požádal o odklad výkonu rozhodnutí podle § 265o tr. ř.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá pouze část jeho námitek. Námitka týkající se existence škody je podle státního zástupce konstruována výhradně z pozice procesní, neboť obviněný zpochybňuje proces prokázání škody, čímž zpochybňuje postup soudů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Jedná se tak o námitky skutkové povahy, jimiž se v dovolacím řízení nelze zabývat. V daném případě se podle státního zástupce nejedná ani o případ tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními, jenž by za určitých okolností odůvodňoval průlom do skutkových zjištění v dovolacím řízení. Za relevantní lze podle názoru státního zástupce považovat námitku, že trestněprávní postih byl učiněn v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe, když v této souvislosti obviněný poukázal na nevyužití postupu soukromoprávními prostředky. S touto námitkou se státní zástupce neztotožnil. Soudy podle něj v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností a řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily. Pojem škoda je sice podle státního zástupce vykládán i v oblasti trestního práva ve smyslu hmotně právním podle soukromoprávních předpisů (např. rozhodnutí č. 32/2010-II Sb. rozh. tr.), nelze však z toho dovozovat podmíněnost trestního řízení předchozím, navíc pro poškozeného úspěšným výsledkem občanskoprávního soudního řízení. Pokud jde o soukromoprávní základ jednání obviněného ve vztahu k zásadě subsidiarity trestní represe, poukázal státní zástupce na závěry Nejvyššího soudu uvedené v usnesení ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010, jež lze vztáhnout i na nyní projednávanou věc. Ze skutkových zjištění totiž podle státního zástupce vyplývá, že obviněný cíleně uváděl poškozené organizace v omyl ohledně skutečných potřeb pojištěnců, účastníků systému veřejného zdravotního pojištění, přičemž byl nejméně srozuměn s tím, že v důsledku tohoto omylu těmto organizacím vznikne škoda. Jednání obviněného tak podle státního zástupce vykazovalo kriminální povahu a nejednalo se o jednání toliko soukromoprávní. Státní zástupce dále upozornil, že obdobné námitky uplatňoval obviněný již v rámci řízení před soudy obou stupňů, přičemž soudy se s těmito námitkami podrobně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly. V této souvislosti státní zástupce poukázal na usnesení Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle kterého opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného jsou opakováním jeho námitek uplatněných již v odvolání (č. l. 1371 tr. spisu), kterými se soud II. stupně zabýval a vypořádal se s nimi. Dovolací námitky byly z velké části podány z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a námitka, kterou bylo možno podřadit pod uplatněný dovolací důvod, je zjevně neopodstatněná.

Obviněný v dovolání v podstatě namítá existenci škody s tím, že tato nebyla prokázána. Způsobení škody je znakem skutkové podstaty trestného činu podvodu, jímž byl obviněný uznán vinným, avšak obviněný v dovolání tvrdí, že škoda nebyla v řízení vůbec prokázána, když tvrzení poškozených společností o její výši (o výši částek jimi vyplacených ze systému veřejného zdravotního pojištění za konkrétní lékařské předpisy) považuje za nedostačující. Obviněný v této souvislosti zcela nekonkrétně argumentuje, že se soudy měly vypořádat se všemi hmotně právními předpoklady vzniku nároku na náhradu škody, existenci škody měly posoudit podle všech hledisek jiných právních předpisů, aniž by však uvedl jaké konkrétní předpisy a předpoklady má na mysli. Otázku vzniku škody tak obviněný postavil na pouhé polemice se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem, jakým soudy prováděly důkazy a jakým způsobem je hodnotily. Domáhá se změny skutkových zjištění soudů a nabízí svou verzi skutkového stavu, postavenou na svém způsobu hodnocení důkazů, když tvrzení poškozených o výši vyplacených částek považuje za nevěrohodné. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v § 265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný. Obviněný prostřednictvím těchto námitek nevytýkal žádnou vadu v právním posouzení skutku, jak byl zjištěn soudy, ale domáhal se příznivějších skutkových zjištění. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu přezkoumat dovoláním napadené rozhodnutí (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Nejvyšší soud v dané věci neshledal ani existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, který jako jediný odůvodňuje výjimečný zásah do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním. Existenci takového rozporu ostatně ani obviněný nenamítal.

Obviněný v dovolání dále zmiňuje otázku subsidiarity trestní represe, přičemž se domnívá, že soud v jeho případě rozhodl v rozporu se zásadou ultima ratio, neboť nemůže poskytovat trestně právní ochranu uvedeným pojišťovnám, když škodu podle něj nelze určit, a uvedené subjekty neuplatnily řádně své nároky v jiných řízeních podle civilního práva. Nejvyšší soud se touto námitkou zabýval, avšak shledal ji zjevně neopodstatněnou.

Subsidiarita trestní represe se vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny. Byla i za účinnosti trestního zákona, podle kterého byl skutek posouzen, jedním z principů, jímž se z ústavního hlediska řídila aplikace trestního práva. Výrazem toho bylo i za účinnosti uvedeného zákona pojetí, podle kterého trestní represe byla krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Obviněný v tomto směru namítal, že soudy zcela nerespektovaly soukromoprávní povahu uvedené věci a poskytly ochranu subjektům, které měli své zájmy hájit prostředky civilního práva. Tyto námitky ovšem nemohou obstát, protože obviněný svým jednáním nepochybně překročil rámec soukromoprávních vztahů a naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu.

Obviněný spáchal trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zákona tím, že ke škodě cizího majetku jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli malou. Ze shora citované skutkové věty a z rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že trestné jednání obviněného spočívalo v tom, že klamavě vystupoval vůči poškozeným společnostem (zdravotním pojišťovnám) a opakovaně a cíleně tyto uváděl v omyl ohledně skutečných potřeb pojištěnců účastníků systému veřejného zdravotního pojištění, když těmto zdravým lidem (osobám zabývajícím se kulturistikou, dále osobám, které nikdy nebyly v jeho ordinaci nebo osobám, které sice ordinaci obviněného někdy navštívily, avšak obviněný na tyto osoby vypisoval léčiva bez jejich vědomí) bez konkrétní lékařské indikace předepisoval léčiva, za která na poškozených pojišťovnách vylákal plnění v podobě plateb v rozsahu úhrady léčivého přípravku ze systému zdravotního pojištění. Z provedených důkazů je nepochybné, že obviněnému jsou kladeny za vinu toliko případy, které nebyly sporné a pojišťovny je doložily originály předpisů na uvedené léky (originály receptů jsou přílohou k tr. spisu).

Jak již bylo uvedeno výše, obviněný klamavým jednáním uvedl v omyl poškozené společnosti zdravotní pojišťovny, přičemž tyto společnosti v příčinné souvislosti s tím učinily majetkovou dispozici (poskytly lékárnám finanční úhradu za vydání léků na základě neoprávněných obviněným vydaných lékařských předpisů), v jejímž důsledku došlo ke škodě na jejich majetku, resp. k obohacení jiného.

Pokud jde o stanovení výše způsobené škody, je zřejmé, že obviněný svým podvodným jednáním způsobil poškozeným škodu v celkové výši 161.967,96 Kč. Tato částka je součtem vyplacených peněžních částek zdravotními pojišťovnami za neoprávněně odebrané léčivo. Z provedeného dokazování vyplývá, že se jednalo o konkrétní případy, ve kterých byly pojišťovny schopny doložit originál lékařského předpisu vystaveného obviněným a u kterých bylo zjištěno, že byly léky předepsány neoprávněně a pojišťovny hradily léky, na které se nevztahovaly podmínky veřejného zdravotního pojištění. Obviněný způsobil škodu nikoli malou, která podle § 89 odst. 11 tr. zákona činí nejméně 25.000,- Kč, čímž naplnil kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zákona.

Z výše uvedených důvodů lze souhlasit s právním posouzením skutku, jak je vyjádřeno ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně, a proto ani napadené usnesení, jímž byl také výrok o vině ponechán beze změny, není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti (stejně jako státní zástupce) poukazuje na přiléhavé závěry v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010, z nichž vyplývá, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu účelu trestního řízení - tak, jak je vymezen v ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř. . Za shora popsaných okolností je tedy nepochybné, že se jednání obviněného dostalo, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako ultima ratio , do oblasti trestního práva, protože obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákonem tak, aby jím spáchaný skutek mohl být posouzen jako trestný čin, za který lze uložit trest podle trestního zákona.

Nejvyšší soud neshledal namítané vady, které by naplnily dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání obviněného MUDr. M. K. proto odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. K rozhodnutí podle § 265o tr. ř. neshledal Nejvyšší soud důvod.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. listopadu 2013


Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš