7 Tdo 1007/2005
Datum rozhodnutí: 11.08.2005
Dotčené předpisy:




7 Tdo 1007/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 11. srpna 2005 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného Z. E., které podal proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. 4 To 227/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 1 T 49/2003, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 19. 8. 2004, sp. zn. 1 T 49/2003, byl obviněný uznán vinným trestnými činy ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. a omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil tím, že dne 19. 9. 2002 kolem 08:30 hod. v N. J., na ul. D., v šatně zimního stadiónu nejprve slovně a poté úderem hokejové hole fyzicky napadl J. Š., kdy úder směřoval na obličej poškozeného, který ho vykryl levou rukou a chtěl odejít ze šatny, kterou obviněný předtím zamkl a odmítl mu ji otevřít, přičemž poškozenému způsobil zranění, a to zhmoždění palcové strany levé ruky s podkožním krevním puchýřem s dobou léčení od 19. 9. 2002 do 14. 10. 2002.

Za to byl odsouzen podle § 221 odst. 1 a § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku s uložením povinnosti, podle svých sil nahradit poškozenému J. Š. způsobenou škodu, jako podmínkou osvědčení. Současně bylo podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.

Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. 4 To 227/2004, bylo odvolání obviněného proti rozsudku soudu I. stupně zamítnuto podle § 256 tr. ř.

Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání ve kterém uplatnil důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. s tím, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo ve veřejném zasedání. Konkrétně pak obviněný namítá porušení těchto ustanovení soudem I. stupně při jednání dne 19. 8. 2004, kdy se konalo hlavní líčení v jeho nepřítomnosti, ale pro takovýto postup nebyly splněny zákonné podmínky, když dne 16. 8. 2004 zaslal soudu omluvu, že je v pracovní neschopnosti, nemůže se k jednání dostavit a trvá na své osobní účasti. Pokud mu soud faxem pouze jeden den před konáním hlavního líčení zaslal sdělení s výzvou, aby doložil lékařskou zprávu o tom, že není schopen se jednání účastnit, není ze spisu zřejmé, na jaké číslo byl fax odeslán a zda byl v pořádku doručen. Navíc on sám ve svém bydlišti fax nemá a danou výzvu nikdy neobdržel. Jeho zdravotní stav se přitom nijak nezměnil a předchozí nařízená hlavní líčení byla s ohledem na jeho zdravotní stav odročena. Dne 19. 8. 2004 přitom absolvoval další lékařské vyšetření právě na doporučení své ošetřující lékařky, která soudu sdělila, že je schopen být jednání přítomen.

Protože soud vůbec neznal jeho stanovisko, neboť v přípravném řízení nevypovídal, měl soud trvat na jeho přítomnosti, když on sám se řádně omluvil, na své osobní účasti trval a v nepřítomnosti obžalovaného se hlavní líčení může konat pouze tehdy, má-li soud za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného.

V doplnění dovolání k výzvě soudu I. stupně pak obviněný uvedl, že tento soud nesprávně vyhodnotil provedené důkazy a incidentu se v šatně zúčastnil on, poškozený Š. a svědek B. Pokud soud nebere výpověď svědka B. vůbec v úvahu a kromě poškozeného a obviněného v šatně nikdo nebyl, tak jde o tvrzení proti tvrzení. Na tom, že v šatně svědek B. byl, ale trvá a k potvrzení toho navrhoval výslech svědka P. Svědectví p. Š., že nevnáší do věci žádnou novou informaci, neboť nebyla na daném místě a jde pouze o zprostředkování informací od p. Š. a její výpověď je také v přímém rozporu s výpověďmi svědků Ž. a Ř. v tom, že po incidentu měl být poškozený Š. znovu v šatně s ním i svědkem B. Má tedy za to, že jsou stále pochybnosti ve věci, které nebyly provedenými důkazy odstraněny.

Obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí podle § 265k odst. 1 tr. ř. a podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve vyjádření k dovolání obviněného zejména uvedl, že obviněným uplatněný důvod dovolání nespočívá v jakékoliv nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení, jde o právo obviněného a není třeba jej k účasti nutit, pokud sám tohoto svého práva nevyužije, věc lze spolehlivě rozhodnout a dosáhnout účelu řízení i bez jeho osobní účasti. Okresní soud oprávněně dospěl k závěru o splnění těchto podmínek. Obviněný, který nevypovídal v přípravném řízení ač mu byla dána možnost, byl usvědčován výpovědí poškozeného Š., s kterou plně korespondovaly lékařské zprávy, hlášení o úrazu a také závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, jakož i výpovědi svědků Š., Ž. a Ř. Tito svědci také vyvraceli obsah výpovědi svědka B. Nepřítomností obviněného nebyl zkrácen ani účel trestního řízení, když nebylo možno předpokládat, že by projednání věci za přítomnosti obviněného výrazně posílilo výchovný vliv řízení za situace, kdy obviněný od počátku trestního řízení odmítl vypovídat k věci.

Skutečnost, zda obviněný svou neúčast u hlavního líčení omluvil či nikoli, není z pohledu jeho konání v nepřítomnosti relevantní a má význam pouze pro čtení důkazů provedených v přípravném řízení (§ 202 odst. 3 tr. ř.). Významná je ale z pohledu ústavního práva obviněného zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny), podle kterého má každý právo na projednání věci veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, aby se tak mohl vyjádřit ke všem důkazům. Toto právo obviněného ale nebylo nijak zkráceno, protože jeho tvrzení o tom, že mu pracovní neschopnost zabránila v účasti na hlavním líčení dne 19. 8. 2004, je účelové, neboť si soud před jeho zahájením dotazem u lékařky objektivizoval, že je schopen účasti u hlavního líčení. Jeho omluva nebyla řádná, protože neobsahovala dostatečný podklad pro závěr, že mu zdravotní důvody skutečně znemožňují účast.

Státní zástupce proto navrhl, aby bylo dovolání obviněného odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Podmínky provedení hlavního líčení v nepřítomnosti obžalovaného upravuje § 202 odst. 2 tr. ř, podle kterého může takto soud postupovat jen když má za to, že věc lze spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného, a přitom

a) obžaloba byla obžalovanému řádně doručena a obžalovaný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán, a

b) o skutku, který je předmětem obžaloby, byl už obžalovaný některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut, bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§ 160) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§ 166 odst. 1).

Podle § 202 odst. 3 tr. ř. nedostaví-li se obžalovaný bez řádné omluvy k hlavnímu líčení a soud rozhodne o tom, že se hlavní líčení bude konat v nepřítomnosti obžalovaného, lze v hlavním líčení protokoly o výslechu svědků, znalců a spoluobviněných přečíst za podmínek uvedený v § 211.

Pouze výše uvedené podmínky jsou tedy rozhodující pro postup soudu a jak uvedl Ústavní soud ČR ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 542/2000 (uveřejněno ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS ČR sv. 30, pod č. 46), postupoval-li soud tímto způsobem, neporušil zákon a nezasáhl do ústavně zaručených základních práv a svobod.

Z obsahu dovolání vyplývá, že z podmínek konání hlavního líčení v nepřítomnosti obžalovaného je konkrétně namítáno předně nesplnění podmínky, že by soud mohl spolehlivě rozhodnout a účelu dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného , protože soud vůbec neznal stanovisko obžalovaného, který v přípravném řízení nevypovídal. Další námitka obviněného směřuje proti ustanovení § 202 odst. 3 tr. ř. s tím, že omluva z hlavního líčení dne 19. 8. 2004 byla řádná.

Pokud jde o otázku, zda omluva obžalovaného byla nebo nebyla řádná, je nutno uvést, že i když se obžalovaný omluví řádně, lze konat hlavní líčení v jeho nepřítomnosti za obecných podmínek § 202 odst. 2 tr. ř., a jeho řádná omluva má pouze ten účinek, že se neuplatní zvláštní postup pro možnost přečtení protokolů o výslechu osob předpokládaných ustanovením § 202 odst. 3 tr. ř. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je proto problematika omluvy z hlavního líčení významná s ohledem na ústavně garantované právo na projednání věci v přítomnosti obžalovaného (čl. 38 odst. 2 věta první Listiny základních práv a svobod).

Obviněným namítaná nesplněná podmínka § 202 odst. 2 tr. ř., že hlavní líčení lze v nepřítomnosti obžalovaného provést jen když lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného, má zajistit, aby jeho nepřítomnost nepoznamenala průběh a výsledky hlavního líčení do takové míry, že by nebylo možné provést v potřebném rozsahu dokazování, dostatečně zjistit skutkový stav a spravedlivě ve věci rozhodnout v otázce viny i trestu. Soud přitom vychází z důkazní situace, povahy a rozsahu žalovaného skutku, charakteru a významu důkazů dosud opatřených i těch, jejichž provedení u hlavního líčení přichází v úvahu, k způsobu obhajoby obžalovaného, ap.

V daném případě byla důkazní situace taková, že proti usvědčující výpovědi poškozeného Š., která byla potvrzována výpověďmi svědků Ž. a Ř. a objektivizována co do zranění i znaleckým posudkem, stála pouze výpověď svědka B., svědčící ve prospěch obviněného. Z výpovědi poškozeného a svědků Ž. a Ř. přitom vyplývala nepravdivost výpovědi svědka B. Soud I. stupně měl přitom k dispozici i další důkazy mj. k osobě obviněného a vzhledem k této důkazní situaci správně dospěl k závěru, že ve věci lze spolehlivě rozhodnout i bez přítomnosti obviněného a také dosáhnout účelu trestního řízení.

Namítá-li obviněný, že soud neznal jeho stanovisko, neboť v přípravném řízení nevypovídal, neznamená to, že by nebyla splněna i další podmínka uvedená v § 202 odst. 2 písm. b) tr. ř. spočívající v tom, že obžalovaný již byl některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut. Jak vyplývá z protokolu o výslechu obviněného ze dne 18. 3. 2003 (č. l. 24 tr. spisu), tento po zákonném poučení uvedl, že využívá svého práva daného ustanovením § 33 odst. 1 tr. ř. a dnešního dne nebude vypovídat, vyjádří se až za přítomnosti svého obhájce, kterého si zvolí do 25. 3. 2003, kdy se s ním dostaví na policii k výslechu a k prostudování spisu. Vzal rovněž na vědomí, že pokud tak neučiní, bude vyšetřování ukončeno jakoby odmítl vypovídat. Přes řádné vyrozumění se ale obviněný uvedeného dne nedostavil a nezvolil si ani obhájce.

Podle § 33 odst. 1 tr. ř. obviněný není povinen vypovídat. Nelze jej proto k výpovědi nutit, protože jde o jeho právo a nikoliv povinnost. Obviněnému byly k uplatnění tohoto jeho práva dány orgány činnými v přípravném řízení (a následně také v řízení před soudem) dostatečné možnosti, ale tyto sám o své vůli nevyužil.

Nejvyšší soud se neztotožnil ani s názorem obviněného, že soud I. stupně nemohl konat dne 19. 8. 2004 hlavní líčení v jeho nepřítomnosti, když se omluvil z důvodu pracovní neschopnosti a trval na své osobní účasti. Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí konstatoval, že potvrzení o pracovní neschopnosti je vystavováno pro účely sociálního zabezpečení (viz vyhl. č. 31/1993 Sb. o posuzování dočasné pracovní neschopnosti pro účely sociálního zabezpečení) a samo o sobě není dostatečným podkladem pro závěr, že obviněnému brání v účasti na jednání soudu zdravotní důvody (např. usnesení NS ČR ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002). Soud tedy nemůže porušit ustanovení § 202 odst. 2 tr. ř. jen tím, že konal hlavní líčení bez přítomnosti obviněného, třebaže obviněný svou nepřítomnost předem omluvil a jako důvod své nepřítomnosti uvedl svou pracovní neschopnost. Zákonné podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného nejsou totiž nijak vázány na to, zda se obviněný omluvil, ani na to, co bylo důvodem jeho nepřítomnosti. Jak již bylo výše uvedeno, jde proto o otázku, zda bylo zachováno právo obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny, jehož účelem je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu kladeno v obžalobě za vinu a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Zásah do tohoto práva lze považovat za akceptovatelný, měl-li k němu soud zákonný podklad a nebylo-li soudní řízení jako celek dotčeno v takové míře a takovým způsobem, aby pozbylo podstatných rysů spravedlivého procesu. Tak tomu bylo i v této trestní věci.

Jak vyplývá z trestního spisu, soud I. stupně stanovil k projednání obžaloby celkem šest termínů pro konání hlavního líčení, přičemž posledním z nich byl den 19. 8. 2004, kdy soud rozhodl podle § 202 odst. 2 tr. ř. o konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného, byly provedeny výslechy poškozeného Š., svědků Š., Ř., B. a konfrontace tohoto svědka se svědkem Ř. a poškozeným, přečtena výpověď svědka Ž., přečteny listinné důkazy a následně vyhlášen rozsudek.

První hlavní líčení dne 19. 8. 2003 bylo odročeno za účelem vypátrání pobytu obviněného, když se mu na jím udané adrese nepodařilo doručit předvolání k hlavnímu líčení, a to ani prostřednictvím orgánů Policie ČR.

Po zjištění nového místa pobytu obviněného soud stanovil druhý termín konání hlavního líčení na den 15. 1. 2004 ale ani v tomto termínu se nekonalo hlavní líčení, pro nemožnost doručit obviněnému předvolání, a to ani na nově zjištěné adrese jeho pobytu. Soud I. stupně proto opět odročil hlavní líčení a vydal dne 3. 2. 2004 příkaz k zatčení obviněného, na základě kterého došlo dne 29. 3. 2004 k jeho zatčení v nově zjištěném místě jeho pobytu. Obviněný byl přitom zatčen až poté, co po marných výzvách orgánů policie k otevření bytu, byl byt otevřen policejním technikem.

V pořadí třetí termín hlavního líčení stanovil soud na den 5. 5. 2004, obviněný byl řádně a včas předvolán, ale den před jeho konáním zaslal obhájce obviněného soudu fax s omluvou a potvrzením o pracovní neschopnosti obviněného s tím, že se chce hlavního líčení osobně zúčastnit a žádá o odročení na jiný termín. Protože soud obratem u ošetřující lékařky zjistil, že obviněný pro nemoc skutečně není schopen zúčastnit se hlavního líčení, toto se nekonalo.

V pořadí čtvrtém termínu dne 15. 6. 2004 se hlavní líčení nekonalo z důvodu onemocnění předsedy senátu.

Pátý termín konání hlavního líčení stanovil soud na den 19. 7. 2004, obviněný byl řádně a včas předvolán ale pět dní před jeho konáním zaslal soudu faxem omluvu, že se pro dále trvající nemoc nemůže k soudu dostavit a žádá o stanovení nového termínu až po ukončení nemoci. Dne 19. 7. 2004 se pak k soudu nedostavil a zaslal pouze faxem potvrzení o pracovní neschopnosti ze dne 3. 5. 2004. Na základě toho soud telefonicky kontaktoval ošetřující lékařku, která konstatovala, že obviněný je schopen dostavit se k soudu. Přesto bylo hlavní líčení odročeno.

V pořadí šestý a poslední termín konání hlavního líčení byl stanoven na den 19. 8. 2004. Obviněný byl včas a řádně předvolán, přičemž současně mu byl doručen přípis, aby se dostavil i v pracovní neschopnosti, protože podle lékařky je toho schopen, nestačí aby se omluvil jen potvrzením o pracovní neschopnosti a soud bude zkoumat, zda skutečně nebyl schopen se k hlavnímu líčení dostavit. Přestože tento přípis obviněný převzal již dne 22. 7. 2004, faxem dne 17. 8. 2004, tj. dva dny před hlavním líčením, sdělil soudu, že z důvodu pracovní a zdravotní neschopnosti se nemůže dostavit dne 19. 8. 2004 k jednání, že léčba má déletrvající charakter, žádá stanovení termínu až po jejím ukončení a rozhodně trvá na své osobní účasti. Podle záznamu na č. l. 184 p. v. tr. spisu byl ještě téhož dne 17. 8. 2004, tj. dva a nikoli jeden den před konáním hlavního líčení, zaslán obviněnému soudem fax na stejné číslo z kterého byla soudu zaslána omluva, ve kterém bylo obviněnému sděleno, že pokud nepředloží zprávu lékaře, že není schopen účasti u hlavního líčení, bude soud jednat v jeho nepřítomnosti.

Dne 19. 8. 2004 pak soud po zahájení hlavního líčení zjistil, že se obviněný nedostavil a k faxu ani k přípisu připojenému k předvolání k hlavnímu líčení nezaslal žádný doklad lékaře potvrzující, že není schopen účasti u hlavního líčení. Soud I. stupně navíc ještě telefonicky zjistil u ošetřující lékařky, že obviněný byl na kontrole 16. 8. 2004 a je schopen účasti u hlavního líčení. Na základě těchto zjištění pak bylo vyhlášeno usnesení podle § 202 odst. 2 tr. ř. o tom, že hlavní líčení bude konáno v nepřítomnosti obviněného.

Na základě těchto skutečností soud I. stupně správně dospěl k závěru, že obviněný se nedostavil k hlavnímu líčení bez řádné omluvy. Není přitom podstatné, zda soud zaslal fax obviněnému jeden nebo dva dny před konáním hlavního líčení a zda tento byl skutečně doručen obviněnému. Soud se vzhledem ke krátkosti doby faxem pouze snažil opětovně upozornit obviněného, že samotná pracovní neschopnost nebude považována za řádnou omluvu, jak mu to bylo prokazatelně sděleno již přípisem doručeným obviněnému 22. a také 29. 7. 2004. Již na základě tohoto přípisu si byl obviněný plně vědom toho, že soud omluví jeho neúčast u hlavního líčení pouze v případě, že skutečně není schopen dostavit se k soudu a nestačí pouze potvrzení o jeho pracovní neschopnosti. Přesto obviněný i poté, co byl soudem na tuto skutečnost upozorněn, opět se k hlavnímu líčení nedostavil a svoji neúčast omluvil pouze potvrzením o pracovní neschopnosti, tj. nikoliv řádně. Obviněný tak sám z vlastní vůle bez závažného důvodu nevyužil svého práva na projednání věci v jeho přítomnosti a nedošlo proto k porušení tohoto jeho práva garantovaného čl. 38 odst. 2 Listiny.

Nedostavení se obviněného k hlavnímu líčení dne 19. 8. 2004 bylo výrazem jeho celkového přístupu k trestnímu stíhání. Svědčí o tom i jeho postup v řízení o odvolání, kde se řádně i s obhájcem dostavil k veřejnému zasedání dne 16. 12. 2004. Ale poté, co bylo zjištěno že obviněný nebyl o konání tohoto zasedání vyrozuměn tak, aby u něj byla zachována alespoň pětidenní lhůta k přípravě na veřejné zasedání, po zákonném poučení výslovně uvedl, že samozřejmě jsem byl na dnešek připraven, ale pokud mám to právo, tak nesouhlasím s tím, aby veřejné zasedání proběhlo dnes . Jednání o odvolání obviněného bylo tak odročeno na 22. 12. 2004, kde obviněný navrhl provedení některých důkazů ale nikoliv výslech vlastní osoby, aby se tak mohl vyjádřit k věci a sdělit soudu své stanovisko, jehož neznalost soudu vytýká v dovolání. V rámci tohoto veřejného zasedání a také v dovolání obviněný rovněž uvedl, že v den hlavního líčení 19. 8. 2004 byl na dalším lékařském vyšetření u jiného lékaře z čehož rovněž jednoznačně vyplývá jeho schopnost dostavit se také k soudu a pracovní neschopnost byla pro něj pouze záminkou pro zdržování průběhu trestního stíhání.

Nejvyšší soud proto poté, co zjistil, že z hlediska námitek obviněného uplatněných v dovolání je toto zjevně neopodstatněné, když s těmito námitkami se řádně vypořádal již soud odvolací, rozhodl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. tak, že dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné. Nezabýval se přitom námitkami uvedenými v doplňku dovolání ze dne 9. 5. 2005, protože tyto směřují výhradně proti správnosti zjištěného skutkového stavu a nejsou proto způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. srpna 2005

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš