7 Tdo 1006/2016
Datum rozhodnutí: 30.11.2016
Dotčené předpisy: § 99 odst. 1, 4 tr. zákoníku



7 Tdo 1006/2016-39

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 30. listopadu 2016 dovolání Bc. V. P. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 7 To 111/2016, ve věci vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 1 Nt 47/2015 a rozhodl takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
O d ů v o d n ě n í
Usnesením Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 22. 2. 2016, sp. zn. 1 Nt 47/2015, bylo Bc. V. P. podle § 99 odst. 1, 4 tr. zákoníku uloženo ochranné léčení psychiatrické a protitoxikomanické v ústavní formě. Jeho stížnost proti uvedenému usnesení soudu I. stupně, byla usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 7 To 111/2016, podle § 148 odst. l písm. c) tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná.

Bc. V. P. (dále jen dovolatel) podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Plzni, s odkazem na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. l písm. g), j) a l) tr. ř. K uplatněným důvodům dovolání, aniž by konkretizoval pod který z nich dané námitky podřazuje, odcitoval zákonné znění důvodů dovolání uvedených v ustanovení § 265b odst. l písm. g) a j) tr. ř. a důvod dovolání podle § 265b odst. l písm. l) tr. ř. uplatnil ve variantě, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Dále uvedl spisové značky rozhodnutí Ústavního soudu, která se podle zjištění Nejvyššího soudu zabývají restriktivním výkladem dovolacího důvodu podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. a možností přezkoumání správnosti skutkových zjištění v jeho rámci, ale i otázkou zákaz reformace in peius. Konkrétně pak uvedl, že si je vědom svých zdravotních problémů, ale za postačující považuje ochranné léčení v ambulantní formě. Již v průběhu řízení, že poukazoval na jeho problematický vztah s ošetřující lékařkou MUDr. R. K. a na nedostatečnost a nepoužitelnost znaleckého posudku MUDr. M. Synkové, která názory ošetřující lékařky nekriticky převzala do znaleckého posudku. Některé jejich závěry považuje za vyložené nepravdivé, účelově zkreslené a věrohodnost jeho obhajoby, že byla v průběhu řízení uměle snižována tvrzením, že nemá náhled na svoji chorobu. Soudu I. stupně proto vytýká, že nenechal vypracovat tzv. revizní znalecký posudek. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 98/2013, zabývajícího se požadavkem reálnosti nebezpečí hrozícího z pobytu dané osoby na svobodě podle § 99 odst. 1 tr. zákoníku, pak dovolatel uvedl, že u něj nehrozí a je vyvráceno nebezpečí opakování trestné činnosti pod vlivem návykové látky, když nevlastní funkční automobil ani řidičské oprávnění. O určité úspěšnosti terapie, že svědčí také dvě negativní namátkové zkoušky u něj na přítomnost drog. Uvedené lékařky, že měly u veřejného zasedání v podstatě jediný problém s tím, že v minulosti neměl zájem o terapii injekcemi a nebyly si zcela jisté, zda užívá pravidelně léky. Protože nechce opustit svůj současný život, souhlasil by i s terapií injekcemi, která je možná i při ambulantním léčení, přičemž poukázal na ustanovení § 96 odst. 2 tr. zákoníku, podle kterého újma způsobená uloženým a vykonávaným ochranným léčením nesmí být větší, než je nezbytné k dosažení jeho účelu. Ambulantní forma ochranného léčení, že přichází v úvahu u osob, u nichž vzhledem k povaze choroby a léčebným možnostem lze očekávat, že účel léčení bude splněn i při pobytu léčené osoby na svobodě, což je v případech, kdy je nebezpečí hrozící u léčené osoby odstraněno nebo alespoň zásadním způsobem omezeno i touto formou. Pochybnosti shledává i ohledně jeho přesné diagnózy, když jeho nová diagnóza psychické nemoci byla stanovena jako dissociální rysy osobnosti, ale sám žádné dissociální rysy své osobnosti neshledává. Na podporu svých námitek Bc. V. P. pak zaslal Nejvyššímu soudu také závěr psychologa Psychiatrické nemocnice v Dobřanech ze dne 30. 5. 2016, zpracovaný MUDr. M. N. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že klíčovou námitkou je nesouhlas s ústavní formou ochranného léčení. Pokud je namítána nesprávnost znaleckého posudku nebo jsou zpochybňovány některé další důkazy (výpovědi lékařky a znalkyně) a skutková zjištění soudů, tyto podle státního zástupce nelze podřadit pod žádný důvod dovolání. Navíc s nimi ani nesouhlasí, a závěr soudů o konkrétní duševní chorobě dovolatele a jeho pouze formální spolupráci s ošetřujícím lékařem, považuje za zcela opodstatněný. Pod důvody dovolání podle § 265b odst. l písm. g) a j) tr. ř. lze podle státního zástupce podřadit námitky o nesplnění podmínek pro uložení ústavní formy ochranného léčení a neexistenci nebezpečí ze strany dovolatele, považuje je ale za neopodstatněné, když dovolatel několik let trpí paranoidní schizofrenií, zneužívá pervitin, na své onemocnění dlouhodobě neměl a nemá náhled, neužíval řádně medikamenty předepisované lékařem a spolupracoval s ním pouze formálně. Za této situace je nebezpečí z jeho strany vyšší, a navíc v roce 2014 napadl svého otce a výhrůžné vzkazy adresoval i své ošetřující lékařce. Proto není významná ani skutečnost, že se od dubna 2015 nedopustil dalšího protiprávního jednání a nelze očekávat, že se bez náhledu na své onemocnění bude dobrovolně léčit. Státní zástupce poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2014, sp. zn. 7 Tdo 167/2014, z kterého vyplývá, že soud může uložit ústavní ochranné léčení nejen s ohledem na povahu nemoci a léčebné možnosti, ale zváží i náhled pachatele na nutnost léčby. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud předně uvádí, že dovolatel neuplatnil žádné námitky proti skutkovým zjištěním, podle nichž se dopustil dne 23. 4. 2015 jednání vykazujícího jinak znaky trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně kterého bylo z důvodu jeho nepříčetnosti trestní stíhání pravomocně zastaveno usnesením ze dne 27. 10. 2015, č. j. ZT 143/2015. Pod uplatněnými důvody dovolání podle § 265b odst. l písm. g) a j) tr. ř. podřadil z podstatné části námitky proti zjištěným skutečnostem, na základě nichž soud I. stupně rozhodl o uložení ochranného léčení psychiatrického a protitoxikomanického v ústavní formě. Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 7 Tdo 98/2013 (na které dovolatel také poukazuje), napadat skutková zjištění soudů, která jsou základem rozhodnutí o uložení ochranného opatření, nepřichází v úvahu v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř., ani prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. l písm. j) tr. ř., který spočívá v tom, že nebyly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Tímto vymezením dovolacího důvodu podle § 265b odst. l písm. j) tr. ř. se míní podmínky pro uložení ochranného opatření při těch skutkových zjištěních, která učinily soudy.

Pod uvedené dovolací důvody tedy nelze podřadit námitky dovolatele, jimiž vyjadřuje nesouhlas se závěry soudu I. stupně, s nimiž se zcela ztotožnil i soud stížnostní, a to ohledně jeho nespolupráce s ošetřující ambulantní lékařkou MUDr. R. K., neužívání předepsaných léků, neexistence náhledu na jeho zdravotní stav, nebo pokud zpochybňuje ve věci provedený znalecký posudek (z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie), domáhá se dalšího, tzv. revizního znaleckého posudku, namítá nesprávnost stanovení jeho diagnózy, polemizuje se svědeckou výpovědí ošetřující ambulantní lékařky, se znaleckým posudkem a se zjištěními, která soudy učinily na podkladě těchto provedených důkazů. K dodatečně dovolatelem Nejvyššímu soudu zaslané zprávě psychologa Psychiatrické nemocnice v Dobřanech ze dne 30. 5. 2016, lze předně uvést, že se jedná o novou skutečnost, která je v řízení o dovolání nepřípustná, když dovolací soud posuzuje věc vzhledem ke stavu v době rozhodování soudu, jehož rozhodnutí je dovoláním napadeno. Uvedená zpráva má podpořit námitky dovolatele proti závěrům znaleckého posudku opatřeného a provedeného v jeho věci se závěrem o spáchání činu pod vlivem jeho onemocnění (duševní poruchy) paranoidní schizofrenii, která u něj byla diagnostikovaná již v roce 2012. Obecně také platí, že otázka nepříčetnosti je otázkou právní, jejíž posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů. Povaha této otázky pak vyžaduje, aby její posouzení bylo založeno na odborných znalostech z oboru psychiatrie a nikoliv psychologie.

Podmínky pro uložení ochranného léčení podle § 99 odst. l tr. zákoníku jsou stanoveny tak, že soud uloží ochranné léčení mimo jiné tehdy, jestliže pachatel činu jinak trestného není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Zároveň musí být ukládání ochranného léčení, které spadá do okruhu sankcí podle § 36 tr. zákoníku, ovládáno zásadou přiměřenosti, jak to vyplývá z ustanovení § 38 odst. l tr. zákoníku, § 96 odst. l tr. zákoníku.

Protože dovolatel namítá také neexistenci reálné nebezpečnosti jeho pobytu na svobodě a také nepřiměřenost ochranného léčení v ústavní formě podle § 96 odst. 2 a § 99 odst. l tr. zákoníku, Nejvyšší soud se z hlediska splnění těchto zákonných podmínek věcí zabýval, ale jeho námitkám nepřisvědčil. Dovolatel svými námitkami vyjadřuje nesouhlas s uložením daného léčení v ústavní formě a domáhá se její změny na formu ambulantní. Předně je bez významu jeho námitka ohledně neexistence nebezpečnosti jeho pobytu na svobodě, pokud je odůvodněná tím, že nevlastní funkční automobil ani řidičské oprávnění. Jak správně uvedl již státní zástupce ve vyjádření k dovolání, nebezpečnost pobytu pachatele na svobodě nemá přímou souvislost s tím, zda jsou či nejsou vytvořeny podmínky pro to, aby se pachatel dopustil stejného jednání, jako bylo to, pro které je ochranné léčení ukládáno. Celé dovolání je přitom opakováním námitek, s nimiž se správně vypořádal již soud I. stupně, který také ohledně této námitky uvedl, že pozbytí řidičského oprávnění jednak nezaručuje, že dovolatel nebude řídit a navíc se jedná jen o jedno z možných rizik při jeho pobytu na svobodě.

Pokud dovolatel v souvislosti s námitkou neexistence reálné nebezpečnosti jeho pobytu na svobodě poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 7 Tdo 98/2013, v této jiné věci se jednalo o podstatně méně závažný skutek vykazující znaky přečinu výtržnictví podle § 358 odst. l tr. zákoníku, kdy pachatel za něj nebyl trestně odpovědný z důvodu nepříčetnosti. Skutek spočíval v tom, že pachatel pokřikoval na občany obce vulgární a nevhodné výrazy, kterými je opakovaně a dlouhodobě urážel. O uložení ochranného léčení bylo v této jiné věci také rozhodnuto se značným časovým odstupem téměř dvou roků od spáchání skutku, aniž se pachatel mezitím znovu dopustil nějakého jednání, které by bylo možné pokládat za trestný čin. Právě z tohoto důvodu Nejvyšší soud v této jiné věci uvedl, že výrazný časový odstup od spáchání činu se stal okolností, se kterou je sotva slučitelný závěr o pouhém potencionálním nebezpečí recidivy ze strany obviněného, když nebezpečí, má-li jím být odůvodněno uložení ochranného léčení, musí být konkrétní, aktuální a reálné. Není-li toto nebezpečí dostatečně konkrétní, nehrozí-li aktuálně, postrádá-li nezbytnou míru reálnosti a má neurčitý charakter potencionálnosti, nelze ho právě pro nedostatek přiměřenosti akceptovat jako důvod takového zásahu do sféry soukromého života, jakým je uložení ochranného léčení, byť jen v ambulantní formě. Hrozící nebezpečí uvedené v § 96 odst. l tr. zákoníku pak musí být v době rozhodování soudu o uložení ochranného léčení. Otázku přiměřenosti ochranného léčení přitom v této jiné věci soudy vyřešily především konstatováním, že jeho uložení je nezbytné s ohledem na četnost a zvyšující se intenzitu verbálních útoků obviněného a tím, že ambulantní forma ochranného léčení nebude žádnou podstatnou měrou omezovat obviněného v jeho osobní svobodě, ale tyto úvahy označil Nejvyšší soud za akceptovatelné pouze za situace, že by o uložení ochranného léčení bylo rozhodnuto bezprostředně či krátce po spáchání činu.

V případě Bc. V. P. se ale nejedná o obdobný případ, již vzhledem k neúspěšné předchozí ambulantní léčbě, absenci správného náhledu na jeho onemocnění a také vyšší závažnosti a gradace jeho jednání (v prosinci 2014 hospitalizace na psychiatrii z důvodu napadení v rodině, 23. 4 2015 řízení motorového vozidla pod vlivem návykových látek). Všechny rozhodné skutečnosti přitom soud I. stupně dostatečně a správně uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, a to i ohledně námitek uvedených v dovolání, které jsou opakováním argumentace dovolatele v průběhu celého řízení. Proto v podrobnostech Nejvyšší soud zcela odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně, s jehož argumentací se ztotožnil. Nejvyšší soud pouze zdůrazňuje zejména prokázanou nespolupráci dovolatele s ošetřující ambulantní lékařkou MUDr. R. K., neužívání předepsaných léků, neexistence náhledu na jeho zdravotní stav, což jen potvrzují i jeho námitky v dovolání a v řadě jeho podání založených ve spise, kterými zpochybňuje znalecký posudek z odvětví psychiatrie. To vše v kombinaci s užíváním pervitinu, který již sám o sobě vytváří nebezpečí takové osoby pro jeho okolí, a v kombinaci s duševní chorobou dovolatele, která je trvalého rázu, pak toto nebezpečí zvyšuje výrazně, protože příznaky choroby zvýrazňuje.

Nejvyšší soud posuzoval také význam příslibu dovolatele, který z důvodu, že nechce opustit svůj současný život, by souhlasil i s terapií injekcemi, která je možná i při ambulantním léčení. Příslib chodit do ambulance a brát léky i injekční formou, učinil dovolatel již před soudem I. stupně. I když se soudy k tomuto tvrzení dovolatele přímo nevyjádřily, ale neakceptovaly jej, nedospěl Nejvyšší soud k závěru, že by tento jejich postup byl nesprávný. Obecně sice takovýto slib a změnu postoje bez řádného odůvodnění nelze odmítnout z důvodu nevěrohodnosti, protože by to mohlo být hodnoceno jako nepřípustné použití presumpce viny, když naopak v trestním řízení platí zásadně presumpce neviny a tedy i pravdivosti tvrzení o plném podrobení se léčbě v budoucnosti, včetně injekční formy. Je to pro dovolatele také výhodnější, než být v opačném případě v důsledku ústavní formy léčení omezen na osobní svobodě. V případě dovolatele ale již byly neúspěšně použity prostředky k zajištění jeho řádné léčby formou podávání léku v ambulantním režimu na základě jeho dobrovolné spolupráce. Jak uvedla jeho ošetřující lékařka, dovolatel se s diagnózou paranoidní schizofrenie léčí u ní ambulantně již od roku 2012, ale po krátké době přestal do ambulance docházet a dostavil se až po jeho hospitalizaci v nemocnici na psychiatrii poté, co v roce 2014 napadl svého otce. Průběh ambulantní psychiatrické léčby ale hodnotí neuspokojivě pro nespolupráci dovolatele a v rámci ambulantní léčby tak vyčerpala svoje možnosti. Z hlediska nebezpečnosti dovolatele pro společnost zdůraznila, vedle svého přesvědčení, že neužívá předepsané léky, také nedostatek správného náhledu na jeho onemocnění. To ostatně potvrzuje i argumentace dovolatele, že se necítí být nemocen ani nebezpečný, proto ani nebere léky a k lékařce na psychiatrii chodí zbytečně a pouze proto, že má invalidní důchod. Také ve veřejném zasedání dne 22. 2. 2016 uvedl, v rámci výslechu MUDr. R. K. jako svědkyně, že může těžko vyvrátit to, že není nemocný, ale jde mu o to aby nemusel být zavřený . Znalkyně MUDr. M. Synková upozornila také na zvýšené nebezpečí v souvislosti s užívání pervitinu dovolatelem, který to sám doznává a potvrzuje to i lékařka psychiatrické ambulance, kdy užívání pervitinu může i při řádné medikaci vyvolat příznaky choroby, přičemž již samotné neužívání léků může způsobit dekompenzaci jeho stavu s přechodem až do agresivního chování. S tím pak plně koresponduje případ fyzického napadení jeho otce v roce 2014 i následné jednání dne 23. 4. 2015, vykazující jinak znaky trestného činu podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně kterého bylo z důvodu jeho nepříčetnosti trestní stíhání pravomocně zastaveno. Tyto skutečnosti potvrzují již zmíněnou gradaci v protispolečenském jednání dovolatele v důsledku nepodrobování se odpovídající léčbě, což je navíc potencováno dlouhodobým užíváním pervitinu. Na základě soudem I. stupně zjištěných okolností celého případu, dospěl proto Nejvyšší soud k závěru, že ochranné léčení ve formě ústavní bylo v tomto případě uloženo v souladu se zákonem, i když obecně představuje omezení osobní svobody a jde o institut svou povahou výjimečný. V případě dovolatele totiž ambulantní léčba dlouhodobě jeho vinou selhávala a není jiná možnost, jak jeho řádnou léčbu zajistit a odstranit tak nebezpečí plynoucí z jeho pobytu na svobodě.

Podle čl. 90 Ústavy České republiky jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Mezi tato práva patří také právo na ochranu zdraví, života a majetku. Nejvyšší soud si je vědom své povinnosti ochrany těchto hodnot. Nelze připustit stav, kdy budou přijímána opatření obdobného typu jako je ústavní ochranné léčení až v době, kdy jsou tyto hodnoty závažným způsobem narušeny nebo dokonce nenávratně ztraceny, ale je potřebné poskytovat jím ochranu především preventivně. Tato ochrana je přitom poskytována i samotnému dovolateli. Při objektivně zjištěné jeho závažné duševní nemoci, projevující se již jednáním ohrožujícím ostatní lidi a jejich majetek v rozporu s trestním zákoníkem, navíc v kombinaci s užíváním pervitinu, Nejvyšší soud nesdílí názor, že uložení ochranného léčení ústavní formou je bezdůvodným omezováním jeho osobní svobody.

Námitky dovolatele důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídaly a ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. byly shledány zjevně neopodstatněnými. Důvod dovolání podle § 265b odst. l písm. l) tr. ř. pak uplatnil ve variantě, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, který se ale vztahuje na rozhodnutí učiněná z tzv. formálních důvodů, bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí, což ale není tento případ. Nejvyšší soud proto dovolání Bc. V. P. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. listopadu 2016

JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu