7 Tdo 1005/2011
Datum rozhodnutí: 17.08.2011
Dotčené předpisy: § 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoník, § 205 odst. 5 písm. a) tr. zákoník



7 Tdo 1005/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 17. 8. 2011 o dovolání, který podal obviněný V. P. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 4. 2011, sp. zn. 2 To 20/2011, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 6/2010, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 17. 12. 2010, sp. zn. 46 T 6/2010, byl obviněný V. P. uznán vinným zločinem krádeže podle § 205 odst. l písm. b), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody na šest roků se zařazením do věznice s ostrahou. Výrokem podle § 228 odst. l tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Skutek spočíval podle zjištění Krajského soudu v Brně v podstatě v tom, že obviněný dne 19. 10. 2009 kolem 12,10 hodin na parkovišti v blízkosti hlavního vstupu do Obchodního centra Olympia v M. , okr. B.-v., nezjištěným způsobem vnikl do zavazadlového prostoru uzamčeného osobního automobilu zn. Mercedes Benz a odcizil z něj ke škodě jeho majitele F. B. finanční hotovost ve výši 5 000 000 Kč.

Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině a dalším výrokům, bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 4. 2011, sp. zn. 2 To 20/2011, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. l písm. g) tr. ř. V mezích tohoto dovolacího důvodu namítl, že k vyšší trestnosti nestačí pouhé naplnění formálních znaků okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby a že z hlediska materiální stránky trestného činu nemělo být jeho jednání kvalifikováno podle § 205 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Jinak mimo rámec dovolacího důvodu uplatnil námitky, jimiž projevil nesouhlas se skutkovými zjištěními, která se stala podkladem výroku o vině, se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a s rozsahem provedeného dokazování. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal Krajskému soudu v Brně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno zčásti z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a že pokud se opírá o námitky, které lze považovat za dovolací důvod, je zjevně neopodstatněné.

Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, nýbrž jen z některého z důvodů výslovně stanovených v § 265b odst. l písm. a) až 1) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí zákonný dovolací důvod pouze formálně deklarovat, ale je nutné, aby uplatněné námitky tomuto dovolacímu důvodu odpovídaly svým obsahem.

Podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z citovaného ustanovení plyne, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Toto posouzení záleží v aplikaci hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že se jedná o právní posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání podaném proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Pod dovolací důvod nespadají s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží prosadit jiné hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a tím dosáhnout změny ve skutkových zjištěních soudů včetně jejich nahrazení tou verzí skutkového stavu, kterou sám prezentuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. l písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.

Zločin krádeže podle § 205 odst. l písm. b), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, spáchá čin vloupáním a způsobí uvedeným činem škodu velkého rozsahu. Takovou škodou se podle § 138 odst. l tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 5 000 000 Kč. Způsobení škody ve výši nejméně 5 000 000 Kč, tj. škody velkého rozsahu, je důvodem pro posouzení skutku podle § 205 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku bez dalších podmínek. Pokud je skutek posuzován podle trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010, pak se k aplikaci ustanovení, která upravují okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, nevyžaduje splnění žádné materiální podmínky srovnatelné s ustanovením § 88 odst. l trestního zákona účinného do 31. 12. 2009. Podle tohoto ustanovení se k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby přihlíželo jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšovala stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.

Pokud způsobená škoda v dané věci činí 5 000 000 Kč a skutek je posuzován podle trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010, není žádného důvodu k tomu, aby se tato škoda nepovažovala za škodu velkého rozsahu a skutek nebyl kvalifikován podle § 205 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. I kdyby se skutek posuzoval podle trestního zákona účinného v době spáchání činu, tedy podle trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů), bylo by namístě skutek posoudit podle § 247 odst. 4 tr. zák., protože škoda 5 000 000 Kč je i z hlediska tohoto zákona škodou velkého rozsahu (§ 89 odst. 11 tr. zák.). Přitom materiální podmínka pro toto posouzení by evidentně byla splněna, třebaže formální znak škoda velkého rozsahu ve smyslu § 247 odst. 4 tr. zák. by byl naplněn v té nejnižší předepsané částce. Také za tohoto stavu by způsobení škody velkého rozsahu podstatně zvyšovalo stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Jednalo se o odcizení peněžní hotovosti převážené v automobilu, tato hotovost se nacházela v uzamčeném zavazadlovém prostoru, k činu došlo v době, kdy vozidlo parkovalo v prostoru obchodního centra, k otevření muselo být použito velmi sofistikovaného prostředku, celý čin evidentně nemohl být dílem náhody a byl předem připraven, naplánován a promyšleně proveden na podkladě informací o pohybu vozidla poškozeného a o tom, že se v něm nacházejí peníze. Pro to, aby skutek byl posouzen podle § 247 odst. 4 tr. zák., tedy byla splněna materiální podmínka stanovená v § 88 odst. l tr. zák. Sazba trestu odnětí svobody je v § 247 odst. 4 tr. zák. stanovena v rozpětí od pěti let do dvanácti let, zatímco v § 205 odst. 5 tr. zákoníku je stanovena v rozpětí od pěti let do deseti let, takže posouzení trestnosti činu podle trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010 je pro obviněného nakonec příznivější. Námitky, které obviněný v dovolání zaměřil proti posouzení činu podle § 205 odst. 5 písm. a) tr. zák., jsou zjevně neopodstatněné.

S ohledem na principy, které vyplývají z ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním zasáhnout jen zcela výjimečně za předpokladu, že to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor se projevuje zejména tím, že skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou vazbu na důkazy, že skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, že skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

V poměru mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Brně, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také Vrchní soud v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé se rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor. Soudy si byly vědomy toho, že obviněný důrazně popíral spáchání činu, a již proto hodnotily ostatní důkazy velmi obezřetně. To se týká jak otázky, zda částka 5 000 000 Kč byla ve vozidle skutečně uložena, tak otázky, zda pachatelem činu byl obviněný. Pokud jde o přítomnost hotovosti v uvedené výši ve vozidle, byla důkazem svědecká výpověď poškozeného, která pokud mohla být alespoň v některých směrech byť jen nepřímo ověřena ještě jinými důkazy, ukázala se jako pravdivá. Zjištění, že pachatelem činu byl obviněný, získalo odpovídající podklad v tom, že uvnitř zavazadlového prostoru vozidla, kde byly peníze uloženy, byla nalezena pachová stopa, která vedla ke ztotožnění obviněného s osobou, jež tuto stopu zanechala. Zároveň bylo vyloučeno, že by obviněný tuto stopu mohl na uvedeném místě zanechat v nějaké jiné souvislosti než při krádeži peněz z vozidla. Metodou pachové identifikace byl obviněný takto ztotožněn opakovaně dvěma různými psy. O tom, že pohyb vozidla poškozeného byl před krádeží sledován, svědčí zjištění, že blízkosti vozidla poškozeného bylo jak v prostoru Obchodního centra Olympia v M. , okr. B. v. , tak krátce předtím v prostoru Obchodního centra V. v centru B. zachyceno vozidlo, které patřilo obchodní společnosti, v níž byl obviněný společníkem a jednatelem, a které sám jinak užíval. K tomu přistupuje zjištění, že s pohybem tohoto vozidla korespondoval pohyb mobilního telefonu, který užíval obviněný. Naproti tomu se ukázaly jako nepravdivé všechny verze alibi obviněného i jeho tvrzení, že vozidlo, které evidentně sledovalo pohyb vozidla poškozeného, bylo v kritickou dobu zapůjčeno jiné osobě. Při tomto stavu není nic nelogického na závěru soudů, že z vozidla poškozeného byla odcizena částka 5 000 000 Kč a že pachatelem (příp. spolupachatelem) krádeže je obviněný. Uvedený závěr soudy opřely o takové hodnocení důkazů, které je velmi podrobné a přitom jasné, srozumitelné, přehledné a především logické. Soudy svůj hodnotící postup náležitě vysvětlily, zaznamenaly i rozpory mezi některými důkazy a překlenuly tyto rozpory úvahami, které lze akceptovat. Soudy hodnotily důkazy důsledně v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů. Zároveň soudy přijatelně zdůvodnily, proč považují návrhy obviněného na provedení dalších důkazů za nadbytečné. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že nepovažuje provedené dokazování za úplné, není dovolacím důvodem.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Poučení : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. srpna 2011

Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec