7 Tdo 1001/2015
Datum rozhodnutí: 15.09.2015
Dotčené předpisy: § 250 odst. 1 tr. zákoník, § 250 odst. 2 tr. zákoník, § 209 odst. 1 tr. zákoník



7 Tdo 1001/2015-52
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 15. září 2015 v Brně dovolání obviněné K. P. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 12 To 74/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 1 T 95/2014, a rozhodl takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné K. P. odmítá .

Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 6. 11. 2014, sp. zn. 1 T 95/2014, byla obviněná K. P. (dále zpravidla jen obviněná ) uznána vinnou pod bodem 1) trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona a pod bodem 2) pokračujícím zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, které podle skutkových zjištění soudu spáchala tím, že

1) dne 3. 12. 2004 v K. se záměrem se obohatit vylákala od poškozeného P. K. částku ve výši 120.000 Kč a zavázala se, že půjčenou částku vrátí nejprve do 3. 12. 2004 a následně uznáním tohoto závazku se zavázala, že půjčenou částku vrátí do 30. 4. 2005, ačkoliv neměla v úmyslu půjčenou částku vrátit a byla si vědoma toho, že není v jejích možnostech v uvedené době půjčenou částku vrátit, načež dlužnou částku ani částečně nesplatila, čímž poškozenému P. K., způsobila škodu ve výši 120.000 Kč,

2) v období od května 2011 do září 2012 v K. se záměrem se obohatit postupně od poškozených manželů L. a Z. V. vylákala částku v celkové výši 1.020.200 Kč, a to tím způsobem, že poškozené opakovaně ujišťovala o tom, že bude v jejích silách půjčenou částku uhradit z očekávaného dědictví po svém zemřelém otci ve výši 682.261.363 Kč, ačkoliv si byla vědoma toho, že majetek, kterým by mohla pokrýt půjčenou částku, nevlastní, a dědické řízení po otci v uvedené době již bylo ukončeno a majetek uvedené hodnoty nezdědila, přičemž důvěry poškozených v pravdivost svých tvrzení docílila tím, že poškozeným vydávajíc se za pracovnici České národní banky prostřednictvím emailové adresy ......... podávala vědomě nepravdivé zprávy o tom, že Česká národní banka uvolní v její prospěch uvedenou finanční částku 682.261.363 Kč, ovšem za předpokladu, že budou hrazeny s tím spojené poplatky, na které si půjčovala od poškozených, skutečnost, že uvedená částka jí nebyla poukázána, poškozeným vysvětlovala mimo jiné nečinností Okresního soudu v Kladně, přitom později, když poškození ztráceli důvěru v pravdivost jejích tvrzení, dokládala svá tvrzení vědomě nepravdivými listinami s hlavičkou Okresního soudu v Kladně o uvolnění blokované finanční částky ve výši 682.261.363 Kč, která měla být připsána na bankovní účet ............... vedený u Oberbank AG, pobočka Česká republika, a aby poškozené ujistila o pravdivosti svých tvrzení, zřídila poškozeným dispoziční oprávnění k uvedenému účtu, ačkoliv si byla vědoma toho, že Okresní soud v Kladně žádné takové listiny nevyhotovil a její tvrzení o očekávané transakci v uvedené výši se nezakládají na pravdě, přitom současně naváděla další osoby, aby poškozeným sdělovaly nepravdivé informace a v některých případech i s nimi komunikovaly, vydávajíce se za jiné osoby, v důsledku čehož se poškození dostali do platební neschopnosti a byli nuceni se zadlužit, přitom spoléhali na to, že tyto své dluhy uhradí z očekávaného dědictví, což se nestalo a své dluhy v termínu splatnosti neuhradili, v důsledku čehož byla na jejich majetek nařízena exekuce, čímž manželům poškozeným L. V., a Z. V., způsobila škodu ve výši 1.020.200 Kč.

Za tyto trestné činy byla odsouzena tak, že

1) podle § 37 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu, jehož uložení by přicházelo v úvahu za spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona obviněnou K. P. [skutek je popsán pod bodem 1) výroku rozsudku] ve vztahu k uloženému souhrnnému trestu, který byl obviněné uložen rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 16. 3. 2010, sp. zn. 2 T 2/2006, ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2010, sp. zn. 11 To 248/2010, který je i zněním rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 7 T 62/2008, ve znění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 5 To 54/2009.

2) Za spáchání pokračujícího zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku odsoudil obviněnou K. P. k trestu odnětí svobody v trvání 36 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byla obviněná pro výkon trestu zařazena do věznice s dozorem. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození P. K., L. e V. a Z. V. odkázáni s nároky na náhradu škody na občanskoprávní řízení.

Proti tomuto rozsudku podala obviněná odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 12 To 74/2015, tak, že odvolání obviněné podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

Obviněná K. P. podala prostřednictvím svého obhájce JUDr. Milana Štemberga dovolání, které opírá se o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. b), g) a l) tr. ř.

Na základě dovolacího důvodu vymezeného v § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., namítá, že všichni soudci Okresního soudu v Kladně byli podle § 30 odst. 1 tr. ř. vyloučeni z rozhodování v její trestní věci. Důvod jejich podjatosti shledává v tom, že poškozeným manželům L. a Z. V. i dalším osobám měly být předkládány zfalšované listiny vyhotovené tímto soudem, což by znamenalo vážné pochybení pracovníků kanceláře tohoto soudu a ve svém důsledku by vedlo k pochybnostem ohledně možnosti soudců tohoto soudu ve věci nestranně rozhodovat.

Nesprávné právní posouzení skutku podle § 265b odst. 1 písm. g) tř. ř. podle obviněné spočívá v tom, že i pokud by se skutek, pro který byla podána obžaloba, stal a byl trestným činem, bylo by třeba její trestní odpovědnost posuzovat s přihlédnutím ke zcela absurdní lehkomyslnosti poškozených. Odkazuje v tomto směru i na stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 k otázce subsidiarity užití prostředků trestního práva a uvádí, že poškození svou pohledávku, jejíž existence je podle ní navíc sporná, nechránili žádným způsobem, přičemž jejich lehkomyslnost nemůže být nahrazena trestněprávní represí. V případě poškozeného P. K. namítá, že ani on svou půjčku obviněné nijak nezajistil, zajištění nepožadoval a jejího vrácení se nedomáhal pět let. Pokud jde o manžele V., tito nedisponují ani doklady o údajných půjčkách až do výše 800.000 Kč, u těchto půjček nemohli mít reálnou představu, jak jim je obviněná splatí, a rovněž je nijak nezajistili. Je tedy podle obviněné otázkou, zda vůbec byli ohledně vrácení půjčených částek uvedeni v omyl. Obviněná opětovně zdůrazňuje, že kriminalizace jejího jednání by byla s ohledem na lehkomyslnost poškozených zásahem do ryze soukromoprávních vztahů, a cituje z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, podle kterého Z hlediska principů, na nichž je založen demokratický právní stát, je nepřijatelné, aby trestním postihem jednoho účastníka soukromoprávního vztahu byla nahrazována nezbytná míra opatrnosti druhého účastníka při ochraně vlastních práv a majetkových zájmů. Obviněná k témuž dovolacímu důvodu uvádí okolnosti, které podle jejího názoru svědčí v její prospěch a prokazují, že skutek 1) obžaloby se v hrubých rysech stal, ale není trestným činem. V případě skutku 2) obžaloby potom podle názoru obviněné není zřejmé, jak soudy dospěly k závěru, že se skutek stal. V tomto směru namítá rozpory ve svědeckých výpovědích, namítá neprovedení některých důkazů soudem prvního stupně či nepřihlédnutí k některým důkazům, které byly provedeny, a zpochybňuje věrohodnost výpovědí svědků, které soud považoval za věrohodné.

K dovolacímu důvodu vymezenému v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněná uvedla, že došlo k zamítnutí jejího odvolání přesto, že v řízení před soudem prvního stupně došlo k porušení jejího práva na obhajobu tím, že soud nepřipustil dotazy obhajoby na svědka Z. V., které se týkaly původu zfalšovaných listin. Poukazuje na skutečnost, že pokud odvolací soud její námitky v tomto směru odmítl s tím, že svědci se k této otázce vyjadřovali v přípravném řízení, šlo o podaná vysvětlení, která svědkům nemohla být v řízení před soudem předestřena k odstranění rozporů v nich obsažených.

Obviněná pro navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze, zrušil i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Kladně a věc přikázal k opětovnému projednání a rozhodnutí některému z okresních soudů v působnosti Krajského soudu v Praze, s výjimkou Okresního soudu v Kladně.

Nejvyšší státní zástupce uvedl ve vyjádření k dovolání, že dovolacím důvodem ve smyslu § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je situace, kdy dochází ke kumulativnímu splnění dvou podmínek. Ve věci rozhodl vyloučený orgán a tato okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Současně je však nutné konstatovat, že rozhodnutí o vyloučení soudce ve smyslu § 31 odst. 1 tr. ř. je průlomem do ústavně stanovené zásady uvedené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a proto vyloučení soudce, avšak i člena senátu, z projednávání již přidělené věci je nutno považovat za postup výjimečný, který musí být odůvodněn závažnými skutečnostmi. Tyto závažné skutečnosti přitom musí být jednak dovolatelem tvrzeny a současně musí poskytovat podklad pro závěr o závadném poměru soudce ve smyslu (např.) § 30 odst. 1 tr. ř. V daném případě však zjevně není splněna žádná z výše uvedených podmínek, neboť obviněná v rámci dovolání v prvé řadě nijak nekonkretizuje, jak by měla skutečnost, že se padělané listiny (dokládající její údajné dědictví) nacházely ve spisu vedeném u nalézacího soudu, vést k pochybnostem, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemohou soudci Okresního soudu v Kladně nestranně rozhodovat. Vyloučení se navíc musí vztahovat k soudci jako konkrétní osobě. Co se týče druhé z uvedených podmínek, je zřejmé, že obviněné byly skutečnosti, kterými tento dovolací důvod nyní zdůvodňuje, známé již v přípravném řízení. Obviněná v odvolání uvedla: Nikoli nepodstatnou částí skutku 2) podle obžaloby mělo být to, že poškozeným V. i jiným osobám měly být předkládány padělané listiny údajně vyhotovené Okresním soudem v Kladně. K tomu obžalovaná od počátku své obhajoby tvrdila, že tyto listiny si při několika příležitostech vyzvedla ze spisu soudu prvního stupně, byť se nacházely ve spise, ve kterém podle jejích slov neměly co dělat. V dovolání výše uvedené tvrzení doplňuje takto: Je tedy evidentní, že objektivně padělané listiny se buď nacházely ve spise Okresního soudu v Kladně, anebo byly obžalované v kanceláři tohoto soudu předány. , přičemž vyjadřuje názor, že jde o vážné pochybení pracovníků kanceláře tohoto soudu, které by ve svém důsledku vedlo k pochybnostem ohledně možnosti soudců tohoto soudu ve věci nestranně rozhodnout. Je tedy zjevné, že okolnost, která by měla zavdat důvod podjatosti, byla obviněné známa již před rozhodnutím odvolacího soudu, nicméně nebyla vznesena jako námitka podjatosti některého z členů senátu nalézacího soudu. Dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. tedy není dán.

Další námitky obviněné nelze podřadit po důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právní posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uplatněné dovolací námitky v rámci zmíněného dovolacího důvodu směřují jak do oblasti hmotněprávní, tak do oblasti skutkové (procesní). Obviněná soudům nižších stupňů vytýká v podstatě to, že v případě skutku 1) dochází ke kriminalizaci jejího jednání, které je ve skutečnosti ryze soukromoprávním vztahem mezi ní a poškozenými, a v případě skutku 2) zpochybňuje závěr soudů o tom, že se tento skutek vůbec stal. Námitky obviněné směřují proti (údajnému) porušení procesních zásad uvedených zejména v ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř., a nelze je podřadit pod výše uvedený dovolací důvod. Soudy nižších stupňů se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Námitka extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy by přitom ani tak nebyla sama o sobě dovolacím důvodem, přičemž na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, předložených obviněnou a obžalobou, se soudy přiklonily k verzi obžaloby. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněná, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Dovolání obviněné je v této části pouze opakováním námitek, se kterými se již odpovídajícím způsobem vypořádaly soudy obou stupňů.

Za konformní s dovolacím důvodem podle § 256b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat pouze námitku soukromoprávní povahy jejího jednání vůči poškozeným, přesto ani tato námitka není důvodná. Občanskoprávní základ jednání obviněné vůči poškozeným lze spatřovat pouze v tom, že z hlediska poškozených šlo o půjčku. Tato skutečnost však sama o sobě neznamená, že ochrana práv poškozených by měla být zabezpečena primárně prostředky netrestní povahy. V tomto směru lze odkázat na (i ze strany obviněné zmíněnou) judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na usnesení sp. zn. 7 Tdo 486/2010, podle kterého jde-li o soukromoprávní vztah, je třeba trvat na tom, aby na ochranu svých majetkových zájmů primárně dbali především samotní účastníci takového vztahu, od kterých je nutno požadovat, aby postupovali obezřetně a aby dodržovali alespoň elementární zásady opatrnosti, zvláště když pro to jsou snadno dosažitelné prostředky. V dané věci poškození zaplatili milionovou zálohu na kupní cenu nemovitostí za okolností, kdy se vůbec nezajímali o žádné právní vztahy týkající se těchto nemovitostí. Nejvyšší soud přitom dospěl k závěru, že pokud by si poškození od obviněného vyžádali nebo sami opatřili výpis z katastru nemovitostí, mohli snadno zjistit, v jakých poměrech se nemovitosti skutečně nacházejí. Výpis z katastru nemovitostí je lehce dostupný doklad, který si lze obstarat bez jakýchkoli obtíží. Využití výpisu z katastru nemovitostí jako autentického zdroje informací pro rozhodnutí činěná ohledně koupě nemovitostí nebylo podle Nejvyššího soudu ničím, co by nějak přesahovalo reálné možnosti poškozených z hlediska jejich věku, vzdělání, životních zkušeností apod. Při aplikaci zmíněných závěrů na věc obviněné není zřejmé, v čem měla spočívat neopatrnost poškozených v souvislosti s půjčováním finančních prostředků obviněné. Zatímco v případě koupě nemovitostí v ceně několika milionů lze reálně předpokládat, že si kupující kromě vlastní prohlídky nemovitostí prověří či doplní informace od prodávajícího nahlédnutím do katastru nemovitostí, v případě půjček částek v řádu desetitisíců či statisíců své známé, lze předpokládat nižší míru obezřetnosti. Není navíc ani zřejmé, jak by se tato obezřetnost měla projevit v případě poškozených manželů L. a Z. V. nebo poškozeného P. K., protože bylo pro ně prakticky nemožné ověřit si některá tvrzení obviněné a v jiných případech byli poškození uvedeni v omyl na základě zfalšovaných listin předložených obviněnou. Nejvyšší státní zástupce uvedl, že jednání obviněné vykazovalo takový stupeň společenské škodlivosti, že uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nemohlo postačovat.

K dovolacímu důvodu vymezenému v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obecně uvedl, že přezkoumával-li soud druhého stupně napadený rozsudek na podkladě odvolání obviněné a zamítl jej, je možno tento dovolací důvod uplatnit jen v případě, že byl v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., když v daném případě by z hlediska podaného dovolání mělo jít o situaci, kdy ve věci rozhodl vyloučený orgán, a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Vzhledem k tomu, že tyto dovolací důvody nejsou dány, není naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Nejvyšší státní zástupce v závěru vyjádření uvedl, že námitky obviněné nelze podřadit pod dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. b), g) a l) tr. ř., a navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí o dovolání za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.


K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.:

Podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.

Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce, tj. samosoudce, člen senátu, předseda senátu, který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle § 31 tr. ř. Důvodem vyloučení jsou pochybnosti o tom, že nemůže nestranně rozhodovat pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení. Obviněný může namítat podjatost jen těch soudců, kteří rozhodovali v jeho trestní věci, nikoliv všech soudců soudu, který je příslušný v jeho věci rozhodovat a nebo dokonce všech soudců České republiky, jak se také ze strany některých obviněných stává.

Obviněná namítla podjatost všech soudců Okresního soudu v Kladně. Důvod podjatosti spatřuje v tom, že poškozeným L. a Z. V. i dalším osobám měly být předkládány zfalšované listiny vyhotovené tímto soudem, což by podle obviněné znamenalo vážné pochybení pracovníků kanceláře tohoto soudu a ve svém důsledku by vedlo k pochybnostem o možnostech soudců tohoto soudu ve věci nestranně rozhodovat. Takto formulovaná námitka podjatosti směřuje jednak proti všem soudcům Okresního soudu v Kladně a nikoliv konkrétně proti soudcům, kteří rozhodovali v trestní věci obviněné, a jednak je v rozporu se skutkovým zjištěním soudů uvedeným v popisu skutku ad 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, podle něhož to byla právě obviněná, která vysvětlovala poškozeným L. a Z. V., že částka z dědictví po otci jí nebyla poukázána mimo jiné pro nečinnost Okresního soudu v Kladně a později, když poškození ztráceli důvěru v pravdivost jejího tvrzení, dokládala svá tvrzení vědomě nepravdivými listinami s hlavičkou Okresního soudu v Kladně o uvolnění blokované finanční částky 682.261.363 Kč, která měla být připsána na bankovní účet č. .......... vedený u Oberbank AG, pobočka Česká republika. Aby obviněná ujistila poškozené o pravdivosti svých tvrzení, zřídila jim dispoziční oprávnění k uvedenému účtu, ačkoliv si byla vědoma toho, že Okresní soud v Kladně žádné takové listiny nevyhotovil a její tvrzení o očekávané transakci se nezakládají na pravdě. Nejvyšší soud zjistil z obsahu odvolání obviněné, že obviněná nevznesla žádnou konkrétní námitku podjatosti proti soudcům Okresního soudu v Kladně (č. l. 1197 až 1199 spisu). Za takovou námitku nelze považovat ani návrh obviněné v odvolání, aby byla věc podle § 262 tr. ř. projednána jiným okresním soudem v působnosti Krajského soudu v Praze, a to zejména s ohledem na skutečnosti uvedené pod bodem II. odvolání, které podle obviněné vyvolávají zcela zásadní pochybnosti o vůli soudu prvního stupně věc řádně vyšetřit, ani návrh, aby věc byla postupem podle § 262 tr. ř. přikázána k rozhodnutí jinému senátu soudu prvního stupně v případě, že by odvolací soud neshledal důvody pro výše zmíněný postup (č. l. 1197 až 1999).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. nelze použít, jestliže okolnost, že ve věci rozhodl vyloučený orgán činný v trestním řízení, byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Zákon tedy neumožňuje, aby dovolatel, jestliže věděl o podjatosti soudce, který rozhodoval v jeho trestní věci, namítal tuto skutečnost až v dovolání. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že v této části dovolání není naplněn důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., a dovolání obviněné, pokud jde o tento dovolací důvod, je zjevně neopodstatněné.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.:

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z citovaného ustanovení trestního řádu vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že se jedná o právní posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tak možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy, zatímco skutkové námitky stojí mimo rámec dovolacího důvodu. Dovolání se proto nemůže zakládat na námitkách, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a nahrazení těchto zjištění jinou verzí skutkového stavu, kterou obviněný prosazuje. Námitky proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při jejich provádění, v jakém rozsahu je provedly apod., nejsou dovolacím důvodem. Znovu je třeba zdůraznit povahu dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který je určen k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a zásadně nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů. Pokud je dovolacím důvodem jiné nesprávné hmotně právní posouzení (tj. jiné, než je právní posouzení skutku), jedná se rovněž o aplikaci norem hmotného práva na skutkové okolnosti zjištěné soudy prvního a druhého stupně.

Nejvyšší soud zjistil po porovnání námitek, které uplatnila obviněná v odvolání s námitkami, které uplatňuje nyní v dovolání, že obviněná v něm uplatnila v podstatě shodné námitky jako v odvolání, s nimiž se Krajský soud v Praze jako soud odvolací dostatečně a správně vypořádal. Tyto námitky nenaplňují svým obsahem uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že mu jako dovolacímu soudu nepřísluší posuzovat správnost a zákonnost provádění dokazování. Postup soudu, který provádí dokazování v hlavním líčení, případně veřejném zasedání, je upraven trestním řádem, tedy procesním předpisem, a není součástí hmotněprávního posuzování.

Právně relevantní námitkou je pouze námitka obviněné, že její jednání s poškozenými mělo soukromoprávní povahu. Odkázala přitom na obsah usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 486/2010. Nejvyšší soud této námitce obviněné nepřisvědčil. V uvedené věci poškození jednali s obviněným ohledně prodeje nemovitostí a je skutečností, že se nezajímali o právní vztahy týkající se nemovitostí. Naproti tomu obviněná v případě poškozených manželů L. a Z. V. i poškozeného P. K. jednala tak, že uvedla poškozené v omyl. Poškození neměli ani podle zákona povinnost jakýmkoliv způsobem zajišťovat peníze, které obviněné zapůjčili. Z jejich výpovědí vyplývá, že důvěřovali obviněné, že jim zapůjčené peníze ve sjednané lhůtě vrátí. Když tak obviněná neučinila a poškození ji žádali o vrácení peněz, obviněná předkládala poškozeným manželům L. a Z. V. dokonce zfalšované listiny, které vydávala za listiny vyhotovené Okresním soudem v Kladně. Takto jednala za situace a v době, kdy dědické řízení po jejím otci bylo již dávno ukončeno, a obviněná z dědictví nezískala částku 682.261.363 Kč. Z usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 18. 4. 2000, sp. zn. D 1730/99, které nabylo právní moci dne 16. 5. 2000, vyplývá, že čistá hodnota dědictví po J. H., otci obviněné, činila 195.628 Kč. Přesto obviněná ještě v období od května 2011 do září 2012 nepravdivě tvrdila poškozeným L. a Z. V., že Česká národní banka uvolní v její prospěch částku 682.261.363 Kč, jestliže zaplatí s tím spojené poplatky a vydávala se přitom za pracovnici České národní banky. Nelze přehlédnout, že pod záminkou, že vypůjčené finanční částky vrátí poškozeným, jakmile nabude dědictví a bude zrušeno zajištění finančních prostředků na jejím bankovním účtu, přičemž poškozeným předkládala listiny týkající se dědictví a zajištění finančních prostředků, které nebyly vydány příslušnými orgány, vylákala od jednoho poškozeného 1.790.000 Kč a od druhého 800.000 Kč. Za tyto skutky kvalifikované jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2009, byla odsouzena rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 7 T 62/2008, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 5 To 54/2009, podle § 250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu pěti roků a dále bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. o nárocích poškozených na náhradu škody. Je tedy zřejmé, že obviněná jako velmi obratná podvodnice používá k páchání trestné činnosti stejný způsob provedení činu (modus operandi).

Nejvyšší soud neshledal důvodnou ani námitku obviněné, že její trestní odpovědnost v případě, že by skutek, pro nějž byla podána obžaloba, byl trestným činem, by měla být posuzována s přihlédnutím ke zcela absurdní lehkomyslnosti poškozených. Obviněná se přitom nepřípadně dovolává stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, které bylo publikováno pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. K námitce je nutno především uvést, že zmíněné stanovisko zdůrazňuje, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který zákon označuje za trestný a který vykazuje všechny znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ultima ratio do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.

Jestliže se aplikují tyto závěry na skutky, jimiž byla obviněná uznána vinnou, je naprosto zřejmé, že nelze aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe. Skutky vykazují všechny zákonné znaky trestného činu podvodu, a to jak trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2009, tak zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 tr. zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinného od 1. 1. 2010. Za zmíněný zločin lze pachateli uložit trest odnětí svobody na dvě léta až osm let. Nejde o méně závažný trestný čin, a proto už jen z tohoto důvodu je vyloučeno použití zásady subsidiarity trestní represe. Dovolání opírající se o tento dovolací důvod bylo tedy podáno z části z jiného důvodu než je uveden v § 265b tr. ř. a z části je zjevně neopodstatněné.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.:

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo o odmítnutí o řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

Obviněná opřela tento dovolací důvod o alternativu, že došlo k zamítnutí jejího odvolání přesto, že v řízení u soudu prvního stupně došlo k porušení jejího práva na obhajobu tím, že soud nepřipustil dotazy na svědka Z. V., které se týkaly původu zfalšovaných listin. Z obsahu takto koncipovaného dovolacího důvodu Nejvyšší soud dovodil, že obviněná je opírá o tu alternativu zmíněného dovolacího důvodu, podle něhož bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Jak vyplývá z obsahu dovolání, těmito důvody měly být důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. b) a g) tr. ř. Protože Nejvyšší soud neshledal naplnění těchto dovolacích důvodů, není naplněn ani důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve zmíněné alternativě.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněné je ve svém celku zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Rozhodnutí o dovolání učinil v neveřejném zasedání, které konal podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. září 2015
JUDr. Jindřich Urbánek
předseda senátu