č. j. 7 Azs 84/2008-72

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Karla Šimky, JUDr. Jana Passera a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobců: a) A. K., b) nezl. M. E. D., zastoupeni JUDr. Martinem Šmerdou, advokátem se sídlem Vránova 39, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 7. 2008, č. j. 56 Az 192/2007-43,

takto:

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

III. Odměna advokáta JUDr. Martina Šmerdy s e u r č u j e částkou 4712,40 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodn ění:

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. 7. 2008, č. j. 56 Az 192/2007-43, zamítl žalobu podanou žalobci (dále jen stěžovatelé ) proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen ministerstvo ) ze dne 22. 10. 2007, č. j. OAM-679/LE-05-ZA07-2006, kterým nebyla stěžovatelům udělena mezinárodní ochrana podle ustanovení § 12 až § 14b zákona č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu ). Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelé v zákonné lhůtě kasační stížnost.

Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu ustanovení § 104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelů. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.

Zákonný pojem přesah vlastních zájmů stěžovatele , který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do s. ř. s. byl zaveden zákonem č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Ve věcech azylu v nové úpravě institutu nepřijatelnosti (§ 104a s. ř. s.) je nyní kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Z těchto důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže rozhodování o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující funkci v systému správního soudnictví. S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob je vhodné připomenout, že stěžovateli byla soudní procesní ochrana již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu, a to v plné jurisdikci.

Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.

O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v následujících typových případech: 1/ Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu. 2/ Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost v judikatuře může vyvstat na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. 3/ Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je na místě změnit výklad určité právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně. 4/ Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.

O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že pokud by k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení, především procesního charakteru, proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.

Přijatelnost kasační stížnosti je proto třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost, či spíše absence některého z důvodů nepřípustnosti, kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů jako je včasné podání kasační stížnosti (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§ 105 odst. 2 s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§ 104 s. ř. s.), apod. Důvodnost kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů stěžovatelem uváděných (§ 103 odst. 1 s. ř. s.). Pokud tedy kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti, pak je způsobem výše naznačeným zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její přijatelnost. Přichází-li však stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné, a ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem by byl nepochybně stejný závěr. Je-li kasační stížnost přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost.

Z výše uvedeného vyplývá, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů uvedených v ustanovení § 103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele je však rovněž, aby uvedl, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.

Stěžovatelé v kasační stížnosti namítali, že krajský soud nesprávně interpretoval ust. § 2 odst. 7 ve spojení s § 12 zákona o azylu, neboť celá jejich rodina, zejména manžel stěžovatelky a), byli v Kazachstánu diskriminováni pro své náboženské vyznání, tudíž splňují podmínky pro udělení mezinárodní ochrany. Otázkou, zda stěžovatelé mohou odvozovat důvody pro udělení azylu od tvrzeného pronásledování jiné osoby, byť je tato osoba jejich manželem či otcem, se Nejvyšší správní soud již zabýval např. v rozsudku ze dne 15. 9. 2005, č. j. 1 Azs 41/2005-63, a v rozsudku ze dne 26. 4. 2006, č. j. 4 Azs 332/2005-80, v nichž vyslovil, že ustanovení § 12 zákona o azylu nemůže nikdy působit zprostředkovaně, nýbrž se vždy vztahuje k osobní situaci žadatele o udělení mezinárodní ochrany. Stěžovatelé se tedy pro sebe nemohou s úspěchem domáhat užití citovaného ustanovení, jehož podmínky zjevně nesplňují. Zákon o azylu s takovým rozšiřováním azylových důvodů i na rodinné příslušníky počítá, ovšem jen za splnění podmínek stanovených v ustanovení § 13, tj. u těch žadatelů, jejichž manželovi, dítěti mladšímu 18 let nebo u svobodných žadatelů mladších 18 let rodičům, byla udělena mezinárodní ochrana podle ust. § 12 nebo § 14 zákona o azylu. Manželovi stěžovatelky a) a současně otci stěžovatele b) však mezinárodní ochrana udělena nebyla.

Stěžovatelé dále namítali, že ministerstvo, i stejně tak krajský soud, na základě provedených důkazů dospělo k nesprávným skutkovým a právním závěrům, že v průběhu správního řízení nebylo zjištěno, a z vyjádření zákonného zástupce stěžovatele nijak nevyplynulo, že by skutečně jejich náboženská víra představovala pro veřejný pořádek Kazašské republiky jakékoliv nebezpečí, když stěžovatelé a jejich souvěrci pouze nebyli řádně zaregistrováni jako náboženské uskupení. V této souvislosti odkazuje Nejvyšší správní soud na rozsudek ze dne 10. 6. 2008, č. j. 8 Azs 23/2008-75, v němž byl vyjádřen právní názor, že zákonný požadavek registrace náboženské skupiny v zemi původu, k níž patří žadatel o poskytnutí mezinárodní ochrany, nepředstavuje sám o sobě porušování lidských práv, resp. není pronásledováním z náboženských důvodů.

Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy dostatečnou odpověď na stížní námitky uvedené v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelů.

Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud proto shledal kasační stížnost stěžovatelů nepřijatelnou a z tohoto důvodu ji odmítl (§ 104a odst. 1 s. ř. s.).

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 3 věta první za použití § 120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh odmítnut.

Stěžovatelům byl pro řízení o kasační stížnosti soudem ustanoven zástupcem advokát a podle § 35 odst. 8 s. ř. s. platí v takovém případě odměnu advokáta včetně hotových výdajů stát. Podle § 9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, náleží advokátovi při zastupování dvou účastníků řízení odměna za jeden úkon právní služby (doplnění kasační stížnosti) ve výši 3360 Kč (§ 11 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 12 odst. 4 citované vyhlášky), náhrada hotových výdajů v částce 2 x 300 Kč, tj. 600 Kč (§ 13 odst. 3 citované vyhlášky) a daň z přidané hodnoty ve výši 752,40 Kč (§ 37 odst. 1 a § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb.), celkem tedy 4712,40 Kč.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 11. prosince 2008

JUDr. Eliška Cihlářová předsedkyně senátu