7 As 68/2010-80

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: Dyje, s. r. o., se sídlem Hříšice 63, zastoupen JUDr. Zdeňkem Hrabou, advokátem se sídlem Kamlerova 795, Říčany u Prahy, proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství, se sídlem Těšnov 17, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2010, č. j. 11 Ca 112/2009-37,

takto:

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2010, č. j. 11 Ca 112/2009-37, byla zamítnuta žaloba podaná žalobcem (dále jen stěžovatel) proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 10. 4. 2009, č. j. 6082/2009-14130, který bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Státního zemědělského intervenčního fondu (dále jen Fond ) ze dne 9. 12. 2008, č. j. SZIF/2008/0343089 o zamítnutí žádosti stěžovatele o poskytnutí dotace pro rok 2007 v rámci programu Zakládání skupin výrobců (dále jen program ZSV ). V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že žalobní námitka nesprávného závěru správních orgánů o nesplnění podmínky stěžovatelem pro postavení skupiny výrobců není důvodná. S odkazem na čl. 33d odst. 1 a 2 nařízení Rady ES č. 1257/1997 ze dne 17. 5. 1999 ve znění jeho novelizace (dále jen nařízení Rady ) a ust. § 2 písm. c) a d), § 3 a § 4 odst. 2 písm. c) nařízení vlády č. 655/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen nařízení vlády ) dále uvedl, že relevantním pro posouzení struktury skupiny výrobců, která má být zapsána do programu ZSV, je jak gramatický výklad citovaných předpisů, tak i s rovnocenným užitím výklad teleologický a systematický vycházející ze smyslu poskytování podpory a zaměření činnosti seskupení producentů na společné cíle. Z gramatického výkladu čl. 33d nařízení Rady nepochybně vyplývá, že seskupení producentů se skládá z producentů (užité množné číslo), kteří jsou členy těchto seskupení, kteří mají společně uvádět zboží na trh a činit přípravy k prodeji, centralizovat prodej a dodávat velkoodběratelům a kteří si stanoví společná pravidla pro informace o produkci. Tomu odpovídá i znění ust. § 2 písm. c) a § 4 odst. 2 písm. c) nařízení vlády. Gramatický výklad skupiny výrobců tak nemůže být jiný než, že skupina výrobců není vymezena jen formou svého založení (obchodní společnost nebo družstvo), nýbrž i tím, že jejich předmětem činnosti musí být zajištění společného odbytu příslušné komodity. Znak společné činnosti je tedy rovněž shodným pojítkem obou nařízení a je stejně jako jiné znaky neoddělitelným dalším znakem charakterizujícím skupinu výrobců. Stěžovatel však ve svých žalobních tvrzeních zužuje vymezení seskupení producentů podle čl. 33d nařízení Rady, když z něj zdůrazňuje pouze jeden z definičních znaků, a to úřední uznání seskupení producentů (skupiny výrobců) podle vnitrostátního práva. Redukuje pojmové vymezení skupiny výrobců obsažené v ust. § 2 písm. c) nařízení vlády na právní formu producenta a podle kritérií obchodního zákoníku, a tím posouvá i vlastní význam ust. § 3 nařízení vlády. V citovaném ustanovení jsou stanoveny podmínky pro zařazení skupin výrobců do programu ZSV. Toto ustanovení tak již pro účely zařazení do programu pracuje s pojmem skupina výrobců vymezeným v ust. § 2 písm. c) nařízení vlády a vlastně upravuje, jaké skupiny výrobců lze zařadit do programu (tedy jaké skupiny mají předpoklady k následnému poskytnutí dotace). Městský soud proto shledal, že správní orgány nepochybily při výkladu pojmu skupina výrobců, který učinily jak na základě teleologického a systematického výkladu čl. 33d nařízení Rady a nařízení vlády, ale i na základě výkladu gramatického. Všechny tyto výklady podporují závěry učiněné správními orgány. Tyto výklady utvrzují i ustanovení nařízení týkající se postupu při poskytování dotace, k němuž celý režim zařazení do programu směřuje. Jestliže ust. § 6 odst. 2 nařízení vlády stanoví, že nedílnou součástí žádosti o poskytnutí dotace je kopie uzavřených smluv mezi skupinou výrobců a jejími členy o objemu, způsobu a výši úhrad příslušné roční obchodované produkce, pak i tento požadavek nasvědčuje skupině výrobců, která bude mít více společníků či členů, kteří mezi sebou o provozu skupiny uzavírají smlouvy. Uvedené znaky a podmínky fungování skupiny a požadavky obou nařízení, daných jejich účelem, nemůže splňovat skupina výrobců, která by byla tvořena pouze jedním členem. Takový výklad je neopodstatněný a zavedl by proces spolufinancování z prostředků EU směrem, který by neodpovídal předmětu a záměru nařízení Rady. Pokud stěžovatel poukazoval na Horizontální plán rozvoje venkova pro období 2004-2006, městský soud konstatoval, že pro naplnění záměru usnesení vlády ze dne 9. 7. 2003, jímž byl tento plán schválen, musí být členové skupiny výrobců fyzickými nebo právnickými osobami, které předloží uzavřené dohody mezi skupinou výrobců a jejími členy s vymezením způsobu a výše úhrad, když hlavní činností skupiny je pak společný odbyt a že s ohledem na uvedené, nemůže být za skupinu výrobců uznána společnost s jedním členem. Uvedeným plánem se zabývalo ministerstvo v řízení, které bylo ukončeno rozhodnutím ministra zemědělství č. j. 19436/2007-14130, na které je v odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně odkázáno. K žalobní námitce, že stěžovatel byl úředně uznán jako obchodní společnosti městský soud uvedl, že tato skutečnost nemá vliv na vymezení skupiny výrobců pro účely veřejnoprávního vztahu poskytování dotace (po předchozím zařazení skupiny výrobců do programu ZSV, do něhož však stěžovatel zařazen nebyl). Seskupení producentů (skupina výrobců) je pojmově založeno pro účely nařízení Rady a nařízení vlády a znamená vymezení nového právního subjektu, který bude provozovat a deklarovat svou činnost v právní formě obchodní společnosti nebo družstva, ovšem vždy za situace, kdy tato obchodní společnost nebo družstvo bude schopna fungovat jako seskupení producentů zajišťujících společně předmět své činnosti, a bude tedy vícečlenným subjektem. Jedině tak lze naplnit smysl společného úsilí k odbytu příslušné zemědělské komodity podle citovaných nařízení. V této souvislosti městský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2010, č. j. 1 As 87/2009-72.

Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu nesprávného posouzení právních otázek výkladu nařízení vlády. V úvodu kasační stížnosti zdůraznil, že v žalobě poukázal jak na preambuli nařízení Rady, tak na dikci nařízení vlády ve spojení s dikcí čl. 33d nařízení Rady. Nepochybně lze souhlasit s názorem ministerstva, že nařízení vlády je nutné interpretovat z hlediska práva Evropského společenství. Řídíme-li se obecnými principy právními a vycházíme-li z preambule nařízení Rady dospějeme nezbytně k tomu, že cílem je podpořit adaptaci výroby a produkty členů skupiny na požadavky trhu, přičemž skupinu definuje vnitrostátní právo podle potřeb národního trhu. V případě, že vnitrostátní právo konkrétní definici nestanoví, aplikuje se právo Společenství. Vzhledem k respektování zásady subsidiarity je tudíž zřejmé, že pokud právo Společenství v nařízení Rady stanoví základní zásady a principy, kterými se má řídit národní zákonodárce, je na něm, jaká přesná kritéria nastaví k provedení evropského předpisu. Ze znění čl. 33d odst. 2 nařízení Rady je zřejmý záměr umožnit novým členským státům, aby si v souladu s přepisy Společenství stanovily podmínky pro uznání seskupení producentů. Nařízení vlády vymezuje seskupení producentů pojmově jako skupinu výrobců v ust. § 2 písm. c), když stanoví, že skupinou výrobců se rozumí obchodní společnost nebo družstvo, jejichž předmětem činnosti je zajištění společného odbytu příslušné zemědělské komodity. Z těchto důvodů se městský soud řádně nevypořádal ani s odkazem stěžovatele na Horizontální plán rozvoje venkova pro období 2004 2006. Stěžovatel proto znovu poukázal na skutečnost, že podle ministerstva jsou v tomto plánu definovány podmínky pro uznání skupin výrobců, kdy jednou z nich je, že skupina výrobců musí splňovat podmínku minimálního ročního obratu 100.000 EUR nebo 5 členů, přičemž se stále jedná o skupinu výrobců, kdy buď dosahuje minimálního ročního obratu, zde postačí dvoučlenná skupina, nebo tu, která takového obratu nedosahuje, nikoliv o výrobce jednoho. Stěžovatel však pro tento názor ministerstva o minimálně dvoučlenné skupině výrobců nenalezl oporu ani v Horizontálním plánu rozvoje venkova ani v žádném z platným právních předpisů. Vychází-li městský soud z gramatického výkladu a poukazuje na použití množného čísla, stěžovatel odkázal na ust. § 461 odst. 2 o. z., podle kterého nenabude-li dědictví dědic ze závěti, nastupují místo něho dědici ze zákona. Důsledný jazykový výklad tohoto ustanovení by znamenal, že dědicem za závěti může být vždy jen jedna osoba, neboť ve stejném ustanovení se užívá jak jednotné, tak množné číslo a v souvislosti s dědicem ze závěti se hovoří pouze o dědici v jednotném čísle. Striktní použití gramatického výkladu slov společný a skupina při interpretaci pojmových výrazů jako skupina výrobců, společný odbyt apod., tak není objektivní. Evropská komise odsouhlasila Horizontální plán rozvoje venkova, v němž je definováno, že skupina výrobců je obchodní společnost založená za účelem zajištění společného odbytu zemědělských komodit, které jsou zapsány do obchodního rejstříku mezi datem přistoupení a koncem programového období (1. 5. 2004 až 31. 12. 2006), má minimální roční obrat 100.000 EUR anebo má pět členů. Žádná podmínka ohledně minimálně dvoučlenné skupiny výrobců zde uvedena není. Přímo aplikovatelný předpis umožňuje, aby vznikaly skupiny producentů, které jsou založené podle národního práva. Počet členů skupiny producentů však Evropská komise nestanoví. Akceptovatelný je tedy jakýkoli zákonem umožněný počet členů skupiny počínaje členem jedním. Členství ve skupině vznikne bezpochyby tím, že obchodní společnost založená podle platných právních předpisů, tedy jedním až čtyřmi členy (zakladateli), která splní předpoklady minimálního ročního obratu, musí být akceptována a dále alternativně musí být akceptována též společnost, která má 5 členů bez ohledu na roční obrat. Stejně tak je také stanovena podmínka nejméně 5 členů jako alternativní, nikoliv kumulativní, k podmínce splnění roční obchodovatelné produkce v hodnotě nejméně 3.000.000 Kč, jako podmínka pro zařazení do skupiny výrobců do programu ZSV v ust. § 3 nařízení vlády. Definuje-li nařízení vlády v ust. § 2 písm. c) skupinu výrobců jako: společnost nebo družstvo, jejichž předmětem činnosti je zajištění společného odbytu příslušné zemědělské komodity s odkazem na ust. § 56 a 221 obch. zák., tím bez jakýchkoli pochybností definuje obchodní společnost bez omezení počtu společníků. I obch. zák. umožňuje založení obchodní společnosti s jedním společníkem, aniž by řešil, že slovo společník je odvozené od slova společně a neznamená to, že by kterýkoli orgán aplikující právo toto vykládal jako důvod pro nedovolenou existenci společnosti o jednom společníkovi. Z těchto důvodů nelze souhlasit s názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v rozsudku citovaném městským soudem. Stěžovatel považoval za nutné znovu zopakovat, že není pravdivé ani tvrzení ministerstva, že legislativní zkratka skupina výrobců není zavedena v ust. § 2 písm. c) nařízení vlády, ale v ust. § 1 tohoto nařízení s tím, že v ust. § 2 písm. c) nařízení vlády je pak určena pouze právní forma, kterou skupina výrobců může mít, z čehož ministerstvo dovozuje, že skupinou výrobců nemůže být obchodní společnost založená jediným společníkem, neboť ta nemůže naplnit definiční vymezení skupiny výrobců, jak je obsaženo v ust. § 1 nařízení vlády. Vzhledem k výše uvedenému stěžovatel znovu odkázal na alternativní podmínku pro zařazení skupiny výrobců do programu ZSV, se kterou se městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku řádně nevypořádal s tím, že z ust. § 2 písm. c) nařízení vlády vyplývá, že pro účely tohoto nařízení se skupinou výrobců rozumí obchodní společnost nebo družstvo, jejichž předmětem činnosti je zajištění společného odbytu příslušné zemědělské komodity. V této souvislosti proto také stěžovatel poukázal na argumentaci, kterou uvedl v doplnění žaloby a se kterou se městský soud rovněž vůbec nevypořádal. Pokud by totiž závěr, že se musí jednat minimálně o dvoučlennou společnost měl oporu v zákoně, potom by žádné odbytové organizaci nemohly být dotace podle nařízení vlády přiznány, neboť se stále jedná o jeden subjekt a nikoliv o více subjektů, protože dotace se poskytuje společnosti jako takové a nikoliv jejím společníkům. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby napadený rozsudek městského soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Ve vyjádření ke kasační stížnosti ministerstvo odkázalo na vyjádření ze dne 16. 9. 2009 k žalobě, kde jsou uvedeny podrobně důvody, pro které na svém rozhodnutí trvá. V napadeném rozsudku se městský soud vypořádal se všemi žalobními námitkami a řádně jej odůvodnil. Ministerstvo rovněž odkázalo na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 6 Ca 344/2007, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí o jeho zařazení do programu ZSV. Podaná kasační stížnost neobsahuje žádné nové skutečnosti, které by nebyly vzneseny v podaném odvolání a nebyly řádně odvolacím orgánem nebo městským soudem vyvráceny. K meritu věci ministerstvo uvedlo, že podstatou problému je posouzení, zda je v konkrétním případě subjekt způsobilý k zařazení do programu ZSV. V souladu s nařízením Rady nelze akceptovat společnost, která ze samotné její povahy nemůže splnit účel podle tohoto nařízení, a tedy ani účel podle nařízení vlády, které v ust. § 1 skupinu výrobců výslovně definuje jako skupinu zajišťující společný odbyt zemědělské komodity. Rozhodující je fakt, že jeden producent skupinu producentů tvořit nemůže. Pojmově je také vyloučeno společné uvádění zboží na trh pouze jedním producentem. Nelze rovněž odvozovat právo na poskytnutí podpory pouze z definice obchodní společnosti, tedy z právní formy skupiny producentů, aniž by skutečně tato obchodní společnost byla více producenty založena. Ke stejnému závěru dospěl i Nejvyšší správní soud v rozsudcích sp. zn. 1 As 87/2009 a 9 As 67/2009, kde řešil obdobné případy tzv. jednočlenných společností. Lze tedy shrnout, že společný odbyt zemědělské komodity, který je základním znakem činnosti skupiny výrobců, nemůže zajišťovat obchodní společnost s jedním společníkem. Na základě výše uvedeného ministerstvo navrhlo kasační stížnost zamítnout.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v souladu s ust. § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel, přičemž neshledal vady uvedené v odstavci 4 citovaného ustanovení, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

K posouzení důvodnosti kasační stížnosti je podstatné vyjasnit vztah řízení o zařazení do programu ZSV a řízení o poskytnutí dotace v rámci programu ZSV.

V prvém případě je posuzováno, zda žadatel splňuje podmínky pro zařazení do dotačního programu jako skupina výrobců a výsledek tohoto posouzení je vyjádřen ve správním rozhodnutí. Ve druhém případě je posuzováno, zda má subjekt zařazený do programu ZSV nárok na poskytnutí dotace. Je-li změněno rozhodnutí v prvém řízení tak, že se žádost o zařazení do programu zamítá, má neúspěšný žadatel možnost proti takovému rozhodnutí podat opravný prostředek. Stěžovatel tak učinil a podal rozklad proti rozhodnutí ministerstva, následně pak žalobu k městskému soudu a poté kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Nicméně i při rozhodování o poskytnutí dotace musí Fond ověřit, zda žadatel splňuje všechny podmínky stanovené v ust. § 5 nařízení vlády. Tedy i to, zda tato skupina výrobců splňuje podmínku roční obchodované produkce v hodnotě nejméně 3.000.000 Kč, anebo podmínku nejméně 5 členů [odst. 1 písm. c) citovaného ustanovení]. V rámci posuzování této podmínky je správní orgán oprávněn (nově) hodnotit, zda žadatel představuje skupinu výrobců.

Otázkou, zda je možné zařadit do programu ZSV i jednočlennou obchodní společnost, se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu a v usnesení ze dne 4. 9. 2012, č. j. 7 As 80/2010-100, vyslovil následující závěry:

[32] Nařízení vlády vydané podle § 2c odst. 5 zákona o zemědělství je předpisem navazujícím na nařízení Rady a upravuje otázky jak hmotněprávní tak i procesní. Okruh subjektů, na něž se vztahuje, je součástí podmínek hmotných. Otázkou pak je, zda pojem skupina výrobců užitý v nařízení vlády odpovídá pojmu seskupení výrobců , či zda se vnitrostátní předpis od nařízení Rady přípustně odchýlil. Nařízení Rady totiž v čl. 33d odst. 2 stanovilo, že podpora je poskytována pouze seskupením producentů, která jsou uznána orgány nových členských států ( ) na základě vnitrostátního práva nebo práva Společenství. Členský stát tak byl oprávněn samostatně vymezit okruh subjektů hodných poskytnutí podpory; byl však nepochybně vázán obecnými zásadami plynoucími z čl. 37 nařízení Rady zavazujícími k dodržení souladu s právem společenství (odst. 1) a umožňujícími stanovení přísnějších podmínek pro poskytování podpory, ovšem jen za předpokladu respektování cílů nařízení (odst. 4).

[33] Nařízení vlády jak v názvu, tak v konkrétních ustanoveních používá pojmu skupina výrobců , přičemž rovněž předpokládá, že tento subjekt bude zajišťovat společný odbyt vybraných zemědělských výrobků. Pojem je pak přímo vymezen v § 2 písm. c) tohoto nařízení. Rozumí se jím obchodní společnost nebo družstvo, jejichž předmětem je zajištění společného odbytu příslušné zemědělské komodity . Jazykový výklad vede k jedinému závěru, a to, že se jedná o subjekt vícečlenný, složený z jednotlivých výrobců. Tomu systematicky nasvědčují i náležitosti žádosti o zařazení skupiny do programu stanovené v § 4 odst. 2 nařízení vlády, mezi nimiž je i společenská smlouva nebo stanovy skupiny výrobců. Ostatně i ustanovení § 2 písm. e) předpokládá přijetí společných pravidel skupinou výrobců. Stejně tak ostatní ustanovení nařízení vlády tomuto názoru nasvědčují. V podmínkách pro poskytnutí dotace je uvedeno, že všichni členové skupiny výrobců jsou podnikajícími fyzickými nebo právnickými osobami, produkujícími alespoň jednu zemědělskou komoditu, uvedenou v příloze, jejíž odbyt zajišťují prostřednictvím skupiny výrobců [§ 5 odst. 1 písm. e)] nebo, že všichni členové prodávají na trh celou svou tržní obchodovanou produkci prostřednictvím skupiny výrobců; [§ 5 odst. 1 písm. f)]. Nařízení vlády řeší i případy splnění dodavatelských závazků seskupením za některého z členů [§ 5 odst. 1 písm. d) bod 2.], či odpočtu dotace při zpětném prodeji produkce seskupením některému z jeho členů (§ 5 odst. 4).

[34] Jednočlenné právnické osoby tyto podmínky nemohou naplnit, a to ani jednočlenná společnost s ručením omezeným, jejíž případ řešil první senát, ani jednočlenná společnost s ručením omezeným, jejímž jediným členem je zemědělské družstvo, jako v případě předloženém sedmým senátem. Neobstojí argument, že družstvo je samo o sobě vícečlenným subjektem; vícečlennost totiž musí spočívat ve spojení jednotlivých výrobců, a v daném případě je družstvo jako celek jedním výrobcem; ostatně pokud by tomu bylo jinak, nezakládalo by subjekt jiný (s. r. o.). I vnitrostátní předpis tedy zjevně předpokládá společný postup, společnou činnost několika přímých výrobců; jen takový společný postup je podporován.

[35] Předkládající senát zdůrazňuje, že nařízení vlády při vymezení pojmu skupina výrobců odkazuje na § 56 a § 221 obchodního zákoníku, tedy na ustanovení upravující obchodní společnosti a družstva. Tato ustanovení nevylučují vznik a existenci jednočlenných právnických osob. Poznámka pod čarou však je pouze nezávazným vodítkem užívaným při výkladu příslušného ustanovení, a pokud není dán soulad mezi vlastním pravidlem (ustanovením zákona) a odkazující poznámkou, je rozhodující toto pravidlo (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 485/98). Výklad za použití poznámky pod čarou proto nikdy nemůže narušit vzájemnou souladnost a propojenost celého nařízení vlády, zrovna tak jako nemůže pominout jeho smysl a účel. Pokud tedy nařízení vlády při definici skupiny výrobců jí rozumí obchodní společnost nebo družstvo ve smyslu obchodního zákoníku, nelze to vyložit jinak, než že takový subjekt musí být založen právě skupinou výrobců, tedy více subjekty (výrobci), neboť jen tak lze naplnit další část definice, a to že předmětem činnosti tohoto nově založeného subjektu je zajištění jejich společného odbytu. Předkládajícímu senátu lze přisvědčit v názoru, že povznesení obchodu se zemědělskými komoditami lze dosáhnout i jinými způsoby, normotvůrce však v daném případě určil subjekty, jimž dotaci poskytne a stanovil k tomu podmínky. Jeho záměr není nelogický ani diskriminační, neboť podmínky pro zařazení do programu byly splnitelné kýmkoliv. Z možnosti založení skupiny výrobců formou obchodní společnosti či družstva nebyl žádný subjekt vyloučen a četnost skupiny závisela pouze na tom, jaké roční obchodovatelné produkce byli schopni společně dosáhnout. Skutečnost, že rozvoje obchodu může být dosaženo i jinými cestami, případně, že podmínky stanovené nařízením vlády mohou být určitým způsobem obcházeny, nemůže vést k natolik rozšiřujícímu výkladu, že je tím popřen smysl nařízení.

Rozšířený senát tak dospěl k závěru, že skupinou výrobců podle ust. § 2 písm. c) nařízení vlády se rozumí v souladu s čl. 33d odst. 1 a 2 nařízení Rady více subjektů sdružených ke společnému odbytu. V dané věci se nelze od právního názoru vysloveného rozšířeným senátem odchýlit. Nemůže-li být jednočlenná právnická osoba zařazena do programu ZVS, nemůže takový subjekt splňovat ani podmínky pro poskytnutí dotace ve smyslu ust. § 5 odst. 1 nařízení vlády. Proto stížní námitka nesprávného posouzení této otázky nebyla shledána důvodnou.

S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§ 110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.). Ve věci rozhodl v souladu s ust. § 109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1 věta první ve spojení s § 120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení, a ministerstvu žádné náklady s tímto řízením nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 27. září 2012

JUDr. Eliška Cihlářová předsedkyně senátu