7 As 58/2007-84

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZ SU D E K JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce Disney Enterprises, Inc. a Delaware corporation, se sídlem Spojené státy americké, Burbank, 500 South Buena Vista Street, zastoupeného JUDr. Janem Matějkou, advokátem se sídlem Praha 1, Národní 32, proti žalovanému Úřadu průmyslového vlastnictví, se sídlem Praha 6, Ant. Čermáka 2a, za účasti LDT PANORAMA CZ, a. s., se sídlem Karlovy Vary, Moravská 42, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 8. 2007, č. j. 8 Ca 163/2006-52,

takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 8. 2007, č. j. 8 Ca 163/2006-52, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodn ění:

Rozhodnutím předsedy žalovaného ze dne 6. 4. 2006, č. j. O-183558 (dále jen napadené rozhodnutí ), byl podle § 59 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen správní řád ), zamítnut rozklad žalobce proti rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 26. 2. 2004, č. j. 33612/2003, kterým byla žalobci částečně zamítnuta přihláška ochranné známky zn. sp. O-183558 pro seznam výrobků a služeb zařazených do tříd podle mezinárodního třídění výrobků a služeb: (9) magnetické nosiče zvukových záznamů, gramofonové desky; (41) zábava, kulturní aktivity.

Rozhodnutí předsedy žalovaného napadl žalobce u Městského soudu v Praze žalobou, kterou se domáhal jeho zrušení. Rozsudkem ze dne 10. 8. 2007, č. j. 8 Ca 163/2006-52, městský soud napadené rozhodnutí zrušil a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení.

Městský soud se v odůvodnění napadeného rozsudku svou pozornost zaměřil především na tvrzení, že žalobce začal označení BUENA VISTA používat již v 70. letech 20. století ve Spojených státech amerických a soustavně pak v celosvětovém měřítku v 90. letech 20. století, což doložil seznamem 55 států, v nichž je ochranná známka BUENA VISTA registrována. Tak mělo označení BUENA VISTA získat dostatečnou příznačnost pro žalobce, a proto je i oprávněn toto označení celosvětově využívat pro označení svých produktů a služeb. Podle městského soudu (s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 74/06) žalovaný zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností, neboť se existencí výše zmíněných ochranných známek, respektive jejich relevancí pro námitkové řízení, nezabýval; v prvostupňovém rozhodnutí pak pouze uvedl, že ochranné známky ve znění BUENA VISTA zapsané v řadě zemí světa nepožívají ochrany na území České republiky a že žalobce neprokázal ani jejich všeobecnou známost v České republice u příslušného okruhu veřejnosti. Z uvedeného důvodu městský soud napadené rozhodnutí zrušil pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů.

Kromě výše uvedeného městský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že nepřipustil žalobcem navrhovaný důkaz výrokem nepravomocného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2006, č. j. 32 Cm 89/2005-106, mj. proto, že se tento rozsudek vztahuje k jiné ochranné známce, a to známce Buena Vista International, Inc. . Dále poukázal na § 7 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, v tehdy účinném znění (dále jen zákon o ochranných známkách ), který do českého právního řádu zavedl institut známky s dobrým jménem. Dobré jméno je podle městského soudu vyjádřením toho, že veřejnost známku v důsledku jejího užívání zná, věnuje jí svou důvěru a spojuje ji s dobrými vlastnostmi, které od výrobků nebo služeb takto označených očekává. Známka s dobrým jménem je tudíž tak silná, že odlišuje jejího majitele od jiných osob bez omezení na určitý druh zboží nebo služeb, a to i v případě, že není zapsána. Známkou s dobrým jménem tak může být jak ochranná známka formálně registrovaná, tak známka všeobecně známá. V tomto směru došlo zákonem o ochranných známkách k zúžení vymezení pojmu všeobecně známé známky-na rozdíl od předchozí právní úpravy není všeobecně známá známka automaticky chráněna pro všechny výrobky a služby, nýbrž jen pro ty, pro které se stala v příslušném okruhu veřejnosti všeobecně známou. Žalovaný se však z tohoto pohledu námitkami uplatněnými ve správním řízení žalobcem nezabýval. Městský soud v této souvislosti doplnil, že rozsudek Soudu první instance ze dne 23. 10. 2002 ve věci T-6/01 Matratzen Concord GmbH v. Office for Harmonisation in the Internal Market (Trade Marks and Designs), potvrzený rozsudkem Evropského soudního dvora ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. C-3/03 P, na který žalovaný ve vyjádření k žalobě odkazoval, není v přezkoumávané věci aplikovatelný, neboť nelze tvrdit, že postavičky hudebníků jsou v celkovém dojmu namítané ochranné známky zanedbatelné.

Proti tomuto rozsudku brojil žalovaný (dále jen stěžovatel ) kasační stížností odkazující na důvody uvedené v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s. ).

Stěžovatel v kasační stížnosti především uvádí, že se s námitkou, že žalobce označení BUENA VISTA začal používat již v 70. letech 20. století ve Spojených státech amerických a soustavně pak v celosvětovém měřítku v 90. letech 20. století, vypořádal již v prvoinstančním rozhodnutí. Zde uvedl, že tyto ochranné známky nepožívají ochrany na území České republiky a přihlašovatel (tj. žalobce) neprokázal jejich všeobecnou známost na našem území v příslušném okruhu veřejnosti. Proto jejich existence nebyla pro řízení o námitkách rozhodná. Tento svůj závěr stěžovatel opírá o výklad § 7 zákona o ochranných známkách, který je odlišný od výkladu, o který městský soud opřel svůj rozsudek. Jak stěžovatel uvádí, dobré jméno se podle § 7 zákona o ochranných známkách posuzuje u namítajícího (zde zúčastněná osoba) v rámci přezkumu rozsahu jeho práv podat námitky, nikoli u přihlašovatele (zde stěžovatel). Dobré jméno není podmínkou, o kterou by bylo možné opřít zápis ochranné známky, jestliže proti takovému zápisu jsou uplatněny relevantní námitky. V průběhu námitkového řízení je právo namítajícího právem silnějším než právo přihlašovatele (což vyplývá i z ustálené judikatury Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu) a na této zásadě nemění nic ani kvalita přihlašovatele či přihlašovaného označení. Stěžovatel zároveň připouští, že jinak tomu může být v řízení o porušení práv ze zapsané ochranné známky, kde by se držitel všeobecně známé známky s dobrým jménem, pokud tyto vlastnosti nezapsané označení získalo před vznikem práva přednosti zapsané ochranné známky, mohl domáhat omezení účinků ochranné známky podle § 10 odst. 2 zákona o ochranných známkách. Na zápisnou způsobilost jím přihlášeného označení však tyto skutečnosti vliv nemají a v důsledku toho nemohou mít ani vztah k projednávané věci. Městský soud tedy pochybil, pokud se domnívá, že stěžovatel byl povinen zabývat se tvrzenými vlastnostmi přihlašovatele ochranné známky, které nemají žádný vliv na zápisnou způsobilost ochranné známky. Má-li soud zato, že stěžovatel měl přihlédnout k dobrému jménu přihlašovaného označení, nesprávně posoudil aplikaci § 7 zákona o ochranných známkách na přihlašovatele. V důsledku tohoto pochybení je potom nikoli rozhodnutí stěžovatele, ale rozhodnutí městského soudu, nepřezkoumatelné.

Žalobce k podané kasační stížnosti uvedl, že při podání opravného prostředku proti prvoinstančnímu rozhodnutí stěžovatele musí být napadené rozhodnutí přezkoumáno jak po stránce věcné, tak formální, tj. v daném případě včetně důkazů a tvrzení uvedených na podporu prokázání všeobecné známosti přihlašovaného označení. Vlastníku všeobecně známého označení totiž v případě, kdy toto označení požívá přednostního práva, nic nebrání ve formalizování ochrany zápisem takového označení do rejstříku ochranných známek. Prvoinstanční rozhodnutí tak musí být zcela přezkoumáno, a to s přihlédnutím ke všem předloženým důkazům a tvrzením. Stěžovatel se však v napadeném rozhodnutí podstatnou námitkou v rozkladu vůbec nezabýval, což přestavuje porušení práva na spravedlivý proces(zde odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2004, č. j. I. ÚS 594/04). Z tohoto důvodu žalobce plně souhlasí se závěry rozsudku městského soudu, podle něhož je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. Co se týče stěžovatelem předestřeného výkladu § 7 zákona o ochranných známkách, žalobce má zato, že se tak stěžovatel snaží zakrýt a zdůvodnit vlastní pochybení. Pokud totiž v napadeném rozhodnutí nehodnotil důkazy předložené žalobcem, nelze toto jeho opomenutí zhojit odůvodněním obsaženým v kasační stížnosti.

Osoba zúčastněná na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřila.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti (§ 109 odst. 2, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§ 109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z § 109 odst. 1, věty první s. ř. s.

Nejprve se Nejvyšší správní soud musel zabývat námitkou nepřezkoumatelnosti [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] rozsudku městského soudu. Teprve poté, dospěje-li k závěru, že napadené rozhodnutí přezkoumatelné je, může se zpravidla zabývat dalšími stížními námitkami (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2005, č. j. 3 As 6/2004-105, publikovaný pod č. 617/2005 Sb. NSS), tj. v daném konkrétním případě namítanou nezákonností spočívající v nesprávném právním posouzení věci [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Podle konstantní judikatury se za nepřezkoumatelné rozhodnutí pro nedostatek důvodů považuje například takové rozhodnutí, v němž nebyly vypořádány všechny námitky, dále rozhodnutí, z jehož odůvodnění není zřejmé, proč právní argumentaci účastníka řízení soud považoval za nedůvodnou a proč žalobní námitky považoval za liché, mylné nebo vyvrácené, rozhodnutí, z něhož není zřejmé, jak byla naplněna zákonná kritéria, případně by nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů byla dána tehdy, pokud by spis obsahoval protichůdná sdělení a z rozhodnutí by nebylo zřejmé, které podklady byly vzaty v úvahu a proč (srov. např. rozsudek ze dne 28. 8. 2007, č. j. 6 Ads 87/2006-36, zveřejněný pod č. 1389/2007 Sb. NSS, rozsudek ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 As 10/2005-298 zveřejněný pod č. 1119/2007 Sb. NSS, rozsudek ze dne 11. 8. 2004, č. j. 5 A 48/2001-47, zveřejněný pod č. 386/2004 Sb. NSS nebo rozsudek ze dne 17. 9. 2003, č. j. 5 A 156/2002-25, zveřejněný pod č. 81/2004 Sb. NSS).

Nejvyšší správní soud, veden výše nastíněným pojetím nepřezkoumatelnosti, ji v případě rozsudku městského soudu neshledal. Z rozsudku lze jednoznačně zjistit, jaké skutečnosti a podklady byly soudem vzaty v úvahu a proč; je taktéž zřejmé, z jakého důvodu bylo napadené rozhodnutí zrušeno. Byla-li tímto důvodem nepřezkoumatelnost, pak s ohledem na výše uvedenou ustálenou judikaturu nelze městskému soudu vytknout, že se dalšími žalobními námitkami nezabýval, případně zabýval toliko okrajově. Nesouhlas stěžovatele s vlastním hodnocením soudu přitom nemůže sám o sobě znamenat nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. Navíc stěžovatel se závěry městského soudu v kasační stížnosti sám polemizuje, tudíž mu musí být zřejmé. Z těchto důvodů tedy námitka nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu nebyla shledána důvodnou.

Pokud jde dále o nesouhlas stěžovatele se závěrem městského soudu o tom, že druhostupňové správní rozhodnutí je nepřezkoumatelné, zde je nejprve třeba uvést, že v případě, kdy je kasační stížností rozporován závěr o nepřezkoumatelnosti některého ze správních rozhodnutí (a nikoli rozsudku krajského, respektive městského soudu), nelze na takovou námitku nahlížet jako na stížní důvod podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., ale jako důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. jako na namítanou nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí (resp. rozhodnutí stěžovatele v prvním stupni-k tomu bude pojednáno dále) má přitom podle městského soudu spočívat v tom, že stěžovatel nevzal při rozhodování v úvahu existenci rozkladové námitky žalobce poukazující na existenci ochranných známek BUENA VISTA zapsaných v řadě zemí světa; prvostupňové rozhodnutí se pak omezilo jen na stručné konstatování, že těmto ochranným známkám na území České republiky ochrana nepřísluší, stejně jako že u označení BUENA VISTA nebyla prokázána všeobecná známost na území České republiky. Jak vyplývá z rozsudku, městský soud takové odůvodnění nepovažuje za dostatečné, přičemž nad rámec tohoto jediného důvodu pro zrušení napadeného rozhodnutí podává stručný výklad pojmu dobré jméno starší ochranné známky [§ 7 odst. 1 písm. b) zákona o ochranných známkách]. Stěžovatel však nepřezkoumatelnost popírá, neboť má zato, že s ohledem na dikci § 7 zákona o ochranných známkách přísluší námitka dobrého jména starší ochranné známky v řízení o zápisu pouze namítajícímu (tj. některé z osob uvedených v § 7 zákona o ochranných známkách), avšak nikoli přihlašovateli známky, a tudíž že přihlašovatel známky (zde žalobce) může námitku všeobecné známosti na území České republiky jím přihlašované známky BUENA VISTA vznést až v řízení o neplatnosti kolidující starší ochranné známky BUENA VISTA CLUB postupem podle § 32 odst. 3 zákona o ochranných známkách, a nikoli v řízení o zápisu.

Řízení vedené dle části třetí hlavy druhé dílu prvního (řízení o žalobách proti rozhodnutím správního orgánu) je ovládáno zásadou dispoziční [§ 75 odst. 1, věta první s. ř. s., § 72 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], jejímž výrazem je skutečnost, že žaloba musí obsahovat žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné; projednatelná žaloba musí obsahovat aspoň jeden žalobní bod [§ 71 odst. 1 písm. d) a § 71 odst. 2 věta druhá s. ř. s. ]. Dispoziční zásada tak znamená, že správní soud [s výjimkou zákonem stanovených či judikaturou dovozených případů, jako je nepřezkoumatelnost napadeného aktu ve smyslu 6 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., či zjevná existence těžkých procesních vad, dle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s., jako je zrušení aplikované právní normy Ústavním soudem, nedostatek podmínek správního řízení, apod.] z vlastní iniciativy nepřezkoumává správní rozhodnutí nad rámec vymezený žalobcem; nenahrazuje žalobcovu iniciativu, a ani tak činit nesmí. Nemůže se tedy zabývat vadami, kterými se žalobce necítil být zkrácen na svých právech a neuvedl je v zákonem stanovené lhůtě ve formě žalobního bodu. Je tedy zcela na žalobci, aby v souladu se zásadou dispoziční zakotvenou takové skutečnosti uplatnil již v řízení před krajským soudem. Tento závěr potvrzuje i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2003, č. j. 2 Azs 9/2003-40, publikovaný pod č. 113/2004 Sb. NSS (dostupný z http://www.nssoud.cz).

Žalobní body se v projednávané věci výslovně týkají pouze posouzení vizuálního, fonetického a sémantického aspektu podobnosti dotčených ochranných známek; zmiňuje-li se žalobce v žalobě o známosti výrobků a služeb označených ochrannou známkou BUENA VISTA v celém světě, činí tak pouze v rámci rekapitulace dosavadního průběhu správního a soudního řízení a z takové formulace rozhodně není zřejmé, že napadenému rozhodnutí vytýká absenci vypořádání právě této námitky uplatněné v rozkladu. V replice k vyjádření stěžovatele k žalobě dále sice žalobce uvádí, že trvá na všech svých tvrzeních uvedených ve správní žalobě i v podáních předložených v řízení před žalovaným a nadále se domnívá, že žalovaný neposoudil všechny argumenty , avšak takovou formulaci za vymezení žalobních bodů v souladu s požadavky § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. považovat nelze. Zde lze odkázat na konstantní judikaturu správních soudů, např. na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 12. 2001, sp. zn. 7 A 147/99 (in Soudní judikatura ve věcech správních č. 952/2002), kde je konstatována nedostatečnost pouhého žalobního odkazu na argumentaci uplatněnou v rozkladu, či nověji rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2005, č. j. 2 Azs 421/2004-57 (dostupný na www.nssoud.cz), vylučující pouhý odkaz en bloc na obsah dřívějších podání tvořících obsah spisu. Nejvyšší správní soud tak konstatuje, že žalobce neuvedl v žalobě jako žalobní bod nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, respektive absenci vypořádání jedné z rozkladových námitek, a proto městský soud, který tuto skutečnost při svém rozhodování zohlednil, nerespektoval dispoziční zásadu. Jelikož na hodnocení této skutečnosti stojí podstata jeho rozhodování (jde o jediný důvod zrušení rozhodnutí stěžovatele), zatížil městský soud své rozhodnutí závažnou procesní vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]; k tomu srov. též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 12. 2004, č. j. 1 Afs 25/2004-69, a ze dne 14. 2. 2008, č. j. 7 Afs 216/2006-69 (dostupné na www.nssoud.cz). K takové vadě je Nejvyšší správní soud povinen přihlédnout i nad rámec důvodů uvedených v kasační stížnosti (§ 109 odst. 3 s. ř. s.). Kasační stížnost však proti závěru městského soudu o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí brojí, byť má stěžovatelova argumentace základ v poněkud jiných skutečnostech než v těch, pro něž Nejvyšší správní soud rozsudek zrušil. Jen pro úplnost lze dodat, že městským soudem konstatovaná vada druhostupňového správního rozhodnutí není vadou, ke které by bylo nutno přihlížet ex officio a soud se jí nemusel zabývat v souvislosti s dalšími žalobními námitkami.

Nad rámec výše uvedeného lze poznamenat, že pokud by byla námitka nevypořádané rozkladové námitky v žalobě uplatněna, rozsudek městského soudu by byl co do výsledku sice udržitelný, avšak z poněkud odlišných důvodů, než v něm je uvedeno. Nejvyšší správní soud totiž nemohl přehlédnout, že stěžovatel v rozhodnutí o rozkladu na námitku, že žalobce označení BUENA VISTA užívá již řadu let, vůbec nereagoval, a to dokonce ani pouhým stručným odkazem na obsah prvostupňového rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost by tedy mohla být shledána v tom, že výše zmíněná věcná námitka rozkladu nebyla v napadeném rozhodnutí vypořádána vůbec. Naproti tomu z odůvodnění rozsudku městského soudu vyplývá, že vypořádání námitky dlouhodobého užívání a všeobecné známosti známky BUENA VISTA městský soud shledal nikoli za absentující, ale za nedostatečné, přičemž zcela evidentně vycházel ze závěrů prvostupňového rozhodnutí. Tak rozsudek zjevně chápal i stěžovatel, neboť tomu odpovídá i jeho argumentace obsažená v kasační stížnosti, která si primárně klade za cíl vysvětlit správnost a dostatečnost vytýkaného stručného odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, tedy závěru, proč ve správním řízení o zápisu ochranné známky BUENA VISTA nepovažoval registraci shodných ochranných známek v jiných státech světa za relevantní a současně ani neshledal, že by žalobce prokázal všeobecnou známost přihlašované známky. V tomto směru je tedy odůvodnění rozsudku městského soudu poněkud zavádějící a matoucí.

Nadto není Nejvyššímu správnímu soudu z rozsudku městského soudu zcela srozumitelné, proč se soud zaměřuje na výklad pojmu dobré jméno starší ochranné známky , když argumentace odkazem na registraci ochranné známky BUENA VISTA v řadě zemích světa směřuje jen k prokázání, že se jedná o známku všeobecně známou. K tomu lze v rovině obecné jen podotknout, že s ohledem na dikci § 7 odst. 1 písm. b) zákona o ochranných známkách se nepoctivé těžení z dobrého jména starší ochranné známky předpokládá pouze v případě známek zapsaných pro rozdílný okruh výrobků nebo služeb. Výsledek správního řízení však spočíval ve zjištění, že pro část výrobků či služeb se přihlašovaná a namítaná ochranná známka překrývají, což také bylo důvodem, proč byla přihláška ochranné známky BUENA VISTA stěžovatelem částečně zamítnuta.

Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů shledal rozsudek městského soudu za neudržitelný pro závažnou procesní vadu, mající za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé, a proto rozsudek městského soudu ve smyslu § 110 odst. 1 věta první s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení tak, jak je uvedeno ve výroku.

O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí ve věci (§ 110 odst. 2, věta první s. ř. s.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 26. září 2008

JUDr. Vojtěch Šimíček předseda senátu