7 As 42/2004-52

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Jiřího Vyvadila v právní věci stěžovatele V. H., zastoupeného Mgr. Petrem Olexou, advokátem se sídlem v Pardubicích, Závodu míru 2737, za účasti Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu v Pardubicích, se sídlem v Praze 1, Těšnov 17, v řízení o kasační stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 13. 5. 2004, č. j. 52 Ca 24/2004-19,

takto:

I. Kasační stížnost s e z a m í t á.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 13. 5. 2004, č. j. 52 Ca 24/2004-19, byl odmítnut návrh stěžovatele, kterým se domáhal přezkoumání rozhodnutí Ministerstva zemědělství, pozemkového úřadu v Pardubicích (dále jen ministerstvo zemědělství ). V odůvodnění usnesení poukázal krajský soud na novou právní úpravu, která nabyla účinnosti dnem 1. 1. 2003, podle níž je soudní ochrana ve vztahu k rozhodnutím správních orgánů ve věcech soukromoprávních upravena odlišně, a to v části páté o. s. ř. Krajský soud konstatoval, že se stěžovatel může do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení obrátit na obecný soud, který v nalézacím řízení jeho žalobu posoudí při zachování všech procesních práv s tím souvisejících, avšak za předpokladu, že od doručení napadeného rozhodnutí do podání žaloby ke krajskému soudu neuplynula lhůta dvou měsíců.

Proti tomuto usnesení podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost, v níž se ohradil proti zamítavému stanovisku krajského soudu vyjádřenému v napadeném usnesení. Důvodem byla jak lhůta v termínech pro předání napadeného rozhodnutí č. 4452 Pozemkového úřadu v Pardubicích stěžovateli, tak i současně konstatace obrátit se na obecný soud, který v řízení nalézacím žalobu posoudí. Dále potom uvedl důvody nedodržení termináře. Proto žádal o prominutí a zároveň pomoc v dořešení restituční záležitosti.

Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené usnesení v souladu s ustanovením § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3 citovaného ustanovení, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

Od 1. 1. 2003 nabyl účinnosti s. ř. s., s čímž souvisí také novelizace páté části o. s. ř. zákonem č. 151/2002 Sb. V důsledku této nové právní úpravy jsou správní soudy, tj. specializované senáty krajských soudů a Nejvyšší správní soud, nyní koncipovány výlučně jako soudy veřejného práva a je jim svěřeno výslovně poskytování ochrany veřejným subjektivním právům (§ 2 s. ř. s.). Při svém procesním postupu se řídí samostatným zákonem. Rozhodování ve věcech soukromoprávních nyní přísluší obecným soudům, které postupují podle o. s. ř. Požadavek, aby věci soukromého práva, pokud o nich bylo rozhodnuto správním orgánem, byly podrobeny zvláštnímu procesu, vyplývá z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, která je pro Českou republiku závazná. Věci občanských práv a závazků , o nichž bylo rozhodnuto správním orgánem, musí být projednány způsobem, který judikatura Evropského soudu pro lidská práva označila termínem plná jurisdikce . Tento pojem znamená, že soud posuzuje nejen zákonnost správního rozhodnutí, ale i skutkovou stránku věci. Součástí reformy správního soudnictví bylo proto i vyloučení soukromoprávních věcí, o nichž rozhodl správní orgán, z pravomoci správních soudů s tím, že budou projednávány v občanském soudním řízení postupem podle páté části o. s. ř., protože právě tento postup zajišťuje účastníkům takových sporů podstatně vyšší ochranu jejich práv než v řízení před správními soudy. Protože podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, rozhoduje správní orgán v mezích své zákonné pravomoci o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti, jedná se v těchto případech podle již ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu o rozhodnutí v občanskoprávní (soukromoprávní) věci.

V této souvislosti je nutno také zdůraznit, že stěžovatel byl v napadeném usnesení řádně poučen, že se přezkoumání napadeného správního rozhodnutí může domáhat u obecného soudu, tj. místně příslušného okresního soudu. Za nadbytečná je však třeba označit usnesení ze dne 4. 8. 2004, č. j. 52 Ca 24/2004-34, a ze dne 10. 9. 2004, č. j. 52 Ca 24/2004-42, týkající se poplatkové povinnosti stěžovatele, protože tento byl osvobozen od soudních poplatků podle § 11 odst. 2 písm. i) zákona č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Jestliže tedy krajský soud rozhodl o odmítnutí návrhu s tím, že věc restituční je věcí soukromoprávní, o níž nemohou soudy nadále rozhodovat podle s. ř. s., rozhodl v souladu se zákonem, a proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle § 110 odst. 1 poslední věta s. ř. s. zamítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 a ve spojení s § 120 s. ř. s., když stěžovatel neměl ve věci úspěch a účastníkům žádné náklady s tímto řízením nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 27. ledna 2005

JUDr. Eliška Cihlářová předsedkyně senátu