7 As 37/2013-26

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: P. B., zastoupen JUDr. Vlastou Dohnalovou, advokátkou se sídlem nábřeží Petra Bezruče č. 598, Sokolov, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Karlovarského kraje, se sídlem Závodní 386/100, Karlovy Vary, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 4. 2013, č. j. 17 A 89/2011-95,

takto:

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Včas podanou kasační stížností se žalobce P. B. domáhá u Nejvyššího správního soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 4. 2013, č. j. 17 A 89/2011-95, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Krajský soud v Plzni (dále také krajský soud ) napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 2. 9. 2011, č. j. KRPK-32111/Č.j.-2011-1900DP, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a spolu se změnou odůvodnění potvrzeno rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Karlovarského kraje, územního odboru Sokolov, Dopravního inspektorátu Sokolov, ze dne 20. 7. 2011, č. j. KRPK-9376/PŘ-2011-190906, o zamítnutí žádosti o obnovu řízení o přestupku, o němž bylo rozhodnuto v blokovém řízení. Krajský soud při rozhodování vyšel z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2013, č. j. 1 As 21/2010-65. Poukázal na to, že žalobce v žádosti o obnovu řízení nezpochybňoval, že v konečné fázi svůj souhlas s projednáním v blokovém řízení udělil, nýbrž brojil proti právní kvalifikaci jednání. Procesní výsledek nemohl doznat změny ani v důsledku tvrzení žalobce předestřeného při ústním jednání, že souhlas s uložením blokové pokuty je neplatným právním úkonem z důvodu nátlaku zasahujícího policisty. Takové tvrzení neobsahovala žádost o povolení obnovy ani odvolání. Krajský soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce jako stěžovatel (dále jen stěžovatel ) v zákonné lhůtě kasační stížnost, kterou výslovně opřel o ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.

Stěžovatel namítl, že od počátku v jednotlivých řízeních uváděl, že nesouhlasil svobodně a dobrovolně s vyřízením přestupku v blokovém řízení, neboť souhlas byl dán teprve pod nátlakem, kdy silniční kontrola nebyla provedena v souladu s právními předpisy. Již v podání ze dne 11. 3. 2011 uváděl, že byl vystresován z důvodu nevhodného chování ze strany policejní hlídky. Učinil podání bezprostředně po projednání přestupku poté, co získal nové důkazy. V tomto podání žalobce uvádí, že silniční kontrola trvala bezmála tři hodiny, policista na něho vyvíjel nátlak, aby věc byla vyřízena v blokovém řízení, ačkoliv s tím zpočátku nesouhlasil. Toto odvolání bylo vyřízeno v rámci přezkumného řízení rozhodnutím, které je součástí spisu. Jelikož souhlasil pod nátlakem a ne svobodně, je takový právní úkon neplatný, v důsledku čehož nebyl dán souhlas s projednáním přestupku v blokovém řízení. Teprve po kontrole získal listinné důkazy, ze kterých je nepochybné, že se přestupku nedopustil. Krajský soud se nevypořádal s tím, že již v jednotlivých řízeních vedených žalovaným jako účastník zpochybňoval svůj souhlas. Pokud jej zasahující policista poučil tak, že za přestupek mu nebudou připsány body do bodového hodnocení v případě vyřízení v blokovém řízení, uvedl jej v omyl a souhlas nelze považovat za platný. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a rozhodnutí žalované, eventuelně věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.

Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu v souladu s ustanovením § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není opodstatněná.

Předmětem posouzení v řízení o kasační stížnosti je správnost závěru krajského soudu o zákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí o zamítnutí žádosti o obnovu řízení z důvodu, že stěžovatelem uplatňované nové skutečnosti nebyly důvodem pro povolení obnovy řízení o přestupku.

Podle § 84 odst. 1 a 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o přestupcích ) přestupek lze projednat uložením pokuty v blokovém řízení, jestliže je spolehlivě zjištěn, nestačí domluva a obviněný z přestupku je ochoten pokutu (§ 13 odst. 2) zaplatit. Proti uložení pokuty v blokovém řízení se nelze odvolat. Podle § 85 odst. 3 a 4 zákona o přestupcích nemůže-li pachatel přestupku zaplatit pokutu na místě, vydá se mu blok na pokutu na místě nezaplacenou s poučením o způsobu zaplacení pokuty, o lhůtě její splatnosti a o následcích nezaplacení pokuty. Převzetí tohoto bloku pachatel přestupku potvrdí. Pověřené osoby jsou povinny prokázat, že jsou oprávněny ukládat a vybírat pokuty v blokovém řízení. Na pokutových blocích vyznačí, komu, kdy a za jaký přestupek byla pokuta v blokovém řízení uložena.

Podle § 100 odst. 1 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen správní řád ) řízení před správním orgánem ukončené pravomocným rozhodnutím ve věci se na žádost účastníka obnoví, jestliže vyšly najevo dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, které existovaly v době původního řízení a které účastník, jemuž jsou ku prospěchu, nemohl v původním řízení uplatnit, anebo se provedené důkazy ukázaly nepravdivými, a pokud tyto skutečnosti, důkazy nebo rozhodnutí mohou odůvodňovat jiné řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování. Podle § 100 odst. 2 správního řádu účastník může podat žádost o obnovu řízení u kteréhokoliv pokračování správního orgánu, který ve věci rozhodoval, a to do 3 měsíců ode dne, kdy se o důvodu obnovy řízení dozvěděl, nejpozději však do 3 let ode dne právní moci rozhodnutí. Obnovy řízení se nemůže domáhat ten, kdo mohl důvod obnovy uplatnit v odvolacím řízení. O obnově řízení rozhoduje správní orgán, který ve věci rozhodl v posledním stupni. Podle § 100 odst. 6 věty třetí správního řádu rozhodnutí, jímž se žádost o obnovu řízení zamítá, se oznamuje pouze žadateli; ten proti němu může podat odvolání.

Možností obnovy řízení o uložení pokuty v blokovém řízení se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 12. 3. 2013, č. j. 1 As 21/2010-65 (dostupný na www.nssoud.cz). Dospěl přitom k závěru, že nemůže obnova řízení o uložení pokuty v blokovém řízení podle § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu přicházet v úvahu tehdy, když žadatel v žádosti o obnovu řízení nezpochybňuje svůj souhlas s projednáním přestupku v blokovém řízení a toliko brojí proti skutkovým zjištěním v něm učiněným. V takovém případě musí být žádost o obnovu řízení podle § 100 odst. 6 věty třetí správního řádu bez dalšího zamítnuta. [ ] Obnova řízení na žádost účastníka podle § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu přichází v úvahu u přestupku, který byl vyřízen v blokovém řízení postupem podle § 84 a násl. zákona o přestupcích, jen v případě, že žadatel neudělil souhlas s uložením pokuty v blokovém řízení.

Stěžovatel v žádosti o obnovu řízení tvrdil, že nebyly naplněny zákonem předpokládané znaky přestupku, v jeho jednání nelze spatřovat ani nedbalost nevědomou a nebyl naplněn materiální znak přestupku. Na podporu svých tvrzení předložil nové důkazy-Vyjádření společnosti KUHN-MT k rozměrům vozidla, Technické osvědčení samostatného technického celku, Zápis o ověřovací revizní zkoušce, Prohlášení o shodě, Vyjádření TSR k vozidlům a Osvědčení o registraci vozidla. Poukázal také na rozpory v rozhodování Policie České republiky stran nevyhovujícího rozměru předmětného vozidla, neboť byla u něj (a u obdobných vozidel jeho zaměstnavatele) opakovaně prováděna mobilní technická kontrola a vždy bez shledání nedostatků. Na závěr stěžovatel uvedl, že považuje jednání správního orgánu za šikanózní, neboť existují důkazy vyvracející právní názor správního orgánu.

V odvolání proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o obnovu řízení pak stěžovatel argumentoval především ve prospěch přípustnosti obnovy řízení u přestupku vyřízeného v blokovém řízení a zopakoval svá tvrzení uplatněná v žádosti o obnovu řízení.

Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že stěžovatel v žádosti o obnovu řízení ani v následném odvolání neuváděl žádné skutečnosti, které by mohly být ve světle výše citovaného rozhodnutí rozšířeného senátu důvodem pro obnovu. Žádost o obnovu řízení obsahovala pouze tvrzení (a je podporující důkazy) o tom, že stěžovatel přestupek nespáchal-tj. nenaplnil znaky skutkové podstaty přestupku, nejednal ani v nevědomé nedbalosti a nenaplnil materiální znak přestupku. V takovém případě musela být žádost zamítnuta.

Stěžovateli sice nic nebránilo uplatnit v řízení o žalobě taktéž další námitky-konkrétně námitku, že jeho souhlas s uložením pokuty v blokovém řízení nebyl dán svobodně. Takováto námitka ovšem nebyla způsobilá zpochybnit závěry správních orgánů o nedůvodnosti žádosti o obnovu řízení. Ve svých rozhodnutích totiž musely vycházet právě z obsahu žádosti.

Tvrzení stěžovatele, že od počátku v jednotlivých řízeních před správním orgánem uváděl, že nesouhlasil svobodně a dobrovolně s vyřízením přestupku v blokovém řízení, se nezakládá na pravdě. Ze žádosti o obnovu řízení ani z odvolání nevyplývá ani náznak takové námitky. Jestliže stěžovatel namítal šikanózní postup správního orgánu (z důvodu, že existují důkazy vyvracející právní názor správního orgánu), rozhodně jej nijak nespojoval se svým souhlasem k vyřízení pokuty v blokovém řízení.

Co se týče stěžovatelova podání ze dne 11. 3. 2011, označeného jako odvolání proti uložení pokuty, předně toto podání nebylo učiněno v rámci řízení o žádosti o obnovu řízení a stěžovatel na ně ani v tomto řízení nijak nepoukazoval. Předmět řízení o žádosti o povolení obnovy je přitom vymezen právě obsahem žádosti. Skutečnosti obsažené v podání ze dne 11. 3. 2011 by tudíž mohly být toliko důvodem pro rozhodnutí o obnově řízení z úřední povinnosti (ust. § 100 odst. 3 správního řádu) v jiném řízení. Na důvodnost podané žádosti nemohly mít žádný vliv. Pouze na okraj Nejvyšší správní soud poznamenává, že ani v tomto podání však nebylo tvrzeno, že souhlas s vyřízením pokuty v blokovém řízení nebyl dán. Stěžovatel v tomto podání pouze (kromě tvrzení o neoprávněnosti udělení pokuty) uváděl, že kontrola trvala bezmála tři hodiny a že mu policista sdělil, že mu nebudou přiděleny trestné body. Tyto skutkové okolnosti však nijak nespojoval se závěrem, že by snad neudělil souhlas s uložením pokuty v blokovém řízení svobodně.

Krajský soud k nově uplatněnému tvrzení stěžovatele o neudělení souhlasu k uložení pokuty v blokovém řízení přihlédl a zcela správně je vyhodnotil tak, že nemohlo mít vliv na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí.

S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je nedůvodná, a proto ji zamítl (§ 110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).

Ve věci rozhodl v souladu s § 109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1, věta první ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci úspěch neměl, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Úspěšné žalované pak podle obsahu spisu žádné náklady v řízení o kasační stížnosti nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 13. června 2013

JUDr. Jaroslav Hubáček předseda senátu