č. j. 7 Ans 9/2011-106

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: F. Š., zastoupený Mgr. René Zelenkou, advokátem se sídlem Vrbenská 62/4, Valašské Meziříčí, proti žalovanému: Městský úřad Valašské Meziříčí, se sídlem Soudní 1221, Valašské Meziříčí, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 5. 2011, č. j. 58 A 21/2011-32,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 5. 2011, č. j. 58 A 21/2011-32, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 2. 5. 2011, č. j. 58 A 21/2011-32, odmítl žalobu podanou žalobcem (dále jen stěžovatel ) proti nečinnosti Městského úřadu Valašské Meziříčí (dále jen městský úřad ), kterou se stěžovatel domáhal uložení povinnosti městskému úřadu rozhodnout usnesením, že dne 6. 8. 2010 v řízení o přestupku odmítl stěžovateli nahlédnout do spisu sp. zn. R361/34866/2010/Ko. Krajský soud shledal žalobu nepřípustnou ve smyslu § 79 odst. 1 s. ř. s., protože podle citovaného ustanovení se lze žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. Usnesení o odepření nahlédnutí do spisu ve smyslu § 38 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů v řízení o přestupku však není meritorním rozhodnutím ani osvědčením, jehož vydání by se bylo možno domáhat žalobou proti nečinnosti.

Proti tomuto usnesení podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů podle ust. § 103 odst. 1 písm. c) a d) s. ř. s. V první řadě stěžovatel namítal zmatečnost usnesení krajského soudu pro nesprávné obsazení soudu. Podle jeho názoru neměla o žalobě rozhodnout samosoudkyně, nýbrž senát. Dále namítal nepřezkoumatelnost napadeného usnesení, protože krajský soud se nevypořádal se všemi jeho námitkami.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení krajského soudu v souladu s ust. § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti, které uplatnil stěžovatel, přičemž neshledal vady uvedené v odstavci 3 citovaného ustanovení, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

Ze spisového materiálu vyplynulo, že dne 19. 7. 2010 bylo se stěžovatelem zahájeno řízení ve věci dvou přestupků. V průběhu tohoto řízení požádal stěžovatel dne 6. 8. 2010 o vyhotovení kopie přílohy spisu R361/34866/2010/Ko, a to zvukového záznamu o ústním jednání ze dne 4. 8. 2010. Městský úřad mu tento záznam odmítl poskytnout z obavy ze zbraně, kterou měl na opasku stěžovatel. Stěžovateli bylo navrženo, že kopii dostane, pokud přijde beze zbraně nebo že může být vyhotovena a následně předána jeho zástupci. Stěžovatel měl za to, že tímto bylo ústně vydáno usnesení o tom, že mu bylo odmítnuto nahlédnout do spisu. Protože stěžovatel byl přesvědčen, že městský úřad je povinen vydat usnesení o odmítnutí nahlédnutí do spisu, podal dne 13. 8. 2010 odvolání. Následně dne 11. 11. 2010 podal žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti k ministerstvu vnitra a dne 19. 4. 2011 podal žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu ke krajskému soudu.

Protože předmětem přezkumu je odmítnutí žaloby, přichází v úvahu posouzení naplnění stížního důvodu podle ust. § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., který je ve smyslu ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu důvodem speciálním, je-li žaloba odmítnuta a který v sobě zahrnuje také obě stěžovatelovy námitky. Nejvyšší správní soud se proto omezil na posouzení, zda krajský soud postupoval v souladu se zákonem, když žalobu odmítl, a tím vyloučil meritorní projednání věci.

Nejvyšší správní soud v první řadě zkoumal dodržení základních procesních pravidel při vydání napadeného usnesení a dospěl k závěru, že krajský soud byl nesprávně obsazen, a řízení před ním bylo proto zmatečné.

Podle § 31 odst. 1, 2 s. ř. s. rozhoduje krajský soud ve věcech správního soudnictví, nestanoví-li zákon jinak, ve specializovaných senátech složených z předsedy a dvou soudců. Ve věcech důchodového pojištění, důchodového zabezpečení, nemocenského pojištění, uchazečů o zaměstnání a jejich podpory v nezaměstnanosti a podpory při rekvalifikaci podle předpisů o zaměstnanosti, sociální péče a státní sociální podpory, ve věcech přestupků, mezinárodní ochrany, jakož i v dalších věcech, v nichž tak stanoví zvláštní zákon, rozhoduje specializovaný samosoudce.

Citované ustanovení, stejně jako obdobná ustanovení občanského soudního řádu (§ 36 o. s. ř.) či trestního řádu (§ 2 odst. 9, § 314a t. ř.) stanoví základní pravidlo obsazení soudu a výjimky z něho. Ve správním soudnictví v řízeních před krajským soudem, tj. v řízeních prvoinstančních či případně v řízeních vedených před krajským soudem jako jedinou instancí, rozhoduje senát složený z předsedy a dvou soudců a výjimky z tohoto pravidla, kdy rozhoduje samosoudce, jsou taxativně vymezeny v ust. § 31 odst. 2 s. ř. s.

Smysl a účel uvedeného pravidla a výjimky z něj je zřejmý. Pro většinu typů věcí řešených krajskými soudy ve správním soudnictví má zákonodárce za to, že mají být rozhodovány kolegiálně, a to senátem složeným ze tří soudců, protože takové obsazení soudu je vhodné zejména s ohledem na obecnou typovou obtížnost a závažnost projednávaných věcí. Kvůli úspoře veřejných prostředků a za účelem zjednodušení řízení v některých vybraných věcech, které jsou typově jednodušší zákon zavádí výjimku z pravidla, že v těchto věcech rozhoduje krajský soud ve správním soudnictví samosoudcem.

Toto se promítlo i v judikatuře Nejvyššího správního soudu, podle níž, rozhodoval-li místo senátu ve věci samosoudce, jedná se o rozhodování soudu v nesprávném obsazení zakládající zmatečnost řízení [§ 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.] (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 5/2003-32, www.nssoud.cz), zatímco byla-li chyba v obsazení soudu opačně (tj. rozhodoval-li místo samosoudce senát), zmatečnost to nezpůsobuje. Nejvyšší správní soud k tomu v citovaném rozsudku uvádí, že nedostatek podmínky řízení, záležející v zákonném obsazení soudu je důvodem kasační stížnosti ve shodě s ustanovením § 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. nejen tehdy, jestliže místo senátu rozhodoval ve věci samosoudce (opačnou situaci, tedy jestliže místo samosoudce rozhodoval senát, zákon také považuje za nesprávné obsazení soudu, ale nespojuje s ním takovou vadu, která by sama o sobě byla důvodem pro zrušení rozhodnutí soudu prvého stupně), ale i v případě, že rozhodnutí vydal jiný samosoudce nebo senát, než který k tomu byl povolán platným rozvrhem práce soudu. Případem, kdy místo specializovaného samosoudce ve věci rozhodoval senát, není žalobce krácen nikterak na svých subjektivních právech veřejnoprávního charakteru. O nedostatek podmínky řízení, pro který by byl Nejvyšší správní soud nucen zrušit rozsudek krajského soudu pro zmatečnost, se v takovém případě nejednalo. Uvedený právní názor byl také vyjádřen např. v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2011, č. j. 4 Ads 108/2010-39, publ. pod č. 2366/2011 Sb. NSS.

Dosavadní judikatura Nejvyššího správního soudu výjimku, kdy má být věc projednávána samosoudcem, interpretuje restriktivně, tj. vztahuje ji pouze na jeden ze tří typů žalob před krajským soudem, a sice na žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ve věcech vyjmenovaných v ust. § 31 odst. 2 s. ř. s. U zásahových žalob týkajících se obsahově těch materií, které by byly podřaditelné pod uvedený výčet, Nejvyšší správní soud setrvale judikuje, že o nich má rozhodovat senát, a nikoli samosoudce. Takto se např. Nejvyšší správní soud vyslovil v rozsudku ze dne 15. 11. 2007, č. j. 9 Aps 5/2007-63, pub. pod č. 1459/2008 Sb. NSS (týkal se žaloby na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu podle § 82 s. ř. s. spočívajícím v umístění a následném zadržování cizince v přijímacím středisku v tranzitním prostoru mezinárodního letiště, tj. týkal se mezinárodní ochrany) nebo v rozsudku dne 17. 12. 2010, č. j. 4 Aps 2/2010-44, www.nssoud.cz (týkal se odtažení vozidla z místa, kde jeho zaparkování mohlo být spácháním dopravního přestupku, tj. týkal se přestupku). V druhém ze jmenovaných rozsudků je uvedeno, že Napadeným usnesením krajský soud odmítl žalobu na ochranu před nezákonným zásahem žalované, který měl spočívat v zabránění v jízdě odtažením stěžovatelova vozidla. O žalobě pak rozhodl krajský soud specializovanou samosoudkyní, ačkoliv ta může rozhodovat pouze o žalobách proti rozhodnutí správního orgánu ve věcech uvedených v § 31 odst. 2 s. ř. s., a nikoliv též o žalobách na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu podle § 82 a násl. s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2007, č. j. 9 Aps 5/2007-63, publikovaný pod č. 1459/2008 Sb. NSS).

Závěry vyslovené ve věcech zásahových žalob jsou plně přenositelné i na žaloby nečinnostní. Platí-li, že výjimka podle ust. § 31 odst. 2 s. ř. s. se vztahuje jen na žaloby proti rozhodnutím správního orgánu v něm vyjmenovaných věcech, a contrario to znamená, že na nečinnostní žaloby týkající se obsahově těch materií, které by byly podřaditelné pod uvedený výčet, se nevztahuje, a že tedy o těchto žalobách rozhoduje senát.

Napadené usnesení, jímž byla samosoudkyní odmítnuta nečinnostní žaloba brojící proti postupu správního orgánu v řízení o přestupku, je tedy stiženo zmatečností pro nesprávné obsazení soudu, neboť ve věci měl rozhodovat senát. Kasační stížnost je proto důvodná.

Nejvyšší správní soud tedy usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 110 odst. 1 s. ř. s.). Ve věci rozhodl v souladu s ust. § 109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.

Ostatními stížními námitkami se Nejvyšší správní soud nezabýval, protože tak může učinit až poté, co o věci rozhodne krajský soud ve správném obsazení.

V dalším řízení je krajský soud vázán právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího správního soudu (§ 110 odst. 3 s. ř. s.).

Krajský soud v novém rozhodnutí rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 110 odst. 2 věta první s. ř. s.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 28. prosince 2011

JUDr. Eliška Cihlářová předsedkyně senátu