č. j. 7 Afs 78/2006-62

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a Mgr. et Ing. et Bc. Radovana Havelce v právní věci stěžovatele Finančního ředitelství v Ostravě, se sídlem v Ostravě, Na Jízdárně 3, za účasti JUDr. P. K., správce konkursní podstaty úpadce D. h., a. s., v likvidaci, zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě-Moravská Ostrava a Přívoz, Poštovní 2, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 11. 2005, č. j. 22 Ca 17/2004-32,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 11. 2005, č. j. 22 Ca 17/2004-32, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. 11. 2005, č. j. 22 Ca 17/2004-32 zrušil rozhodnutí stěžovatele ze dne 14. 11. 2003, č. j. 11885/120/2003, kterým bylo zamítnuto odvolání správce konkursní podstaty úpadce D. h., a. s. v likvidaci (dále jen účastník ) proti rozhodnutí Finančního úřadu Ostrava I. ze dne 13. 8. 2003, č. j. 117208/03/388915/5039, jímž byla zamítnuta žádost účastníka o vrácení přeplatku na dani z příjmů právnických osob ve výši 316 819 Kč. Tímto rozsudkem krajský soud současně zrušil i rozhodnutí správce daně a věc vrátil stěžovateli k dalšímu řízení. Krajský soud při svém rozhodování vyšel z nálezů Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 544/02 a ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. III. ÚS 648/04, z nichž vyplývá, že ustanovení § 14 odst. 1 písm. i) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v platném znění (dále jen zákon o konkursu a vyrovnání ) je zvláštním právním předpisem zakotvujícím nepřípustnost kompenzace nejen soukromoprávních, ale též veřejnoprávních pohledávek. Zákon o konkursu a vyrovnání má tedy přednost před úpravou obecnou obsaženou v ustanovení § 59 odst. 3 písm. e), § 40 odst. 11 a § 64 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v platném znění (dále jen zákon o správě daní a poplatků ). Dále krajský soud poukázal také na to, že i Nejvyšší správní soud ve své současné rozhodovací praxi vychází z judikatury Ústavního soudu, považuje ji za závaznou a ke stejnému postupu zavázal i obecné soudy (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2005, č. j. 2 Afs 114/2004-50).

Stěžovatel v kasační stížnosti podané proti rozsudku krajského soudu v zákonné lhůtě uvedl, že podle jeho názoru došlo ze strany krajského soudu k pochybení, a je proto dán důvod pro podání tohoto mimořádného opravného prostředku podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Krajský soud stěžovateli neprávem vytýkal, že postupoval v rozporu s ustanovením § 14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání, a tedy i provedení nepřípustného započtení na majetek patřící do konkursní podstaty. V této souvislosti stěžovatel odkázal zejména na ustanovení § 40 odst. 11 zákona o správě daní a poplatků, podle něhož je správce daně povinen i po prohlášení konkursu na majetek úpadce postupovat podle předpisů upravujících správu daní, tedy i podle ustanovení § 64 zákona o správě daní a poplatků. Toto ustanovení striktně stanoví podmínky pro výplatu přeplatku na dani daňovému subjektu a určuje, kdy se jedná o přeplatek vratitelný a kdy nikoliv. Pokud by správce daně nepostupoval podle příslušných ustanovení zákona o správě daní a poplatků, dopustil by se porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Postupem podle výkladu Ústavního soudu by správce daně porušil i ustanovení § 2 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků, protože by zvýhodnil jednu skupinu daňových subjektů-úpadců. Právní vztah mezi státem a daňovým subjektem je však vztahem veřejnoprávním založeným na nerovnosti stran a pohledávky a závazky vzniklé z tohoto vztahu jsou taktéž veřejnoprávního charakteru. Daň je podle ustanovení § 59 odst. 3 písm. e) zákona o správě daní a poplatků možné uhradit i přeplatkem na jiné dani. Převedením přeplatků dochází k úhradě splatné daně a nikoli k započtení ve smyslu soukromoprávním. Vztah zákona o konkursu a vyrovnání a zákona o správě daní a poplatků nelze považovat za vztah speciální a obecné normy. Je tomu tak proto, že tato zásada se uplatňuje tam, kde právní normy stejné síly upravují tutéž oblast právních vztahů, ale v různém rozsahu. O takový případ však v této věci nejde, neboť ustanovení § 14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání a ustanovení § 64 zákona o správě daní a poplatků neupravují tutéž oblast právních vztahů. Proto stěžovatel navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Účastník ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že rozsudek krajského soudu považuje za věcně správný a kasační stížnost shledává nedůvodnou. Správce daně není vázán pouze zákonem o správě daní a poplatků, ale i ostatními prameny práva, tedy i zákonem o konkursu a vyrovnání. S odkazem na nálezy Ústavního soudu zdůraznil, že již došlo k ustálení právní praxe v tom, že z hlediska práva jednoduchého je nutné upřednostnit rovnost věřitelů v konkursním řízení před fiskální politikou státu. Z těchto důvodů navrhl zamítnutí kasační stížnosti.

Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek v souladu s ustanovením § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

Nejvyšší správní soud musí především poukázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94 a nález ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97), která zdůrazňuje, že jedním z principů představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jenž vylučuje libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit. Ve správním soudnictví nachází tato zásada vyjádření v ustanovení § 54 odst. 2 s. ř. s., v němž jsou na straně jedné kogentním způsobem předepsány náležitosti rozsudku, na straně druhé již nikoliv obsahové náležitosti odůvodnění tohoto rozhodnutí. V případě odůvodnění rozsudku správního soudu je tak třeba, s ohledem na specifika správního soudnictví, použít přiměřeně ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. (§ 64 s. ř. s.). V odůvodnění rozsudku proto musí správní soud mimo jiné i přiměřeným způsobem jasně a stručně vyložit, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce. Současně musí dbát na to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Tyto principy nalézají odraz též v judikatuře Nejvyššího správního soudu, která vychází z toho, že z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Jinak by rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné a nedávalo by dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Z odůvodnění rozhodnutí správního soudu proto musí být především zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení a proč námitky tohoto účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené. To platí zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005-44, uveřejněný pod č. 589/2005 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003-52; oba též dostupné na www.nssoud.cz.).

Odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu neodpovídá zákonu ani uvedeným ústavněprávním principům. Krajský soud ve svém rozsudku konstatuje obsah napadeného rozhodnutí stěžovatele, obsah žaloby, vyjádření stěžovatele, a pokud jde o právní názory a soudní praxi, poukázal na složitý vývoj judikatury, resp. vyjmenoval judikaturu Nejvyššího soudu, sjednocující stanovisko Nejvyššího správního soudu a dva nálezy Ústavního soudu, na něž odkázal. Svou úvahu a právní závěry pak uzavřel jen konstatováním, že ustanovení § 14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání je zvláštním právním předpisem, který zakotvuje nepřípustnost kompenzace nejen soukromoprávních, ale též veřejnoprávních pohledávek a že zákon o konkursu a vyrovnání má přednost před úpravou obecnou obsaženou v ustanovení § 59 odst. 3 písm. e), § 40 odst. 11 a § 64 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků.

Z uvedeného je patrno, že se krajský soud v odůvodnění svého rozsudku pohyboval ve velmi obecné rovině, aniž vztáhl závěry v něm uvedené na daný případ, jímž se měl zabývat. Krajský soud se konkrétně nezabýval žalobními námitkami (§ 75 odst. 2 s. ř. s.) a přesto, že žalobě vyhověl, v podstatě jenom odkázal na nálezy Ústavního soudu a stávající judikaturu Nejvyššího správního soudu, z nichž dovodil nepřípustnost kompenzace pohledávek a povahu zákona o konkurzu a vyrovnání jako speciálního právního předpisu. Zcela však chybí, na základě jakých úvah krajský soud posuzoval a přezkoumal žalobní body. V odůvodnění napadeného rozsudku je nedostatečně vyloženo, co bylo předmětem prováděného soudního přezkumu, jaká byla jeho podstata, jaké skutkové okolnosti vyplynuly z obsahu správního spisu a zejména jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce. Byť je Nejvyššímu správnímu soudu problematika věci i uvedená judikatura známa, odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu je ve smyslu zákona nepřesvědčivé a prakticky znemožňuje Nejvyššímu správnímu soudu, aby se náležitým způsobem vypořádal se stížními námitkami. Napadený rozsudek krajského soudu je proto nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů (§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Z důvodu nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku se tak Nejvyšší správní soud nemohl zabývat hmotněprávní podstatou věci.

Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc krajskému soudu vrátil k dalšímu řízení (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).

V dalším řízení bude na krajském soudu, aby se znovu věcí zabýval, při vyhotovování rozsudku vycházel z uvedených ústavních principů a ustanovení § 52 s. ř. s. a přiměřeného použití ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. a vydal tak rozhodnutí, které bude přezkoumatelné a odpovídat zákonu.

Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je tento soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí (§ 110 odst. 3 s. ř. s.).

Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti rozsudkem bez jednání, protože mu takový postup umožňuje ustanovení § 109 odst.1 s. ř. s.

O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí (§ 110 odst. 2, první věta s. ř. s.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u žádné opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 8. února 2007

JUDr. Eliška Cihlářová předsedkyně senátu