7 Ads 25/2003-44

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Věry Šimůnkové v právní věci stěžovatele Mgr. J. W., za účasti České správy sociálního zabezpečení, se sídlem v Praze 5, Křížová 25, v řízení o kasační stížnosti podané proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2003, č. j. 26 Ca 191/2002-18,

takto:

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2003, č. j. 26 Ca 191/2002-18, byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (dále jen ČSSZ ) ze dne 5. 8. 2002, č. xxx, kterým byl stěžovateli přiznán od 1. 9. 1999 starobní důchod podle ust. 29 zákona č. 155/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů. V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že napadené rozhodnutí odpovídá právním předpisům a zjištěnému skutkovému stavu. Mezi účastníky řízení zůstala spornou pouze otázka zápočtu období studia stěžovatele od 1. 9. 1967 do 31. 8. 1972, které bylo v souladu s ustanovením § 24 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále zákon o mimosoudních rehabilitacích ) započteno dvojnásobkem. V případě, kdy se kryjí doby pojištění navzájem, započte se pro stanovení celkové doby pojištění pro vznik nároku na důchod a výši procentní výměry jen ta doba, jejíž zápočet je pro pojištěnce výhodnější (§ 14 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. v platném znění). Z těchto zákonných ustanovení jednoznačně vyplývá, že jakékoliv další započtení doby studia stěžovatele od 1. 9. 1967 do 31. 8. 1972 zákon nepřipouští. nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem, tj. důvod uvedený v § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s. ). Stěžovatel považuje za důležité, že i na dobu zaměstnání ukončeného podle zákonného opatření č. 99/1969 Sb. se vztahuje zákon o mimosoudních rehabilitacích, a to zejména ustanovení § 24 odst. 1. Zákon o mimosoudních rehabilitacích bez omezení přiznává tento nárok. Stěžovatel dále poukázal na odst. 5 citovaného ustanovení, podle kterého se doba vysokoškolského studia hodnotí pro účely důchodového zabezpečení tak, že rok studia včetně let předepsaných pro ukončení tohoto studia, které nebylo možno z důvodů vyloučení absolvovat, se započítává jako dva roky zaměstnání. Pracovní poměr stěžovatele byl zrušen 11. 10. 1969 podle zákonného opatření č. 99/1969 Sb. a vyloučení ze studia zahájeného 1. 9. 1967 bylo provedeno k 9. 4. 1971. Zákon o mimosoudních rehabilitacích nemá žádné ustanovení, kterým by určoval, že souběh nároků není možný, a rovněž nemá ustanovení o tom, že nároky, které přiznává, mohou být kráceny obecnými předpisy o důchodovém zabezpečení. Naopak výslovně určuje v § 25, že výpočet důchodu nebo úprava jeho výše podle § 24 zákona se provede jen tehdy, je-li to pro občana výhodnější než podle obecných předpisů důchodového zabezpečení. V zákoně o mimosoudních rehabilitacích je tedy explicitně uvedeno obecné výkladové pravidlo, že zákon vydaný pro jednotlivý případ má přednost před zákonem vydaným pro všechny případy. K obecným ustanovením o důchodovém zabezpečení nepochybně patří i ustanovení o tom, jak se postupuje v případě, kdy se kryjí doby pojištění. Zákon o mimosoudních rehabilitacích přiznává náhradu dva roky za každý rok plánovaného studia všem studentům bez rozdílu formy studia. Studentům při zaměstnání vznikl tak nárok na započtení doby zaměstnání podle obecného zákona a k tomu přistupuje nárok plynoucí ze speciálního zákona, tj. dva roky za jeden rok studia. Proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. v rozsahu vymezeném v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatel podal dne 15. 9. 1999 žádost o starobní důchod podle ust. § 31 zákona č. 155/1995 Sb., v platném znění a současně požádal o odškodnění podle zákona o mimosoudních rehabilitacích pro neplatné skončení pracovního poměru v roce 1969 a zápočet doby studia násobkem z důvodu studia ukončeného protiprávním vyloučením. ČSSZ vydala dne 15. 2. 2000 rozhodnutí, kterým byl stěžovateli starobní důchod přiznán od 15. 9. 1999 podle ust. § 31 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., v platném znění. Pokud jde o dobu studia od 1. 9. 1967 do 31. 8. 1972 v rozsahu 1827 dnů, tak tato byla podle ust. § 24 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. započtena násobkem. Stěžovatel tak ke dni 15. 9. 1999 získal 48 roků a 185 dnů pojištění. Dne 18. 6. 2002 předložil stěžovatel žádost o přepočet důchodu na základě osvědčení podle zákona č. 255/1946 Sb. ČSSZ proto v souladu s ust. § 94 zákona č. 155/1995 Sb. v platném znění stanovila stěžovateli věk potřebný pro nárok na starobní důchod na 59 let. S ohledem na tuto skutečnost byl stěžovateli přiznán starobní důchod podle ust. § 29 zákona č. 155/1995 Sb. v platném znění, a to již od 1. 9. 1999, tedy ode dne následujícího po ukončení pracovního poměru, a byl navýšen o 100 Kč pro účastníka odboje.

Podle § 24 odst. 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích se za účelem zmírnění křivd způsobených vyloučením ze studia studentů vysokých škol doba jejich vysokoškolského studia pro ukončení tohoto studia, které nebylo možno z důvodů vyloučení absolvovat, započítává jako dva roky zaměstnání. Podle § 25 citovaného zákona se výpočet důchodu nebo úprava jeho výše podle § 24 zákona provede jen tehdy, je-li to pro občana výhodnější než podle obecných předpisů důchodového zabezpečení nebo než podle § 25 zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Podle § 14 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., v platném znění kryjí-li se doby pojištění navzájem, započte se pro stanovení celkové doby pojištění pro vznik nároku na důchod a výši procentní výměry důchodu jen ta doba, jejíž zápočet je pro pojištěnce výhodnější; totéž platí, kryjí-li se navzájem náhradní doby pojištění nebo doba pojištění a náhradní doba pojištění.

Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení spočívá podle stěžovatele v tom, že zákon o mimosoudních rehabilitacích jako speciální právní norma nemá žádné ustanovení, kterým by určoval, že souběh nároků není možný, a proto platí obecné výkladové pravidlo, že zákon vydaný pro jednotlivý případ má přednost před zákonem, vydaným pro všechny případy. Stěžovatel dále dovozuje, že s ohledem na toto výkladové pravidlo, nelze na jeho případ aplikovat ust. § 14 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., v platném znění, který je zde obecnou právní normou. Nejvyšší správní soud nezpochybňuje, a ani nemůže, zásadu, že speciální právní úprava má přednost před právní úpravou obecnou (lex specialis derogat legi generali), ale k tomu dochází jen tam, kde právní normy stejné právní síly upravují tutéž materii, ale různým způsobem. V daném případě však tuto právní zásadu aplikovat nelze, neboť jak sám stěžovatel uvádí, zákon o mimosoudních rehabilitacích neupravuje postup za situace, kdy se u pojištěnce kryjí doby pojištění navzájem, ale pouze stanoví, jak se hodnotí doba studia pro účely důchodového zabezpečení, nebylo-li možné celé studium důvodů vyloučení absolvovat a že se výpočet důchodu nebo úprava jeho výše podle § 24 tohoto zákona provede jen tehdy, je-li to pro občana výhodnější. Pokud tedy zákon o mimosoudních rehabilitacích neřeší situaci, kdy dojde k vzájemnému krytí doby pojištění, pak je nutno aplikovat ust. § 14 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., v platném znění. Jestliže tedy ČSSZ dobu dálkového studia stěžovatele od 1. 9. 1967 do 31. 8. 1972 započetla s ohledem na jeho vyloučení dvojnásobkem, ale nezapočetla souběžnou dobu zaměstnání, neshledává Nejvyšší správní soud nezákonnost na straně městského soudu, když dospěl k závěru, rozhodnutí ČSSZ odpovídá právním předpisům a zjištěnému skutkovému stavu.

Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle ustanovení § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem podle ustanovení § 109 odst. 1 citovaného zákona.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1, větu první ve spojení s § 120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení, a ČSSZ s tímto řízením žádné náklady nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 30. září 2004

JUDr. Eliška Cihlářová