7 A 552/2002-16

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobkyně A. V. Š., proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem v Praze 5, Křížová 25, v řízení o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ve věci o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb.,

takto:

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Rozhodnutím žalované ze dne 26. 6. 2002 byla zamítnuta žádost žalobkyně o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. s odůvodněním, že bylo prokázáno, že žalobkyně po dobu od 5. 7. 1943 do 5. 5. 1945 nabyla vlastnosti účastníka národního boje za osvobození podle § 1 odst. 1 bodu 1 písm. g) zákona č. 255/1946 Sb., ale zákon č. 261/2001 Sb. se však na tyto účastníky nevztahuje. Dále se v odůvodnění rozhodnutí žalovaná uvedla, že bylo zjištěno, že v uvedené době se nejednalo o osobu ukrývanou z rasových nebo náboženských důvodů. k Vrchnímu soudu v Praze. Žalobkyně v něm uvedla, že žádala o nárok za léta prodlená v koncentračních táborech a neuplatňovala nárok jako osoba ukrývaná z rasových důvodů. Žádala proto, aby její nároky byly znovu uváženy.

Žalovaná ve svém vyjádření poukázala na ustanovení § 1 odst. 1 a 3 zákona č. 261/2001 s tím, že žalobkyně není osobou ukrývanou, ale československý politický vězeň, na které se zákon č. 261/2001 Sb. nevztahuje. Proto navrhla, aby soud napadené rozhodnutí potvrdil.

Uvedená právní věc, vedená u Vrchního soudu v Praze, byla tímto soudem postoupena Nejvyššímu správnímu soudu s poukazem na ustanovení § 132 zákona č. 150/2002 Sb. soudní řád správní (dále jen s. ř. s. ). Podle uvedeného ustanovení, nestanoví-li zákon jinak, věci správního soudnictví, v nichž nebylo rozhodnuto do dne účinnosti tohoto zákona (tj. do 1. 1. 2003) a v nichž byla dána věcná příslušnost k řízení vrchním soudům nebo Nejvyššímu soudu, převezme a dokončí Nejvyšší správní soud.

Podle ustanovení § 129 odst. 2 s. ř. s. postupuje Nejvyšší správní soud v tomto řízení podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s. Účinky procesních úkonů v těchto řízeních učiněných zůstávají zachovány a posoudí se přiměřeně podle ustanovení naposledy označeného zákona.

Nejvyšší správní soud proto převzal k dokončení řízení o opravném prostředku (žalobě) žalobkyně, o čemž ji vyrozuměl a vyzval ji, aby označila důkazy k prokázání žalobní námitky a současně ji vyrozuměl o možnosti dokončit řízení rozhodnutím ve věci samé bez toho, aby bylo nařizováno jednání.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně správního řízení, které jeho vydání předcházelo a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Nejvyšší správní soud má z obsahu správního spisu za prokázané, že žalobkyně požádala o poskytnutí jednorázové peněžité částky z titulu oprávněné osoby uvedené v § 1 odst. 3 zákona č. 261/2001 Sb., neboť měla za to, že splňuje zákonné předpoklady jako osoba v době od 15. 3. 1939 do 8. 5. 1946 z rasových nebo náboženských důvodů soustředěná do vojenských pracovních táborů na území Československa v jeho hranicích z 29. 9. 1938 nebo se z týchž důvodů na tomto území ukrývající. Podle osvědčení Ministerstva obrany ze dne 20. 11. 1956 č.j. 17545/OS-VHÚ-1956 vydaného podle zákona č. 255/1946 Sb. je žalobkyně ve smyslu § 1 odst. 1 písm. g) téhož zákona účastníkem národního boje za osvobození, přičemž se jí započítává doba od 5. 7. 1943 do 5. 5. 1945 jako československému politickému vězni.

Zákon č. 261/2001 Sb. se vztahuje podle ustanovení § 1 odst. 1 na občany České republiky, kteří splňují podmínky uvedené v § 1 odst. 1 bodě 1 písm. c) až f), bodě 2 a odst. 2 zákona č. 255/1946 Sb., a bylo jim o tom vydáno podle ustanovení § 8 citovaného zákona osvědčení nebo kteří mají doklad, který toto osvědčení nahrazuje. Pro uvedené osoby používá zákon legislativní zkratku účastník národního boje za osvobození . Za účastníky národního boje za osvobození se podle § 1 odst. 3 zákona č. 261/2001 Sb. považují též občané České republiky, kteří v době od 15. 3. 1939 do 8. 5. 1946 byli z rasových nebo náboženských důvodů soustředěni do vojenských pracovních táborů na území Československa v jeho hranicích z 29. 9. 1938 nebo se z týchž důvodů na tomto území ukrývali po dobu celkem nejméně tří měsíců a pokud za tuto dobu již neobdrželi jednorázovou peněžní částku podle osob, které mají nárok na poskytnutí jednorázové částky. Jsou jimi účastník národního boje za osvobození, vdovy nebo vdovci a děti podle § 1 odst. 2 téhož zákona a vdovy a vdovci dle § 2 odst. 2 zákona.

Jak vyplývá ze skutkových zjištění, ze kterých vycházela i žalovaná v napadeném rozhodnutí, nesplňuje žalobkyně podmínky pro přiznání nároku podle zákona č. 261/2001 Sb. Žalobkyni nelze považovat za oprávněnou osobu podle ustanovení § 1 odst. 1 citovaného zákona, neboť podle osvědčení vydaného podle zákona č. 245/1945 Sb. byla sice účastníkem národního boje za osvobození, a to československým politickým vězněm ve smyslu § 1 odst. 1 bodu 1 písm. g) zákona č. 255/1946 Sb.). To je však kategorie osob, na kterou se zákon č. 261/2001 Sb. nevztahuje. Těmto osobám vznikl nárok poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 217/1994 Sb..

Žalobkyni rovněž nelze považovat za osobu oprávněnou k přiznání jednorázové částky podle ustanovení § 1 odst. 3 zákona č. 261/2001 Sb., tedy za osobu, která byla v době od 15. 3. 1939 do 8. 5. 1945 z rasových nebo náboženských důvodů soustředěna do vojenského pracovního tábora na území Československa nebo se z týchž důvodů na tomto území ukrývala. Z citovaného osvědčení Ministerstva obrany vydaného podle § 8 zákon č. 255/1946 Sb. plyne, že žalobkyně byla v době od 5. 7. 1943 do 5. 5. 1945 československým politickým vězněm, tedy osobou, která byla v době mezi 15. 3. 1939 a 4. 5. 1945 omezena na osobní svobodě vězněním, internováním, odvlečením nebo jinak pro protifašistickou bojovou nebo politickou činnost směřující přímo proti okupantům nebo z důvodů persekuce politické, národní, rasové nebo náboženské, a omezení osobní svobody trvalo více než tři měsíce (§ 2 odst. 1 bod 5 zákona č. 255/1946 Sb.).

Zákon č. 261/2001 Sb. taxativně (jmenovitě) vymezuje okruh oprávněných osob a pokud žalobkyně nesplňuje zákonné podmínky, není možno nárok na jednorázovou peněžní částku přiznat.

Vzhledem ke shora uvedeným důvodům Nejvyšší správní soud žalobu v souladu s § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Ve věci bylo rozhodnuto bez jednání v souladu s § 51 odst.1 s. ř. s.

Účastníkům nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, když žalobkyně neměla v řízení úspěch a žalované řádné náklady s tímto řízením nevznikly (§ 60 odst. 1 s. ř. s.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 29. července 2003

JUDr. Eliška Cihlářová předsedkyně senátu