č. j. 7 A 17/2001-25

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila a soudců JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci žalobkyně EGO, v. o. s., se sídlem Jasmínova 46, 106 00 Praha 10, IČO: 48118788, zastoupena JUDr. Alešem Zábršem, advokátem, se sídlem Na Beránce 2, 160 00 Praha 6, proti žalovanému Úřadu průmyslového vlastnictví, se sídlem Antonína Čermáka 2a, 160 68 Praha 6, proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 8. 1. 2001, č. j. O-88388-94,

takto:

I. Žaloba s e o d m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou podanou u Vrchního soudu v Praze se žalobce domáhal přezkoumání zákonnosti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 8. 1. 2001, č. j. O-88388-94, kterým se zamítá rozklad a napadené rozhodnutí o zamítnutí návrhu na částečný výmaz kombinované ochranné známky č. 183659 ve znění EGO z rejstříku se potvrzuje s tím, že seznam výrobků a služeb se upravuje takto: (9) audiovizuální a záznamová technika jako zesilovače, CD přehrávače, gramofony a jejich součásti a příslušenství, kazetové a kotoučové magnetofony, přehrávače laserových disků, ekvalizéry, zvukové procesory, mikrofony, propojovací audio kabely.

Protože Vrchní soud v Praze ve věci do 31. 12. 2002 nerozhodl, převzal ji Nejvyšší správní soud postupem § 132 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s.), jako neskončenou věc správního soudnictví, v níž byla dána věcná příslušnost k řízení vrchním soudům. Na tyto věci dopadá též přechodné ustanovení § 130 s. ř. s., podle něhož se řízení dokončí podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního tohoto zákona, nejde-li však o věci, o nichž má jednat a rozhodnout soud v občanském soudním řízení. V takovém případě správní soud postupuje podle § 68 písm. b) s. ř. s.

Občanský soudní řád stanoví, že v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů (§ 7 odst. 1 o. s. ř.) s tím, že pokud o nich podle zákona rozhodly jiné orgány než soudy, soudy je v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují za podmínek stanovených v části páté tohoto zákona (§ 7 odst. 2 o. s. ř.).

Podle § 68 písm. b) s. ř. s. je žaloba ve správním soudnictví proti rozhodnutí správního orgánu v soukromoprávní věci, vydaném v mezích zákonné pravomoci správního orgánu, nepřípustná.

Při určování pravomoci (správního či civilního) soudu je tak třeba vždy posoudit a jednoznačně rozhodnout, zda se v daném případě jedná o rozhodnutí správního orgánu o veřejném subjektivním právu nebo o takzvanou soukromoprávní věc.

Reforma správního soudnictví s sebou přináší rozlišení míry a způsobu soudní ingerence, jež se dotýká jednak případů, kdy správní soudy přezkoumávají rozhodnutí správních orgánů o veřejných subjektivních právech, jednak případů, kdy obecný soud je povolán k tomu, aby znovu projednal a rozhodl soukromoprávní věc, o níž na základě zákona pravomocně rozhodl správní orgán.

Práva k ochranným známkám náleží k právům k duševnímu vlastnictví a jako takové je třeba považovat je za práva soukromá. Tato práva jsou považována za tzv. jiné majetkové hodnoty, které jsou předmětem soukromoprávních vztahů (§ 118 odst. 1 občanského zákoníku). Jejich soukromoprávní charakter je deklarován rovněž na úrovni mezinárodněprávní, konkrétně v preambuli Dohody o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví, uzavřené jako nedílná součást Dohody o zřízení Světové obchodní organizace. Tato byla sjednána dne 15. 4. 1994 v Marrakeši a v platnost vstoupila dnem 1. 1. 1995, a to i pro Českou republiku (sdělení MZV č. 191/1995 Sb.). Samo použití pojmu vlastnictví ostatně svědčí o tradičním a ustáleném chápání těchto práv jako práv soukromých, a to dokonce práv absolutních. Ochrana duševního a průmyslového vlastnictví je tak založena na principu zabránění zásahu do absolutního subjektivního práva.

Práva z ochranných známek, která jsou chráněna podle § 25 zákona č. 137/1995 Sb. je třeba považovat v zásadě za práva soukromá, a to nejen proto, že byla za taková výslovně uznána signatáři Dohody o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví, ale též z důvodů teoretických. Je totiž namístě posuzování soukromoprávního či veřejnoprávního charakteru věci na úrovni právního vztahu, resp. práva, jež je předmětem posuzované právní normy; přitom je rozhodující charakter tohoto absolutního subjektivního práva, jež má být v řízení o výmazu ochranné známky s pozdějším právem přednosti, které je velmi podobné řízení o námitkách, chráněno. Podle názoru soudu je třeba posuzovat vždy charakter konkrétního právního vztahu, který byl předmětem rozhodování správního orgánu, což reflektuje nejednoznačnou povahu jednotlivých právních předpisů (pokud jde o jejich rozlišení na veřejnoprávní a soukromoprávní) a umožňuje lépe postihnout pravou podstatu toho kterého vztahu či práva. Tento náhled podporuje i Evropský soudní dvůr, který když skutkovým okolnostem přisuzoval právní význam, preferoval rovněž nikoli pojem, nýbrž relaci (věc Parke Davis, 6/72 Europemballage Co. SbSD 1073, 215).

Z uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud respektoval pokyny ustanovení § 46 odst. 2 s. ř. s. a žalobu odmítl s tím, že v poučení, které se žalobci poskytuje, je uvedeno, jak má dále postupovat, aby jeho práva byla chráněna zákonem stanoveným způsobem, tedy domohl se soudní ochrany.

O nákladech řízení pak soud rozhodl podle ust. § 60 odst. 3 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, které bylo ukončeno odmítnutím žaloby.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.).

Žalobce může do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení podat v této věci žalobu podle části páté o. s. ř. k příslušnému okresnímu (obvodnímu) soudu.

V Brně dne 18. prosince 2003

JUDr. Bohuslav Hnízdil předseda senátu