79 ICm 3247/2013
č. j. 79 ICm 3247/2013-20 (KSUL 79 INS 9775/2013)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl dne 11. 11. 2014 Mgr. Lucií Hartlovou, samosoudkyní v právní věci žalobce Mgr. et Mgr. Milana Svobody, insolvenčního správce, se sídlem kanceláře Na Hrázi 195/13a, Děčín VII, 405 02, IČ: 72536641, právně zastoupeného Mgr. Martinou Knickou, advokátkou, se sídlem Tyršova 1434/4, Děčín, proti žalovanému Profidebt s.r.o., IČ: 27221971, se sídlem Klimentská 1216/46, Nové Město 110 00 Praha 1, právně zastoupeného JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem, se sídlem Velké náměstí 135/19, 500 03, Hradec Králové,

o popření vykonatelné pohledávky

takto:

I. Určuje se, že vykonatelné pohledávky, které žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 79 INS 9775/2013 nejsou ohledně dílčí pohledávky č. 1 v částce 37.409,56 Kč a dílčí pohledávky č. 2 v částce 268.401,83 Kč po právu.

II. Žalovaný je povinen žalobci uhradit náhradu nákladů řízení ve výši 6.800,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám Mgr. Martiny Knické. (KSUL 79 INS 9775/2013)

III. Žalovaný je povinen do 3 dnů od právní moci rozsudku zaplatit soudní poplatek ve výši 5.000,-Kč České republice, na účet Krajského soudu v Ústí nad Labem

Odůvodnění:

U Krajského soudu v Ústí nad Labem se vede insolvenční řízení dlužníků Oldřicha Brzáka a Marie Brzákové, pod sp. zn. KSUL 79 INS 9775/2013. Insolvenčním správcem je ustanoven Mgr. et Mgr. Milan Svoboda. Žalovaný přihlásil dne 24. 7. 2013 do uvedeného insolvenčního řízení přihláškou pohledávky P3 částku 453.284,42 Kč tak, že jako pohledávku č. 1 přihlásil částku 184.882,59 Kč a z této částky je jistina podle dohody o uznání dluhu 184.132,59 Kč a na příslušenství 750,-Kč, které se rovná rozhodčímu poplatku, přičemž tato pohledávka byla na přezkumném jednání insolvenčním správcem popřena, co do pravosti i výše 37.409,56 Kč a jako pohledávku č. 2 přihlásil žalovaný částku 268.401,83 Kč, z toho na jistině 268.401,83 Kč, přičemž tato pohledávka byla popřena insolvenčním správcem v celém rozsahu. Popřené pohledávky byly přihlášeny jako vykonatelné na základě rozhodčího nálezu vydaného JUDr. Evou Vaňkovou, rozhodkyní. Včas dne 25. 9. 2013 insolvenční správce podal žalobu o popření uvedených vykonatelných pohledávek, přičemž v případě dílčí pohledávky č. 1 tvrdil, že ujednání o smluvní pokutě ve výši 37.409,56 Kč je absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy, zásadami poctivého obchodního styku, nebo výše smluvní pokuty je v nepřiměřené výši za situace, kdy dlužník nemůže evidentně splnit uhradit závazek do 10 dnů od podpisu dohody o uznání dluhu a představuje 24,99 % dlužné pohledávky. U dílčí pohledávky č. 2 v popřené výši tato pohledávka nevznikla, protože věřitel s dlužníkem sjednal smluvní pokutu ve výši 0,15 % z dlužné částky za každý den prodlení, za situace, kdy již dlužník fakticky byl v prodlení a fakticky bylo zřejmé, že u dlužníka prodlení nastane. Smluvní pokuta tak fakticky simuluje úrok, který je sjednán ve výši reposazby + 7 % ročně. Dále insolvenční správce tvrdil, že u dílčí pohledávky č. 1 došlo k rozporu s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku. Pokud se týká dílčí pohledávky č. 2, tak tato byla popřena, protože smluvní pokuta jakožto sankce nemá sloužit k obohacení věřitele, když v tomto případě k tomu došlo. Smluvní pokuta ve výši 0,15 % za každý den prodlení odpovídá úroku 54,75 % ročně a tato sankce je nepřiměřená. Poukázal na judikaturu Ústavního soudu, rozhodnutí, sp. zn. 1ÚS 523/07, kdy Ústavní soud rozhodl tak, že částka, kterou je povinen platit subjekt, který se dostane do prodlení, odpovídající úroku 182 % ročně je za hranicí, kterou lze považovat za adekvátní. Dále žalobce tvrdil, že smluvní pokuta, jakožto sankce nemůže sloužit k obohacení věřitele a tato skutečnost je významná zejména v insolvenčním řízení, kdy výše smluvní pokuty musí být posuzována s ohledem na insolvenční řízení, kdy se projevuje její význam i ve vztahu k ostatním věřitelům, kteří jsou tímto znevýhodněni.

Žalovaný se k žalobě vyjádřil s tím, že s ní nesouhlasí a zdůraznil, že svoji pohledávku přihlásil jako vykonatelnou, takže důvodem jejího popření nemůže být jiné právní posouzení věci a popření tak, jak ho učinil insolvenční správce podle ust. § 199 odst. 2 IZ nemůže vést k tomu, aby žalobě bylo vyhověno. V popření, popřípadě v insolvenčním řízení lze uplatnit pouze skutečnosti, které dlužník neuvedl v nalézacím řízení. Pokud se dlužníci v nalézacím řízení, tedy v rozhodčím řízení nebránili adekvátně těmi argumenty, které uvedl insolvenční (KSUL 79 INS 9775/2013) správce ve svém popěrném úkonu, nemůže být žalobě vyhověno. Poukázal na judikaturu Vrchního soudu v Olomouci i judikaturu Nejvyššího soudu ohledně rozsudku pro uznání. Rozhodčí nález, jímž byl nárok přiznán, obsahuje odůvodnění i právní posouzení a je vykonatelný protože insolvenční správce proti vykonatelnosti rozhodčího nálezu nic nenamítal a rozhodčí nález uznal, že je platný a vykonatelný na základě platně sjednané rozhodčí doložky, která nebyla sjednána v neprospěch dlužníka a nezpůsobovala nerovnost v právech a povinnostech stran. Rozhodoval rozhodce v rozhodčí doložce, který tam byl přímo jmenovaný. Proto pokud se dlužník chtěl bránit, tak mohl již v rozhodčím řízení, mohl si následně podat návrh na zrušení rozhodčího nálezu, avšak tato lhůta, která je stanovena zákonem č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení uplynula marně a rozhodčí nález nabyl právní moci dnem, kdy došlo k doručení rozhodčího nálezu.

Právní zástupkyně žalobce reagovala replikou na vyjádření žalovaného a uvedla, že se nejedná v případě popření pohledávky o jiné právní posouzení ve smyslu ust. § 199 IZ. Judikatura, kterou použil žalovaný ve svém vyjádření, není zcela přiléhavá, protože Nejvyšší soud České republiky v rozhodnutí 29 ICDO 31/2013 řešil otázku, zda v občanskoprávním vztahu souvisejícím s nájmem, mohl být přiznán poplatek z prodlení, namísto zákonného úroku z prodlení, ale tuto sankci stanoví zákon proti ust. § 517 odst. 2 občanského zákonníku, který striktně stanoví, že pokud je dlužník v prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění pouze úroky z prodlení v zákonné výši. Navrhl, aby soud žalobě vyhověl, protože pohledávka je vykonstruovaná a takto by se dala zneužívat i na základě dohody s dlužníkem z důvodu snahy ovládnout insolvenční řízení v případě vysoké půjčky.

Ze spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. KSUL 79 INS 9775/2013 soud zjistil, že je vedeno insolvenční řízení Oldřicha Brzáka a Marie Brzákové a žalovaný v tomto řízení přihláškou P3 přihlásil celkem částku 453.284,42 Kč, která se skládá ze dvou dílčích pohledávek, přičemž první ve výši 184.882,59 Kč se skládá z jistiny 184.132,59 Kč a rozhodčího poplatku 750,-Kč a druhá dílčí pohledávky ve výši 268.401,83 Kč je tvořena smluvní pokutou ve výši 0,15 % denně z dlužné částky 192.156,59 Kč za úrokové období od 14. 12. 2010 do zaplacení podle rozhodčího nálezu. Z rámcové smlouvy o postoupení pohledávek soud zjistil, že žalovaný je pasivně legitimován ve věci a mohl podat přihlášku, protože původní věřitel GE Money Bank mu pohledávku za dlužníkem Oldřichem Brzákem postoupil dne 30. 5. 2005. Ze smlouvy o úvěru s pojištěním klienta soud zjistil, že dlužník Oldřich Brzák si od původního věřitele půjčil částku 150.000,-Kč a tuto částku se zavázal platit měsíčně částkou 2.771,32 Kč s roční úrokovou sazbou 9,9 % ročně, RPSN 10,77 % ročně. Dále soud provedl důkaz dohodou o uznání dluhu č. 2435010103 se splátkovým kalendářem, podle které Oldřich Brzák uznal postoupenou pohledávku GE Money Bank vůči žalobci v částce 108.348,39 Kč s úroky z prodlení 16.665,96 Kč a smluvní pokuty 24.626,09 Kč, přičemž konečný závazek včetně další smluvní pokuty 37.409,56 Kč (popřené částky), se zavázal zaplatit v měsíčních splátkách po 3.118,-Kč dne 6. 9. 2010. V rámci této dohody o uznání dluhu, byla sjednána tzv. smluvní ujednání, podle nichž v případě prodlení dlužníka s úhradou splátky na úhradu konečného závazku 10 dní, je věřitel oprávněn zrušit všechny své závazky vůči dlužníkovi a stávají se okamžitě splatnými veškeré závazky dlužníka vůči věřiteli. Dlužník je povinen za prodlení s úhradou celého zbylého konečného závazku zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,15 % z dlužné částky a další sankce. Dále byla uzavřena 6. 9. 2010 rozhodčí smlouva, podle níž Oldřich Brzák s žalovaným se dohodli na pravidlech rozhodčího (KSUL 79 INS 9775/2013)

řízení s tím, že spory budou rozhodovat vyjmenovaní rozhodci a nebude-li rozhodce písemné podklady považovat za dostačující, je oprávněn nařídit ve věci ústní jednání. Z rozhodčího nálezu potom vyplývá, že dlužníkovi Oldřichu Brzákovi bylo uloženo zaplatit částku 192.156,59 Kč s příslušenstvím s úrokem z prodlení ve výši 0,15 % denně od 14. 12. 2010 do zaplacení a náklady řízení ve výši 750,-Kč.

Soud provedené důkazy zhodnotil v souladu s ust. § 132 o.s.ř. a dospěl k následujícím závěrům. Mezi právním předchůdcem a dlužníkem Oldřichem Brzákem byla podepsána a sjednána smlouva o úvěru na částku 150.000,-Kč, dlužník následně uzavřel s žalovaným dohodu o uznání dluhu se splátkovým kalendářem a o pohledávce bylo následně rozhodnuto rozhodčím nálezem JUDr. Evy Vaňkové. Pokud by soud uznal platnost tohoto rozhodčího nálezu, stala by se pohledávka v souladu s ust. § 198 odst. 3 IZ vykonatelnou a z rozhodčího nálezu je zřejmě, že dlužník v řízení, které probíhalo bez nařízení jednání před rozhodcem, žádné skutečnosti neuplatnil a nebránil se v něm.

Soud se nejprve zabýval otázkou, zda v případě, že dlužník se nebránil v rozhodčím řízení a žádné skutečnosti na svoji obranu neuplatnil, zda se nejedná o postup podle ust. § 199 odst. 2 IZ, když insolvenční správce v popěrném úkonu nenamítal platnost rozhodčího nálezu. Soud dospěl k závěru, že nikoliv a že i vykonatelná pohledávka mohla být insolvenčním správcem popřena a že námitky žalobce v rámci popření pohledávek nejsou jiným právním posouzením věci ve smyslu ust. § 199 IZ. Pokud rozhodčím nálezem byly přiznány pohledávky, které fakticky neexistují, neboť byly rozhodčím nálezem přiznány v rozporu s obecnými právními předpisy, potom plnění z tohoto právního úkonu není možné. Rozhodčí nález JUDr. Evy Vaňkové přiznává nemožné plnění, neboť je v rozporu s ust. § 517 odst. 2 občanského zákonníku a pohledávky, které by měly být uspokojeny, jsou neexistující a staly se vykonatelné pouze proto, že dlužník se nijak nebránil v rozhodčím řízení.

Soud proto žalobě vyhověl a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení spočívající v odměně advokáta podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, dvou úkonů právní pomoci po 3.100,-Kč a dvou režijních paušálů podle § 13 citované vyhlášky po 300,-Kč. Ohledné soudního poplatku soud rozhodl tak, že ho uložil zaplatit žalovanému, který neměl ve věci úspěch. Žalobce je od zaplacení soudního poplatku osvobozen podle ust. § 11 odst. 2 písm. q zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích a poplatková povinnost tak přišla na žalovaného podle § 2 odst. 3 citovaného zákona.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů od jeho doručení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím zdejšího soudu.

V Ústí nad Labem dne 11. listopadu 2014 Mgr. Lucie Hartlová v. r. samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: Štěpánka Heřmánková