79 ICm 1382/2013
79 ICm 1382/2013-293 KSUL 79 INS 19121/2012-C9-2

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl dne 2. února 2016 Mgr. Lucií Hartlovou, samosoudkyní v právní věci žalobce Ing. Aleše Klaudyho, IČ 67222544, se sídlem kanceláře Masarykovo nám. 191/18, Děčín I., PSČ 405 01, insolvenčního správce dlužníka VIAMONT a.s., IČ 64651711, se sídlem Na Letné 835/9, Teplice, PSČ 415 01, právně zastoupeného Mgr. Martinem Kolářem, advokátem, se sídlem Na Vinici 1227/32, Děčín IV-Podmokly, PSČ 405 02, proti žalovanému Specializovaný finanční úřad, IČ 72080043, se sídlem nábřeží Kapitána Jaroše 1000/7, Praha 7, PSČ 170 00,

o žalobě na popření vykonatelné pohledávky

takto:

I. Určuje se, že žalovaný má, v insolvenčním řízení, vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 79 INS 19121/2012, pohledávku po právu ve výši 64 775 438,00 Kč, přihlášenou přihláškou P 30.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. (KSUL 79 INS 19121/2012)

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem vede pod sp. zn. KSUL 79 INS 19121/2012 insolvenční řízení dlužníka VIAMONT a.s., IČ 64651711, se sídlem Na Letné 835/9, 415 01 Teplice. Insolvenční řízení bylo zahájeno na návrh dlužníka, doručený soudu 7. 8. 2012. V insolvenčním návrhu dlužník uvedl, že představenstvo dlužníka na valné hromadě, konané dne 26.4.2012 zhodnotilo obchodně ekonomické výsledky dlužníka za rok 2011 a zprávu auditora s tím, že krátkodobé závazky činily 217,7 mil. Kč a byly jištěny aktivy ve výši 222 mil. Kč. Potom se začala ekonomická situace dlužníka zhoršovat. Finanční úřad v Ústí nad Labem neuhradil dlužníkovi nadměrný odpočet DPH za měsíc březen 2012 ve výši 5 710 810,-Kč a za měsíc duben 1 580 689,-Kč. Na základě platebních výměrů z daňové kontroly-daň z příjmů právnických osob 2007 a 2008 má dlužník vůči správci daně nesplatný dluh ve výši 53 987 072,-Kč. Přesto, že se dlužník proti závěrům daňové kontroly řádně odvolal, správce daně dne 14.6.2012 zaslal dlužníkovi zajišťovací příkaz č.j. 270080/12/013820107911, ve kterém mu uložil do 3 dnů složení jistoty ve výši 53 987 072,-Kč na depozitní účet správce daně. Protože dlužník tuto povinnost nesplnil, správce daně obstavil všechny dlužníkovy účty u bankovních ústavů (Komerční banky a ČSOB a.s.). Proto dlužník musel zastavit své platby. Mimo správce daně dlužník evidoval ještě věřitele, BETVAR a.s. a PV Building Limited.Dlužník uvedl, že se nachází v úpadku a platební neschopnosti, je předlužen, má více jak 2 věřitele a závazky více než 30 dnů po splatnosti.

Soud vydal dne 17. 9. 2012 usnesení o úpadku a předseda soudu ustanovil opatřením insolvenčního správce. Žalovaný přihlásil jako věřitel č. 28 dne 12. 10. 2012 do insolvenčního řízení úpadce přihláškou pohledávky č. P30 nejprve částku 59 876 391,-Kč, kterou opravil podáním ze dne 14. 3. 2013 na částku 64 775 438,-Kč, z toho 34 104 345,-Kč jako vykonatelné a 30 671 093,-Kč jako nevykonatelné. Přihláška se skládá ze 13 dílčích pohledávek, pohledávka č. 1 je ve výši 34 104 345,-Kč vznikla na základě platebního výměru a je přihlášena jako vykonatelná. Pohledávka dílčí 2 činí 2 471 520,-Kč, dílčí činí 3 2 534 642,-Kč dílčí činí 4 756 598,-Kč, dílčí 5 činí 2 136 337,-Kč, dílčí 6 činí 2 275 239,-Kč, dílčí 7 činí 1 042 168,-Kč, dílčí 8 činí 1 006 168,-Kč, dílčí 9 činí 2 651 406,-Kč, dílčí 10 činí 785 254,-Kč, dílčí 11 je ve výši 1 340 606,-Kč, dílčí 12 činí 390 421,-Kč a dílčí 13 ve výši 13 288 080,-Kč. Pohledávky dílčí 2 až 13 jsou nevykonatelné. K přihlášce byly přiloženy platební výměr na daň z příjmů právnických osob č.j. 67248/12/214913507702 ze dne 7.3.2012 s doložkou vykonatelnosti, rozhodnutí o odvolání, kterými bylo částečně vyhověno odvoláním dlužníka proti rozhodnutím správce daně.

Dne 19.03.2013 proběhlo přezkumné jednání, při kterém žalobce přihlášku pohledávky přezkoumal jako vykonatelnou (celou), ale popřel ji co do pravosti. Důvodem popření byla neexistence hmotněprávních podmínek pro doměření daně a nesprávný procesní postup věřitele při provádění daňové kontroly a doměřovacím řízení . Soud poučil insolvenčního správce, že pokud popřel vykonatelnou pohledávku, je povinen do 30 dnů od přezkumného jednání podat žalobu, kterou uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil.

Včas, dne 18.04.2013 podal žalobce u Krajského soudu v Ústí nad Labem incidenční žalobu na popření vykonatelné pohledávky, kterou popřel ve výši 64.775.438,-Kč, skládající se z dílčích pohledávek. V žalobě žalobce tvrdí, že dílčí pohledávka č. 1 představuje doměření (KSUL 79 INS 19121/2012) daňové povinnosti na dani z příjmu právnických osob. Dílčí pohledávka č. 2 představuje doměření daňové povinnosti na dani z přidané hodnoty, stejně jako dílčí pohledávka č. 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13. Důvodem vzniku pohledávky, tvrzeným žalovaným, byla skutečnost, že po provedené daňové kontrole neuznal dlužníkovi jím vynaložené náklady ve výši 97.968.142,-Kč jako daňově uznatelné. Z tohoto důvodu doměřil žalovaný daňovou povinnost na dani z příjmu právnických osob a na dani z přidané hodnoty. Dlužník nemohl, podle názoru žalovaného, v souvislosti s nedaňovými náklady snížit svůj základ pro výpočet daně z příjmu právnických osob a rovněž nemohl uplatnit odpočty na dani z přidané hodnoty. Insolvenční správce popřel pohledávku uplatněnou žalovaným z důvodu doměřené daňové povinnosti, protože k doměření došlo neoprávněně, žalovaný při provádění daňové kontroly nepostupoval v souladu s daňovým řádem a fakticky žalovaný nezjistil žádné relevantní důvody pro daňovou neuznatelnost nákladů vynaložených dlužníkem. Žalovaný vyloučil z daňově účinných nákladů faktury tří různých dodavatelů v souhrnné výši 97.968.142,-Kč, protože dlužník údajně neprokázal, že mu poradenská činnost, stavební služby a dodávky stavebního materiálu byly poskytnuty těmito dodavateli ve fakturovaném rozsahu, byly použity pro získání a udržení zdanitelných příjmů. Jednalo se o fakturu ze dne 07. 01. 2008 od dodavatele Energetické a dopravní stavby a.s., dále faktury od dodavatele Structural Company s.r.o. a faktury od dodavatele PV Building. Proti dodatečným platebním výměrům, jimiž byla doměřena daň dlužníkovi, byla podána odvolání. Odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru na dani z příjmu právnických osob bylo zamítnuto a o odvoláních proti dodatečným platebním výměrům ohledně daně z přidané hodnoty bylo rozhodnuto tak, že daňové povinnosti dlužníka byly částečně sníženy a bylo sníženo i penále. Žalovaný totiž částečně uznal náklady jako daňově uznatelné, na nichž byl dlužník oprávněn uplatnit odpočet na DPH, přičemž žalobce má za to, že měly být dodatečné platební výměry zcela zrušeny. O odvolání na dani z příjmu právnických osob bylo však rozhodnuto dříve, než bylo rozhodnuto o odvolání proti dani z příjmu na DPH, přičemž plnění, která byla jako náklady na dani z příjmu právnických osob za rok 2008 správcem daně na základě výsledku daňové kontroly vyloučena, jsou totožná s plněními z jejich přijetí, byl dlužníkem ve stejném období uplatněn nárok na vrácení odpočtu daně z přidané hodnoty. Oboje plnění byla dokládána totožnými doklady, je proto nutné upravit pohledávku z titulu doměření daně z příjmu právnických osob v rozsahu, v jakém bylo vyhověno odvolání na platebních výměrech týkajících se DPH. Žalovaný vyhověl odvolání proti platebním výměrům na DPH, protože správce daně uznal, že dodavatel, jehož se vyloučení plnění z nákladů dlužníka týkalo, společnost PV Building, práce vykonával, jakož i dodával fakturovaný materiál. Důvody, které vedly žalovaného k doměření daně, byly v rámci odvolání částečně vyvráceny. Žalovaný tedy připustil, že nějaké práce a dodávky materiálu proběhly a je nutno je minimálně ve výši uznané pro účely DPH uznat, i pro účely daně z příjmu právnických osob. Žalovaný přehodnotil poměrnou část zdanitelných plnění přijatých od společnosti PV Building, potom část prací vykonaných pro PV Building jeho subdodavatele společností LESTAV PRAHA s.r.o., přičemž poměrná část přijatých zdanitelných plnění stavebních prací vykonaných subdodavatelsky společností LESTAV PRAHA s.r.o. byla uznána z důvodu důkazní nouze žalovaného. Plnění byla na DPH uznána v částce základu pro DPH, tedy jako náklady ve vztahu k DDPO v částce 20.727.002,-Kč, potom doměřená daň z příjmu právnických osob 4.452.670,-Kč je jednoznačně neoprávněná. Žalovaný naopak neuznal na DPH plnění v základu daně ve výši 77.511.141,-Kč, jedná se o náklady připadající na neuznaná plnění od dodavatele PV Building, resp. na tu část, kterou pro tohoto dodavatele vykonali jeho subdodavatelé, společnost MONTEI s.r.o., Radko Flesar, celkem ve výši 34.633.264,-Kč a náklady na plnění uskutečněných společností Energetické a dopravní stavby, a.s. a Structural Company s.r.o. ve výši 42.607.876,-Kč. Žalovaný však svá (KSUL 79 INS 19121/2012) tvrzení opírá o skutečnosti, které nebyly zjištěny ani osvědčeny kvalifikovaným způsobem podle podmínek daňového řízení, když v případě subdodavatele PV Building pana Radka Flesara osvědčil jako důkaz dokument z trestního řízení, získaný výzvou policejního orgánu, a to odpověď Policie ČR, že Radku Flesarovi bylo doručeno usnesení, z něhož údajně vyplývá, že jmenovaný stavební práce v elektrárně Tušimice II fakticky neprováděl, pouze vystavoval daňové doklady, a to aniž by tímto dokumentem správce daně dlužníka, žalovaného seznámil. Pokud se jedná o dokument opřený o výpověď jmenovaného nebo o výpovědi jiných osob, žalovaný nebyl oprávněn takové důkazy užít, aniž by tento důkaz v řízení řádně provedl v souladu s daňovým řádem, zejména provedením výslechů dotčených osob za účasti dlužníka. Pokud se týká společnosti MONTEI s.r.o., pak žalovaný založil své rozhodnutí na svědeckých výpovědích, ze kterých nelze učinit závěr, že jmenované subjekty jako subdodavatelé neučinily uvedené práce. Také rozsah zakázky a stavby elektrárny Tušimice II ve vztahu k výkaznictví a dokumentace má značný časový odstup od provádění dodávek. Žalovaný založil doměření daně na zcela nesmyslné a nepřípustné argumentaci, kdy od subdodavatelů a dlužníka požadoval reálně zcela nebo jen s krajními obtížemi proveditelné důkazy. Dodávky provedené subdodavatelsky dodavateli dlužníka PV Building nemohou být předmětem vyloučení u dlužníka. Pokud se týká argumentace správce daně k neuznání plnění od dodavatelů Energetické a dopravní stavby a.s. a Structural Company s.r.o., plnění v celém rozsahu, pak správce daně tyto opírá zejména o nesrovnalosti formálního charakteru, a to jsou nesrovnalosti v datech vyhlášení soutěže ŠKODA PRAHA Invest s.r.o. na provedení díla Projekt komplexní obnovy elektrárny Tušimice II dne 18.10.2006, uzavření smlouvy o sdružení, předávací protokoly o předání dokumentace společnosti RDS a.s. a zpětného převzetí po provedení služeb, podání nabídky návrhu na provedení díla společnosti DNP CZ, a.s., uzavření smlouvy o spolupráci EDS. Dále žalobce tvrdil, že svědecké výpovědi byly žalovaným po celou dobu daňové kontroly vedeny účelově, byly připraveny tak, aby odpovídaly záměru správce daně, pokládaly se zde kapciozní otázky, výslech byl veden pokládáním úzce zaměřených účelových otázek. Hodnocení důkazů bylo vždy v neprospěch dlužníka. Formální nedostatky byly zveličovány a na nich stavěny závěry žalovaného. Výpovědi svědků byly činěny po třech letech a nesrovnalosti v listinách, např. v datech sepsání či podpisu dokumentů, byly brány za to, že se jedná o neexistující dokumenty, ačkoliv se jednalo pouze o formální nedostatky. Rozpor v průběhu soutěže nelze v daňovém řízení vykládat bez dalšího v neprospěch dlužníka. Správce daně používal nepodložených hypotéz. Veškeré podklady, které dlužník i k návrhu žalovaného předložil, byly označovány žalovaným za nedostatečné, neprůkazné a neustále požadoval jejich doplnění. Dále žalovaný vyjadřoval své subjektivní pocity při hodnocení svědeckých výpovědí, kdy dovozoval, že práce nebyly provedeny v rozsahu a žalovaný přeformuloval svědecké výpovědi. Svá rozhodnutí stavěl na nesmyslných domněnkách, sám vyvracel svá tvrzení a i v rámci svého zamítavého svého rozhodnutí o odvolání proti DPV na DPPO žalovaný připouští, že určitě výkony provedeny byly a částečně odvoláním vyhověl. Správce daně v poměru odpovídajícímu vyloučeným plněním nesnížil příjmy dlužníka na DPPO za dané období, což učinit měl. Byl povinen doměřenou daň z příjmu právnických osob jednoznačně ponížit o daň doměřenou z daňového základu 20.727.002,-Kč, který odpovídá uznaným nákladům z daňového základu, byla doměřena daň 4.352.670,-Kč neoprávněně a dále bylo vůči dlužníkovi neoprávněně uplatněno 20% penále z této daně ve výši 870.534,-Kč. Dále žalovanému nevznikl nárok na poměrnou část úroku z neoprávněně doměřené daňové povinnosti ve výši 2.084.538,70,-Kč, celkem tak žalovaný nemohl uplatnit na dílčí pohledávce č. 1 částku 7.307.743,70,-Kč. Ze zprávy o daňové kontrole celé pasáže představují spekulativní a účelovou interpretaci skutečností. Daňová kontrola byla zahájena (KSUL 79 INS 19121/2012) dne 15.12.2011 a správce daně nevyjádřil konkrétní důvody, pro které spatřuje předložené doklady k vykázaným nákladům za nevěrohodné, neprůkazné. Vyzval dne 29.12.2011 dlužníka k doložení některých důkazů, na kterých objektech v Tušimicích práce podle faktur byly prováděny, kdo práce předával a přebíral, kteří konkrétní pracovníci práce prováděli a u dalších faktur k doložení podkladů prokazujících použití přijatého plnění ve vztahu k citované reakci a sdělení, jakým způsobem a komu byly předávány požadavky na práce, kdo práce předával a kdo přebíral. Tento prvotní požadavek správce daně nebyl založen na objektivně popsaných pochybnostech, ale na pochybnostech o všech daných plněních v rámci dané zakázky. Výzva ze dne 29.12.2010 ukládající dlužníkovi povinnost jednak v rozporu s účelem výzvy a jednak rozhodnutím ukládajícím dlužníku povinnost splnění nemožného, ačkoliv správce daně měl k dispozici vyčerpávající množství důkazních prostředků, z nichž mohl a měl čerpat a stanovit daň tak, jak určuje daňový řád ve správné výši. Pro další vyloučené náklady od dodavatele PEDRYS s.r.o. ve výši 2.928.559,-Kč, z prací a dodávek uskutečněných v období září-prosinec 2009 platí, že správcem daně byl uplatněn stejný nezákonný postup a nesprávné hodnocení důkazních prostředků při doložení daňových nákladů. Důkaz stavebním deníkem v držení ŠPI nebyl proveden. Dlužník by měl mít k dispozici kopii příslušných listů stavebního deníku, což žalovaný požadoval, ale ten je ani na výzvy nedoložil. Žalovaný nezohlednil při doměřování daně, že dílo bylo řádně provedeno a předáno investorovi, že práce byly skutečně provedené, že materiál na zhotovení díla byl použit, daň měla být doměřena u subdodavatelů, nikoliv u dlužníka. Žalovaný nepostupoval v souladu s daňovým řádem, založil své závěry na souboru nepodložených domněnek a hypotéz a nezjistil materiální pravdu. Dovodil bez dalšího, že plnění ze strany subdodavatelů neproběhlo, aniž by se vypořádal s otázkou, proč reálně provedené práce nevystupují v nákladech dlužníka provedených na jeho interní činnost. Požadoval bez jakéhokoliv důvodu stále další prokazování sporných skutečností, aniž by spornost skutečností doložil.

Žalobce navrhl, aby soud rozhodl tak, že se určuje, že vykonatelná pohledávka č. P30 žalovaného není pohledávkou po právu a uložil žalovanému nahradit náklady řízení.

Žalovaný s žalobou nesouhlasil. Sdělil soudu, že věc lze rozhodnout bez jednání a dále uvedl, že se přihlásil do insolvenčního řízení úpadce VIAMONT a.s. dvěma přihláškami, a to P29 a P30. Pokud se týká přihlášky P30 bylo přihlášeno 13 dílčích pohledávek v celkové výši 64.775.438,-Kč, které byly na zvláštním přezkumném jednání dne 19.03.2013 přezkoumány jako vykonatelné a jedná se o 2 pohledávky z titulu doměření daňové povinnosti na dani z příjmu právnických osob za zdaňovací období let 2008 a 2009, a 11 pohledávek z titulu doměření daně z přidané hodnoty za zdaňovací období leden-červen a srpen-prosinec 2008. Pokud se týká o přihlášku P29 bylo přihlášeno 25 dílčích pohledávek v celkové výši 16.909.806,-Kč, které byly na zvláštním přezkumném jednání dne 19.03.2013 přezkoumány jako vykonatelné a jedná se o pohledávky z titulu doměření daňové povinnosti na DPH za zdaňovací období leden-prosinec 2009. Insolvenční správce na zvláštním přezkumném jednání dne 19.03.2013 popřel pohledávky P30 a P29 co do pravosti z důvodu neexistence hmotně právních podmínek pro doměření daně a nesprávný procesní postup při provádění daňové kontroly při dodatečném vyměření daně. Pokud se týká o daň z přidané hodnoty za zdaňovací období leden-červen 2008 a srpen-prosinec 2008 byla dodatečně doměřena daň z přidané hodnoty na základě rozhodnutí : č.j. 16438/12/013065500379 za zdaňovací období leden 2008 ve výši 2.636.250,-Kč, č.j. 16461/12/013065500379 za zdaňovací období únor 2008 ve výši 2.361.710,-Kč, č.j. 16462/12/013065500379 za zdaňovací období březen 2008 ve výši 2.129.165,-Kč, (KSUL 79 INS 19121/2012)

č.j. 16464/12/013065500379 za zdaňovací období duben 2008 ve výši 1.923.880,-Kč, č.j. 16465/12/013065500379 za zdaňovací období květen 2008 ve výši 1.922.557,-Kč, č.j. 16466/12/013065500379 za zdaňovací období červen 2008 ve výši 1.074.066,-Kč, č.j. 16467/12/013065500379 za zdaňovací období srpen 2008 ve výši 1.079.967,-Kč, č.j. 16468/12/013065500379 za zdaňovací období září 2008 ve výši 2.484.084,-Kč, č.j. 16471/12/013065500379 za zdaňovací období říjen 2008 ve výši 849.021,-Kč, č.j. 16477/12/013065500379 za zdaňovací období listopad 2008 ve výši 1.635.946,-Kč, č.j. 16479/12/013065500379 za zdaňovací období prosinec 2008 ve výši 517.303,-Kč.

Celková částka včetně penále, kterou žalovaný za jednotlivá zdaňovací období roku 2008 dlužníkovi doměřil v rámci daňové kontroly DPH, činila 22.336.736,-Kč, z toho je 18.613.949,-Kč doměrek a 3.722.787,-Kč penále. Proti citovaným rozhodnutím byla žalobcem podána odvolání (na jedné písemnosti). Žalobce byl vyzván k odstranění vad podání a své odvolání potom doplnil dne 13.07.2012. Žalovaný vyhodnotil odvolání a učinil závěr, že nastaly skutečnosti k tomu, aby mohl odvolání částečně vyhovět, kdy rozhodnutí ohledně jednotlivých měsíců byla vydána dne 07.03.2013 a nabyla právní moci dne 19.03.2013 a byla jimi snížena doměřená daň a penále na celkovou částku 17.383.013,-Kč, z toho 14.485.848,-Kč je doměrek a 2.897.165,-Kč penále. Žalobce nesprávně u dílčí pohledávky č. 13 označil listiny, na jejichž základě došlo k doměření daňové povinnosti a nebyl správně označen platební výměr. K pohledávkám, které se vztahují k doměřené DPH za zdaňovací období 2008, žalovaný vyloučil z daňově účinných nákladů faktury tří různých dodavatelů, protože nebylo prokázáno, že poradenská činnost, stavební služby a dodávky stavebního materiálu byly dodavateli skutečně poskytnuty. Jednalo se o konkrétní faktury dodavatele Energetické a dopravní stavby a.s., dodavatele Structural Company s.r.o. a PV Building Limited-branch org. složka. Z druhé části žaloby, pokud žalobce tvrdí, že o odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru na daň z příjmu právnických osob, bylo rozhodnuto dříve než o odvolání proti dodatečným platebním výměrům na DPH, přičemž se jedná o totožná plnění a je nutno upravit i pohledávku na doměření daně z příjmu právnických osob, tak nárok na odpočet daně za přijaté stavební práce uplatněný žalobcem na základě daňových dokladů přijatých od společnosti PV Building byl uznán žalovaným částečně. Rozhodujícím důvodem pro odlišné vyhodnocení uplatnění totožných daňových dokladů na DPH a DPPO došlo z důvodu odlišností příslušných ustanovení zákona č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty a zákona o daních z příjmů. Podle ust. § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů je možné v základu daně uplatnit pouze výdaje vynaložené na dosažení zajištění a udržení zdanitelných příjmů, které se odečtou ve výši prokázané poplatníkem. Zde důkazní břemeno leží na poplatníkovi. Pokud se týká zákona o dani z přidané hodnoty, je uplatnění nároku na odpočet daně posuzováno v souladu s ust. § 72 a 73 citovaného zákona, z nichž nevyplývá přímá vazba na výši částky prokázané poplatníkem tak, jak je tomu u zákona o daních z příjmů, který je důraznější ve věci prokázání splnění podmínek pro daňové uplatnění vynaložených nákladů v základu daně oproti příslušným ustanovením zákona o dani z přidané hodnoty. Při vyhodnocování důkazních prostředků získaných v rámci daňové kontroly u společnosti Viamont, a.s. se odlišnost obou zákonných úprav projevila, kdy u daně z příjmu právnických osob nebyla naplněna podmínka uplatnit náklady pouze v prokázané výši, a u DPH byly posuzovány skutečnosti, že žalobce nepředložil faktury na smlouvu o dílo, předložené faktury se odlišovaly od faktur jiných subdodavatelů tím, že neobsahovaly charakteristiku konkrétních provedených prací, které jsou předmětem fakturace, na faktuře byl uveden pouze počet hodin s jednotnou hodinovou sazbou 350,-Kč, která je významnější a vyšší než u jiných subdodavatelů. Následně žalobce předložil přílohy k fakturám, které uvádějí počty (KSUL 79 INS 19121/2012) pracovníků, počty odpracovaných hodin, jméno zaměstnance, který práci řídil, jména zaměstnanců a názvy subdodavatelů. Dle vysvětlení společnosti PV Building prováděla práce, které nebyly předem smluvně sjednány, a materiál byl přímo zapracován do stavby, proto nebyla vedena skladová evidence. Žalovaný provedl svědecké výpovědi Jana Wankeho a René Volfa. Žalovaný je oprávněn v souladu s ust. § 93 daňového řádu užít jako důkazních prostředků všech podkladů, jimiž lze zjistit skutečný stav věci, a které nejsou získány v rozporu s právním předpisem včetně podkladů získaných jinými orgány veřejné moci v rámci jimi vedených řízení. Žalovaný si vyžádal listiny od policejního orgánu a údaje potřebné pro daňové řízení v souladu s § 57 a § 93 odst. 4 daňového řádu a následně i žalobce seznámil s tím, že částečně vyhoví jeho odvolání, současně bylo v příloze zasláno usnesení Policie ČR, na což žalobce reagoval a nerozporoval použití důkazního prostředku listinou, ani nebyl podán návrh na provedení svědecké výpovědi Radka Flesara. Postup žalobce nebyl v rozporu s daňovým řádem. Usnesení policie bylo přílohou zaslané písemnosti nazvané Seznámení žalobce se změnou dodatečných platebních výměrů , v němž bylo usnesení identifikováno. Žalovaný seznámil žalobce se svými zjištěními výše uvedenou písemností a žalovaný vyhodnotil písemnost jako listinný důkaz v souladu s daňovým řádem. Navíc byla žalovaným užita skutečnost, která je pak samostatně totožná pro obě řízení, zda Radko Flesar uskutečnil subdodavatelské stavební práce pro společnost PV Building, potažmo tedy i pro žalobce, či nikoliv. Žalovaný při získávání důkazních prostředků není vázán pouze několika konkrétně vyjmenovanými možnostmi, nýbrž daňový řád mu v této oblasti poskytuje poměrně rozsáhlé možnosti a veškeré důkazní prostředky byly získány v souladu s daňovým řádem. K úvaze žalovaného ve věci přijatých zdanitelných plnění souvisejících se subdodavateli, panem Flesarem a společnosti MONTEI s.r.o., žalobce namítá, že je založeno na svědeckých výpovědích René Volfa a Jana Wanke, ze kterých nelze učinit závěr, že jmenované subjekty jako subdodavatelé plnění neuskutečnili. Výslechy svědků byly provedeny v době trestního prověřování a žalovaný měl při vyhodnocování důkazních prostředků zohlednit rozsah zakázky ve vztahu k vedené dokumentaci, k počtu zainteresovaných osob a časovému odstupu od provedených dodávek. Přitom závěr, že dodávky nebyly vykonány, není podle žalobce správný, protože dlužníkem byly převzaty, tak podle svědecké výpovědi Jana Wankeho, technického vedoucího na stavbě Elektrárny Tušimice II a Reného Volfa, ředitele společnosti PV Building, neprokázali, že by dodavatelé MONTEI s.r.o. a Flesar prováděli předmětné stavební práce. Wanke k předloženým fakturám uvedl, že nezná Flesara ani firmu MONTEI s.r.o. a Volf popřel provedení prací firmou MONTEI s.r.o.. K panu Flesarovi uvedl, že k němu chodil s fakturami k provedení prací, ale neuvedl žádné bližší skutečnosti. Pokud žalobce namítá, že od provedení stavby uběhly 3 roky, tak v každém případě je povinností žalobce v souladu s ust. § 92 odst. 3 daňového řádu prokázat všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v daňovém řízení. Žalovaný při daňové kontrole i v odvolacím řízení dospěl k závěru, že stavební práce včetně dodání stavebního materiálu nebyly provedeny společností PV Building tak, jak je uvedeno na daňových dokladech, když vyhodnotil předložené důkazní prostředky, faktury a smluvní dokumenty, které však samy o sobě neprokazují uskutečnění dodávek. Proto od dlužníka požadoval další důkazní prostředky za účelem prokázání provedení příslušných prací a dodávek materiálu. Závěry daňové kontroly nejsou založeny na spekulativních úvahách žalovaného, ale vycházejí z hodnocení všech důkazních prostředků s přihlédnutím ke všem zjištěným okolnostem. Zákonnou povinností žalobce je prokázat svá tvrzení a tuto povinnost nelze přenášet na žalovaného, ani přesouvat na jiné subjekty v rámci jiných daňových řízení. Svědecké výpovědi Reného Volfa a Jana Wankeho navrhl sám žalobce a Radka Flesara, který podle daňových dokladů měl údajně provádět část stavebních prací, neznali ani jeden. Je tedy na dlužníkovi, aby prokazoval svá tvrzení a v této souvislosti (KSUL 79 INS 19121/2012) případně navrhoval nové důkazní prostředky. Dlužník však neuvedl, která osoba by mohla dosvědčit existenci osoby, jménem Radko Flesar a jeho podřízených pracovníků, kteří měli podle předložených dokladů provádět stavební práce. Důkazní břemeno spočívá totiž na dlužníkovi nikoliv na žalovaném. Žalovaný nezpochybnil skutečnost, že by stavební práce jako takové nebyly pro objednatele vykonány, ale zpochybnil fakt, že předmětné stavební práce fakticky pro žalobce, dlužníka vykonala společnost PV Building a to tak, jak bylo uvedeno na daňových dokladech, tedy z velké části subdodavatelským způsobem. Povinností žalobce není jen doložit, že předmětné plnění skutečně existovalo, ale že ho poskytla osoba uvedená na daňovém dokladu. Z výpovědi Reného Volfa žalovaný zjistil, že ten nezná společnost MONTEI s.r.o. a odmítl se vyjádřit s tím, že vše bude prověřovat policie. K Radku Flesarovi svědek nesdělil žádnou skutečnost. Stejně tak svědek Jan Wanke sdělil, že nezná společnost MONTEI s.r.o. ani Radka Flesara, ale že všichni zaměstnanci museli být jmenovitě proškoleni společností KONTROL s.r.o., ale ze záznamů předložených společností KONTROL s.r.o. nevyplynulo, že by zaměstnanci společnosti MONTEI s.r.o. a zaměstnanci Radka Flesara na stavbě Elektrárny Tušimice II pracovali, ani že by byli proškoleni. Dlužník byl u svědeckých výpovědí přítomen. Žalovaný dovodil, že pokud společnost MONTEI s.r.o. ani Radko Flesar stavební práce včetně dodání stavebního materiálu pro společnost PV Building neuskutečnili, nemohli být tyto práce včetně stavebního materiálu dodány společností PV Building odvolateli. Provedení stavebních prací dlužníkem pro objednatele, společnost PRAHA Invest s.r.o. nemá vliv na uplatňování nároku na odpočet daně z plnění vztahujících se ke stavebním pracím uskutečněným pro objednatele, protože dokazování v těchto řízeních je vedeno samostatně. Pokud subdodavatelé nebyli přímými obchodními partnery dlužníka, ale byli subdodavateli dlužníka, nesl žalobce dle smlouvy s objednatelem zodpovědnost za uskutečněné stavební práce, které byly na stavbě Elektrárny Tušimice II uskutečněny, a měl by mít přehled o faktické realizaci stavebních prací jednotlivými společnostmi. Jak Volf, tak Wanke jsou osoby, které byli po dobu stavebních prací s dlužníkem ve stálém kontaktu a měli mít přehled o tom, kdo co provádí za práce na zakázce. Pokud se týká neuznání plnění od dodavatelů EDS a SC, tak zjištěné nesrovnalosti, které jsou podrobně popsány ve zprávách o daňové kontrole, jsou zcela zásadní. Nebyly dlužníkem odstraněny, ačkoliv ho stíhá důkazní břemeno. Svědecké výpovědi byly vedeny objektivně a se záměrem zjistit všechny okolnosti k fakturovaným plněním. Pokud na závěr svědecké výpovědi dlužník nepokládal svědkovi své vlastní otázky, či nerozporoval formulaci otázek pokládaných žalovaným, nevyužil svého práva a nelze tuto skutečnost přičítat k tíži žalovaného. Žalobce by měl předkládat takové důkazní prostředky, kterými lze prokázat jeho tvrzení uvedená v daňovém přiznání. Pokud tuto povinnost nesplnil, neunesl ve správním řízení důkazní břemeno. Žalovaný si není vědom, že by kladl otázky zaměstnancům dodavatele či subdodavatele a v takovém rozsahu, aby to mohlo být pokládáno za svědeckou výpověď. U dodavatele EDS byla provedena tři ústní jednání a svědecké výpovědi Bronislava Špičáka, Luboše Marečka, Petra Douši a Miloslava Machalouše. U subdodavatele společnosti SC bylo provedeno ústní jednání na základě dožádání zaslaného na finanční úřad, jednatel společnosti Marek Hubač sice poskytl nějaké vysvětlení, jednalo se však o vysvětlení údajů, které vyplývaly z předkládaných listin. Žalovaný Hubačovi nepokládal žádné otázky. U dodavatele společnosti PV Building byly provedeny pouze svědecké výpovědi zaměstnanců, a to konkrétně Jana Wankeho a René Volfa. Dlužník argumentuje jednotlivostmi vytrženými z kontextu celkového důkazního řízení, přičemž nerespektuje cíl správy daní ve smyslu § 1 odst. 2 daňového řádu pro správné zjištění a stanovení daně. Žalovaný odkazuje na znění zprávy z daňové kontroly, ve které jsou podrobně popsány veškeré zjištěné skutečnosti a vyhodnoceny důkazní prostředky. K požadavku na ověření stavebního deníku u zadavatele se (KSUL 79 INS 19121/2012) již žalovaný vyjadřoval v kontrolních zprávách, stavební deník však nebyl doložen. Z výpovědi svědka Wankeho ale vyplývá, že ve stavebních denících se uváděly počty pracovníků bez uvedení jmen a firem. Žalovaný potom následně ze zjištěných informací dovodil, že vzhledem k množství subdodavatelů nemůže být stavební deník důkazem o přijetí tvrzeného rozsahu prací a materiálu, a v jakém rozsahu předmětné stavební práce. Pokud se týká o dílčí pohledávku č. 1, dodatečný platební výměr na daň z příjmu právnických osob za zdaňovací období od 01. 01. 2008 do 31.12.2008 ze dne 07.03.2012, Finanční úřad v Ústí nad Labem ze dne 07.03.2012 doměřil dodatečným platebním výměrem za rok 2008 částku ve výši 20.573.280,-Kč a současně vznikla zákonná povinnost uhradit penále ve výši 4.114.656,-Kč. Žalovaný snížil úpadcem uplatněné náklady v základu daně o částku vyplývající z faktur přijatých od tří různých dodavatelů, a to o částky vyplývající z dokladů Energetické a dopravní stavby a.s. (EDS), Structural Company s.r.o. (SC), PV Building Limited-branch org. složka (PV Building). V replice žalobce uvedl, že výzva byla nezákonná, skutečnosti, které svědčí ku prospěchu dlužníka, nebyly zohledněny, žalovaný použil při stanovení daně nepodložených hypotéz, dezinpretoval svědecké výpovědi a jsou zde další rozpory, obsáhlá replika v podstatě opakuje to, co je uvedeno v žalobě.

Soud měl k dispozici spis Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn KSUL 79 INS 19121/2012, ze kterého zjistil, že se vede insolvenční řízení úpadce Viamont a.s., které bylo zahájeno na návrh dlužníka, doručený soudu 7. 8. 2012. Soud vydal dne 17. 9. 2012 usnesení o úpadku a předseda soudu ustanovil opatřením insolvenčního správce. Žalovaný přihlásil jako věřitel č. 28 dne 12. 10. 2012 do insolvenčního řízení úpadce přihláškou pohledávky č. P30 nejprve částku 59 876 391,-Kč, kterou opravil podáním ze dne 14. 3. 2013 na částku 64 775 438,-Kč, z toho 34 104 345,-Kč jako vykonatelné a 30 671 093,-Kč jako nevykonatelné. Přihláška se skládá ze 13 dílčích pohledávek, pohledávka č. 1 je ve výši 34 104 345,-Kč vznikla na základě platebního výměru a je vykonatelná. Pohledávka dílčí 2 činí 2 471 520,-Kč, dílčí 3 činí 2 534 642,-Kč, dílčí 4 činí 756 598,-Kč, dílčí 5 činí 2 136 337,-Kč, dílčí 6 činí 2 275 239,-Kč, dílčí 7 činí 1 042 168,-Kč, dílčí 8 činí 1 006 168,-Kč, dílčí 9 činí 2 651 406,-Kč, dílčí 10 činí 785 254,-Kč, dílčí 11 je ve výši 1 340 606,-Kč, dílčí 12 činí 390 421,-Kč a dílčí 13 ve výši 13 288 080,-Kč. Pohledávky dílčí 2 až 13 jsou nevykonatelné. K přihlášce byly přiloženy platební výměry na daň z příjmů právnických osob č.j. 67248/12/214913507702 ze dne 7.3.2012 s doložkou vykonatelnosti, rozhodnutí o odvolání, kterými bylo částečně vyhověno odvoláním dlužníka proti rozhodnutím správce daně. Dne 19. 03. 2013 proběhlo přezkumné jednání, při kterém žalobce přihlášku pohledávky přezkoumal jako vykonatelnou (celou), ale popřel ji co do pravosti. Důvodem popření byla neexistence hmotněprávních podmínek pro doměření daně a nesprávný procesní postup věřitele při provádění daňové kontroly a doměřovacím řízení . Soud poučil insolvenčního správce, že pokud popřel vykonatelnou pohledávku, je povinen do 30 dnů od přezkumného jednání podat žalobu, kterou uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Dále měl soud k dispozici přihlášku č. P30 žalovaného, ze které zjistil, že byla soudu doručena 12. 10. 2013, tedy ve lhůtě, stanovené pro přihlášení pohledávek a byla jí uplatněna nejprve částka 59 876 391,-Kč a ta byla opravena na 64 775 438,-Kč. Soud vycházel i ze zprávy o daňové kontrole, ze které zjistil, kdy byla zahájena a jak probíhá. Dále měl soud k dispozici kopii všech platebních výměrů, z nichž zjistil, v jaké výši se dlužníkovi doměřila daň na daň z příjmů právnických osob a daň z přidané hodnoty, a z nich zjistil, že daň z přidané hodnoty za zdaňovací období leden-červen 2008 a srpen-prosinec 2008 byla dodatečně doměřena na základě rozhodnutí č.j. 16438/12/013065500379 za zdaňovací období leden 2008 ve výši 2.636.250,-Kč, č.j. 16461/12/013065500379 za zdaňovací období únor (KSUL 79 INS 19121/2012)

2008 ve výši 2.361.710,-Kč, č.j. 16462/12/013065500379 za zdaňovací období březen 2008 ve výši 2.129.165,-Kč, č.j. 16464/12/013065500379 za zdaňovací období duben 2008 ve výši 1.923.880,-Kč,č.j. 16465/12/013065500379 za zdaňovací období květen 2008 ve výši 1.922.557,-Kč, č.j. 16466/12/013065500379 za zdaňovací období červen 2008 ve výši 1.074.066,-Kč, č.j. 16467/12/013065500379 za zdaňovací období srpen 2008 ve výši 1.079.967,-Kč, č.j. 16468/12/013065500379 za zdaňovací období září 2008 ve výši 2.484.084,-Kč, č.j. 16471/12/013065500379 za zdaňovací období říjen 2008 ve výši 849.021,-Kč, č.j. 16477/12/013065500379 za zdaňovací období listopad 2008 ve výši 1.635.946,-Kč, č.j. 16479/12/013065500379 za zdaňovací období prosinec 2008 ve výši 517.303,-Kč. Z rozhodnutí o odvolání proti platebním výměrům soud zjistil, že správní odvolací orgán, odvoláním částečně vyhověl a doměřenou daň a penále na celkovou částku 17.383.013,-Kč, z toho 14.485.848,-Kč je doměrek a 2.897.165,-Kč penále. Dále soud vycházel z protokolů z policie ČR a protokolů o výslechu svědka před finančním úřadem, ze kterých zjistil, že žalovaný provedl v podstatě všechny důkazy, navrhované dlužníkem a vyloučil z daňově účinných nákladů faktury tří různých dodavatelů, protože nebylo prokázáno, že poradenská činnost, stavební služby a dodávky stavebního materiálu byly dodavateli skutečně poskytnuty. Dále by soud opakoval jen tvrzení obsažená ve vyjádření k žalobě. Opakováním výslechů svědků, což ostatně nikdo z účastníků sporu nenavrhoval, by soud nezjistil žádné nové skutečnosti, podstatné pro řízení o pravost pohledávky.

Insolvenčním správcem byla celá pohledávka žalovaného přezkoumána jako vykonatelná. Soud se tedy zaměřil na tvrzení žalobce, že neexistovaly hmotněprávní podmínky pro doměření daně, ale vyjmenovává důvody, proč správní orgán nabízené a prováděné důkazy hodnotil jinak, než si žalobce představoval a podle žalobce je měl správní orgán zhodnotit jinak. Námitku k důvodu vzniku (hmotněprávnímu základu) pohledávky žalobce nevznesl, neuvedl, že neexistoval důvod doměření daně, ale že neexistovaly hmotněprávní podmínky vzniku pohledávky , což není totéž. Popěrný úkon tak, jak byl učiněn, není dostatečný a sám o sobě vede k zamítnutí žaloby. Doplňovat a dohánět důvod popření již v samotném incidenčním sporu nelze. Pokud se soud zaměřil na důvod popření, nemůže sám domýšlet, co měl žalobce na mysli , když uvedl do protokolu při přezkumném jednání hmotněprávní podmínky . Otázka, zda Finanční úřad dodržel správný procesní postup ve správním řízení, nepodléhá přezkoumání soudem v incidenčním sporu, ale lze ho vést před soudem v rámci přezkoumání správního rozhodnutí podle ust. § 4 zákona č. 150/2002 Sb. o správním řízení. Anebo se domáhat některého mimořádného opravného prostředku. Výsledkem řízení, ve kterém měl dlužník možnost navrhovat důkazy k prokázání svých tvrzení, a správní orgán je provedl, bylo částečné vyhovění nárokům žalobce a snížení dlužné doměřené daně a následné vydání vykonatelného rozhodnutí. Proces hodnocení důkazů, tak jak je provedl správní orgán, opět nemůže podléhat přezkoumání soudem v rámci incidenčního sporu, ani to, zda byl dodržen správný úřední postup. Správní orgán provedl všechny důkazy, navržené dlužníkem a učinil z nich závěry, které byly přezkoumány i ve správním odvolacím řízení. Dlužník měl možnost a využíval ji, navrhovat důkazy, správní orgán jej důsledně poučoval o tom, co má tvrdit a prokazovat byl poučen i o možnosti podat žalobu podle zákona 150/2002 Sb. k soudu. Spory podle citovaného ustanovení se konkurzem nepřerušují a lze je vyvolat, za předpokladu, že neuběhla lhůta k podání žaloby, i za trvání konkurzu.

Z ust. § 199 odst. 2 insolvenčního zákona č. 182/2006 Sb. (dále již jen IZ) vyplývá, že důvodem popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným (KSUL 79 INS 19121/2012) rozhodnutím příslušného orgánu může být jen skutečnost, která nebyla uplatněna dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí. Podle odst. druhého citovaného ustanovení nemůže být důvodem popření jiné právní posouzení věci a Toho se domáhá žalobce v posuzované věci. Žalobce tvrdí, že správní orgán na základě důkazů, které dlužník ve správním řízení navrhoval, dospěl k nesprávnému závěru a že neexistoval důvod k vydání rozhodnutí, o nichž sám žalobce prohlašuje, že jsou pravomocné a vykonatelné. Dlužník po celou dobu správního řízení tvrdil a prokazoval, že pohledávky v daňovém řízení neexistují. Nepodařilo se mu to prokázat. Skutečnosti, které uvedl žalobce, jak v popěrném úkonu, tak i v následně uplatněné žalobě nejsou nijak nové a byly použity dlužníkem ve správním řízení. Žalobcem nebyly nijak zpochybněny výsledky dokazování správním orgánem. Žalobce tvrdí, že neexistovaly podmínky pro doměření daně, ale to se mu nepodařilo v nalézacím řízení prokázat a nepodařilo se mu prokázat ani to, že neexistoval důvod vzniku pohledávky, ačkoli nesl důkazní břemeno. Správní orgán správně aplikoval právní normy, na základě nichž dovozuje svůj nárok. Obecně platí, že proti platebním výměrům finančního úřadu se lze bránit odvoláním, jehož možnost dlužník využil, ale i po přezkoumání rozhodnutí prvního stupně odvolacím správním orgánem, byla dlužníkovi uložena povinnost doplatit dlužnou daň a následně o ochranu mohl dlužník požádat i soud, ale v rámci řízení o přezkoumání rozhodnutí správního orgánu. To však neudělal. Soud nemůže rozhodnout v incidenčním sporu o tom, že pohledávka není po právu, jestliže důvodem popření pohledávky je jiné právní posouzení věci. Z tohoto důvodu žalobě nevyhověl.

O nákladech řízení soud rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. a nepřiznal je žádnému z účastníků řízení. Žalovaný měl ve věci plný úspěch. S ohledem na ustanovení § 202 odst. 1 IZ ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Soud proto nepřiznal náhradu nákladů žádnému z účastníků řízení.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů od jeho doručení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím zdejšího soudu.

V Ústí nad Labem dne 2. února 2016 Mgr. Lucie Hartlová v. r. samosoudkyně

Za správnost vyhotovení Jana Okrutová