79 ICm 1381/2013
79 ICm 1381/2013-288 KSUL 79 INS 19121/2012-C8-2

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl dne 2. února 2016 Mgr. Lucií Hartlovou, samosoudkyní v právní věci žalobce Ing. Aleše Klaudyho, IČ 67222544, se sídlem kanceláře Masarykovo nám. 191/18, Děčín I., PSČ 405 01, insolvenčního správce dlužníka VIAMONT a.s., IČ 64651711, se sídlem Na Letné 835/9, Teplice, PSČ 415 01, právně zastoupeného Mgr. Martinem Kolářem, advokátem, se sídlem Na Vinici 1227/32, Děčín IV-Podmokly, PSČ 405 02, proti žalovanému Specializovaný finanční úřad, IČ 72080043, se sídlem nábře ží Kapitána Jaroše 1000/7, Praha 7, PSČ 170 00,

o žalobě na popření vykonatelné pohledávky

takto:

I. Určuje se, že žalovaný má, v insolvenčním řízení, vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 79 INS 19121/2012, pohledávku po právu ve výši 16 909 806,00 Kč, přihlášenou přihláškou P 29.

II. Žádný z účastníků ne má právo na náhradu nákladů řízení. (KSUL 79 INS 19121/2012)

Od ůvo d ně n í:

Krajský soud v Ústí nad Labem vede pod sp. zn. KSUL 79 INS 19121/2012 insolvenční řízení dlužníka VIAMONT a.s., IČ 64651711, se sídlem Na Letné 835/9, 415 01 Teplice. Insolvenční řízení bylo zahájeno na návrh dlužníka, doručený soudu 7. 8. 2012. V insolvenčním návrhu dlužník uvedl, že představenstvo dlužníka na valné hromadě, konané dne 26.4.2012 zhodnotilo obchodně ekonomické výsledky dlužníka za rok 2011 a zprávu auditora s tím, že krátkodobé závazky činily 217,7 mil. Kč a byly jištěny aktivy ve výši 222 mil. Kč. Potom se začala ekonomická situace dlužníka zhoršovat. Finanční úřad v Ústí nad Labem neuhradil dlužníkovi nadměrný odpočet DPH za měsíc březen 2012 ve výši 5 710 810,-Kč a za měsíc duben 1 580 689,-Kč. Na základě platebních výměrů z daňové kontroly-daň z příjmů právnických osob 2007 a 2008 má dlužník vůči správci daně nesplatný dluh ve výši 53 987 072,-Kč. Přesto, že se dlužník proti závěrům daňové kontroly řádně odvolal, správce daně dne 14.6.2012 zaslal dlužníkovi zajišťovací příkaz č.j. 270080/12/013820107911, ve kterém mu uložil do 3 dnů složení jistoty ve výši 53 987 072,-Kč na depozitní účet správce daně. Protože dlužník tuto povinnost nesplnil, správce daně obstavil všechny dlužníkovy účty u bankovních ústavů (Komerční banky a ČSOB a.s.). Proto dlužník musel zastavit své platby. Mimo správce daně dlužník evidoval ještě věřitele, BETVAR a.s. a PV Building Limited. Dlužník uvedl, že se nachází v úpadku a platební neschopnosti, je předlužen, má více jak 2 věřitele a závazky více než 30 dnů po splatnosti.

Soud vydal dne 17. 9. 2012 usnesení o úpadku a předseda soudu ustanovil opatřením insolvenčního správce. Žalovaný přihlásil jako věřitel č. 28 dne 12. 10. 2012 do insolvenčního řízení úpadce přihláškou pohledávky č. P28 nejprve částku 16 392 517,-Kč, kterou opravil podáním ze dne 14. 3. 2013 na částku 16 909 806,-Kč, z toho 2 030 357,-Kč jako vykonatelné a 14 879 449,-Kč jako nevykonatelné. Přihláška se skládá z 25 dílčích pohledávek, pohledávka č. 1 je ve výši 1 061 530,-Kč, je přihlášena jako nevykonatelná. Pohledávka dílčí 2 činí 212 306,-Kč, dílčí 3 činí 2 689 864,-Kč, dílčí 4 činí 539 772,-Kč, dílčí 5 činí 1 692 675,-Kč, dílčí 6 činí 338 535,-Kč, dílčí 7 činí 2 033 858,-Kč, dílčí 8 činí 406 771,-Kč, dílčí 9 činí 1 336 960,-Kč, dílčí 10 činí 1 022 602,-Kč, dílčí 11 je ve výši 471 912,-Kč, dílčí 12 činí 683 287,-Kč a dílčí 13 ve výši 136 657,-Kč, dílčí 14 činí 752 295,-Kč, dílčí 15 činí 150 459,-Kč, dílčí 16 ve výši 495 175,-Kč, dílčí 17 ve výši 69 169,-Kč, dílčí 18 ve výši 592 170,-Kč, dílčí 19 ve výši 118 434,-Kč, dílčí 20 ve výši 589 156,-Kč, dílčí 21 ve výši 83 210,-Kč, dílčí 22 ve výši 525 302,-Kč, dílčí 23 ve výši 105 060,-Kč, dílčí 24 ve výši 693 849,-Kč a dílčí 25 ve výši 99 798,-Kč. K přihlášce byly doloženy listiny, platební výměry, vyrozumění o vykonatelnosti a rozhodnutí o odvolání.

Dne 19.03.2013 proběhlo přezkumné jednání, při kterém žalobce přihlášku pohledávky přezkoumal jako vykonatelnou (celou), ale popřel ji co do pravosti. Důvodem popření byla neexistence hmotněprávních podmínek pro doměření daně a nesprávný procesní postup věřitele při provádění daňové kontroly a doměřovacím řízení . Soud poučil insolvenčního správce, že pokud popřel vykonatelnou pohledávku, je povinen do 30 dnů od přezkumného jednání podat žalobu, kterou uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil.

Včas, dne 18. 04. 2013 podal žalobce u Krajského soudu v Ústí nad Labem incidenční žalobu na popření vykonatelné pohledávky, kterou popřel ve výši 16 909 806,00 Kč, (KSUL 79 INS 19121/2012) skládající se z dílčích pohledávek. V žalobě žalobce tvrdí, že všechny dílčí pohledávky představují doměření daňové povinnosti na dani z přidané hodnoty. Důvodem vzniku pohledávky, tvrzeným žalovaným, byla skutečnost, že po provedené daňové kontrole neuznal dlužníkovi jím vynaložené náklady ve výši 97.968.142,-Kč jako daňově uznatelné. Z tohoto důvodu doměřil žalovaný daňovou povinnost na dani z příjmu právnických osob a na dani z přidané hodnoty. Dlužník nemohl, podle názoru žalovaného, v souvislosti s nedaňovými náklady snížit svůj základ pro výpočet daně z příjmu právnických osob a rovněž nemohl uplatnit odpočty na dani z přidané hodnoty. Insolvenční správce popřel pohledávku uplatněnou žalovaným z důvodu doměřené daňové povinnosti, protože k doměření došlo neoprávněně, žalovaný při provádění daňové kontroly nepostupoval v souladu s daňovým řádem a fakticky žalovaný nezjistil žádné relevantní důvody pro daňovou neuznatelnost nákladů vynaložených dlužníkem. Dále namítal nedostatky daňové kontroly, která byla zahájena, aniž by správce daně konkretizoval důvody, pro které spatřuje předložené důkazy k vykázaným nákladům za nevěrohodné. Proti dodatečným platebním výměrům, jimiž byla doměřena daň dlužníkovi, byla podána odvolání. O odvoláních proti dodatečným platebním výměrům ohledně daně z přidané hodnoty bylo rozhodnuto tak, že daňové povinnosti dlužníka byly částečně sníženy a bylo sníženo i penále. Žalovaný totiž částečně uznal náklady jako daňově uznatelné, na nichž byl dlužník oprávněn uplatnit odpočet na DPH, přičemž žalobce má za to, že měly být dodatečné platební výměry zcela zrušeny. O odvolání na dani z příjmu právnických osob bylo však rozhodnuto dříve, než bylo rozhodnuto o odvolání proti dani z příjmu na DPH, přičemž plnění, která byla jako náklady na dani z příjmu právnických osob za rok 2008 správcem daně na základě výsledku daňové kontroly vyloučena, jsou totožná s plněními z jejich přijetí, byl dlužníkem ve stejném období uplatněn nárok na vrácení odpočtu daně z přidané hodnoty. Oboje plnění byla dokládána totožnými doklady, je proto nutné upravit pohledávku z titulu doměření daně z příjmu právnických osob v rozsahu, v jakém bylo vyhověno odvolání na platebních výměrech týkajících se DPH. Žalovaný vyhověl odvolání proti platebním výměrům na DPH, protože správce daně uznal, že dodavatel, jehož se vyloučení plnění z nákladů dlužníka týkalo, společnost PV Building, práce vykonával, jakož i dodával fakturovaný materiál. Důvody, které vedly žalovaného k doměření daně, byly v rámci odvolání částečně vyvráceny. Žalovaný tedy připustil, že nějaké práce a dodávky materiálu proběhly a je nutno je minimálně ve výši uznané pro účely DPH uznat, i pro účely daně z příjmu právnických osob. Žalovaný přehodnotil poměrnou část zdanitelných plnění přijatých od společnosti PV Building, potom část prací vykonaných pro PV Building jeho subdodavatele společností LESTAV PRAHA s.r.o., přičemž poměrná část přijatých zdanitelných plnění stavebních prací vykonaných subdodavatelsky společností LESTAV PRAHA s.r.o. byla uznána. Žalovaný neuznal na DPH plnění v základu daně ve výši 77.511.141,-Kč, jedná se o náklady připadající na neuznaná plnění od dodavatele PV Building, resp. na tu část, kterou pro tohoto dodavatele vykonali jeho subdodavatelé, společnost MONTEI s.r.o., Radko Flesar, celkem ve výši 34.633.264,-Kč a náklady na plnění uskutečněných společností Energetické a dopravní stavby, a.s. a Structural Company s.r.o. ve výši 42.607.876,-Kč. Žalovaný však svá tvrzení opírá o skutečnosti, které nebyly zjištěny ani osvědčeny kvalifikovaným způsobem podle podmínek daňového řízení, když v případě subdodavatele PV Building pana Radka Flesara osvědčil jako důkaz dokument z trestního řízení, získaný výzvou policejního orgánu, a to odpověď Policie ČR, že Radku Flesarovi bylo doručeno usnesení, z něhož údajně vyplývá, že jmenovaný stavební práce v elektrárně Tušimice II fakticky neprováděl, pouze vystavoval daňové doklady, a to aniž by tímto dokumentem správce daně dlužníka, žalovaného seznámil. Pokud se jedná o dokument opřený o výpověď jmenovaného nebo o výpovědi jiných osob, žalovaný nebyl oprávněn takové (KSUL 79 INS 19121/2012) důkazy užít, aniž by tento důkaz v řízení řádně provedl v souladu s daňovým řádem, zejména provedením výslechů dotčených osob za účasti dlužníka. Žalovaný založil doměření daně na zcela nesmyslné a nepřípustné argumentaci, kdy od subdodavatelů a dlužníka požadoval reálně zcela nebo jen s krajními obtížemi proveditelné důkazy. Dále žalobce tvrdil, že svědecké výpovědi byly žalovaným po celou dobu daňové kontroly vedeny účelově, byly připraveny tak, aby odpovídaly záměru správce daně, pokládaly se zde kapciozní otázky, výslech byl veden pokládáním úzce zaměřených účelových otázek. Hodnocení důkazů bylo vždy v neprospěch dlužníka. Formální nedostatky byly zveličovány a na nich stavěny závěry žalovaného. Výpovědi svědků byly činěny po třech letech a nesrovnalosti v listinách, např. v datech sepsání či podpisu dokumentů, byly brány za to, že se jedná o neexistující dokumenty, ačkoliv se jednalo pouze o formální nedostatky. Rozpor v průběhu soutěže nelze v daňovém řízení vykládat bez dalšího v neprospěch dlužníka. Správce daně používal nepodložených hypotéz. Veškeré podklady, které dlužník i k návrhu žalovaného předložil, byly označovány žalovaným za nedostatečné, neprůkazné a neustále požadoval jejich doplnění. Dále žalovaný vyjadřoval své subjektivní pocity při hodnocení svědeckých výpovědí, kdy dovozoval, že práce nebyly provedeny v rozsahu a žalovaný přeformuloval svědecké výpovědi. Svá rozhodnutí stavěl na nesmyslných domněnkách, sám vyvracel svá tvrzení a i v rámci svého zamítavého rozhodnutí o odvolání proti DPV na DPPO žalovaný připouští, že určitě výkony provedeny byly a částečně odvoláním vyhověl. Správce daně, byl povinen doměřenou daň z příjmu právnických osob jednoznačně ponížit. Ze zprávy o daňové kontrole, celé pasáže představují spekulativní a účelovou interpretaci skutečností. Daňová kontrola byla zahájena, ale správce daně nevyjádřil konkrétní důvody, pro které spatřuje předložené doklady k vykázaným nákladům za nevěrohodné, neprůkazné. Vyzval dlužníka k doložení některých důkazů. Tento prvotní požadavek správce daně nebyl založen na objektivně popsaných pochybnostech, ale na pochybnostech o všech daných plněních v rámci dané zakázky. Výzva, ukládající dlužníkovi povinnost jednak v rozporu s účelem výzvy a jednak rozhodnutím ukládajícím dlužníku povinnost splnění nemožného, ačkoliv správce daně měl k dispozici vyčerpávající množství důkazních prostředků, z nichž mohl a měl čerpat a stanovit daň tak, jak určuje daňový řád ve správné výši. Dlužník by měl mít k dispozici kopii příslušných listů stavebního deníku, což žalovaný požadoval, ale ten je ani na výzvy nedoložil. Žalovaný nezohlednil při doměřování daně, že dílo bylo řádně provedeno a předáno investorovi, že práce byly skutečně provedené, že materiál na zhotovení díla byl použit, daň měla být doměřena u subdodavatelů, nikoliv u dlužníka. Žalovaný nepostupoval v souladu s daňovým řádem, založil své závěry na souboru nepodložených domněnek a hypotéz a nezjistil materiální pravdu. Dovodil bez dalšího, že plnění ze strany subdodavatelů neproběhlo, aniž by se vypořádal s otázkou, proč reálně provedené práce nevystupují v nákladech dlužníka provedených na jeho interní činnost. Požadoval bez jakéhokoliv důvodu stále další prokazování sporných skutečností, aniž by spornost skutečností doložil.

Žalobce navrhl, aby soud rozhodl tak, že se určuje, že vykonatelná pohledávka č. P29 žalovaného není pohledávkou po právu a uložil žalovanému nahradit náklady řízení.

Žalovaný s žalobou nesouhlasil. Sdělil soudu, že věc lze rozhodnout bez jednání a dále uvedl, že se přihlásil do insolvenčního řízení úpadce VIAMONT a.s. dvěma přihláškami, a to P29 a P30. Pokud se týká o přihlášku P29 bylo přihlášeno 25 dílčích pohledávek v celkové výši 16.909.806,-Kč, které byly na zvláštním přezkumném jednání dne 19.03.2013 přezkoumány jako vykonatelné a jedná se o pohledávky z titulu doměření daňové povinnosti na DPH za zdaňovací období leden-prosinec 2009. Insolvenční správce na zvláštním (KSUL 79 INS 19121/2012) přezkumném jednání dne 19.03.2013 popřel pohledávky P30 a P29 co do pravosti z důvodu neexistence hmotně právních podmínek pro doměření daně a nesprávný procesní postup při provádění daňové kontroly při dodatečném vyměření daně. Pokud se týká o daň z přidané hodnoty za zdaňovací období leden-prosinec 2009 byla dodatečně doměřena daň z přidané hodnoty na základě rozhodnutí : č.j. 64287/12/013065500379 za zdaňovací období leden 2009 ve výši 1.061.530,-Kč, č.j. 64304/12/013065500379 za zdaňovací období únor 2009 ve výši 2.698.864,-Kč, č.j. 64309/12/013065500379 za zdaňovací období březen 2009 ve výši 1.692.675,-Kč, č.j. 64310/12/013065500379 za zdaňovací období duben 2009 ve výši 2.033.858,-Kč, č.j. 64314/12/013065500379 za zdaňovací období květen 2009 ve výši 2.359.562,-Kč, č.j. 64320/12/013065500379 za zdaňovací období červen 2009 ve výši 683 287,-Kč, č.j. 64321/12/013065500379 za zdaňovací období červenec 2009 ve výši 752 295,-Kč, č.j. 64222/12/013065500379 za zdaňovací období srpen 2009 ve výši 345 847,-Kč, č.j. 64225/12/013065500379 za zdaňovací období září 2009 ve výši 592 170,-Kč, č.j. 64227/12/013065500379 za zdaňovací období říjen 2009 ve výši 416.052,-Kč, č.j. 64228/12/013065500379 za zdaňovací období listopad 2009 ve výši 525.302,-Kč, č.j. 64229/12/013065500379 za zdaňovací období prosinec 2009 ve výši 498.992,-Kč.

Celková částka včetně penále, kterou žalovaný za jednotlivá zdaňovací období roku 2009 dlužníkovi doměřil v rámci daňové kontroly DPH, činila 16.392.517,-Kč, z toho je 13.660.434,-Kč doměrek a 2.732.083,-Kč penále. Proti citovaným rozhodnutím byla žalobcem podána odvolání (na jedné písemnosti). Žalobce byl vyzván k odstranění vad podání a své odvolání potom doplnil. Dodatečné platební výměry na DPH za zdaňovací období leden až červenec a září až listopad 2009 nabyly právní moci. Odvolání proti dodatečným platebním výměrům za srpen, říjen a prosinec byla podána po lhůtě a odvolací řízení bylo zastaveno. V rámci incidenční žaloby žalovaný uvedl, že v měsících únor, červenec a prosinec 2009 je důvodné snížit doměřenou daň včetně penále. Podle ust. § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů je možné v základu daně uplatnit pouze výdaje vynaložené na dosažení zajištění a udržení zdanitelných příjmů, které se odečtou ve výši prokázané poplatníkem. Zde důkazní břemeno leží na poplatníkovi. Pokud se týká zákona o dani z přidané hodnoty, je uplatnění nároku na odpočet daně posuzováno v souladu s ust. § 72 a 73 citovaného zákona, z nichž nevyplývá přímá vazba na výši částky prokázané poplatníkem tak, jak je tomu u zákona o daních z příjmů, který je důraznější ve věci prokázání splnění podmínek pro daňové uplatnění vynaložených nákladů v základu daně oproti příslušným ustanovením zákona o dani z přidané hodnoty. Při vyhodnocování důkazních prostředků získaných v rámci daňové kontroly u společnosti Viamont, a.s. se odlišnost obou zákonných úprav projevila, kdy u daně z příjmu právnických osob nebyla naplněna podmínka uplatnit náklady pouze v prokázané výši, a u DPH byly posuzovány skutečnosti, že žalobce nepředložil faktury na smlouvu o dílo, předložené faktury se odlišovaly od faktur jiných subdodavatelů tím, že neobsahovaly charakteristiku konkrétních provedených prací, které jsou předmětem fakturace, na faktuře byl uveden pouze počet hodin s jednotnou hodinovou sazbou 350,-Kč, která je významnější a vyšší než u jiných subdodavatelů. Žalobce dále opakuje výsledky jednání s žalovaným před konkurzem. V obsáhlé replice k vyjádření žalovaného žalobce v podstatě opakuje to, co je uvedeno v žalobě.

Soud měl k dispozici spis Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn KSUL 79 INS 19121/2012, ze kterého zjistil, že se vede insolvenční řízení úpadce Viamont a.s., které bylo zahájeno na návrh dlužníka, doručený soudu 7. 8. 2012. Soud vydal dne 17. 9. 2012 usnesení (KSUL 79 INS 19121/2012) o úpadku a předseda soudu ustanovil opatřením insolvenčního správce. Žalovaný přihlásil jako věřitel č. 28 dne 12. 10. 2012 do insolvenčního řízení úpadce přihláškou pohledávky č. P29 nejprve částku 16 392 517,-Kč, kterou opravil podáním ze dne 14. 3. 2013 na částku 16 909 806,-Kč, z toho 2 030 357,-Kč byly přihlášené jako vykonatelné a 14 879 449,-Kč jako nevykonatelné. Přihláška se skládá z 25 dílčích pohledávek, pohledávka č. 1 je ve výši 1 061 530,-Kč je přihlášena jako nevykonatelná. Pohledávka dílčí 2 činí 212 306,-Kč, dílčí 3 činí 2 689 864,-Kč, dílčí 4 činí 539 772,-Kč, dílčí 5 činí 1 692 675,-Kč, dílčí 6 činí 338 535,-Kč, dílčí 7 činí 2 033 858,-Kč, dílčí 8 činí 406 771,-Kč, dílčí 9 činí 1 336 960,-Kč, dílčí 10 činí 1 022 602,-Kč, dílčí 11 je ve výši 471 912,-Kč, dílčí 12 činí 683 287,-Kč a dílčí 13 ve výši 136 657,-Kč, dílčí 14 činí 752 295,-Kč, dílčí 15 150 459,-Kč, dílčí 16 ve výši 495 175,-Kč, dílčí 17 ve výši 69 169,-Kč, dílčí 18 ve výši 592 170,-Kč, dílčí 19 ve výši 118 434,-Kč, dílčí 20 ve výši 589 156,-Kč, dílčí 21 ve výši 83 210,-Kč, dílčí 22 ve výši 525 302,-Kč, dílčí 23 ve výši 105 060,-Kč, dílčí 24 ve výši 693 849,-Kč a dílčí 25 ve výši 99 798,-Kč. K přihlášce byly doloženy listiny, platební výměry, vyrozumění o vykonatelnosti a rozhodnutí o odvolání.

Dne 19. 03. 2013 proběhlo přezkumné jednání, při kterém žalobce přihlášku pohledávky přezkoumal jako vykonatelnou (celou), ale popřel ji co do pravosti. Důvodem popření byla neexistence hmotněprávních podmínek pro doměření daně a nesprávný procesní postup věřitele při provádění daňové kontroly a doměřovacím řízení . Soud poučil insolvenčního správce, že pokud popřel vykonatelnou pohledávku, je povinen do 30 dnů od přezkumného jednání podat žalobu, kterou uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Dále měl soud k dispozici přihlášku č. P29 žalovaného, ze které zjistil, že byla soudu doručena 12. 10. 2013, tedy ve lhůtě, stanovené pro přihlášení pohledávek a byla jí uplatněna nejprve částka 16 392 517,-Kč a ta byla opravena na 16 909 806,-Kč. Dále měl soud k dispozici kopii všech platebních výměrů, z nichž zjistil, v jaké výši se dlužníkovi doměřila daň na daň z příjmů právnických osob a daň z přidané hodnoty, a z nich zjistil, že daň z přidané hodnoty za zdaňovací období leden-prosinec 2009 byla dodatečně doměřena na základě rozhodnutí č.j. 64287/12/013065500379 za zdaňovací období leden 2009 ve výši 1.061.530,-Kč,č.j. 64304/12/013065500379 za zdaňovací období únor 2009 ve výši 2.698.864,-Kč, č.j. 64309/12/013065500379 za zdaňovací období březen 2009 ve výši 1.692.675,-Kč, č.j. 64310/12/013065500379 za zdaňovací období duben 2009 ve výši 2.033.858,-Kč, č.j. 64314/12/013065500379 za zdaňovací období květen 2009 ve výši 2.359.562,-Kč, č.j. 64320/12/013065500379 za zdaňovací období červen 2009 ve výši 683 287,-Kč, č.j. 64321/12/013065500379 za zdaňovací období červenec 2009 ve výši 752 295,-Kč, č.j. 64222/12/013065500379 za zdaňovací období srpen 2009 ve výši 345 847,-Kč, č.j. 64225/12/013065500379 za zdaňovací období září 2009 ve výši 592 170,-Kč, č.j. 64227/12/013065500379 za zdaňovací období říjen 2009 ve výši 416.052,-Kč, č.j. 64228/12/013065500379 za zdaňovací období listopad 2009 ve výši 525.302,-Kč, č.j. 64229/12/013065500379 za zdaňovací období prosinec 2009 ve výši 498.992,-Kč a rozhodnutí o odvolání proti platebním výměrům. Dále měl soud k dispozici zprávy o daňové kontrole, z nichž zjistil, kdy byla zahájena a jak probíhá. Dále soud vycházel z protokolů z policie ČR a protokolů o výslechu svědka před finančním úřadem, ze kterých zjistil, že žalovaný provedl v podstatě všechny důkazy, navrhované dlužníkem a vyloučil z daňově účinných nákladů faktury tří různých dodavatelů, protože nebylo prokázáno, že poradenská činnost, stavební služby a dodávky stavebního materiálu byly dodavateli skutečně poskytnuty. Dále by soud opakoval jen tvrzení obsažená ve vyjádření k žalobě. Opakováním výslechů (KSUL 79 INS 19121/2012) svědků, což ostatně nikdo z účastníků sporu nenavrhoval, by soud nezjistil žádné nové skutečnosti, podstatné pro řízení o pravost pohledávky.

Insolvenčním správcem byla celá pohledávka žalovaného přezkoumána jako vykonatelná. Soud se tedy zaměřil na tvrzení žalobce, že neexistovaly hmotněprávní podmínky pro doměření daně, ale vyjmenovává důvody, proč správní orgán nabízené a prováděné důkazy hodnotil jinak, než si žalobce představoval a podle žalobce je měl správní orgán zhodnotit jinak. Námitku k důvodu vzniku (hmotněprávnímu základu) pohledávky žalobce nevznesl, neuvedl, že neexistoval důvod doměření daně, ale že neexistovaly hmotněprávní podmínky vzniku pohledávky , což není totéž. Žalobce v žalobě doplnil, že daňová kontrola byla zahájena neoprávněně, na základě špatného zdůvodnění. Popěrný úkon tak, jak byl učiněn, není dostatečný a sám o sobě vede k zamítnutí žaloby. Doplňovat a dohánět důvod popření již v samotném incidenčním sporu nelze. Pokud se soud zaměřil na důvod popření, nemůže sám domýšlet, co měl žalobce na mysli , když uvedl do protokolu při přezkumném jednání hmotněprávní podmínky . Otázka, zda Finanční úřad dodržel správný procesní postup ve správním řízení, nepodléhá přezkoumání soudem v incidenčním sporu, ale lze ho vést před soudem v rámci přezkoumání správního rozhodnutí podle ust. § 4 zákona č. 150/2002 Sb. o správním řízení. Anebo se domáhat některého mimořádného opravného prostředku. Výsledkem řízení, ve kterém měl dlužník možnost navrhovat důkazy k prokázání svých tvrzení, a správní orgán je provedl, bylo částečné vyhovění nárokům žalobce a snížení dlužné doměřené daně a následné vydání vykonatelného rozhodnutí. Proces hodnocení důkazů, tak jak je provedl správní orgán, opět nemůže podléhat přezkoumání soudem v rámci incidenčního sporu, ani to, zda byl dodržen správný úřední postup. Správní orgán provedl všechny důkazy, navržené dlužníkem a učinil z nich závěry, které byly přezkoumány i ve správním odvolacím řízení. Dlužník měl možnost a využíval ji, navrhovat důkazy, správní orgán jej důsledně poučoval o tom, co má tvrdit a prokazovat, byl poučen i o možnosti podat žalobu podle zákona 150/2002 Sb. k soudu. Spory podle citovaného ustanovení se konkurzem nepřerušují a lze je vyvolat, za předpokladu, že neuběhla lhůta k podání žaloby, i za trvání konkurzu.

Z ust. § 199 odst. 2 insolvenčního zákona č. 182/2006 Sb. (dále již jen IZ) vyplývá, že důvodem popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu může být jen skutečnost, která nebyla uplatněna dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí. Podle odst. druhého citovaného ustanovení nemůže být důvodem popření jiné právní posouzení věci a Toho se domáhá žalobce v posuzované věci. Žalobce tvrdí, že správní orgán na základě důkazů, které dlužník ve správním řízení navrhoval, dospěl k nesprávnému závěru a že neexistoval důvod k vydání rozhodnutí, o nichž sám žalobce prohlašuje, že jsou pravomocné a vykonatelné. Dlužník po celou dobu správního řízení tvrdil a prokazoval, že pohledávky v daňovém řízení neexistují. Nepodařilo se mu to prokázat. Skutečnosti, které uvedl žalobce, jak v popěrném úkonu, tak i v následně uplatněné žalobě nejsou nijak nové a byly použity dlužníkem ve správním řízení. Žalobcem nebyly nijak zpochybněny výsledky dokazování správním orgánem. Žalobce tvrdí, že neexistovaly podmínky pro doměření daně, ale to se mu nepodařilo v nalézacím řízení prokázat a nepodařilo se mu prokázat ani to, že neexistoval důvod vzniku pohledávky, ačkoli nesl důkazní břemeno. Správní orgán správně aplikoval právní normy, na základě nichž dovozuje svůj nárok. Obecně platí, že proti platebním výměrům finančního úřadu se lze bránit odvoláním, jehož možnost dlužník využil, ale i po přezkoumání rozhodnutí prvního stupně odvolacím správním orgánem, byla dlužníkovi uložena povinnost doplatit dlužnou daň a (KSUL 79 INS 19121/2012) následně o ochranu mohl dlužník požádat i soud, ale v rámci řízení o přezkoumání rozhodnutí správního orgánu. To však neudělal. Soud nemůže rozhodnout v incidenčním sporu o tom, že pohledávka není po právu, jestliže důvodem popření pohledávky je jiné právní posouzení věci, ani zasahovat do probíhající kontroly správním orgánem. Z tohoto důvodu soud žalobě nevyhověl.

O nákladech řízení soud rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. a nepřiznal je žádnému z účastníků řízení. Žalovaný měl ve věci plný úspěch. S ohledem na ustanovení § 202 odst. 1 IZ ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Soud proto nepřiznal náhradu nákladů žádnému z účastníků řízení.

Po uče ní : Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů od jeho doručení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím zdejšího soudu.

V Ústí nad Labem dne 2. února 2016 Mgr. Lucie Hartlová v. r. samosoudkyně

Za správnost vyhotovení Jana Okrutová