78 ICm 2594/2012
č.j. 78 ICm 2594/2012-114 (MSPH 78 INS 14526/2011)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze, Praha 2, Slezská 9, rozhodl samosoudcem JUDr. Pavlom Piknom v právní věci

žalobce: Ing. Lee Louda, Vodičkova 41, Praha 1, insolvenční správce dlužníka LOGURAN a.s. zastoupen: JUDr. Miroslavem Houškou, advokátem, Praha 1, V Jámě 1

a žalovaného: ARCUS Media s.r.o., Plzeň, Sousedská 9, IČ: 277 68 465 zastoupen: JUDr. Václavem Zemanem, advokátem, Plzeň, Sedláčkova 11

o určení neúčinnosti právních úkonů

takto:

I. Určuje se, že Smlouva o nájmu uzavřená mezi společností LOGURAN a.s. a žalovaným dne 29. 6. 2010, jejímž předmětem byl pronájem části nemovitosti- budova Skvrňany č. p. 1188, postavena na pozemcích parc. č. 1496/556, 1496/557, 1496/563, 1496/564, 1496/565 a budova Skvrňany č. p. 1220, postavena na pozemcích parc. č. 1496/618, 1496/619, 1496/620, 1496/621, vše zapsáno na LV č. 8823, u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Plzeň-město, pro obec Plzeň, k. ú. Skvrňany, o celkové výměře 32 metrů čtverečních, je vůči insolvenčním věřitelům neúčinným právním úkonem.

II. Určuje se, že Smlouva o zřízení věcného břemene, uzavřená mezi společností LOGURAN a.s. a žalovaným dne 29. 6. 2010, jíž bylo ve prospěch žalovaného zřízeno věcné břemeno odpovídající povinnosti strpět zbudování, instalaci, provozování, údržbu a opravy fotovoltaické elektrárny a souvisejících zařízení isir.justi ce.cz

k nemovitostem-budova Skvrňany č. p. 1188, postavená na pozemcích parc. č.1496/556, 1496/557, 1496/563, 1496/564, 1496/565 a budova Skvrňany č. p. 1220, postavena na pozemcích parc. č. 1496/618, 1496/619, 1496/620, 1496/621, vše zapsáno na LV č. 8823, u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Plzeň-město, pro obec Plzeň, k. ú. Skvrňany, je vůči insolvenčním věřitelům neúčinným právním úkonem.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení, k rukám JUDr. Miroslava Houšky, částku 24 684,-Kč ve lhůtě do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Žalobou došlou zdejšímu soudu dne 6. 9. 2012 se insolvenční správce dlužníka LOGURAN a.s. (dále jen dlužník), Ing. Lee Louda, (dále jen žalobce), domáhal vydání rozhodnutí, kterým bude určeno, že Smlouva o nájmu a Smlouva o zřízení věcného břemene, obě uzavřené mezi dlužníkem a společností ARCUS Media s.r.o. (dále jen žalovaný) dne 29. 6. 2010 (dále jen Smlouvy), na jejichž základě umožnil dlužník žalovanému zbudovat a provozovat na svém vlastnictví-nemovitostech v obci Plzeň, k. ú. Skvrňany (přesná specifikace nemovitostí je uvedena ve výrocích tohoto rozsudku) fotovoltaickou elektrárnu, jsou vůči věřitelům dlužníka úkony právně neúčinnými.

Žalobce tvrdil, že výše uvedené Smlouvy jsou právními úkony bez přiměřeného protiplnění podle ust. § 240 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) v platném znění, na základě jichž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník, platební podmínky byly pro dlužníka nevýhodné a platby nájemného nebyly nijak zajištěny. Nájemné ze Smlouvy o nájmu činilo 149 760,-Kč, Smlouva o zřízení věcného břemene byla sjednána bezúplatně. Dle žalobce přitom obvyklé nájemné mělo činit nejméně 425 678,-Kč ročně. Dlužník byl v době podepsání Smluv již fakticky v úpadku a společnosti dlužníka a žalovaného v rozhodné době byly navzájem personálně propojeny prostřednictvím Ing. Louise Odermanna, který byl jediným akcionářem dlužníka a zároveň jediným společníkem žalovaného. Žalobce dále tvrdil, že Smlouva o zřízení věcného břemene byla uzavřena později než smlouva o nájmu, a protože nájem a věcné břemeno při shodném předmětu užívání nemohou obstát vedle sebe, pozbyla smlouva o nájmu uzavřením smlouvy o věcném břemeni účinků.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby, neboť byl přesvědčen, že sjednané nájemné naopak převyšovalo cenu obvyklou v místě a čase, platební podmínky nebyly pro dlužníka nijak nevýhodné a zajištění úhrady nájemného není pro tento typ pronájmu obvyklé. K bezúplatnosti smlouvy o věcném břemeni žalovaný uvedl, že tato zajišťovala nad rámec nájemní smlouvy přístup na střechu, k obvodovému plášti staveb a do staveb za účelem údržby a oprav fotovoltaického zařízení instalovaných na základě nájemní smlouvy, dlužníka žádným způsobem věcné břemeno neomezovalo a protože úplata byla kryta již nájemní smlouvou, byla zřízena bezúplatně.

K přípustnosti žaloby soud uvádí, že podle § 235 odst. 1 věty první insolvenčního zákona, jsou neúčinnými právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Podle odst. 2 citovaného ustanovení se neúčinnost právních úkonů, včetně těch, které tento zákon označuje za neúčinné a které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen "odpůrčí žaloba"), není-li dále stanoveno jinak.

Ve smyslu § 239 odst. 1 věty prvé a odst. 3 insolvenčního zákona může odporovat právním úkonům dlužníka v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, a to odpůrčí žalobou podanou ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku, proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty.

V prvé řadě soud konstatuje, že incidenční žaloba byla podána osobou oprávněnou a včas. Insolvenční řízení ve věci dlužníka bylo pod sp. zn. MSPH 78 INS 14526/2011 zahájeno na návrh dlužníka dne 16. 8. 2011. Dne 13. 10. 2011 soud rozhodl o úpadku dlužníka a na jeho majetek byl prohlášen konkurs. Na schůzi věřitelů dne 17.1.2012 byl žalobce jmenován insolvenčním správcem dlužníka. Odpůrčí žaloba dle § 159 odst. 1 písm. d) insolvenčního zákona, kterou insolvenční správce odporuje právním úkonům dlužníka-smlouvě o nájmu a smlouvě o zřízení věcného práva, obě ze dne 29. 6. 2010, byla ke zdejšímu soudu podána dne 6. 9. 2012, tj. za běhu jednoroční lhůty ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku.

Oba účastnici řízení jsou procesně legitimováni k vedení sporu a odpůrčí nárok nezanikl.

Po provedeném dokazování a ze souhlasného projevu účastníků řízení soud v řízení podle § 120 odst. 3 o.s.ř. zjistil, že dne 29. 6. 2010 byla mezi dlužníkem a žalovaným uzavřena Smlouva o nájmu, jejímž předmětem byl pronájem části budovy v obci Plzeň, č. p. 1188 a 1220, o rozloze 32 metrů čtverečních pronajaté plochy, za účelem zbudování, instalaci, provozování, údržbu a oprav fotovoltaické elektrárny s tím, že konstrukci umožňující instalaci elektrárny je žalovaný oprávněn zbudovat nad celou střešní plochou nemovitosti. Výše ročního nájemného byla dohodnuta na částku 149 760 Kč. Smlouva byla uzavřena na dobu 30 let (dále Smlouva 1). Soud dále zjistil, že dne 29. 6. 2010 bylo dohodou dlužníka a žalovaného, ve prospěch žalovaného, zřízeno bezúplatně věcné břemeno k nemovitosti dlužníka, jehož obsahem byla povinnost dlužníka strpět zbudování, instalaci, provozování, údržby a opravy fotovoltaické elektrárny žalovaným, na celých plochách střech budovy v obci Plzeň č. p. 1188 a 1220. Věcné břemeno bylo zřízeno na dobu 30 let (dále Smlouva 2). V řízení nebyly vzneseny námitky proti skutečnosti, že fotovoltaická elektrárna byla skutečně na pronajaté nemovitosti zřízena, byla provozována a minimálně za první rok provozování elektrárny obdržel dlužník z titulu nájemného částku 149 760 Kč.

Soud zkoumal, zda právní úkony spočívající v uzavření Smluv nejsou absolutně neplatnými právními úkony. Absolutní neplatnost právního úkonu působí přímo ze zákona a od počátku a soud k absolutní neplatnosti právního úkonu přihlíží i bez návrhu. Z absolutně neplatného právního úkonu nevzniknou žádná práva a žádné povinnosti. Právní úprava absolutní neplatnosti právního úkonu, platná v době uzavíráni obou smluv, stanovovala, že: -podle § 37 obč. zák. je neplatný takový právní úkon, který nebyl učiněn svobodně, vážně, určitě a srozumitelně, -podle § 38 obč. zák. je neplatný takový právní úkon, který byl učiněn někým, kdo nemá způsobilost k právním úkonům, nebo úkon učiněn v duševní poruše, -podle § 39 obč. zák. je neplatný takový právní úkon, který svým obsahem odporuje zákonu, obchází jej nebo se příčí dobrým mravům.

Soud konstatuje, že v řízení nebyly zjištěny takové skutečnosti, které by vedly soud k závěru, že Smlouvy jsou absolutně neplatným právním úkonem. V době uzavírání Smluv nebyli účastníci smluv nijak omezeni ve svých právních úkonech. Soudu nebyl předložen žádný důkaz a soud ani z provedeného dokazování nezjistil, že uzavření Smluv nebylo učiněno svobodně, vážně, určitě a srozumitelně a že úkony účastníků předmětných smluv odporovaly zákonu.

Pro úplnost soud uvádí, že ve věci již bylo dne 20. května 2014 rozhodnuto rozsudkem č.j.-74, a Vrchní soud v Praze dne 14.5.2015 uvedené rozhodnutí zrušil pod sp.zn. 103 VSPH 405/2014-91. V tomto rozhodnutí Vrchní soud mimo jiné uvedl, že soud prvního stupně se dostatečně nezabýval smyslem současného uzavření obou napadených Smluv, zejména v jakém rozsahu (časovém a věcném) se Smlouvy překrývají. K této otázce žalobce odkázal s ohledem na shodně vymezený účel obou smluv na rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn 22 Cdo 2222/2011, ze dne 29. 5. 2012, ve kterém je vysloven závěr o tom, že smlouva o nájmu a smlouva o věcném břemeni, pokud se obě týkají shodného předmětu užívání, nemohou vedle sebe obstát. Nejvyšší soud tu dovodil, že pozdější smlouva ohledně stejného předmětu užívání ruší smlouvu předchozí. Žalobce k tomu tvrdil, že Smlouva 2 byla uzavřena později než Smlouva 1, i když jsou obě Smlouvy datované dnem 29. 6. 2010. Smlouva o zřízení věcného břemene byla pozdější proto, že bylo nutné ji vložit do katastru nemovitostí, a z těchto důvodů nabyla účinnosti až dne 13. 7. 2010. Důvody uzavření obou smluv současně žalobce neznal, domníval se však, že byly uzavřeny pod hrozbou zahájení insolvenčního řízení na dlužníka.

Žalovaný neshledával souvislost mezi projednávanou věcí a rozsudkem Nejvyššího soudu ČR, sp.zn. 22 Cdo 2222/2011. Podle jeho názoru se smlouva o nájmu a smlouva o zřízení kryjí časově, nikoliv však svým obsahem, neboť předmětem nájemní smlouvy je pronájem plochy pro ukotvení zařízení fotovoltaické elektrárny v rozsahu 32 m2, zatímco předmětem smlouvy o zřízení věcného břemene je přístup žalovaného na střechu k obvodovému plášti staveb a do staveb, a to za účelem údržby a oprav fotovoltaického zařízení. Žalovaný rovněž zpochybnil závěry žalobce ohledně pořadí uzavření předmětných Smluv, když rozsudek Nejvyššího soudu ČR vychází z data uzavření smluv a ne z data, kdy některá ze smluv nabyla právních účinků. Dle tvrzení žalobce byly Smlouvy uzavřeny ve stejný den z důvodu vhodnosti a dostupnosti obou účastníků Smluv na jenom místě.

Protože účastníci nenavrhli jiné důkazy na podporu svých tvrzení o věcném rozsahu smluv, musel soud vycházet z obsahu smluv. Soud konstatuje, že obě Smlouvy jsou shodně uzavřeny za účelem zbudování, instalace, provozování, údržby a oprav fotovoltaické elektrárny . Ze Smlouvy 1 je žalovaný jako nájemce oprávněn užívat část střechy o ploše 32 m2, vymezené na plánku přiloženém ke smlouvě tak, že v tomto prostoru je žalovaný oprávněn instalovat úchyty pro konstrukci fotovoltaické elektrárny, která bude následně zbudována nad celou plochou střechy. Smlouva 2 ukládá dlužníkovi strpět zbudování, instalaci, provozování, údržbu a opravy fotovoltaické elektrárny na celé ploše střech označených budov, přičemž dlužník musí zejména umožnit přístup zaměstnanců žalovaného a dalších osob i do budov samotných a k zařízením a rozvodům souvisejícím se zbudovanou fotovoltaickou elektrárnou. Uzavření dvou smluv za účelem užívání shodného předmětu ve stejný den dle názoru soudu postrádá logiku. Pokud soud přihlédne k hospodářskému účelu obou Smluv, jeví logickým tvrzení žalovaného, že se Smlouvy navzájem doplňují. Smlouva 1 zajišťuje holý pronájem části střechy, na níž je fotovoltaická elektrárna spojena s budovou, zatímco Smlouva 2 umožňuje žalovanému přístup k jeho zařízení. Právo užívání této části střechy budov (a povinnost jejich údržby) však nadále zůstalo dlužníkovi, byť s výrazným omezením způsobeným vybudováním konstrukce elektrárny ve výšce několika metrů nad střechou.

Tomuto výkladu nasvědčuje i tvrzení žalovaného, že Smlouva 2 je bezúplatná právě proto, že náhrada za omezení dlužníka touto smlouvou je již zahrnuta ve výši nájemného sjednaného ve Smlouvě 1.

Soud s ohledem na shora uvedené nepřisvědčil žalobci, že Smlouva 1 zanikla uzavřením Smlouvy 2 a konstatoval, že obě smlouvy stojí vedle sebe, doplňují se a jsou platné.

Soud se dále zabýval otázkou, zda došlo k naplnění právní úpravy § 240 insolvenčního zákona o neúčinnosti právních úkonů dlužníka bez přiměřeného protiplnění, t.j. zda jde o úkony učiněné v době, kdy byl dlužník v úpadku, zda je jím možné odporovat vzhledem ke lhůtám stanoveným v odst. 3 tohoto ustanovení, jakého plnění se dlužníkovi ve vztahu se žalovaným dostalo a zda bylo toto plnění v té době obvyklým.

K prokázání žalobcem tvrzené skutečnosti, že dne 29. 6. 2010 tvořili dlužník a žalovaný koncern, provedl soud důkaz-úplný výpis z obchodního rejstříku dlužníka, z něhož soud zjistil, že jediným akcionářem dlužníka byl v předmětné době Ing. Louis Odermann, který byl též jediným členem představenstva dlužníka. Dále ze Smlouvy o převodu obchodního podílu ve společnosti žalovaného ze dne 24. 6. 2010 a z Rozhodnutí jediného společníka žalované společnosti ze dne 28. 6. 2010 soud zjistil, že jediným společníkem žalované společnosti byl v předmětné době Ing. Louis Odermann. Smlouvu 1 podepsal za žalovaného jednatel Martin Nový, za dlužníka Ing. Louis Odermann. Smlouva 2 byla podepsána Ing. Louisem Odermannem jak na straně dlužníka, z titulu člena představenstva dlužníka, tak i na straně žalovaného z titulu jeho jednatele. Na základě výše uvedených skutkových zjištění soud uzavřel, že dlužník a žalovaný tvořili ke dni podpisu smluv 29. 6. 2010 koncern. Tím je splněna podmínka ust. § 240 odst. 3 insolvenčního zákona, tedy že odporovat lze jen úkonům učiněným ve lhůtě 3 let před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby blízké nebo osoby, která s dlužníkem tvoří koncern. Zároveň je tak prokázána existence úpadku na straně dlužníka v den uzavření napadených právních úkonů dlužníka, neboť podle ust. § 240 odst. 2 insolvenčního zákona se má za to, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění učiněný ve prospěch osoby blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který byl učiněn v době, kdy byl dlužník v úpadku. Žalovaný byl soudem poučen, že jde o domněnku vyvratitelnou, tuto skutečnost však nerozporoval. Úpadek dlužníka soud považuje za prokázaný též z provedeného důkazu Účetní závěrkou dlužníka za rok 2010, z níž vyplývá, že již v roce 2009 byl vlastní kapitál společnosti se záporným zůstatkem ve výši 30 869 000,-Kč a v roce 2010 se záporným zůstatkem 51 917 000,-Kč.

Ze znaleckého posudku č. 782-143/2013 ze dne 26. 11. 2013 předloženého žalobcem, který byl vypracován znaleckým ústavem APOGEO Esteem, a.s., a který splňuje podmínky právní úpravy § 127a o.s.ř., soud zjistil, že výše v místě a čase obvyklého nájemného střešní plochy pro provozování fotovoltaické elektrárny činí 36,57 Kč za 1 m2.

Z přehledu držitelů licencí vedeného Energetickým regulačním úřadem ze dne 4. 9. 2012 soud zjistil, fotovoltaická elektrárna ve vlastnictví žalovaného má výkon 0,992 MW a činnost byla zahájena 19. 11. 2010. Ze znaleckého posudku č. 782-143/2013 ze dne 26. 11. 2013, zpracovaného znaleckým ústavem APOGEO Esteem, a.s., soud zjistil, že plocha elektrárny nacházející se na majetku dlužníka představuje cca 3/5 celkové plochy vybudované elektrárny o výkonu 0,595 MW. Pro takový výkon je potřebná plocha nemovitosti minimálně 5 950 metrů čtverečních. Dle zjištění znalce z veřejně dostupných zdrojů zabírá skutečně postavená fotovoltaická elektrárna na nemovitosti dlužníka plochu 11 640 metrů čtverečních. V případě zde hodnocené části střešní plochy dlužníka by výše nájemného za provozování fotovoltaické elektrárny tohoto rozsahu žalovaným měla být k 19. 11. 2010, t.j. ke dni uvedení elektrárny do provozu, 425 678,-Kč ročně.

Soud na návrh žalovaného provedl ke stanovení výše obvyklého nájemného důkaz listinou-znaleckým posudkem předloženým žalovaným, který byl vypracován Ing. Jaroslavem Soukupem, pod č. 3065, dne 8. 10. 2012. Znalec vycházel při výpočtu zastavěné plochy střechy z plánů předložených žalovaným a takto určil plošnou výměru střechy 11 333,46 m2. Cenu obvyklou po krácení o 50 % z důvodu tvrzené 50 % spoluúčasti žalovaného na údržbě střechy a dalších 50 % za jednostrannou možnost vlastníka osadit střechu dalšími technologickými doplňky stanovil na částku 215 340,-Kč. Tento znalecký posudek nemá náležitosti požadované § 127a o.s.ř., protože neobsahuje doložku znalce o tom, že si je vědom následků vědomého nepravdivého znaleckého posudku. Soud proto žádné závěry z tohoto důkazu žalovaného při svém rozhodování neučinil.

Žalovaný v průběhu řízení namítal, že pro posouzení, zda výše nájemného byla či nebyla sjednána v přiměřené výši, je nezbytné nejprve určit, jaké plošné výměry se fotovoltaická elektrárna týká, a poukazoval na rozpor mezi plochou stanovenou v nájemní smlouvě a v jednotlivých posudcích předložených soudu. Žalovaný se dále bránil, že sjednané nájemné ve výši 4 680,-Kč za metr čtvereční pronajaté plochy za rok vysoce překračuje obvyklou cenu nájmu v místě a čase. Tomuto tvrzení nelze přisvědčit, neboť pokud byly Smlouvy uzavřeny společně k plnění jednoho hospodářského účelu a sám žalovaný bezúplatnost Smlouvy 2 odvozuje od toho, že plnění z ní bylo zahrnuto v nájemném ze Smlouvy 1, je nutné k posouzení přiměřenosti plnění porovnávat obvyklou cena nájmu za elektrárnu nikoli z rozsahu a výkonu dohodnutého Smlouvou 1, ale rozsahu a výkonu skutečné postaveného žalovaným. K rozdílům mezi plošnou výměrou střechy využité pro instalaci fotovoltaické elektrárny, z níž vycházely jednotlivé znalecké posudky, soud uvádí, že dle znaleckého posudku předloženého žalobcem je elektrárna vybudována na ploše 11 640 m2, znalecký posudek předložený žalovaným vychází z plochy 11 333 m2. Rozdíl tedy činí 300 m2, což je pro účely určení obvyklého nájemného z celkové plochy střechy přesahující 11 000 m2 rozdíl natolik minimální, že jej soud při svém rozhodování do úvahy nebral.

Soud dále na návrh žalovaného provedl jako důkaz k prokázání ceny obvyklé Nájemní smlouvu a dohodu o zrušení věcných břemen a úpravě dalších vztahů, uzavřenou dne 1. 12. 2015 mezi žalovaným jako nájemcem a společností CTP Property XX, spol. s r.o., jako novým vlastníkem budov definovaných ve Smlouvách. Soud konstatuje, že v této smlouvě bylo nájemné za nájem střech budov za účelem provozování existující fotovoltaické elektrárny stanoveno částkou 150 000,-Kč ročně. Žalobce tento důkaz označil za nerelevantní, neboť ceny nájmů se za 5 let od uzavření Smluv změnily a zároveň další ujednání této smlouvy jsou pro žalovaného méně výhodná než podmínky původních Smluv. Soud přisvědčil žalobci, že tato listina z roku 2015 nemůže cenu obvyklou pro rok 2010 prokázat. Obsah oprávnění žalovaného ze smlouvy je jiný a je podrobněji popsán než ve Smlouvách, které jsou předmětem sporu, například oprávnění žalovaného vstupovat do budov je omezeno na vstup po předchozím souhlasu pronajímatele, žalovaný je povinen provádět veškerou údržbu a opravy střech apod.

Žádný jiný důkaz mimo důkazy shora uvedené žalovaný soudu nepředložil. Soud proto obvyklou cenu nájemného odvíjel od závěrů znaleckého posudku zpracovaného znaleckým ústavem APOGEO Esteem, a.s.

Na základě výše uvedených skutkových zjištění soud uzavřel, že :

-bylo prokázáno, že dlužník a žalovaný tvořili ke dni podpisu smluv 29. 6. 2010 koncern

-dlužník byl ke dni uzavření Smluv 1 a 2 v úpadku

-plocha, na níž byla skutečně vybudována a provozována fotovoltaické elektrárna není 32 m2, jak je uváděno ve Smlouvě 1, ale fakticky byla vybudována elektrárna o rozsahu a výkonu odpovídajícímu mnohem rozsáhlejší ploše, a to minimálně 5 950 m2 plochy.

-částka sjednaná účastníky této smlouvy za pronájem nemovitosti dlužníka žalovanému ve výši 149 760 Kč, je podstatně nižší, než byla cena za skutečně poskytnuté plnění dlužníkem v uvedeném rozsahu. Podle zjištění soudu představuje obvyklé nájemné za nemovitost dlužníka, dle rozsahu a výkonu skutečně zbudované fotovoltaické elektrárny částku 425 678 Kč ročně.

Podle ust. § 235 IZ je neúčinným právním úkonem takový úkon, kterým dlužník buď zkracuje možnost uspokojení svých věřitelů, nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných.

Podle § 240 odst. 1 IZ je právním úkonem bez přiměřeného protiplnění takový právní úkon, kterým se dlužník zavázal poskytnout plnění (dát k dispozici svůj majetek) bezúplatně nebo za plnění jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se dlužník zavázal. Podmínkou naplnění právní úpravy § 240 odst. IZ je stav úpadku na straně dlužníka v době, kdy právní úkon učinil, nebo skutečnost, že právním úkonem si dlužník úpadek přivodil. Podmínka úpadku dlužníka se podle § 240 odst. 2 IZ předpokládá v případě, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění byl učiněn ve prospěch osoby, která tvoří s dlužníkem koncern (§ 66a obch. zák.).

Právní úprava § 235 a násl. IZ o neúčinnosti právních úkonů dlužníka má ochránit věřitele dlužníka před úbytkem jeho majetku tak, aby bylo možné uvnitř insolvenčního řízení prověřit dlužníkovi právní úkony učiněné v úpadku či vedoucí k úpadku. Součástí právní úpravy je i postup nápravy důsledků neúčinných právních úkonů, navrácením do podstaty původního dlužníkova plnění nebo náhrady za něj.

Soud po provedeném dokazování zjistil, že Smlouva o nájmu a Smlouva o zřízení věcného břemene uzavřené mezi dlužníkem a žalovaným je nutné posuzovat co do přiměřenosti plnění společně, neboť sloužily shodnému hospodářskému účelu. Tyto smlouvy jsou neúčinnými právními úkony, protože částka sjednaná účastníky smluv za užívání nemovitosti dlužníka žalovaným ve výši 149 760 Kč ročně, je podstatně nižší, než byla cena za skutečně poskytnuté plnění dlužníkem. Podle zjištění soudu představuje obvyklé nájemné za nemovitost dlužníka dle rozsahu a výkonu skutečně zbudované fotovoltaické elektrárny částku 425 678 Kč ročně, t.j. téměř třikrát vyšší. Došlo tedy k naplnění právní úpravy § 240 IZ o neúčinnosti právního úkonu bez přiměřeného protiplnění.

S ohledem na shora uvedené zjištění soudu, která byla dána souvislostí s odpovídající právní úpravou insolvenčního zákona a obchodního zákona, soud žalobě v celém rozsahu vyhověl.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle úspěchu ve věci (§ 142 o.s.ř.), když žalobce, který byl v řízení zastoupen advokátem, byl vůči žalovanému v celém rozsahu věci úspěšný. Žalovaný proto žalobci nahradí náklady vynaložené v řízení, ve kterém byl zastoupen advokátem v členění 6 x úkon právní pomoci po 3 100 Kč a 6 x paušál po 300 Kč, to vše zvýšeno o 21 % DPH, celkem k náhradě 24 684,-Kč.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení je možné podat odvolání do 15-ti dnů ode dne jeho doručení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím soudu zdejšího. ( § 309 odst. 2 IZ).

V Praze dne 16. 8. 2016 JUDr. Pavol Pikna, v. r. samosoudce

Za správnost vyhotovení: Michaela Kápičková