77 ICm 2833/2012
77 ICm 2833/2012-25 (KSUL 77 INS 10950/2012)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Lubošem Dörflem v právní věci žalobce: Secapital S.á.R.L., reg. č. B 108305, se sídlem Lucembursko 2 avenue Charles de Gaulle, L-1653, Lucembursko, zastoupen JUDr. Peterem Beňo, Československé armády 954/7, 500 03 Hradec Králové, adresa pro doručování: KRUK International, s.r.o., Šafránkova 1, Praha 5, proti žalovanému: VRŠANSKÝ a spol., v.o.s., IČO 25466763, se sídlem Kollárova 1879/11, 415 01 Teplice, insolvenční správce dlužníka Dany anonymizovano , anonymizovano , bytem Bohosudovská 421, 415 01 Teplice-Sobědruhy, zastoupen Mgr. Martinem Sobkem, advokátem, advokátní kancelář se sídlem Rokycanova 379/5, 415 01 Teplice, o určení pravosti pohledávky,

takto:

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhá určení pravosti pohledávky ve výši 54 732,78 Kč přihlášené v insolvenčním řízení dlužnice Dany anonymizovano vedeném pod sp. zn. KSUL 77 INS 10950/2012 u Krajského soudu v Ústí nad Labem, s e z a m í t á .

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 8.200,-Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného advokáta Mgr. Martina Sobka.

Odůvodnění:

Žalobou doručenou Krajskému soudu v Ústí nad Labem dne 30.9.2012 se žalobce domáhal proti žalovanému insolvenčnímu správci dlužníka Dany anonymizovano (dále jen dlužník) určení pravosti žalovaným popřené žalobcovy pohledávky vůči dlužníku přihlášené do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn 77 INS 10950/2012 ve výši 54.732,78 Kč (celá dílčí pohledávka č. 2), tedy v rozsahu popření přihlášky žalovaným jako insolvenčním správcem. Svoji dílčí pohledávku přihlásil žalobce jako pohledávku nevykonatelnou z titulu smluvní pokuty vzniklé ze smlouvy o úvěru s pojištěním klienta č. 0188071643 ze dne 20.6.2008 dle přílohy sazebníku cen za peněžní a obchodní služby pro fyzické osoby-nepodnikatele platný od 21.4.2008 (platný ke dni uzavření smlouvy), písmeno D, číslo 6 (dále jen Smluvní pokuta). Smlouvu dlužník uzavřel s právním předchůdcem žalobce GE Money Bank, a.s., IČO 25672720.

Žalobce zejména tvrdil, že dle sazebníku jde o Smluvní pokutu za opakované prodlení se splátkou vypočítané z celkové částky všech splátek splatných dle smlouvy po dni prohlášení úvěru za splatný, která činí 20 %. Dle žalobce na opakované porušování smluvních podmínek ze strany dlužníka reagoval právní předchůdce žalobce podáním ze dne 16.12.2009. Podání obsahovalo oznámení banky o prohlášení úvěru za splatný. Rovněž právní předchůdce žalobce uplatnil vůči dlužníkovi smluvní pokutu ve výši 20% dle přílohy sazebníku, a to všech splátek splatných dle smlouvy po dni prohlášení úvěru za splatný, tedy ve výši 54.732,78 Kč. Žalobce dále tvrdil, že smluvní pokutu považuje za sjednanou platně a v souladu se zákonem a její výši v souladu s konstantní judikaturou. Navrhl, aby soud určil, že jeho pohledávka byla přihlášena po právu a aby mu žalovaný nahradil náklady řízení.

Žalovaný s uplatněným nárokem žalobce nesouhlasil a navrhoval zamítnutí žaloby. Tvrdil, že smluvní pokuta byla ujednána neplatně, neboť je v rozporu s dobrými mravy. Ve svém vyjádření dále tvrdil, že na platnost ujednání smluvní pokuty je třeba nahlížet s ohledem na výši dlužníku poskytnutého plnění a na příslušenství, které věřitel vůči dlužníku ze smlouvy o úvěru uplatňuje. Závažnost porušení povinnosti dlužníka a výše sjednané pokuty poukázal ve zřejmém nepoměru. V případě zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů poukázal na nutnost zvážit její přiměřenost, a to zejména z hlediska výše zajištěné částky a délky prodlení, přičemž následně posoudit, zda vzájemný poměr původní a sankční povinnosti není nepřiměřený. Uvedl, že v tomto případě je nepoměr mezi právy a povinnostmi smluvních stran zjevný, a proto z důvodu nedůvodného nepoměru zajištěné jistiny a smluvní pokuty popřel žalovaný jako insolvenční správce pohledávku založenou na nepřiměřeně vysoké smluvní pokutě.

Vzhledem k tomu, že ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů a obsahu insolvenčního spisu, soud v souladu s § 115a občanského soudního řádu (o.s.ř.) a po zjištění stanoviska stran ve věci rozhodl, aniž nařídil jednání.

Z insolvenčního spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem 77 INS 10950/2012 soud zjistil, že byl dne 10.7.2012 (A-12) zjištěn úpadek dlužníka, byl prohlášen konkurz usnesením ze dne 9.11.2012 (B-13), který je projednáván jako nepatrný a insolvenční řízení dosud nebylo skončeno. Žalobce přihlásil v insolvenčním řízení dlužníků svou přihláškou pohledávky: dílčí pohledávka č. 1 ve výši 234.543,92 Kč jako pohledávka nezajištěná, z titulu nedoplatku ze smlouvy o úvěru s pojištěním klienta č. 01880711643 ze dne 20.6.2008 včetně příslušenství uzavřené s právním předchůdcem žalobce GE Money Bank, a.s., dílčí pohledávka č. 2 jako smluvní pokuta ve výši 54.732,78 Kč za opakované prodlení se splátkou dle sazebníku cen za peněžní a obchodní služby pro fyzické osoby-nepodnikatele platného od 21.4.2008, písmeno D, číslo 6, jenž je přílohou téže smlouvy o úvěru s pojištěním klienta. Dále z insolvenčního spisu vyplývá, že dne 7.9.2012 byla přezkoumána pohledávka žalobce při přezkumném řízení s výsledkem, že pohledávka byla popřena žalovaným ve výši 54.732,78 Kč s odůvodněním popření spočívající v neplatně sjednané smluvní pokutě, která je v rozporu s dobrými mravy. Žalobce podal žalobu v zákonné lhůtě.

Dále z připojené smlouvy č. 01880711643 ze dne 20.6.2008 a z přílohy sazebníku cen za peněžní a obchodní služby pro fyzické osoby-nepodnikatele platného od 21.4.2008 soud zjistil, že dlužníkovi byl poskytnut právním předchůdcem žalobce GE Money Bank, a.s. peněžitá částka nazvaná jako úvěr ve výši 201.000,-Kč, kterou se zavázal uhradit v měsíčních splátkách ve výši 3.040,71 Kč po dobu 108 měsíců. Smlouva obsahuje v článku IV. Ostatní ujednání pod bodem 6. ustanovení o Smluvní pokutě, popsané jako oprávnění banky požadovat po dlužníkovi zaplacení smluvní pokuty dle sazebníku banky. Ujednání definující konkrétní název smluvní pokuty, podmínky jejího výpočtu a výši jsou součástí přílohy smlouvy nazvané sazebník banky (aktuální verze ke dni uzavření smlouvy je znění platné od 21.4.2008). Smluvní pokuta je v sazebníku individualizovaná pod písmenem F Úvěrové produkty, bodem 7 jako Smluvní pokuta za opakované prodlení se splátkou, s výpočtem z celkové částky všech splátek splatných dle smlouvy po dni prohlášení úvěru za splatný, ve výši 20%. Příloha s názvem sazebník banky není podepsaná.

Z oznámení právního předchůdce žalobce adresovaného žalovanému ze dne 16.12.2009 soud zjistil, že dluh byl dlužníku oznámen a vyčíslen k datu 16.12.2009 ve výši 251.509,61 Kč, z toho na jistině 186.188,29 Kč, ostatní zůstatek tvoří smluvní pokuta z prodlení splátek ve výši 54.732,78 Kč a příslušenství.

Sporné bylo mezi účastníky právní posouzení, zda vznikla platně povinnost dlužníka zaplatit smluvní pokutu za porušení povinnosti plynoucí z uzavřené smlouvy o úvěru č. 01880711643 ze dne 20.6.2008.

Dle shora provedených zjištění z obsahu soudního spisu soud dospěl k závěru, že žalobce jako věřitel a žalovaný jako dlužník spolu uzavřeli smlouvu o úvěru. Žalobce se zavázal poskytnout žalovanému peněžní prostředky, naproti tomu žalovanému vznikla povinnost peněžní prostředky včetně příslušenství v pravidelných splátkách vrátit. Žalovaný porušil svou povinnost, když ve lhůtě splatnosti zaplatil pouze 18 splátek ze 108, dále své povinnosti splácet přestal plnit.

V žalobě týkající se dílčí přihlášky žalobce č. 2 za smluvní pokutu soud posoudil námitku nepřiměřenosti výše pokut vznesenou žalovaným a dospěl k závěru, že smluvní pokuta byla sjednána v rozporu s dobrými mravy.

V daném případě byla mezi žalobcem jako věřitelem a dlužníkem uzavřena úvěrová smlouva podle ustanovení § 497 obch. zák. která má charakter smlouvy spotřebitelské s ohledem na dlužníka v postavení spotřebitele. Z tohoto důvodu dále platí, že ve spotřebitelském vztahu se použijí ve smyslu ustanovení § 262 odst. 4 obch. zák., nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele (zde zejména § 52 až 65 obč. zák. a zák. č. 321/2001 Sb.) je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem, a to ve znění platném do 31. 12. 2012. Smluvní strana, která není podnikatelem, pak nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku.

Podle ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nesmí být výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů v rozporu s dobrými mravy. Podle ustanovení § 39 občanského zákoníku je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází, anebo se příčí dobrým mravům.

Aby byl právní úkon podle § 39 obč. zák. považován za příčící se dobrým mravům, musel by se jeho obsah ocitnout v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Dobré mravy jsou vykládány jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Ke konkretizaci takto obecně stanovených pravidel je třeba užít dalších vodítek, ze kterých lze usoudit, co je ve vztahu ke smluvní pokutě v souladu se společenskými, kulturními a mravními normami. Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (preventivní, uhrazovací a sankční). Přiměřenost sjednané výše smluvní pokuty je třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba rovněž vzít výši zajištěné částky, z níž lze také usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.11.2010 ve věci vedené pod sp.zn. 33 Cdo 4377/2008).

Při posouzení nároku na úhradu smluvní pokuty vyšel soud mimo jiné z obsahu nálezu Ústavního soudu ČR, sp. zn. I. ÚS 3512/11 z 11. 11. 2013, v němž se Ústavní soud podrobně zabýval otázkou přiměřenosti smluvních podmínek ve spotřebitelských vztazích se závěrem, že nepřiměřená smluvní podmínka způsobuje nerovnováhu v právech a povinnostech stran dané smlouvy k újmě spotřebitele a je proto neplatná pro rozpor s dobrými mravy dle § 39 obč. zák. Rovněž stanovil, že v rámci spotřebitelských smluv mohou být v obchodních podmínkách obsažena pouze ujednání technického a vysvětlujícího charakteru, nikoliv však zásadní ustanovení dopadající na právní vztah, jako jsou například ujednání o rozhodčí doložce nebo o smluvní pokutě. Dále zde je na místě argumentačně uvést též odkaz na článek 3 odst. 1 směrnice Rady č. 93/13/EHS, který byl implementován právě do § 56 obč. zák. a v neposlední řadě na ustanovení § 6 nového občanského zákoníku. Ve spotřebitelském vztahu lze očekávat, že se bude dodavatel chovat ve vztahu ke spotřebiteli v obecné poloze poctivě a nepostupuje-li tímto způsobem, zpronevěří se důvěře druhého účastníka. Takovému nepoctivému jednání nelze poskytnout právní ochranu.

Podle § 55 odst. 1 obč. zák. smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení. Podle odst. 2 Ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle § 56 jsou neplatná. Podle § 56 odst. 1 obč. zák. Spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

Posouzení otázky (ne)přiměřenosti smluvní pokuty závisí vždy na okolnostech konkrétního případu.

Institut smluvní pokuty je jedním z právních prostředků zajištění závazků, které v době uzavření smlouvy souhrnně upravovala ustanovení § 544 až § 558 obč. zák. a jejichž smyslem a účelem je zajištění splnění povinností, jež jsou obsahem závazků. Účelem smluvní pokuty je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku.

Mezi účastníky byla sjednaná smluvní pokuta ve výši 20% z celkové částky všech splátek splatných dle smlouvy po dni prohlášení úvěru za splatný. Pokud soud posuzuje konkrétní okolnosti případu a ve vztahu k nim poměřuje také výši sjednané smluvní pokuty, pak konstrukce smluvní pokuty v konkrétním případě nezohledňovala délku prodlení a její výše nevycházela ze zůstatku dluhu ale fixní částky výše poskytnutého úvěru. Smluvní pokuta ve výši 54.732,78 Kč je potom ve zjevném nepoměru k zajišťované částce jistiny ve výši 186.188,29 Kč. Její reálná výše pak nečiní 20%, ale přibližně 30% zajišťované částky. Jedná se o nepřiměřenou podmínku v neprospěch spotřebitele (dlužníka), která způsobuje značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

Zároveň účtování 20 % z celkové výše dluhu najednou a nikoli postupně zvyšujícím se způsobem, který by odpovídal době prodlení, navýší zásadně dluh a jeví se jako účelové. Dlužník, ani kdyby zaplatil celou dlužnou částku v krátkém časovém horizontu po prodlení zakládajícím uložení smluvní pokuty, by neovlivnil a nesnížil celkovou částku smluvní pokuty. To celkovou nepřiměřenost a nevýhodnost tohoto ujednání pro dlužníka výrazně umocňuje. Proto soud shledal sjednanou smluvní pokutu neplatnou pro rozpor s dobrými mravy dle § 39 obč. zák. a pro nepřiměřenost smluvních podmínek dle§ 56 odst. 1 a § 55 odst. 2 obč. zák.

Především však soud shledal ujednání o smluvní pokutě, které je obsaženo přímo v uzavřené smlouvě jako pouhý odkaz o sjednání smluvní pokuty, které je obsaženo v sazebníku banky. Takové sjednání smluvní pokuty, které vybočuje z pouhých technických ujednání, nýbrž zahrnuje sjednání její výše a způsobu výpočtu, nelze považovat ve světle závěrů Ústavního soudu za platné, nýbrž za ujednání nepřiměřené, a tudíž v rozporu s dobrými mravy dle § 3 obč. zák. a § 39 obč. zák.

Soud proto z uvedených důvodů žalobě o určení pravosti pohledávky žalobce nevyhověl, neboť popření pohledávky žalovaným shledal důvodným.

O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný byl úspěšný zcela, a proto mu soud přiznal v bodu II. výroku proti žalobci plnou náhradu nákladů řízení v celkové výši 8.200,-Kč, sestávající z odměny za zastupování advokátem v rozsahu za 3 úkony právní služby, z toho 2 úkony (převzetí a příprava zastoupení, písemné vyjádření k žalobě) podle § 9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění účinném do 31. 12. 2012, v celkové výši 4.200,-Kč (2 x 2.100,-Kč) a 1 úkon (písemné vyjádření k žalobě) podle § 9 odst. 4 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění účinném k 2.2.2015, v celkové výši 3.100,-Kč a z paušální náhrady hotových výdajů advokáta v celkové částce 900,-Kč za uvedené 2 úkony právní služby podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. po 300,-Kč za 1 úkon právní služby.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku l z e podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (§ 251 o.s.ř.).

V Ústí nad Labem dne 4. prosince 2015

Mgr. Luboš Dörfl v. r. samosoudce

Za správnost vyhotovení: Martina Strohová