77 ICm 2250/2012
77 ICm 2250/2012-31 KSUL 77 INS 6502/2012

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Lubošem Dörflem v právní věci žalobce: MULTIRENT a.s., IČO: 25304526, se sídlem Ptašínského 311/8, 612 00 Brno, zastoupený Mgr. Jakubem Sigmundem, advokátem se sídlem Krkoškova 2, 613 00 Brno, proti žalovanému: insolvence JP v.o.s., IČO: 28742796, sídlo kanceláře: Wagnerova 394, 403 21 Ústí nad Labem, insolvenční správce dlužníka Jaroslava anonymizovano , anonymizovano , trvale bytem Sibiřská 601, 403 31 Ústí nad Labem, o určení pravosti pohledávky,

takto:

I. Určuje se, že pohledávka žalobce přihlášená v insolvenčním řízení dlužníka Jaroslava anonymizovano vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 77 INS 6502/2012 pod číslem P2 je co do výše 25.717,78 Kč p o právu.

II. Určuje se, že pohledávka žalobce přihlášená v insolvenčním řízení dlužníka Jaroslava anonymizovano vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 77 INS 6502/2012 pod číslem P2 není co do výše 7.531,-Kč p o právu.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou doručenou Krajskému soudu v Ústí nad Labem dne 30.7.2012 se žalobce domáhal proti žalovanému insolvenčnímu správci dlužníka Jaroslava anonymizovano (dále jen dlužník) určení pravosti žalovaným popřené žalobcovy pohledávky vůči dlužníku přihlášené do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 77 INS 6502/2012 ve výši 33.248,78 Kč, tedy v rozsahu popření přihlášky žalovaným jako insolvenčním správcem. Svoji pohledávku přihlásil žalobce jako pohledávku vykonatelnou přiznanou rozhodčím nálezem sp. zn. M 1451/2010-Sva ze dne 20.7.2010 vydaného rozhodcem Mgr. Milošem Švandou s doložkou právní moci 12.8.2010 představující smluvní pokutu sjednanou ve smlouvě o půjčce č. 0990413021 ve výši 25.717,78 Kč a dále náklady rozhodčího řízení ve výši 7.531,-Kč.

Žalobce rozporoval postup insolvenčního správce jako žalovaného, s tím že důvodem popření pohledávky nemůže být jiné právní posouzení věci. Zároveň tvrdil, že posouzení, zda má rozhodčí doložka podobu zneužívající klauzule přísluší rozhodčímu soudu v žalobě na zrušení rozhodčího nálezu, ta však nebyla nikdy podána. Dále odkázal na rozsudek Vrchního soudu v Olomouci č.j. 12 VSOL 8/2011-64 ze dne 15.12.2011, že pokud není neplatnost rozhodčí smlouvy důvodem pro zastavení vykonávacího řízení, není důvod k pohledávce přistupovat jako k nevykonatelné . Žalobce dále tvrdil, že smluvní pokuta ujednaná ve výši 0,15 % denně z dlužné částky je přiměřená a v souladu s dobrými mravy. Zmínil rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 438/2005 ze dne 30.5.2007 hodnotící, že smluvní pokuta zhruba ve výši 0,5 % denně z dlužné částky je platným ujednáním. Dále uvedl žalovaný rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1299/2006 ze dne 24.7.2007 a sp. zn. 33 Odo 872/2006 ze dne 12.2.2009, které poukazují, že nepřiměřenost smluvní pokuty nelze dovodit jen z její celkové výše, jestliže je důsledkem dlouhodobého prodlení jinak přiměřené denní sazby, přičemž se ze strany dlužníka nelze odvolávat na rozpor s dobrými mravy, pokud růstu celkové smluvní pokuty mohl zabránit splněním povinnosti v krátké lhůtě. Jiný závěr by zvýhodňoval ve svých důsledcích dlužníka. Navrhl, aby soud určil, že jeho pohledávka byla přihlášena po právu a aby mu žalovaný nahradil náklady řízení.

Žalovaný s uplatněným nárokem žalobce nesouhlasil a navrhoval zamítnutí žaloby. Tvrdil, že pohledávka nevznikla, že nebyla uzavřena rozhodčí smlouva a tedy nevznikly náklady rozhodčího řízení. Rozhodčí doložku shledal žalovaný neplatnou z důvodu, že ujednání o stanovení správce není dostatečně obsahově určité, přičemž odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č.j. 102 VSPH 14/2011-73, které zároveň zmiňuje i zákaz zneužívání silnějšího postavení účastníka řízení. Dále rozporoval pravost smluvní pokuty ve výši 0,15 % denně (54,75 % p.a.), jež označil za nepřiměřeně vysokou, ujednání o ní za absolutně neplatné a v rozporu s dobrými mravy dle § 39 obč. zák. Navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

Vzhledem k tomu, že ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů a obsahu insolvenčního spisu, soud v souladu s § 115a občanského soudního řádu (o.s.ř.) a po zjištění stanoviska stran ve věci rozhodl, aniž nařídil jednání.

Z insolvenčního spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. KSUL 77 INS 6502/2012 soud zjistil, že byl dne 3.5.2012 (A-12) zjištěn úpadek dlužníka. Žalobce přihlásil svoji pohledávku v insolvenčním řízení žalovaného (P2) jako pohledávku ze smlouvy o půjčce č. 0990413021, v části popřené žalovaným jako pohledávku ze smluvní pokuty ve výši 25.717,78 Kč a z náhrady nákladů ve výši 7.531,-Kč přiznané vydáním rozhodčího nálezu sp. zn. M 1451/2010-Sva ze dne 20.7.2010 rozhodcem Mgr. Milošem Švandou s doložkou právní moci 12.8.2010. Dále z tohoto spisu vyplývá, že dne 29.6.2012 byly přezkoumány pohledávky žalobce při přezkumném řízení s výsledkem, že pohledávka žalobce byla popřena

žalovanou v části pro 33.248,78 Kč (smluvní pokuta + náklady rozhodčího řízení) z důvodů uvedených v žalobě. Žalobce podal žalobu v zákonné lhůtě. Usnesením ze dne 29.6.2012 (B-5) bylo insolvenčním soudem schváleno oddlužení plněním splátkového kalendáře. Insolvenční řízení dosud není skončeno, schválené oddlužení trvá.

Dále z připojené smlouvy o půjčce č. 0990413021 ze dne 6.11.2009 (dále jen smlouva o půjčce ) soud zjistil, že žalovanému byla poskytnuta žalobcem peněžitá částka nazvaná jako půjčka ve výši 30.000,-Kč, kterou se zavázal uhradit v měsíčních splátkách ve výši 1.316,-Kč po dobu 36 měsíců. Smlouva uvádí ustanovení o smluvní pokutě v bodě 5) těla smlouvy. Smluvní pokuta je ujednána pro případ prodlení žalovaného s úhradou řádné splátky 30 dnů, přičemž 31. den prodlení se stane celá zbývající část dluhu splatná a smluvní pokuta činí 0,15 % denně z dlužné částky, se splatností smluvní pokuty 32. den po splatnosti splátky, jíž se dostal žalovaný do prodlení. Dále soud zjistil, že ustanovení o rozhodčí doložce je obsaženo v těle výše uvedené smlouvy o půjčce pod bodem 8). Rozhodčí doložka určuje, že rozhodce jmenuje Česká asociace pro arbitráž, s.r.o., IČO 27688798.

Sporné bylo mezi účastníky právní posouzení, zda vznikla platně povinnost dlužníka zaplatit smluvní pokutu za porušení povinnosti plynoucí z uzavřené smlouvy o půjčce. Dále zda rozhodčí doložka obsažená ve smlouvě o půjčce, je platná a vznikl tak nárok na náhradu nákladů řízení před rozhodcem.

Žalobce předložil spolu se svou přihláškou rozhodčí nálezy opatřené doložkou právní moci. Soud především poukazuje na to, že správný postup insolvenčního správce měl spočívat v tom, že pohledávky žalobce měl dle § 191 odst. 2 insolvenčního zákona zahrnout do seznamu přihlášených pohledávek jako vykonatelné a v případě jejich popření sám podat žalobu na popření pohledávky dle § 199 odst. 1 insolvenčního zákona. Uvedené pochybení insolvenčního správce však nezpůsobuje jiný následek, než to, že v incidenčním řízení vedeném na základě žaloby podané popřeným věřitelem dle výzvy insolvenčního správce, ponese důkazní břemeno popírající insolvenční správce.

Soud se proto nejprve zabýval otázkou, zda jsou rozhodčí smlouvy, které měli uzavřít dlužníci s žalobcem v souvislosti s úvěrovými smlouvami, a potažmo rozhodčí nálezy, platné, a zda byl tak předložen vykonatelný titul pro přiznání nákladů rozhodčího řízení. Žalovaná zde tvrdí a prokazuje shora citovaným zněním rozhodčí doložky, že k platnému uzavření rozhodčích doložek nedošlo a předložené rozhodčí nálezy jsou neplatné.

Při posouzení platnosti rozhodčí doložky, je podstatné, zda byl rozhodčí nález vydán rozhodcem, který byl oprávněný spor rozhodnout. Soud v tomto případě vycházel z právních závěrů obsažených v nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2013, sp.zn. III. ÚS 562/12, podle něhož při výběru rozhodce u rozhodčího soudu, jenž není a nebyl stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona (§ 13 zákona o rozhodčím řízení), má být osoba rozhodce jednoznačně stanovena, a to buď uvedením konkrétního jména anebo jednoznačným určením jeho volby. Právní úprava zákona o rozhodčím řízení jednoznačně preferuje požadavek konkretizace (individualizace) osoby rozhodce.

K problematice neurčitosti volby rozhodce se vyjádřil i Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích rozsudkem sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, kde dospěl k závěru, že pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná. Dále velký senát Nejvyššího soudu přijal v usnesení ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012 závěr, podle nějž nevydal-li rozhodčí nález rozhodce, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, resp. byl-li rozhodce určen právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, a nemůže-li být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování, pak tento rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem.

V projednávané věci je dle soudu třeba hodnotit sjednanou rozhodčí doložku rovněž jako neplatnou, neboť jmenování rozhodce bylo zcela ponecháno rozhodnutí České asociace pro arbitráž, s.r.o., IČO 27688798, přičemž seznam osob nebyl v době uzavření smlouvy znám a v čase se mohly osoby, jež bylo možné jmenovat jako rozhodce, měnit. V případě rozhodce Mgr. Miloše Švandy, se nejednalo o jmenování stálým rozhodčím soudem, kde by volba rozhodců či procesních pravidel mohla být upravena řádem vydaným stálým rozhodčím soudem. V souladu s výkladem velkého senátu Nejvyššího soudu dospěl soud k závěru, že rozhodčí doložka nebyla platně sjednána a pravomoc rozhodce spor rozhodnout nebyla dána. Rozhodčí řízení tak nemělo proběhnout a rozhodčí nález neměl být vydán. Byly-li na jeho základě přihlášeny přiznané náklady rozhodčího řízení, pak přihlášeným nákladům řízení chybí zákonný podklad. Přihláška v této části nemá důvod, neboť pohledávka z náhrady nákladů rozhodčího řízení nevznikla.

Veden citovanými závěry soud uzavřel, že z důvodu neplatnosti rozhodčí doložky není po právu žalobcův nárok z titulu nákladů rozhodčího řízení v částce celkem 7.531,-Kč. Popření tohoto nároku žalovanou tedy bylo důvodné a soud rozhodl o zamítnutí podané žaloby v tomto rozsahu.

V části žaloby týkající se dílčí přihlášky žalobce o smluvní pokutě ve výši 25.717,78 Kč soud posoudil námitku nepřiměřenosti výše pokut vznesenou žalovaným a dospěl k závěru, že smluvní pokuta byla sjednána platně.

V daném případě byla mezi žalobcem jako věřitelem a dlužníkem uzavřena smlouva o půjčce podle ustanovení § 657 obč. zák. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Při půjčce peněžité lze podle ustanovení § 658 odst. 1 obč. zák. dohodnout úroky. Jak smlouva o půjčce, tak i dohoda o smluvní pokutě, která smlouvu o půjčce zajišťuje, jsou ujednáními spotřebitelskými, neboť dlužník při jejich uzavření nevystupoval jako podnikatel, resp. žalovaný v řízení netvrdil a neprokázal opak. Z tohoto důvodu je zapotřebí aplikovat na obě smluvní strany ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele, zejména § 52 až 65 obč. zák. a přiměřeně i zákon č. 321/2001 Sb.

Podle ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nesmí být výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů v rozporu s dobrými mravy. Podle ustanovení § 39 občanského zákoníku je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází, anebo se příčí dobrým mravům.

Aby byl právní úkon podle § 39 obč. zák. považován za příčící se dobrým mravům, musel by se jeho obsah ocitnout v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Dobré mravy jsou vykládány jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Ke konkretizaci takto obecně stanovených pravidel je třeba užít dalších vodítek, ze kterých lze usoudit, co je ve vztahu ke smluvní pokutě v souladu se společenskými, kulturními a mravními normami. Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (preventivní, uhrazovací a sankční). Přiměřenost sjednané výše smluvní pokuty je třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba rovněž vzít výši zajištěné částky, z níž lze také usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.11.2010 ve věci vedené pod sp.zn. 33 Cdo 4377/2008).

Podle § 55 odst. 1 obč. zák. smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení. Podle odst. 2 Ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle § 56 jsou neplatná. Podle § 56 odst. 1 obč. zák. Spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Posouzení otázky (ne)přiměřenosti smluvní pokuty závisí vždy na okolnostech konkrétního případu.

Institut smluvní pokuty je jedním z právních prostředků zajištění závazků, které v době uzavření smlouvy souhrnně upravovala ustanovení § 544 až § 558 obč. zák. a jejichž smyslem a účelem je zajištění splnění povinností, jež jsou obsahem závazků. Účelem smluvní pokuty je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku.

Soud ohledně přiměřenosti smluvní pokuty vycházel z právních závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 4377/2008, který dospěl k závěru, že mezi účastníky sjednaná smluvní pokuta ve výši 0,5% z dlužné částky za každý den prodlení nikterak nepřekračuje účel smluvní pokuty spočívající zejména v pohrůžce citelné majetkové sankce vůči dlužníkovi pro případ, že nesplní zajištěnou povinnost, a slouží k dostatečnému zabezpečení věřitele proti případným škodám, které by mu mohly nesplněním zajištěné povinnost vzniknout. Z pohledu přiměřenosti výše smluvní pokuty je na místě hodnotit jinak smluvní pokutu sjednanou ve formě pevně stanovené částky a smluvní pokutu sjednanou formou určité sazby za stanovenou časovou jednotku. Pevně stanovenou smluvní pokutu ve výši několikanásobku zajištěné částky by bylo zřejmě možno (při současném zohlednění všech okolností daného případu) považovat za nepřiměřenou právě s ohledem na poměr mezi hodnotou zajištěné pohledávky a výší smluvní pokuty, kterou by v takovém případě byl dlužník povinen zaplatit i třeba jen za několik dnů prodlení. Stejné měřítko však nelze dobře použít, dosáhne-li celková výše smluvní pokuty několikanásobku zajištěné pohledávky v důsledku dlouhodobého prodlení dlužníka; zde výše smluvní pokuty plně závisí na době, po kterou dlužník svou povinnost zajištěnou smluvní pokutou neplní-čím delší je doba prodlení, tím vyšší je smluvní pokuta. Jinak řečeno, na nepřiměřenost smluvní pokuty tak nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou denní sazbu smluvní pokuty. Opačný závěr je nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty) a znamenal by zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuta plnit.

Mezi účastníky byla sjednaná smluvní pokuta pro případ prodlení žalovaného s úhradou řádné splátky 30 dnů, přičemž 31. den prodlení se stala celá zbývající část dluhu splatná a smluvní pokuta byla určena ve výše 0,15 % denně z dlužné částky, se splatností smluvní pokuty 32. den po splatnosti splátky, jíž se dostal žalovaný do prodlení. Pokud soud posuzuje konkrétní okolnosti případu a ve vztahu k nim poměřuje také výši sjednané smluvní pokuty, pak konstrukce smluvní pokuty v konkrétním případě nevykazovala žádné znaky nepřiměřených ujednání, neboť její výše odpovídá limitům efektivního zajištění aktuální výše dluhu ze smlouvy o půjče.

Konkrétně sazba smluvní pokuty zohledňovala výši zbývajícího dluhu, i délku prodlení. Neodporuje proto dobrým mravům, ani nezpůsobuje značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, jak tvrdil žalovaný.

Soud proto z uvedených důvodů žalobě o určení pravosti pohledávky co do výše smluvní pokuty vyhověl, neboť popření pohledávky žalovaným neshledal důvodným.

O nákladech řízení rozhodl soud tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť žalobce byl sice ve věci převážně úspěšný (§ 142 odst. 1 o.s.ř.), ale dle § 202 insolvenčního zákona v řízení o určení pravosti a výše pohledávky vůči insolvenčnímu správci účastníku náhrada nákladů řízení nenáleží.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku l z e podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (§ 251 o.s.ř.).

V Ústí nad Labem dne 18. prosince 2015

Mgr. Luboš Dörfl v. r. samosoudce

Za správnost vyhotovení: Martina Strohová