76 ICm 4276/2015
76 ICm 4276/2015-102 KSLB 76 INS 18414/2015

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci rozhodl samosoudkyní Mgr. Vandou Rozsypalovou ve věci

žalobce: Ing. Petr Kouba, IČO 72750294 sídlem Nová Ves 450, 468 27 Nová Ves insolvenční správce dlužníka Lenka anonymizovano , anonymizovano bytem Dlouhá 246/6, 466 01 Jablonec nad Nisou zastoupeného advokátem JUDr.Rudolfem Vaňkem sídlem Měsíčná 256/2, 460 07 Liberec proti žalované: Intrum Czech, s.r.o., IČO 27221971 sídlem Klimentská 1216/46, 110 00 Praha 1 zastoupené advokátem JUDr. Ervínem Perthenem, MBA sídlem Velké náměstí 135/19, 500 03 Hradec Králové

takto: I. Řízení se v části nároku na určení, že žalovaná nemá přihlášenou pohledávku ve výši 72.738,91 Kč představující jistinu, zastavuje.

II. Zamítá se žaloba na určení, že žalovaná věřitelka nemá v insolvenčním řízení dlužnice přihlášenou pohledávku ve výši 11.882 Kč představující náklady právního zastoupení v rozhodčím řízení a rozhodčí poplatek.

III. Určuje se, že žalovaná věřitelka nemá v insolvenčním řízení dlužnice přihlášenou pohledávku ve výši 43.154,54 Kč představující smluvní pokutu.

IV. Žádný za účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

Shodu s prvopisem potvrzuje Martina Dušková. isir.justi ce.cz

.

Odůvodnění: 1. Žalovaná věřitelka přihlásila do insolvenčního řízení dlužnice pohledávku v rozsahu 127.775,45 Kč. Přihlášce bylo přiděleno č. P3. Na přezkumném jednání insolvenční správce pohledávku v celém rozsahu popřel. Pohledávka byla přihlášena jako vykonatelná, proto insolvenční správce podal žalobu. 2. Žaloba byla podána včas. K popření pohledávky došlo na přezkumném jednání dne 19.10.2015. a 12.11.2015 byla soudu doručena žaloba. 3. Byly přihlášeny v rámci jedné přihlášky 2 nároky. Všechny přihlášené nároky vzniky dle jedné dohody o uznání dluhu č. 1390934105 ze dne 9.3.2014, kterým dlužnice uznala dluh ze smlouvy o úvěru uzavřené s Cofidis s.r.o. dne 6.5.2008 č. úvěru 4754356. 4. První nárok činí jistinu 72.738,91 Kč. Jedná se o původní neuhrazený zůstatek úvěru dle smlouvy uzavřené se společností Cofidis s.r.o. Pohledávku nabyl dle smlouvy o postoupení pohledávky věřitel Profidebt s.r.o. Tato pohledávka je doložena jednak smlouvou ze dne 6.5.2008 č. 4754356, jednak je doložena oznámením o postoupení pohledávky dlužnici ze dne 31.1.2010 a rámcovou smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 29.2.2008. Tento dílčí nárok byl sporný, avšak následně u jednání dne 6.4.2018 vzal žalobce v této části žalobu zpět. Soud ve výroku I. v této části řízení zastavil. Protože nárok byl přihlášen jako vykonatelný a v této části bylo řízení zastaveno, má se za to, že insolvenční správce v této části žalobu nepodal, považuje se dílčí nárok 72.738,91 Kč za zjištěný ve smyslu ustanovení § 201 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) a má být uspokojován v průběhu oddlužení. O zastavení řízení soud rozhodl ve smyslu ustanovení ust. § 96 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, kdy může žalobce vzít žalobu za řízení zpět, a to zčásti nebo zcela. Je-li žaloba vzata zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí, zastaví. Je-li návrh na zahájení řízení vzat zpět až po té, co již soud o věci rozhodl, avšak rozhodnutí není dosud v právní moci, soud rozhodne v rozsahu zpětvzetí návrhu též o zrušení rozhodnutí. Podle ust. § 96 odst. 3 o.s.ř. jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné. Na jednání dne 6.4.2018 přítomná žalovaná vyslovila se zpětvzetím návrhu souhlas. 5. Dále se tedy soud zabýval části nároku 1 ve výši 11.882 Kč představující jednak náklady právního zastoupení ve výši 11.132 Kč a rozhodčí poplatek ve výši 750 Kč. A rovněž celým nárokem 2 ve výši 43.154,54 Kč představující smluvní pokud dle čl. 7 odst. 7.2 písm. c) smluvních ujednání dohody o uznání dluhu. Jedná se o smluvní pokutu za porušení povinnosti hradit závazek dle dohody o uznání dluhu, a to ve výši 0,15% denně z nesplacené částky. Popírající insolvenční správce namítal, že na oba nároky nemá věřitelka nárok, když dohoda o uznání dluhu jako celek byla sjednána v rozporu s dobrými mravy, proto i rozhodčí doložka je neplatná a celý nárok není vykonatelný. 6. Na jednání soud provedl dokazování pouze listinami založenými v přihlášce, a to dohodou o uznání dluhu č. 1390934105, rozhodčím nálezem č. j. P 69/14-11 vydaný Mgr. Markem Landsmanem dne 16.6.2014, rámcovou smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou mezi COFIDIS s.r.o. a Profidebt s.r.o., smlouvou ze dne 6.5.2008 č. 4754356 uzavřenou mezi Cofidis s.r.o. a dlužnicí, oznámením o postoupení pohledávek ze dne 31.10.2010 a dokladem o výpočtu smluvní pokuty a přehledem úhrad. Soud na jednání dne 14.3.2018 provedl srovnání zjištění z těchto listin s nároky uvedenými v přihlášce a dospěl k závěru, tvrzení věřitelky o výši dlužných částek, výši smluvní pokuty a splátek dlužníce odpovídající smluvním ujednáním a skutkovým zjištěním.

Shodu s prvopisem potvrzuje Martina Dušková.

7. Žalobce tvrdil, že rozhodce Mgr. Marek Landsmann je ekonomicky provázaný se žalovanou, protože rozhoduje řadu sporů pro žalovanou a dokládal to závěry z odůvodnění usnesení vydaného Krajským soudem v Praze ve věci oprávněné Profi Credit Czech s.r.o. č.j. 28 Co 2631/2017-103. Soud toto tvrzení nepovažuje za prokázané, když Krajský soud v Praze se zabýval provázaností rozhodce s jiným subjektem, než je účastníkem tohoto incidenčního sporu. 8. S ohledem na zpětvzetí části žaloby, stala se skutková tvrzení o výši dílčích pohledávek nesporná. Sporné zůstalo pouze tvrzení žaloby, že rozhodčí doložka je neplatná a smluvní pokuta sjednaná v rozporu s dobrými mravy a ustanoveními občanského zákoníku na ochranu spotřebitele. Dohoda o uznání závazku byla uzavřena za účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. 9. Soud ve svém rozhodnutí vycházel z přesvědčení, že soudy by měly ve shodných záležitostech rozhodovat stejným způsobem. Soud přihlédl k tomu, že věřitel tj. žalovaná používá formulářové smlouvy včetně formulářových smluvních podmínek, do kterých se vepisují údaje o výši závazků ručně a využívá ustálený okruh rozhodců. I tito rozhodci používají typizovaná rozhodnutí. V březnu 2018 rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem 101 VSPH 114/2017-41v řízení 76 ICm 2024/2016 v obdobné věci, kdy byla sjednána stejná rozhodčí smlouva, rozhodčí nález vydal stejný rozhodce, kdy na straně žalované je stejná společnost, na straně žalobce insolvenční správkyně, která však je zastoupena stejným advokátem používající obdobné námitky v řízení stejného insolvenčního soudu. Není důvod, aby soud prvního stupně v dubnu 2018 rozhodl ve věci odlišně. 10. Soud tedy rozhoduje nejdříve o tom, zda rozhodčí doložka je platná a zda je rozhodčí nález nicotným právním aktem, následně posuzuje, zda brání rozhodnutí ustanovení § 199 IZ o zákazu opětovného posouzení stejného nároku v rozhodčím nálezu a insolvenčním soudem a pak posuzuje vlastní ustanovení o smluvní pokutě. 11. Nejdříve se soud zabývá ujednáním o rozhodci. Z důkazů soud zjistil, že o rozhodce byl ujednán rozhodčí smlouvou ze dne 9.3.2011, která je dlužnicí podepsána. Bylo dohodnuto, že smluvní strany se dohodly na osobách rozhodců a pravidlech rozhodčího řízení. Strany se dohodly, že spory budou rozhodovány samostatným rozhodcem, v jedné instanci a písemně. Rozhodce bude vybrán tím, že mu strana doručí žalobu. Jsou uvedeny jména 6 rozhodců, a mezi nimi na druhém místě Mgr. Marek Landsman, tento 16.6.2014 vydal rozhodčí nález P69/14. 12. Ve svém rozhodnutí považuje soud výběr rozhodce za transparentní. Ztotožňuje se závěry judikatury Nejvyššího soudu České republiky, a to ze dne 29.9.2017 sp. zn. 33 Cdo 1616/2014, usnesení NSČR ze dne 1.9.2016 sp. zn. 20 Cdo 2927/2016. Z těchto rozhodnutí vyplývá, že rozhodčí smlouva, jíž se strany dohodly, že majetkový spor rozhodne jeden z více jednoznačně určených rozhodců s tím, že výběr jednoho z nich je na straně, která podá rozhodčí žalobu, je bez ohledu na to, že nebyla sjednána individuálně, platným právním úkonem. Dle § 2 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, strany se mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčních sporech, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu nebo o nichž to stanoví zvláštní zákon, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud. Je tedy nepochybně, že pohledávky přihlášené v tomto insolvenčním řízení jsou vykonatelné. 13. Pokud jsou pohledávky vykonatelné a rozhodčí nález platný a účinný akt, vznikl věřiteli nárok na úhradu nákladu spojených s vydáním tohoto rozhodčího nálezu. Dle § 30 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, nestanoví-li zákon jinak, užijí se na řízení před rozhodci přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. Dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963Sb., občanský soudní řád účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva, proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Z rozhodčího nálezu vyplývá, že rozhodce v posledním odstavci posoudil úspěch stran. Uvedl, že rozhodce má plný úspěch ve sporu a určil, že dlužnice je povinna uhradit

Shodu s prvopisem potvrzuje Martina Dušková.

věřitelce náklady řízení ve výši 750 Kč poplatek za projednání žaloby a odměnu právního zastoupení dle advokátního tarifu dle vyhlášky 177/1996 Sb., za dva úkony právní služby po 4.300 Kč, 2x 300 Kč režijní paušál a DPH ve výši 21% celkem 11.132 Kč. S ohledem na ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona, jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušeného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci. Protože rozhodce posoudil oprávněnost nákladů řízení včetně podřazení pod příslušné ustanovení zákona, soud dospěl k závěru, že ve vztahu k nákladům řízení, je popření pohledávky v rozporu s ustanovením § 199 odst. 2 IZ a v této části žalobu zamítl. Žalovaná má nárok na úhradu nákladů řízení ve výši 11.132 Kč a rozhodčího poplatku 750 Kč. Proto soud ve výroku II. žalobu v rozsahu 11.882 Kč zamítl. Jedná se o část dílčího nároku 1 dle přihlášky P3. 14. Dále se soud zabýval dílčím nárokem 2, představujícím smluvní pokutu ve výši 43.154,54 Kč. Není sporu o výši pokuty, porušení právní povinnosti ani to zda byla sjednána, ale zda byla sjednána v souladu se spotřebitelským právem. Není mezi stranami sporné, že vztah mezi věřitelem Profi Debt s.r.o. a dlužnicí byl spotřebitelským vztahem stejně jako právní vztah mezi dlužnicí a věřitele Cofidis s.r.o. Před tím, se soud musí vypořádat s tím, zda posouzení smluvní pokuty brání ustanovení § 199 odst. 2 IZ, jako v případě nákladů rozhodčího řízení. 15. Při rozhodování, zda rozhodce Mgr. Marek Landsman právně posoudil smluvní pokutu v kapitalizované výši 43.154,45 Kč, soud dospěl k obdobnému závěru, jako výše citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze. Rozhodce ve výroku I. rozhodl, že dlužnice je povinna uhradit smluvní pokutu ve výši 0,15% denně z částky 79.238,91 Kč od 14.3.2014 do zaplacení. V odůvodnění pouze uvedl, že s ohledem na výsledky dokazování shledal rozhodce návrh navrhovatele plně důvodný, proto mu také v celém rozsahu vyhověl. S ohledem již na citované ustanovení § 30 zákona o rozhodčím řízení, je i rozhodce povinen vydaný rozhodčí nález řádně odůvodnit tak, aby tento mimo jiné obsahoval též právní posouzení nároku a je povinen dodržet ustanovení § 114b o.s.ř. a § 157 o.s.ř. Dle ustálené soudní praxe se právním posouzení věci rozumí výklad o tom, z jakých ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu soud vycházel (proč pod tato ustanovení podřadil zjištěný skutkový stav) a jak je případně vyložil, a výkladů o tom, jaká májí účastníci na základě zjištěného skutkového stavu podle těchto ustanovení ve vztahu k předmětu řízení práva a povinnosti, a jak proto byla věc rozhodnuta (srov. shodně Drápal, L., Bureš J., a kol. Občanský soudní řád I., § 1 až 200 za, Komentář, 1. vydání, Praha, C.H. Beck 2009, s. 1081-1082, nebo např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. února 2012, sp. zn. 20 Cdo 1276/2011). Jak soud z rozhodčího nálezu Mgr. Landsmanna ze dne 16.6.2014 zjistil, jeho odůvodnění žádné právní posouzení smluvní pokuty neobsahuje. Soud tedy dospěl k závěru, že v posuzované věci není námitka týkající se rozporu ujednání o smluvní pokutě v rozporu s dobrými mravy a předpisy na ochranu spotřebitele, opětovným posouzením ve smyslu ustanovení § 199 odst. 2 IZ. 16. S ohledem na předchozí odstavec se soud mohl zabývat tím, zda a jak byla sjednána smluvní pokuta přihlášena jako pohledávka č. 2. Jak již bylo uvedeno, není pochyb, že se jedná o spotřebitelský vztah a není sporná výše ani porušení právní povinnosti. Dle ustanovení § 56 odst. 1 občanského zákoníku spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Dle odst. 3 písm. g) tohoto ustanovení nepřípustná jsou zejména smluvní ujednání, která zavazují spotřebitele k plnění povinností, s nimiž se neměl možnost seznámit před uzavřením smlouvy. Dle ust. § 55 odst. 2 zákona č. 44/1964 Sb., občanský zákoník, ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle § 56 jsou neplatná. Ze struktury dohody o uznání dluhu ze dne 9.3.2011 č. 1390934105 plyne, že je v ní text, který byl doplňován dle individuálních podmínek daného právního vztahu a to pouze na straně 1. Zbývající část, tj. přílohu pak tvoří bezesporu text na připraveném formuláři předem předtištěný tzv. Smluvní ujednání, která tak mají

Shodu s prvopisem potvrzuje Martina Dušková.

bezesporu povahu od počátku daných smluvních podmínek. Právě v těchto Smluvních ujednání je uveden i čl. 7.2 písm. c) obsahující formulaci předmětné smluvní pokuty. Již z tohoto důvodu nelze mít dohodu o smluvní pokutě, která byla věřitelem v insolvenčním řízení přihlášena v celkové částce 43.154,54 Kč za platnou. Obdobné závěry vyplývají i judikátu Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.2.2017 sp. zn. 32 ICm 86/2015. Neplatnost této dohody ve smyslu ust.§ 39 ve spojení s ust. § 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, způsobuje též okolnost, že ujednáním obsaženým v dohodě o uznání dluhu došlo ke kumulaci smluvních pokut, neboť kormě této smluvní pokuty byla ujednána další smluvní pokuta pro případ prodlení dlužníka v bodě 9. na str. 1 samotné dohody. Nadto smluvní pokuta stanovená v čl. 7.2 písm. c) měla být vyměřována i ze smluvní pokuty uvedené v čl. 9 samotné dohody, neboť smluvní pokuta sjednaná v čl. 9 samotné dohody tvořila dle bodu 5.2 smluvní ujednání součást tzv. konečného závazku. 17. K tomu je potřeba ještě ujednání o smluvní pokutě hodnotit jako neplatné ujednání, které v rozporu s požadavkem dobré víry znamená k újmě dlužníka coby spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran též proto, že žalovaný sjednal s dlužníkem povinnost k úhradě smluvní pokuty již v době, kdy měl dlužník prokazatelně problémy se splácením původního závazku, a smluvní pokuta tak již fakticky neplnila své funkce preventivní, uhrazovací, sankční (viz. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.5.2017, sp. zn. 33 Odo 438/2015), ale jednalo se o obcházení zákonných ustanovení upravujících tento zajišťovací prostředek. Dlužník v postavení spotřebitele se tak dostal do daleko horšího postavení, než ve kterém byl v původním právním vztahu se společností Cofidisk s.r.o. 18. S ohledem na shora uvedené soud shledal smluvní pokutu v kapitalizované výši 43.154,54 Kč sjednanou neplatně v rozporu s ustanoveními na ochranu spotřebitele § 56 občanského zákoníku a v této části ve výroku III. žalobě vyhověl, kdy rozhodl, že tato pohledávka není v insolvenčním řízení dlužnice přihlášena. 19. Ve výroku IV. soud rozhodoval o nákladech řízení. Dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963Sb., občanský soudní řád účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva, proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Dle odst. 2 měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Původně probíhal spor o pohledávky v rozsahu 127.775,45 Kč a žalobce měl úspěch pouze ve výroku III. ve výši 43.154,54 Kč. Zastavení řízení v bodu I. zavinil právě žalobce tím, že žalobu vzal zpět nikoliv pro chování žalované. Proto by měla mít nárok na náhradu nákladů řízení žalovaná. Avšak tento spor je sporem o pravost pohledávky a ve sporu je ve větším rozsahu neúspěšný insolvenční správce. Dle § 202 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání ve lhůtě 15 dnů od jeho doručení, a to písemně, dvojmo, k Vrchnímu soudu v Praze, prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem- pobočky Liberec.

Liberec 6. dubna 2018

Mgr. Vanda Rozsypalová v. r. soudkyně

Shodu s prvopisem potvrzuje Martina Dušková.