76 ICm 3246/2015
číslo jednací: 76 ICm 3246/2015-99 KSLB 76 INS 10529/2015

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci rozhodl samosoudkyní Mgr. Vandou Rozsypalovou v právní věci žalobce Ing. Aleše Klaudyho, IČ 67222544, se sídlem Masarykovo nám. 191/18, 405 02 Děčín I, insolvenčního správce dlužníka Jana anonymizovano , anonymizovano , bytem J.Hory 523, 463 42 Hodkovice nad Mohelkou, právně zastoupeného Mgr. et. Mgr. Milanem Svobodou, advokátem, se sídlem Tyršova 1434/4, 405 01 Děčín, proti žalované Intrum Justitia Czech, s.r.o., IČ 27221971, se sídlem Klimentská 1216/46, 110 02 Praha 1, právně zastoupenému JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem, se sídlem Velké náměstí 135/19, 500 03 Hradec Králové, o určení pravosti pohledávky

takto:

I. Určuje se, že věřitel nemá za dlužníkem v insolvenčním řízení KSLB 76 INS 10529/2015 pohledávku ve výši 341.122,50 Kč.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení k rukám právního zástupce žalobce částku 18.209,29 Kč.

III. Žalovaný je povinen zaplatit státu na účet Krajského soudu v Ústí nad Labem soudní poplatek ve výši 5.000,-Kč.

Odůvodnění: Do insolvenčního řízení dlužníka vedeného pod č.j. KSLB 76 INS 10529/2015 přihlásil své pohledávky věřitel Intrum Justitia Czech s.r.o. ve výši 525.296,86 Kč. isir.justi ce.cz

Pohledávky byly přihlášeny jako nezajištěné a vykonatelné. Na přezkumném jednání insolvenční správce popřel pohledávky v rozsahu 341.122,50 Kč a uznal v rozsahu 184.173,36 Kč. V rámci přihlášky byly přihlášeny tři nároky, přičemž nárok č. 1 a 3 byl uznán a nárok č. 2 byl popřen v celém rozsahu. Dle přihlášky se jedná o smluvní pokutu dle čl. 7 odst. 7.2 smluvních ujednání, kdy výše jistiny je tvořena smluvní pokutou ve výši 0,15% denně z dlužné částky 192.396,88 Kč za úrokové období 16.9.2011 do 31.5.2014 dle rozhodčího nálezu sp.zn. R-P 6346/2011 a smluvní pokutou ve výši 0,1% denně z dlužné částky 182.299,38 Kč za úrokové období od 1.6.2014 do zaplacení, dle rozhodnutí top managementu společnosti Intrum Justitia Czech s.r.o. Dlužník měl mít uzavřenou smlouvu o úvěru s GE Money Bank a.s. ze dne 14.11.2006 č. úvěru 0181108378. Protože dlužník nehradil úvěr řádně, zesplatnila dne 16.3.2010 banka úvěr a k tomuto dni jej vyčíslila na částku 138.771,94 Kč. Následně byla pohledávka prodána společnosti Profidebt s.r.o., která 23.6.2011 uzavřela s dlužníkem dohodu o uznání dluhu č. 1058300118, jehož součástí jsou smluvní podmínky obsahující popřenou smluvní pokutu a dále byla uzavřena samostatná rozhodčí smlouva. Na základě rozhodčí smlouvy byl vydán rozhodčí nález. Smluvní pokuta byla sjednána právě dohodou o uznání závazku, nikoliv smlouvou o úvěru.

Dle žalobce je důvodem popření smluvní pokuty neplatnost ujednání pro rozpor s dobrými mravy a pravidly poctivého obchodního styku. V dohodě se dlužník zavázal uhradit závazek ve výši 150.407,63 Kč do 10 dnů, a pokud závazek neuhradí, zavázal se uhradit smluvní pokutu 37.600,37 Kč a pokutu ve výši 0,15 % denně z dlužné částky. Věřitel v podstatě počítal s tím, že dlužník včas závazek neuhradí, když již byl prodlení se splácením věřiteli GE Money Bank a.s. Navíc dohoda vytváří dojem, že dlužník může splácet bez navýšení závazku, avšak ve skutečnosti již využití možnosti splátek je důvodem pro uplatnění sankcí. Insolvenční správce rovněž upozornil na skutečnost, že postupem věřitele byli poškozeni ostatní věřitelé, když žalovaný si takto uměle navýšil své pohledávky a tím zvýšil skutečnou míru uspokojení jeho nároků na úkor ostatních věřitelů. Rovněž namítá, že smluvní pokuta může být sjednána pouze za porušení budoucích povinností, nikoliv za porušení povinnosti v podstatě již stávajících, když dlužník byl už v prodlení svého závazku.

Žalobce má za to, že popření pohledávky nebrání zákaz jiného právního posouzení, když rozhodčí nález se platností ujednání o smluvní pokutě a její přiměřeností nezabýval, a to i s přihlédnutím ke skutečnosti, že rozhodce neměl čas se zabývat podrobnostmi, když jeho příjmem je pouze poplatek 540,-Kč, kdy tento poplatek neodpovídá ani půlhodině práce advokáta, kterým rozhodce je. Rozhodce je podjatý, kdy ekonomickou rentabilitu své činnosti dosáhne pouze množstvím posuzovaných věcí pro žalovaného, tudíž nemůže rozhodovat v jeho neprospěch. Rovněž upřesňuje skutečnost, že pohledávka věřitele je uměle vykonstruována, a pokud by nebylo možné tyto pohledávky popírat, přestože jsou vykonatelné, docházelo by k tunelování majetkových podstat na úkor jiných věřitelů.

Žalovaný namítá, že popření pohledávky je v rozporu se zákonným omezením popírání pohledávek z důvodu jiného právního posouzení věci.

Tato žaloba byla podána včas. Pohledávka byla přezkoumána na přezkumném jednání dne 20.7.2015 a žaloba insolvenčního správce byla doručena soudu dne 19.8.2015. Insolvenční správce uvedl, že žaloba byla doručena ve lhůtě dle § 198 odst. 1 IZ. Insolvenční soud rozhodl o žalobě rozsudkem ze dne 8.2.2016, který z podnětu odvolání žalobce byl zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Soud ve věci nařídil jednání.

K důkazu soud provedl pouze listiny, a to přihlášku pohledávky P4, a to zejména smlouvu o postoupení pohledávky ze dne 30.9.2010, rozhodčí nález číslo jednací R-P 6346/2011 vydaný Mgr. Michalem Wiedermannem, výpočet smluvní pokuty k pohledávce č. 1 a č. 2, oznámení o postoupení pohledávky ze dne 25.2.2013, dohodu o uznání dluhu č. 1058300118 ze dne 23.6.2011, rozhodčí smlouvu uzavřenou dne 23.6.2011.

Dle § 193 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) dlužník a insolvenční správce mohou popírat pravost, výši a pořadí všech přihlášených pohledávek. Dle § 193 IZ o popření pohledávky co do její pravosti jde tehdy, je-li namítáno, že pohledávka nevznikla nebo že již zcela zanikla anebo že se zcela promlčela.

Dle § 199 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci.

Nejdříve se soud zabýval tím, zda rozhodčí smlouva ze dne 23.6.2011 byla uzavřena platně a je platným a účinným právním úkonem. Žalovaný a dlužník uzavřeli samostatnou rozhodčí smlouvu, ve které sjednali, že spory budou rozhodovány samostatně kterýmkoliv z těch rozhodců, kterému žalobce doručí svou žalobu. A je uvedeno sedm rozhodců identifikovaných jménem a příjmením a sídlem. Následný rozhodčí nález vydal jeden z rozhodců uvedený v tomto seznamu. Rozhodčí smlouva je napsána na počítači včetně jména dlužníka a jeho rodného čísla. Adresa je doplněna perem do počítačem předtištěné kolonky. U podpisu věřitele je předtištěn text V Pardubicích, u dlužníka je předtištěno pouze V a tečky a následně dopsáno perem Liberci a datum. Je tedy zřejmé, že seznam rozhodců byl vypracován předem věřitelem. Na jednání žalobce argumentoval rozhodnutím NSČR 26 Cdo 3662/2014 ze dne 28.4.2015 a žalovaný rozhodnutím NSČR 33 Cdo 1616/2014 ze dne 29.9.2014. Dle žalobcem předloženého judikátu pro posouzení nezávislosti a nestrannosti třetí osoby pověřené určením rozhodce se uplatní stejná pravidla jako pro nezávislost a nestrannost rozhodců. V úvahu přitom připadá jakýkoliv druh závislosti, zejména závislost materiální, stejně jako zájem na výsledku projednávání sporu. Byl-li výběr rozhodce s odkazem na jednací řády a seznamy rozhodců, vydanými právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona (případně výběr rozhodce učiněný takovou osobou přímo), dosavadní judikaturou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, uveřejněné pod č. 121/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1112/2013, uveřejněný pod č. 35/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek) považován za netransparentní a rozhodčí smlouva (doložka) z tohoto důvodu za neplatnou, není důvod se od těchto přijatých závěrů odchýlit ani v případě, kdy si věřitel vybere rozhodce s předem jim vybraných rozhodců. Žalovaný argumentoval rozhodnutím NSČR 33 Cdo 1616/2014, dle kterého rozhodčí smlouva, jíž se strany dohodly, že majetkový spor rozhodne jeden z několika jednoznačně (jmenovitě) určených rozhodců ad hoc s tím, že výběr jednoho z nich je na straně, která podá rozhodčí žalobu, je platným právním úkonem.

Soud při posuzování platnosti rozhodčí doložky přiklonil k argumentaci žalobce a především jím citovanému judikátu zejména s ohledem na skutečnost, že žalobcem předložené rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky je rozhodnutím pozdějším a zabývá se nejen skutečností, zda je dostatečně určité ujednání o rozhodci s větším počtem rozhodců, ale i praxí, kdy ve spotřebitelských vztazích je rozhodce diktován pouze jednou smluvní stranou, a to ekonomicky silnější.

Dle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Protože rozhodčí doložka byla uzavřena způsobem, který se příčí dobrým mravům, když budoucího rozhodce určil jednostranně věřitel v právním vztahu, kdy na straně dlužníka vystupovala fyzická osoba nepodnikatel, není následný rozhodčí nález vydaný rozhodcem Mgr. Michalem Wiedermannem rozhodnutím, které by zakládalo vykonatelnost přihlášené pohledávky věřitele. Nebyla tedy porušena podmínka ustanovení § 199 odst. 2 IZ, že důvodem popření nemůže být jiné právní posouzení věci.

Následně se tedy soud zabýval jednotlivými popřenými nároky. Věřitel přihlásil v přihlášce P4 pohledávku č. 1 ve výši 151.057,82 Kč, kterou insolvenční správce uznal, stejně tak jako pohledávku č.3 ve výši 33.115,54 Kč. Insolvenční správce popřel celý nárok č. 2 ve výši 341.122,50 Kč představující smluvní pokutu dle čl. 7 odst. 7.2 písm. c) smluvního ujednání dohody o uznání dluhu. Dle tohoto článku činí smluvní pokuta 0,15 % denně z dlužné částky, to je ze zbylého nesplaceného konečného závazku. Dle smlouvy je konečný závazek 188.009,-Kč a tvoří jej výše odkoupené pohledávky 150.407,63 Kč a smluvní pokuta ve výši 37.601,37 Kč. Žalobce nezpochybňuje denní sazbu 0,15 %. Namítá však okolnosti související s vlastním uzavřením smlouvy, když dlužník uzavíral dohodu o uznání závazku v době, když již byl v prodlení s hrazením původního závazku. Věřitel mu poskytl novou lhůtu k uhrazení závazku 10 dnů, a tuto skutečnost sankcionoval smluvní pokutou v takové konstrukci, že došlo k navýšení původního závazku ve výši 108.363,94 Kč o částku 341.000,-Kč. Poukázal na skutečnost, že věřitel od banky odkoupil pohledávku pouze za 150.407,63 Kč, navíc věřitel počítal smluvní pokutu z jistiny, ke které přičetl už jinou smluvní pokutu ve výši 37.601,37 Kč. Smluvní pokuta je za dobu od 16.9.2011 do 31.5.2014 ve výši 0,15 % denně a dále za období od 1.6.2014 do rozhodnutí o úpadku 22.5.2015 ve výši 0,1% denně. Soud z přihlášky pohledávky zjistil, že dle dohody o uznání závazku činí konečný závazek 188.009,-Kč, avšak úrok byl počítán z jistiny 192.396,88 Kč. Žalobce namítal neplatnost smluvní pokuty dle § 39 SOZ, když smluvní pokuta je v rozporu s dobrými mravy uzavřená s dlužníkem, který je fyzickou osobou a vystupoval ve smlouvě jako spotřebitel. Žalovaný uvedl, že smluvní pokuta byla sjednána v souladu s dobrými mravy, když věřitel umožnil dlužníkovi závazek splácet a smluvní pokuta byla účtována až v případě, kdy dlužník přestal splácet a odkazuje na rozhodnutí NSČR 30 Cdo2247/99 ze dne 26.7.2000, dále NSČR 33 Odo 204/2001 ze dne 9.8.2001, a dále NSČR 33 Odo 1385/2004 ze dne 23.10.2006. Žalobcem citovaná rozhodnutí představují především judikaturu upozorňující na to, že při posuzování smluvní pokuty nelze přihlížet na celkovou konečnou výši, pokud tato byla způsobena především délkou prodlení dlužníka. Soud dále z důkazu zjistil, že dlužník měl sjednaný splátkový kalendář ve výši 3.150,-Kč, který však neplnil nikdy, došlo však k několika nepravidelným platbám. Věřitel je uvedl ve výpočtu smluvní pokuty, avšak současně ve výpočtu uvedl částku 192.396,88 Kč, která neodpovídá konečnému závazku.

Dle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Soud posoudil smluvní pokutu sjednanou dle článku. 7 odst. 7.2 písm. c) dohody o uznání dluhu za sjednanou v rozporu s dobrými mravy. Rozpor s dobrými mravy soud nespatřuje v sazbě pokuty 0,15% denně nebo celkové výši smluvní pokuty v kapitalizované výši, ale v okolnosti sjednání dohody o uznání závazku jako celku, kdy věřitel odkoupil od banky pohledávku za dlužníkem v době, kdy již dlužník byl v prodlení, následně mu v podstatě vnutil předem připravenou dohodu o uznání závazku včetně rozhodčí doložky, ve které se dlužník zavázal k dalšímu závazku, za situace, kdy věřiteli muselo být zřejmé, že dlužník je jako fyzická osoba s nehrazenými závazky ve slabším postavení, neznalá práva a nebude moci svůj nový závazek hradit, když již nemohl hradit dosavadní závazek v nižších splátkách, než nově sjednané. Proto soud žalobě v celém rozsahu vyhověl a rozhodl, že žalovaný nemá za dlužníkem pohledávku představující smluvní pokutu vyčíslenou dle ujednání o smluvní pokutě sjednané v rozporu s dobrými mravy.

Dle § 142 odst. 1 o.s.ř., účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva, proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalobce uplatnil nárok na náhradu nákladů právního zastoupení dle § 9 odst. 4 písm. c) vyhlášky 177/1996 Sb. advokátní tarif za 4 úkony právní pomoci, a to příprava a převzetí zastoupení a sepis žaloby, sepis odvolání a účast u jednání kdy odměna za jeden úkon právní pomoci činí 3.100,-Kč. Dále požaduje úhradu čtyř režijních paušálů po 300,--Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Právní zástupce rovněž doložil, že je plátcem DPH a požaduje úhradu DPH ve výši 21% a cestové k jednání z Děčína do Liberce a zpět osobním vozem Škoda Superb, pohonná hmota nafta dle vyhláškové ceny, průměrné spotřebě 7,1 l/100 km v celkové výši 1.027,29 Kč a náhrady za ztrátu času za cestu k soudu ve výši 6x 100,-Kč za každou půlhodinu. Náklady právního zastoupení včetně DPH tak činí 18.209,29 Kč.

Dle § 11 odst.2. písm. r) zákona č. 549/1991 o soudních poplatcích v platném znění je od poplatku osvobozen insolvenční správce nebo dlužník s dispozičními oprávněními v řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do majetkové podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku. Dle § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích je-li navrhovatel v řízení od poplatku osvobozen a soud jeho návrhu vyhověl, zaplatí podle výsledku řízení poplatek nebo jeho odpovídající část žalovaný, nemá-li proti navrhovateli právo na náhradu nákladů řízeno nebo není-li též od poplatku osvobozen. Dle položky č. 13 odst. 1 písm. a) přílohy zákona o soudních poplatcích činí poplatek za návrh na zahájení řízení v incidenčních sporech o pravost, výši nebo pořadí přihlášené pohledávky 5.000,-Kč. Protože žalovaný, který je ve sporu neúspěšný, není osvobozen od soudních poplatků a nemá vůči žalobci nárok na náhradu nákladů řízení, soud rozhodl, že je povinen státu soudní poplatek uhradit, a to ve v bodu III. výroku rozsudku.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů od doručení jeho písemného vyhotovení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka Liberec.

V Liberci 15. června 2016

Mgr. Vanda Rozsypalová v.r. soudkyně Za správnost vyhotovení Klára Benešová