76 ICm 2924/2012
číslo jednací: 76 ICm 2924/2012-20 KSLB 76 INS 8948/2012

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci, rozhodl samosoudkyní Mgr. Vandou Rozsypalovou, ve věci žalobce PPF B2 B.V., reg.č. 34186049, se sídlem Strawinskylaan 933, WTC Twr B, 1077XX Amsterdam, Nizozemské království, zastoupeného JUDr. Petrem Pečeným, advokátem, se sídlem v Praze 1, Purkyňova 2, PSČ 110 00, proti žalované č. 1 JUDr. Mgr. Martina Jinochová Matyášová, se sídlem Praha 10, Petrohradská 390/46A, PSČ 100 00, insolvenčnímu správci dlužníka Ing. Pavel anonymizovano , anonymizovano , bytem Liberec, Smetanova 735, PSČ 460 01, a žalovanému č. 2 Ing Pavel anonymizovano , anonymizovano , bytem Liberec, Smetanova 735, PSČ 460 01, o určení pravosti a výše pohledávky

takto:

I. Žaloba vůči žalovanému č. 2 na určení, že pohledávka žalobce v celkové přihlášené výši 152.214,97 Kč v insolvenčním řízení dlužníka je po právu, s e zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce přihlásil svou pohledávku v insolvenčním řízení dlužníka Ing. Pavel anonymizovano , anonymizovano vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, pod číslem jednacím KSLB 76 INS 8948/2012. Úpadek dlužníka je řešen oddlužením formou splátkového kalendáře. Přihláškou P9 přihlásil žalobce vykonatelnou pohledávku ve výši 152.214,97 Kč. Z této částky byla insolvenčním správcem a dlužníkem popřena částka7 65.337,97 Kč a částka 86.877,-Kč byla uznána. Popřeny byly náklady rozhodčího řízení ve výši 28.128,-Kč, náklady exekučního řízení ve výši 21.036,-Kč a kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši smluvního úroku z prodlení převyšující úrok v zákonné výši. Popřená část úroku z prodlení představuje částku 16.173,97 Kč. Pohledávka byla přezkoumána jako nevykonatelná, protože byla vznesena námitka neplatnosti sjednané rozhodčí doložky. Přihlášená pohledávka představuje nedoplatek na úvěru dle úvěrové smlouvy č. 3809159482 ze dne 11.9.2008, kterou uzavřel dlužník se společností Home Credit a.s, Moravské náměstí 249/8, 602 00 Brno. Následně byla pohledávka postoupena na žalobce, který podal žalobu na vydání rozhodčího nálezu u rozhodce JUDr. Radima Kuchty se sídlem Příkop 6, 602 00 Brno. Rozhodce vydal rozhodčí nález dne 2.8.2011. Na základě tohoto rozhodčího nálezu bylo zahájení exekuční řízení a výkonem exekuce byl pověřen Exekutorský úřad Svitavy, JUDr. Igor Olma. Není známo, že by v rámci exekuce byla vymožena jakákoliv částka.

Žalobce v žalobě namítá především to, že insolvenční správce není oprávněn popírat vykonatelnou pohledávku, protože je tímto porušeno ustanovení § 199 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákona, dále jen IZ), protože žalovaní tak uplatňují skutečnosti, o kterých již bylo rozhodnuto. Žalovaní se k žalobě nevyjádřili, pouze žalovaný č. 2 odkázal na vyjádření insolvenční správkyně, které však učiněno nebylo.

Žaloba nebyla podána včas. K popření pohledávek došlo na přezkumném jednání dne 7.9.2012. Žaloba byla doručena soudu e-mailem podepsaném elektronickým podpisem dne 8.10.2012. Oznámení insolvenčního správce o popření pohledávky bylo doručeno právnímu zástupci žalobce dne 19.9.2012. Nebyla dodržena lhůta dle § 198 odst. 1 IZ, kdy incidenční žalobu lze podat ve lhůtě 30 dnů od konání přezkumného jednání, tato lhůta však neskončí dříve, než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění o popření pohledávky. Lhůta 15 dnů uběhla dříve než lhůta 30 dnů od přezkumného jednání. Lhůta pro podání žaloby vůči insolvenčnímu správci uběhla 7.10.2012. Včas byla podána žaloba vůči dlužníkovi, protože dle § 410 odst. 2 IZ popření pohledávky nezajištěného věřitele dlužníkem má za trvání účinku schválení oddlužení tytéž účinky jako popření pohledávky insolvenčním správcem. Jestliže dlužník popřel pohledávku při přezkumném jednání, které se konalo před schválením oddlužení, nastávají účinky tohoto popřední dnem, kdy nastaly účinky oddlužení. Tento den je rozhodný i pro počátek běhu lhůt k podání žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky. Účinky schváleného oddlužení nastaly až 9.11.2012. Žaloba vůči dlužníkovi byla podána včas, tj. před počátek lhůty pro podání žaloby vůči popírajícímu dlužníkovi. Ve vztahu k žalovanému č. 1 bylo řízení zastaveno samostatným usnesením.

Právní zástupce žalobce vyslovil dne 23.1.2013 souhlas s rozhodnutím ve věci bez jednání. Žalovaný č. 2 vyslovil souhlas dne 21.1.2013. Protože dle § 115a o.s.ř. k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, případně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, rozhodl soud ve věci bez nařízení ústního jednání.

Dle § 193 odst. 1 IZ dlužník a insolvenční správce mohou popírat pravost, výši a pořadí všech přihlášených pohledávek. Dle § 193 IZ o popření pohledávky co do její pravosti jde tehdy, je-li namítáno, že pohledávka nevznikla nebo že již zcela zanikla anebo že se zcela promlčela. Dle § 410 odst. 2 IZ popření pohledávky nezajištěného věřitele dlužníkem má za trvání účinku schválení oddlužení tytéž účinky jako popření pohledávky insolvenčním správcem.

K prokázání sporné pohledávky soud provedl tyto listinné důkazy: Přihláška pohledávky P9 v insolvenčním řízení KSLB 76 INS 8948/2012 doručená soudu dne 9.7.2012, úvěrová smlouva uzavřena společností Home Credit a.s., dne 16.9.2008, rozhodčí nález sp. zn. PEC-PPF2-J147/2011 vydaný rozhodcem JUDr. Radimem Kuchtou dne 2.8.2011, úvěrové podmínky společnosti Home Credit a.s.-TRIO, předžalobní upomínka ze dne 25.3.2011, žaloba o zaplacení částky 55.282,67 Kč a smluvní pokuty ve výši 22.433,31 Kč ze dne 9.6.2011, návrh na nařízení exekuce podle § 35 zákona č. 120/2001 Sb. ze dne 29.11.2011, usnesení Okresního soudu v Liberci o nařízení exekuce ze dne 23.1.2012 č.j. 72 EXE 7701/2011, výzva soudního exekutora JUDr. Igora Olmy ke splnění vymáhané povinnosti ze dne 22.2.2012 a protokol o přezkumném jednání ze dne 7.9.2012 spisová zn. KSLB 76 INS 8948/2012.

Z provedeného dokazován soud zjistil, že dlužník uzavřel se společností Home Credit a.s., úvěrovou smlouvu č. 38091594820000. Ze smlouvy je zřejmé, že její součástí jsou úvěrové podmínky Home Credit a.s. Součástí smlouvy není ani rozhodčí doložka ani ustanovení o sjednání smluvní pokuty. Mezi listinnými důkazy byly přiloženy i úvěrové podmínky společnosti Home Credit a.s.-TRIO. Z žádného dokladu nevyplývá, že přiložené úvěrové podmínky jsou těmi podmínkami, které byly citovány ve smlouvě o úvěru. Rozhodčí doložka byla sjednána v hlavě 14 § 16 úvěrových podmínek tak, že smluvní strany se dohodly, že majetkové spory vzniklé z této smlouvy budou rozhodovány s konečnou platností jediným rozhodcem. Jediný rozhodce bude určen JUDr. Radimem Kuchtou ze Seznamu rozhodců vedeného JUDr. Kuchtou. JUDr. Kuchta je oprávněn určit rozhodcem sám sebe. Rozhodce bude postupovat dle Rozhodčích pravidel publikovaných www.iudicum. cz. Rozhodce JUDr. Kuchta pak dne 2.8.2011 vydal rozhodčí nález. Dle tohoto rozhodčího nálezu činí náklady rozhodčího řízení částku 28.128,-Kč. Tento rozhodčí nález je opatřen doložkou právní moci 11.8.2011.

Dle § 262 odst. 4 obchodního zákoníku se ve vztazích podle § 261 nebo podřízených obchodnímu zákoníku dohodou podle odst. 1 použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů jinak, ustanovení obchodního zákoníku; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použije ustanovení občanského zákoníku.

Dle § 3 občanského zákoníku výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

Dle § 39 občanského zákoníku je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Dle § 56 odst. 1 občanského zákoníku spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a v povinnostech stran.

Soud dospěl k závěru, že rozhodčí doložka, tak jak byla sjednána, je v rozporu s požadavkem dobré víry. Především nevyhovující je způsob ujednání doložky v obchodních podmínkách, které jsou sepsány drobným těžko čitelným písmem. Nelze identifikovat, zda obchodní podmínky přiložené k žalobě jsou skutečně těmi obchodními podmínkami, které měl k dispozici dlužník. Dále jako rozhodce byl zvolen poskytovatelem úvěru rozhodce, který není stálým rozhodčím soudem, ale pouhým advokátem. Příjemce spotřebitelského úvěru se tak vzdává předem možnosti řešit spor před soudem. Rovněž volba rozhodce je ponechána pouze na poskytovateli spotřebitelského úvěru, protože rozhodce určuje poskytovatel úvěru ve smlouvě, která je připravena předem a v rámci procesu kontraktace si těžko může druhá strana vymoci to, aby ujednání o rozhodčí doložce bylo ze smlouvy vyloučeno. Teoreticky je toto možné, avšak v praxi si lze těžko představit situaci, že by byl spotřebitelský úvěr poskytnut někomu, kdo požaduje změnu předtištěné části smlouvy.

Nejvyšší soud České republiky ve svém rozhodnutí č.j. 31 Cdo 1945/2010 uvedl, že neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na ,,rozhodčí řád" vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 obč. zák. Předloženou rozhodčí doložku je nutné v souladu s výše uvedeným rozhodnutím nejvyššího soudu považovat za neplatnou. Způsob určení rozhodce osobou, která může určit jakoukoliv osobu ze svého seznamu, který může kdykoliv měnit nebo může určit sám sebe je v rozporu s ustanovením § 56 občanského zákoníku. Takový rozhodce není nestranný, protože výše jeho příjmů je odvislá od množství projednávaných věcí. Takový rozhodce nebude postupovat v rozporu se zájmy jeho klienta tj. osoby, která mu právo určit se rozhodcem, poskytla. Protože rozhodčí doložka byla sjednána neplatně, je rozhodčí nález nicotným aktem a žalobci tak nevznikl nárok na úhradu nákladů takového řízení ve výši 28.128,-Kč.

K otázce možnosti vznášení námitky neplatnosti rozhodčí doložky i po formálním nabytí právní moci rozhodčího nálezu se zabýval již i ústavní soud ve svém nálezu I. ÚS 871/11 ze dne 17.1.2012. Dle tohoto nálezu ustanovení § 15 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení uvádí, že námitku nedostatku pravomoci, zakládající se na neexistenci, neplatnosti nebo zániku rozhodčí smlouvy, nejde-li o neplatnost z důvodu, že ve věci nebylo možno rozhodčí smlouvu uzavřít, může strana vznést nejpozději při prvním úkonu v řízení, týkajícího se věci samé. Z uvedeného ustanovení však v žádném případě nevyplývá, že otázku pravomoci již nelze zkoumat v exekučním řízení. Účastník rozhodčího řízení nesmí být negativně dotčen rozhodčím nálezem, s jehož vydáním formou rozhodčí smlouvy nebo doložky dopředu nesouhlasil, a to ani tehdy, pokud byl v průběhu rozhodčího řízení pasivní a námitku nedostatku pravomoci rozhodce nenamítal. Pokud lze dle ústavního soudu zkoumat platnost rozhodčí doložky v exekučním řízení, lze zkoumat platnost rozhodčí doložky i v insolvenčním řízení. Posouzení platnosti rozhodčí doložky nelze ztotožňovat s právním posouzením věci ve smyslu ustanovení § 199 odst. 2 IZ. Insolvenční správce neposuzuje věc jako takovou, ale pouze pravomoc příslušného rozhodce vydat rozhodnutí. Pokud je rozhodčí nález nicotným aktem, protože rozhodce nebyl oprávněn rozhodčí nález vydat, lze následně nově posuzovat i oprávněnost jednotlivých nároků žalobce, o kterých bylo v rámci rozhodčího nálezu rozhodnuto. Naopak pokud neexistují důvody, dle kterých by bylo možné zpochybnit oprávněnost vydání rozhodčí doložky, nemůže insolvenční správce popírat jednotlivé nároky přihlášeného věřitele, dle vydaného rozhodčího nálezu, byť by tyto nároky byly rozhodcem posouzeny v rozporu se zákonem. Takovému popření by právě bránila zásada uvedena v ustanovení § 199 odst. 2 IZ část za středníkem, dle kterého důvodem popření nemůže být jiné právní posouzení věci. Insolvenční soud s ohledem na rozhodnutí Evropského soudního dvora v rozhodnutí Mostaza Claro C-168/05, ve kterém je uvedeno, že rozhodčí nález ve sporu ze spotřebitelské smlouvy není třeba odklidit způsobem předpokládaným národním právem pro odklizení rozhodčích nálezů (tedy v České republice postupem dle § 31 a násl. z. č. 216/1994 Sb.), ale že soud má kdykoliv z úřední povinnosti přihlížet k nicotnosti takového rozhodčího nálezu, posoudil platnost rozhodčí doložky. Rozhodčí nález, který obsahuje rozhodčí doložku sjednanou v rozporu s § 56 odst. 1 občanského zákoníku, nezakládá vykonatelnost předmětné pohledávky a taková listina není listinou, na základě které by bylo možné vést výkon rozhodnutí. Soud dle tohoto rozhodnutí musí neplatnost rozhodčí doložky zkoumat nejen v rozhodčím řízení, ale i řízení, jejímž předmětem je neplatnost této doložky. Neplatnost doložky insolvenční správce a dlužník u přezkumného jednání namítali.

Dále se soud zabýval popřeným nárokem ve výši 16.173,97 Kč představující rozdíl ve výši kapitalizovaného úroku z prodlení převyšující zákonný úrok z prodlení. Dle § 517 odst. 2 občanského zákoníku jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis. Je tedy nepochybné, že nelze ve spotřebitelském úvěru sjednat si smluvní úrok z prodlení. Dlužník proto oprávněně popřel tento nárok ve výši převyšující zákonný úrok z prodlení. Proto popření pohledávek žalobce v části 16.173,97 Kč bylo oprávněné.

Dále se soud zabýval popřeným nárokem ve výši 21.036,-Kč představujícím náklady oprávněného v exekučním řízení. Jednak proto, že rozhodčí nález je nicotným právním aktem, nemůže být zároveň exekučním titulem. Proto probíhající exekuce nebyla oprávněna. Tak doposud o nákladech exekučního řízení nebylo rozhodnuto exekučním příkazem k úhradě nákladů exekuce. Protože o nákladech řízení nebylo rozhodnuto, nelze náklady řízení žalobci přiznat. Dle § 140 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád v platném znění každý účastník platí náklady řízení, které vznikají jemu osobě, a náklady svého zástupce. Dle § 151 odst. 1 o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodne soud bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Obdobně i v exekučním řízení, náklady exekuce si nese oprávněný sám do doby, než je o jejich výši soudním exekutorem rozhodnuto. Proto rovněž v části přihlášené pohledávky představující náklady exekučního řízení, soud žalobu zamítl.

Dle § 142 odst. 1 o.s.ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva, proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný č. 2 byl ve věci plně úspěšný, avšak mu žádné náklady nevznikly. Proto soud rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů od doručení jeho písemného vyhotovení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka Liberec.

V Liberci dne 1. března 2013

Mgr. Vanda Rozsypalová v. r. soudkyně Za správnost vyhotovení: Eliška Menčíková